Lidová a umělá píseň

Lidová hudba

Lidová hudba (hudební folklór) je ryze spontánní projev lidové hudebnosti. Jedná se o písně a tance, ale též o obyčeje a zvyky, při nichž hraje hudba významnou roli. Rozvíjí se a uchovává ústní tradicí a její tvůrci zůstávají většinou anonymní. Základem evropské lidové hudby je píseň. Mnohé z písní byly natolik oblíbeny, že si je předávaly celé generace a staly se tak nejpřirozenějším a také nejčistším projevem obecné hudebnosti, současně však též neocenitelným dokumentem hudebních kořenů příslušného etnika. Zpívá se v nich o přirozených lidských potřebách a tužbách, nejčastěji o lásce, práci a přírodě. Folklór vznikal a dosud vzniká v nejrůznějších částech světa a na mnoha místech je dosud jediným hudebním projevem vůbec. Velmi se různí podle kontinentů, zemí a tradic v melodice, rytmu i harmonii a odlišnost užívaných hudebních nástrojů). Zatímco v některých světadílech dosud žije a vzniká, v některých zemích, hlavně evropských v průběhu 20. století téměř vymizel. Je to důsledek komercionalizace umění, které drtí prostřednictvím mediální globalizace průměrné umělé hudební tvorby vše, co podobnými možnostmi a metodami šíření nedisponuje. Je svým způsobem zákonité, že společenství méně závislá na tom, co nazýváme civilizací a co je mnohdy pouze technologickým, nikoli duchovním pokrokem lidstva, jsou více schopna rozvíjet potenciál vlastních hudebních kořenů.

Vztah lidové a klasické hudby

Témata lidové hudby nacházíme v umělé hudbě od středověku dodnes; skladatelé se k nim stále znovu vracejí jako k nevyčerpatelné inspiraci. Velmi výrazně inspirovala skladatele romantického období (např. Antonín Dvořák, Bedřich Smetana, Edvard Grieg, Ferenc Liszt a mnoho dalších). V generaci skladatelů první poloviny 20. století nacházíme osobnosti, které jí ve své tvorbě vyhradily zásadní místo a důkladně ji studovaly i z hlediska sémantického. Nejvýznamnějšími z nich byli (a to nejen ve středoevropském kontextu) Leoš Janáček a Béla Bartók, kde lidová hudba prolíná prakticky celou jejich tvorbou, a to nejen skladby, deklarující zpracovávání příslušných námětů. Lidová hudba ovlivnila i skladatele západoevropské, v jejich produkci se však objevuje pouze ve vysloveně artificiální podobě – takovým příkladem je třeba anglickým neoklasicista Benjamin Britten.

Lidová hudba českých zemí

Nejstarší zápisy českých lidových písní pocházejí ze 16. století, například Proč, kalino, v struze stojíš a Když jsem já ty koně pásal. Jedna z nejstarších vůbec je Radujme se, veselme se, která se ve svém původním tvaru zachovala až do 20. století. V 19. století se zájem o lidovou píseň projevil bohatou činností sběratelskou. K významným sběratelům písní patřili Karel Jaromír Erben a František Sušil, který shromáždil neuvěřitelných 2361 skladeb. Přímo programově se k lidové písni obracejí budovatelé národních hudebních kultur. Lidová hudba proto přirozeně v tomto období vrůstá do hudby umělé a stává se nejen tematickým, ale postupně v některých případech i hlavním inspiračním vkladem vynikajících děl světové hudební kultury. Významnou roli měla lidová píseň v zakladatelském období hudby slovanských (také částečně i severských) národů. Lidové písně různých regionů mají své specifické rysy, takže každý jen trochu zkušený hudebník bezpečně rozezná např. lidovou píseň moravskou od české, maďarské apod.

Jedinou oblastí žijící lidové hudby v Čechách je Chodsko. V chodské hudbě je specifickou zvláštností je tzv. prolamování, což je vkládání osmin či šestnáctin místo čtvrťových nebo osminových not. Velmi oblíbený je na Chodsku vícehlas; druhý hlas často vystupuje nad hlavní melodii, kterou doprovází ve vrchních terciích a sextách.

Na Moravě jsou dosud tři oblasti živé hudby: Podluží, Moravské Slovácko a Valašsko. V Podluží na Břeclavsku převládají písně táhlé, teskného zabarvení, s bohatou, široce klenutou melodií velkého tónového rozsahu. Většina z nich patří k tzv. východnímu písňovému typu, který se vyznačuje řadou rytmických a tonálních zvláštností. K nejoblíbenějším písním tohoto regionu patří např. V širém poli studánečka kamenná, Mikulecká dědina, Vínečko bílé aj. Moravské Slovácko se vyznačuje růzností hudebních stylů podle oblastí. Z velkého bohatství zdejších písní mnohé dosud žijí. Převažují písně taneční, mezi nimiž nejvýznamnější místo patří párovému točivému tanci ve 2/4 taktu s charakteristickým tečkovaným rytmem. Nejosobitějším projevem valašské lidové kultury je tzv. valašská kvarta, kterou velmi obdivoval Vítězslav Novák. V moravské lidové hudbě je typická též tzv. moravská modulace, kdy nápěv přechází do vedlejší tóniny, zpravidla o tón nižší nebo do tónin na 5. a 6. stupni tóniny základní.

V našem českém, stejně jako obecně v evropském prostředí již neexistuje „nová“ lidová hudba sui generis, hudba tohoto typu je pouze udržována. Tomu napomáhá existence různých souborů a festivalů lidové umělecké tvorby. Máme nejen řadu amatérských souborů, ale i profesionálních, které pracují na vysoké umělecké úrovni (např. Brněnský lidový orchestr hudebních nástrojů či Chorea bohemica) i mnoho sólistů (např. zpěvačka Jarmila Šuláková). Existuje též celá řada kombinovaných hudebních a tanečních těles, včetně dětských souborů a perspektivních mladých umělců. Snad nejvýznamnější každoroční přehlídkou lidové hudby u nás je festival ve Strážnici.

Příklady klasických skladeb inspirovaných lidovou hudbou:

  • Antonín Dvořák: Slovanské tance, op.46 – I.řada, op.72 – II.řada
  • Antonín Dvořák: Moravské dvojzpěvy
  • Leoš Janáček: Lašské tance
  • Béla Bartók: Maďarské, slovenské, rumunské a valašské písně
  • Johannes Brahms: Uherské tance
  • Bedřich Smetana: České tance
  • Edvard Grieg: Norské lidové písně pro čtyřruční klavír
  • Ferenc Liszt: Uherská rapsodie

Umělá píseň

Umělé písničky vznikaly v úzkém vztahu k písni lidové, nicméně je třeba brát zřetel na to, že i každá lidová píseň je vlastně také písní umělou v tom smyslu, že i ona má nějakého svého prvotního tvůrce-autora, který je vždy důsledně anonymní respektive není znám. V evropské hudbě se umělé písničky objevily např. ve 14. a 15. století v podobě projevů tzv. truvérů a minnesengrů. Byly to nejčastěji růzmé balady či madrigaly. Velký rozmach tvorby umělých písní nastal v období hudebního romantismu v 19. století. V jednotlivých zemích pak vznikaly osobité hudební styly (např. francouzský šanson či americká country hudba apod).

Hodnocení referátu Lidová a umělá píseň

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  12 139×
  930 slov

Komentáře k referátu Lidová a umělá píseň