V polovině 19. stol., v době, kdy francouzskou literaturu rozvíjí svými díly Voltaire a německou Goethe, se zdálo, že české písemnictví je odsouzeno k brzkému zániku. Na konci 18. stol. se během dvou, tří generací zase vytváří díla, která patří k živému kulturnímu dědictví.
Narodila se ve Vídni jako dcera panského kočího,Němce Jana Pankla a české služky Terezie Novotné. Své dětství prožila Barbora Panklová v Ratibořicích u České Skalice. Její otec zde byl podkoním u vévodkyně Zaháňské. Později se sem přestěhovala její babička Magdaléna Novotná. Když jí bylo 17 let, provdala se za úředníka finanční stráže Josefa Němce (tehdy mu bylo 34 let). Manželství bylo nešťastné, sama Božena byla velmi citlivá k sociálním otázkám, hodně cestovala, snažila se o spravedlnost a lepší postavení ženy. Josef Němec se často dostával do rozporů s nadřízenými pro své vlastenecké cítění a pro svou málo přizpůsobivou povahu. Odstěhovali se do Prahy, tam se Božena seznámila s českými spisovateli a otiskla své první básně a pohádky. Potom se Němcovi odstěhovali do Domažlic, odkud posílala Božena do pražských časopisů (např. Tylových Květů ) své národopisné články a obrázky ze života společnosti. Němcová zde pokračovala v psaní pohádek. V padesátých letech se hmotná situace rodiny velmi zhoršila, Němcová churavěla, zemřel jí nejstarší syn Hynek. V této době píše Babičku (v Ječné ulici). Němcová se sblížila se Sabinou, Fričem, Nerudou, Hálkem. Později umírá, je pohřbena na Vyšehradě.
Národní báchorky a pověsti - Autorka v nich převypráví to, co slyšela od různých venkovanů. Její pohádky jsou naplněny šlechetností, vítězstvím dobra a ukazují české venkovské prostředí, je zde velmi málo nadpřirozených postav. (Chytrá horákyně)
Slovenské pohádky a pověsti - dílo které vzniklo z jejího národopisného a sběratelského zájmu. Tyto pohádky a pověsti Němcová neupravuje.
Obrazy z okolí domažlického - články, které vycházely v Květech a v České včele. Všímá si života na Chodsku, krajů, zvyků, postavení ženy atd. Jejich hrdinou je obvykle ušlechtilí člověk, nesobecký, prospěšný okolí.
Jednou ze známých novel (delší povídka, blížící se románu, zmírňující společenské rozpory) je V zámku a podzámčí, která ukazuje příkré kontrasty panského přepychu a bídy lidu. Paní Skočdopolová, žena, která si koupila šlechtický titul, nechává prostírat svému psu na vybraném porcelánu a vdova Karásková v podzámčí se svými dětmi hladoví a umírá na choleru. Spíše než ušlechtilý lékař, napraví paní Skočdopolovou její smrtelná nemoc, takže nakonec nechává vystudovat syna paní Karáskové. Kontrast mezi krutostí chudoby a satiricky zobrazenou rozmařilostí zbohatlíků.
Němcové představa, že šlechtic má být šlechetný vrcholí v novele Pohorská vesnice. Hrabě Hanuš dává část svého zámku k dispozici slovenským drotárům, neboť mu jeden z nich zachránil život. Ideální shoda vrchnosti s poddanými, nejvyšší míra idealizace.
Další známé povídky: Dobrý člověk, Pan učitel, Divá Bára, Chyže pod horami (milostné sblížení 4echa Bohuše Sokola a Slovenky Katuši symbolizuje česko-slovenskou vzájemnost).
Vyvrcholením literární tvorby Boženy Němcové je román Babička – Obrazy venkovského života (1855). Hlavním zdrojem byly její vzpomínky na dětství, které si rozšiřovala lidového života na Domažlicku. Babička není dílo životopisné. Hlavním záměrem B.N. bylo ukázat harmonický život prostých lidí. Do babičky vtěluje rys českého člověka, který se dokázal poučit životními těžkostmi a dospěl k hluboké moudrosti. Skutečný život Magdalény Novotné se v podstatě shoduje s tím co v knize vypráví(provázela svého muže na vojnu ovdověla….). Magdaléna Novotná však ve skutečnosti nezemřela na Starém bělidle, ale ve Vídni. Povahu svých rodičů-málomluvnou, trochu zpanštělou matku a sdílného, srdečného otce také Němcová zachytila podle skutečnosti. Kateřina Zaháňská a její schovanka Hortenzie se jí staly vzorem pro zidealizovanou postavu šlechetné šlechtičny. První dějové pásmo začíná příjezdem babičky, popisem všedního dne na Starém bělidle u Prošků. Němcová velmi vhodně přerušuje svůj popis vyprávěním, vyprávějí návštěvníci Starého bělidla, vypráví sama babička o svém životě, a to na různých místech knihy, je zde vyprávěn příběh Viktorčin, milostné tajemství Hortenzie atd. Tím Němcová udržuje čtenářskou pozornost. Své vyprávění rámuje přírodními náladami, Viktorčinu smrt doprovází bouřkou. Na prvních a posledních stránkách vystupuje babička, která svými životními postoji, tolerancí, nadhledem, pílí, obětavostí dává odpověď, jak žít, aby byl člověk šťastný. Kromě vypravěčského umění Němcová zde projevila i mimořádnou znalost jazyka. Babička stárla, bylo jí na osmdesát. Když se schylovalo k její smrti, přijeli všichni a babička se šťastným výrazem a s modlitbou na rtech zemřela. „Šťastná to žena“ – slova to kněžnina.
Vojtěch Hynais namaloval její krásný portrét, básníci Halas a Seifert napsali krásné básně na její počest, Fučík napsal literární studii o B.N., jedna z nejkrásnějších básnických skladeb J. Seiferta je Píseň o Viktorce, socha sochaře Pokorného je na Žofině atd.
- Novinář, básník. Pocházel z Borové u Přibyslavi gymnasium vystudoval v Německém (Havlíčkově) Brodě. Potom studoval v semináři na kněze, ale pro své vlastenecké názory byl vyloučen. Při studiu v universitní knihovně v Praze se seznámil s Pavlem Josefem Šafaříkem, tehdy již známým učencem. Na jeho doporučení bylo Havlíčkovi nabídnuto místo vychovatele v Moskvě. Domů se vrátil rozčarován carským Ruskem. Pobyt v Rusku měl pro něho význam hlavně v tom, že hlouběji poznal ruskou literaturu, přeložil Gogolův román Mrtvé duše, napsal črty Obrazy z Rus, kde zaujímá kritický postoj k Rusku i k Čechám, mění se jeho postoj k vlastenectví, dobře je to vidět i v jeho kritice na dílo Poslední Čech J. K. Tyla.
Havlíček po svém návratu píše epigramy (krátké útočné básně), kterými ironizuje byrokracii, šlechtu, církev, feudální stát vůbec, některé lidské vlastnosti. Ironicky věnovány pěti oddílům: církvi, králi, vlasti, múzám, světu. Podle jeho slov: “malinké nádoby, do kterých vztek svůj nalévám, aby mi srdce nežral“. Přijal místo redaktora Pražských novin, kde zahájil zahraniční rubriku. Poté založil NÁRODNÍ NOVINY, které zastupovaly liberální stranu a zásady
austroslavismu, vycházela v nich i satirická příloha ŠOTEK. Píše velmi ostré články proti ústavě, žádá národní samostatnost. V r. 1849 jsou Národní noviny zastaveny, potom zrušeny. Havlíček se dostává před soud. Raději odchází do Kutné Hory, kde vydává časopis Slovan. V té době je již velmi populární. V r. 1851 proběhl však nad Havlíčkem v Kutné Hoře soud, na kterém se sám skvěle obhájil. Ministr Bach však zařídil, aby bylo vládou schváleno vypovězení.. Havlíček byl nucen zastavit vydávání Slovanu a přestěhoval se do Německého Brodu, kde byl r. 1851 zatčen. Byl vyhoštěn do Brixenu, kde žil asi tři a půl roku a těžce zde onemocněl (TBC). Po návratu do Prahy byl přijat českými lidmi rozpačitě. Pouze Němcová a Frič se k němu veřejně přihlásili a Palacký mu napsal dopis.Vrchol Havlíčkovy básnické činnosti patří do doby jeho pobytu v Brixenu, kde vznikly tři velké satirické skladby.
V Tyrolských elegiích – satirické vylíčení Havlíčkova zatčení, útok proti policejnímu státu, promátají se dvě linie, co si básník myslí a co říká. Výrazná ironie a sarkasmus (elegie=žalozpěvy).
Satirická báseň Král Lávra je volné zpracování irské pověsti o celkem dobrosrdečném králi, který se stydí za své dlouhé oslí uši, a proto dá holiče vždy pověsit. Jednou padl los na holiče Kukulína. Když ho vedli k šibenici, jeho stará matka se vrhla královi k nohám, ten mu dal život a udělal ho dvorním holičem. Kukulín nevydržel svou přísahu a tajemství o králových oslích uších svěřil alespoň vrbě. Čeští muzikanti spěchají na královský ples a basista si udělá z prutu vrby kolíček. Basa na plese začala zpívat – „Král Lávra má dlouhé oslí uši“. Král se mezitím změnil a jeho nedostatek poddaným nevadil. Báseň je satira na omezenost panovnického absolutismu, využívá pohádkových motivů, shovívavý humor. Vysmívá se hlouposti korunovaných hlav, která je nebezpečná jako zřízení, v němž je všechna moc dána jedinému člověku.
Nejdelší Havlíčkovou satirou je Křest svatého Vladimíra. Na základě historické látky
z ruských kronik útočí Havlíček proti carovi a církvi. Car Vladimír přikáže bohu hromu
Perunovi hřmít na jeho svátek. Perun odmítne, car ho nechá přivázat za koňský ohon, vléci k Dněpru, utopit. Bez boha však lidé odmítají poslouchat, car vypíše konkurs na nového. Konkursu se účastní mnohé církve a tvrdí, že jsou nejlepší. Účastní se i jezuité. Jsou zde dobové narážky na zneužití v církevní i státní moci. Pověst se aktualizuje a zevšeobecňuje v kritickou nadsázku na poměry absolutistického státu a církve, největší přesvědčivost. Tato báseň se šířila v opisech, byla velmi populární.
Pohřeb Havlíčkův vyburcoval Čechy. Účastnily se ho tisíce lidí z celých Čech. Němcová nechala dát na jeho rakev kytici.
Petra Seitlová
28. prosinec 2012
6 190×
1354 slov
