Soren Aabye Kierkegaard

Ve spise Bázeň a chvění se Soren Kierkegaard zabývá jedním z nejproblematičtějších příběhů Starého zákona. Příběhem popsaným v Genesis, První knize Mojžíšově (jeho jádro je ve 22. kapitole), vyprávějícím o Abrahámovi, kterému Bůh po mnoha letech čekání daroval syna, aby jej poté od Abrahama poté požadoval zpět, jako obětní dar na důkaz jeho víry. Silný a děsivý příběh, který je však v Bibli popsán poněkud stroze a stručně, nedal Kierkegaardovi, jak sám píše, doslova spát a přiměl jej k filosofickým úvahám, jimiž se v Bázni a chvění zabývá.

Spis vydal pod pseudonymem Johannes de Silentio, mlčenlivý Johannes. U Kierkegaarda je známo, že pseudonymy, které pro svá díla volil, měly vždy nějaký význam. V tomto případě mlčky, mezi řádky, sděluje své bývalé snoubence Regině, proč ji opustil. Musel se jí vzdát z vyššího příkazu (kvůli svým depresím a melancholiím se necítil být pro manželství vhoden), stejně, jako se Abrahám měl vzdát Izáka. Kierkegaardův sám píše: „Mystifikace je v tom, že spis Bázeň a chvění vlastně reprodukuje můj osobní život.“ Autorův osobní příběh do spisu vnáší další, bezpochyby velice zajímavý rozměr, který mi přišel natolik podstatný a pozoruhodný, abych jej zde uvedla, avšak dále se jím již zabývat nebudu, neboť to není účelem této práce, ve které se zaměřím pouze na to, co je v knize přímo popisováno.

V úvodní kapitole, nazvané Nálady, Kierkegaard přemýšlí, jak se mohl Abrahámův příběh odehrát. Bible díky svému, jak jsem se již zmínila, stručnému popisu, nechává volný prostor pro množství výkladů. Autor spisu v Náladách nabízí čtyři, dalšími možnými se pak zabývá dále v průběhu knihy. Jeho výklady jsou velmi zajímavé a literárně působivé. Dávají vyniknout obtížnosti Abrahámova příběhu a nesmírné složitosti a trpkosti jeho úkolu. Zajímavé je, že zmiňují i Izákův pohled na danou situaci, který je biblickým textem opomíjen. Zaujala mě zvláště úvaha III., která představuje Abraháma jako hříšníka, zpětně litujícího svého odhodlání Izáka obětovat. Poněkud se vymyká tradičnímu vnímání tohoto starozákonního proroka. Myslím, že tyto úvahy jsou velmi dobrým a vhodným úvodem, dokazujícím, že Kierkegaard se tímto tématem zabýval opravdu do hloubky.

Po Náladách následuje Chvalořeč na Abraháma, popisující proč byl Abrahám hrdinou, který nebude nikdy zapomenut. Upoutala mě zvláště věta: „Býval, kdo vynikal silou a jiný moudrostí, někdo vynikal nadějí a druhý láskou, ale Abrahám byl větší než všichni ostatní, veliký v síle, jejíž moc je bezmocnost, veliký moudrostí, jejímž tajemstvím je šílenství, veliký nadějí, jež vyhlíží jako pošetilost, veliký láskou, jež je nenávistí k sobě samému.“ V této části eseje je tedy ještě zdůrazněna výjimečnost starozákonního hrdiny. Poslední věta oddílu zní: „Nikdy nezapomeneme, že jsi ani ve sto třiceti letech nedošel dále než k víře.“ Na první pohled by se mohlo zdát, že Abrahám měl ještě kam jít, ovšem jak se čtenář dozví v další části spisu, dále než k víře dojít nelze, takže pokud „nedošel dále než k víře“, dostal se vlastně nejdále kam mohl, žádný větší „pokrok“ již možný není. Zmíněná věta tedy tuto skutečnost vlastně potvrzuje a zvýrazňuje.

Následuje hlavní část spisu, nazvaná Problémy, rozdělená na Předběžnou expetokraci, Problémy první, Problémy druhé a Problémy třetí. Předběžná expetokrace upozorňuje na složitosti výkladu Abrahámova příběhu. Kierkegaard kritizuje soudobé kazatele, kteří by podle něj přeci měli příběh nejen umět vykládat, ale i chápat. Protože jeho špatné pochopení by mohlo být velmi nebezpečné. Co kdyby někdo chtěl biblického proroka podle příkladu z kázání napodobit? Proto je tato kritika oprávněná. Kierkegaard píše, jak by příběh vyprávěl on. Nejprve by dopodrobna vylíčil, jak Abrahám jako otec svého syna miloval a jak těžké pro něj bylo s Izákem na horu Moirá jít. O svém úkolu nemohl ani nikomu říci, čímž byla jeho situace ještě ztížena. Navíc, jako otec měl ke svému synu etickou povinnost, ale zároveň byl nesmírně oddaný svému Bohu, věděl, že se na něm žádá oběť nejtěžší, ale zároveň věděl, že žádná oběť není příliš těžká. Syna, na nějž velmi dlouho čekal, mu navíc sám Bůh kdysi přislíbil a daroval. A nyní ho od něj chtěl jako oběť. To je bezpochyby poněkud absurdní. Abrahám však silou absurdna věřil, že mu bude nějakým způsobem Izák navrácen zpět. Proto s ním mohl na horu Moirá vůbec jít. Abrahám je „rytířem víry“. Než však došel k víře, musel projít stadiem nekonečné rezignace, kdy si uvědomil nemožnost záchrany Izáka, ale pak syna vlastně díky absurditě víry zase získal zpět. Dosáhl nejvyššího vrcholu v lidském vývoji jakého mohl dosáhnout. Podle autora knihy je jím totiž právě absolutní víra v Boha. Navíc je podle něj prý pobuřující, že ji každý chce překonávat. Navíc „pohyb víry“, tedy přechod ze stadia absolutní rezignace k víře je velmi složité vykonat a ne každý jej za svého života dosáhne. Kirkegaard píše: „…dovedu pohyb víry popsat, ale provést jej neumím.“

Těžko můžu hodnotit, zda má autorem v této otázce pravdu či nikoliv. Tedy, v tomhle s ním nesouhlasím, neboť nevnímám Boha takovým způsobem jako on a „pohyb víry jsem nevykonala“. On by však mohl namítnou, že ne každý pohyb víry vykoná.

Oddíl pojmenovaný Problémy první má podtitul Je teologická suspenzace etiky možná? Je zde psáno, že etika sama o sobě je věc obecná a jako taková tedy platí pro každého. Jakmile se jedinec chce proti etice či obecnu uplatnit, prohřešuje se. Kierkegaard zde srovnává svého starozákonního hrdinu s antickým Agamnemónem, neboť případ, kdy rodič musí obětovat své dítě se nevyskytuje pouze v Bibli. Agamnemón musí pro blaho státu obětovat svou dceru Ifigenii, aby usmířil rozhněvanou bohyni Artemis. Agamnemón je „tragickým hrdinou“. Tragickým proto, že se dopouští vraždy vlastního dítěte. Ale jedná pro vyšší dobro, pro svůj stát. Samozřejmě je z nutnosti nechat Ifigenii zabít velice nešťasten, ale jeho úloha panovníka je nadřazena úloze otce. Proto se zachová nesmírně statečně, když svou dceru obětuje. Všichni jeho čin pochopí a pochválí, v očích svého lidu se stane navždy hrdinou. Jeho čin je právě díky tomu, že je vykonán pro blaho státu, vyššího dobra, činem etickým. Etické činy musí být ospravedlnitelné ve vztahu k obecnu (v tomto případě jím je Agamnémónovo království) a panovníkův čin bezpochyby ospravedlnitelný je.

Ale Abrahám se nemá při vraždě svého syna před kým ospravedlnit, dokonce ani před Sárou ne. Ale tragický hrdina Agamnemón neměl k božstvu takový vztah jako Abrahám ke svému Bohu. Agamnemónovo božstvo „je etika sama“, kdežto Abrahamův Bůh stojí nad etikou. Kierkagaard tvrdí, že teologická suspenzace etiky je možná.

Tohle je velice zajímavá myšlenka a v podstatě zde s Kierkegaardem souhlasím, jen bych si to osobně nenazvala „teologickou suspenzací“. Pro vysvětlení, etika a obecno jsou pojmy poměrně nestálé. Obecno jednoho státu se nemusí nutně slučovat s obecnem jiného státu a obecno jedné doby se nemusí slučovat s obecnem doby jiné. Dokonce ani obecna v rámci jednoho státu nemusí být pro všechny stejná, neboť každá skupina obyvatel může mít jiné zájmy. Například německý fašistický voják za druhé světové války jednal v souladu s tehdy platným německým obecnem. Ale omlouvá ho to v případě, že se dopouštěl zločinů proti lidskosti? Určitě ne. Kiekegaardův Abrahám stojí jakoby mimo obecno a rozhoduje sám podle svého vlastního svědomí, které se nemění, ať už je situace jakákoli. A takové rozhodování je podle mě správné. „Teologickou suspenzací“ bych takové jednání nenazývala proto, že podle mého názoru je důležité, aby člověk jednal podle svého svědomí, ale náboženská víra k tomu nutná není.

Problémy druhé mají podtitul Existuje absolutní povinnost vůči Bohu? Hned první věta zní: „Etika je obecno a jako taková je tedy božská.“ Tato věta poněkud problematizuje můj závěr z předchozího odstavce. Lze ji chápat, tak, že tím že je obecno božské, je tedy jediné a pro všechny stejné, neboť podle křesťanské víry, kterou autor eseje vyznával, je Bůh jen jeden a pro všechny stejný. Moje teorie je taková, že existuje jedno obecno absolutní, pro všechny platné, ale pod ním leží různá „malá obecna“, která se od sebe v odlišných dobách a místech liší. Německý voják tedy nejednal v souladu s „velkým, nejvyšším obecnem“, podle kterého by měl v souladu se svědomím jednat, nýmrž jednal v souladu s malým, tehdy platným německým obecnem. To jsou však pouze mé osobní názory, které toho nemají se spisem Bázeň a chvění tolik společného, proto zpátky ke Kierkegaardovi.

V kapitole pojmenované Problémy třetí se ptá, zda Mohl Abrahám eticky obhájit, že svůj úmysl zamlčel před Sárou, Elizerem a Izákem? Na tuto otázku se dívá z pohledu etického a estetického. Etika nám přikazuje, abychom brali skutečnost vážně a s útrapami statečně bojovali. Navíc je etika zjevná. Tedy, pokud se lidé chovají eticky, nemají nic zatajovat a naopak se mají projevit v obecnu. Z hlediska čistě etického by tedy Abrahám se svým zamlčováním neobstál.

Estetika naopak mlčení dovoluje a dokonce odměňuje, ale pouze v případě, že jím, lze zachránit člověka. Ale Abrahám by svým mlčením přeci Izáka nezachránil, proto by neobstál ani z hlediska čistě estetického.

Avšak Abrahám je mnohými generacemi oslavován, je považován za otce víry, proto se pro něj přeci musí najít kategorie, která bude stát nad etickou i estetickou a ve které bude jeho čin ospravedlnitelný. Už v Chvalořeči na Abraháma ji podle mě Kierkegaard našel, totiž v absolutní a absurdní víře. Ale jako by na to nyní zapomněl, neboť píše: „Nyní jsme u paradoxu. Buď jedinec jakožto jedinec smí mít absolutní poměr k absolutnu – a pak není etika na světě tím nejvyšším -, nebo je Abrahám ztracen, není hrdinou ani tragickým ani estetickým.“ S tvrzení, že „jedinec jakožto jedinec smí mít absolutní poměr k absolutnu“ souhlasím, podle mě jej jedinec nejen mít smí, ale dokonce musí.

Takže principielně s Kierkegaardem v podstatě souhlasím, respektive souhlasím s většinou faktů, které z Abrahámova příběhu vyvozuje. Problém je s Abrahámem samotným, který byl pro něj velmi podstatnou osobou, na které celý jeho spis stojí. Poslední věta kapitoly (která je v podstatě i závěrečnou větou a myšlenkou celé eseje, neboť pak následuje již jen epilog) zní: „Buď tedy existuje paradox, že jedinec jakožto jedinec má absolutní poměr k absolutnu, nebo je Abrahám ztracen.“

Postava tohoto starozákonního proroka je velice problematická. A hodně záleží na tom, jak je chápána. Nejsem si jistá, jestli by byla Izákova oběť vůči absolutnu ospravedlnitelná. Pro mě osobně by ospravedlnitelná nebyla, pokud by byla chápana doslova tak, jak je v Bibli popisována, tady jako oběť vlastního dítěte na důkaz oddanosti Bohu. A to především z toho důvodu, že jak už jsem se zmínila, nevyznávám stejnou víru jako Kierkegaard a přišlo by mi strašné zabít vlastní dítě v postatě „jen tak“ (Ale pokud bychom to brali takhle, s obětí vlastního dítěte by neobstál ani Agamnemón, který obětoval svou dceru sice v rámci etických norem, ale vlastně neexistujícímu božstvu.). A stejně, možná ještě děsivější je zabít dítě jako důkaz oddanosti Bohu. Pokud je však oběť chápána spíše symbolicky, je to něco podstatně jiného… Ale to už bych se musela pouštět do theologických úvah, ke kterým se v tuto chvíli necítím být zcela kompetentní.

Pro Kiekegaarda byla mimořádně důležitá víra v Boha, o kterou se celá esej opírá. Nelze však říci, že by se jeho filosofie zhroutila, pokud z ní Boha vyjmeme (ale on by se mnou asi nesouhlasil). Mě zaujala především tím, že se zajímá o člověka jakožto o subjekt, což bylo na tehdejší dobu a prostředí neobvyklé. Přichází s myšlenkou, že člověk může jednat proti mínění většiny, pokud jedná podle svého svědomí a to je věc, která mi přišla na celém spisu asi nejpodstatnější.

Hodnocení referátu Soren Aabye Kierkegaard

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  4 032×
  1864 slov

Podobné studijní materiály

Komentáře k referátu Soren Aabye Kierkegaard