Řecká mytologie

Svět řecké mytologie
řecké náboženství
nejstarší náboženské představy jsou doloženy z mladší doby kamenné (5. – 3. tis. př. n. l.), vlastní dějiny řeckého náboženství jsou spjaty se vznikem egejské civilizace (Kréta, později Peloponés aj.). Na Krétě byla uctívána zejména ženská božstva – bohyně Gaia, vládkyně zvěře (později byla spojována s Artemidou) a bohyně plodnosti (později byla spojována s Démetrou a Afrodítou). Symbolem spojení bohyň se smrtí byl had, duše odplouvaly po smrti na Ostrovy blažených. Mykénské náboženství (od zač. 2. tis. př. n. l.) bylo spjato s představou o božské síle prostupující přírodu, z níž se postupně vyvinul antropomorfní vladař nebe a dárce počasí Zeus. S ním byly bohyně, uctívané v předchozím období, spojeny v manželské nebo milenecké dvojice. Vedle Dia jako nejvyššího vládce si podržela význam i stará představa osudu (viz též Moiry), jemuž jsou podrobeni lidé i bohové. Po smrti odcházely na Ostrovy blažených pouze duše hrdinů, zatímco ostatní byly souzeny v podsvětí (v Tartaru). V průběhu dalších staletí pronikly do řeckého náboženství zejména z východních zemí nové kulty a vznikaly nové mýty a střediska náboženského života. Významné místo zaujímaly věštírny (Delfy, Dódóna aj.), různá náboženská mystéria (eleuzínie), náboženské slavnosti a kultovní hry (olympijské v Olympii, pýthijské v Delfách). Každé město mělo za ochránce vlastní bohy (Athéna v Athénách, Dioskúrové ve Spartě). Funkce kněží byla u některých kultů dědičná, u jiných (zejména státních) volená a někdy dočasná. Společensky nejvýznamnější roli zaujímali kněží posvátného okrsku v Delfách. V období helénismu byl tradiční kult olympských bohů v čele s Diem oslaben; vznikaly henoteistické a monoteistické kulty, odpovídající soudobým filozofickým myšlenkám (zejména stoickým). Významné místo zaujímala bohyně Týché, bůh Pan se stal z nižšího boha díky svému jménu (řecky znamená “vše”) všezavršujícím božstvem. Pod vlivem Orientu se objevil i kult vladaře, rozšířila se orientální mystéria..

Řečtí bohové tvoří společnost, která se v mnohém podobá společnosti lidské. Setkáme se v ní s mocenskou hierarchií, s rodinami i se soupeřením. Každý z bohů měl svou vlastní oblast moci.
Všichni bohové pocházeli z Úrana, který ztělesňoval Prapůvod, počáteční chaos před vlastním stvořením.
Úranos bůh nebe zplodil s Gáiou bohyní země Kyklópy a Titány. Protože se zdráhal vyvést Titány z lůna země na světlo, zbavil Úranův syn Kronos svého otce srpem mužství a svrhl ho z trůnu.
Z Úranova odříznutého mužství vrženého do moře vznikla půvabná Afrodíté, bohyně smyslné lásky a krásy.
Kronos znamená Čas. Čas je po oddělení nebe od země prvním principem řádu světa. Z obav před možným zbavením moci zabíjí Kronos své potomky. Vládce času je jednoho po druhém spolyká hned po narození (snad jako důkaz lidské smrtelnosti).
Jeden ze synů se však přece zachrání - Zeus. Diova matka Theia totiž podala Kronovi kámen, který pozřel místo dítěte. Zeus byl potom tajně vychován v jeskyni na hoře Ida na Krétě. Když Zeus dospěl, skutečně svrhl svého otce z trůnu a přinutil ho, aby vyplivl své potomky.
Zeus byl nejenom bohem světla a počasí, bouře a hromů, představoval i sociální řád. Stal se nebeským otcem, s jehož osobní ochranou nemohlo počítat žádné město samo pro sebe. Zeus stál na svatém Olympu, odkud řídil celý svět. Oženil se s Hérou, s ochránkyní manželství. To Dia ovšem neodradilo od styků s mnohými dalšími bohyněmi, s nimiž měl děti. S bohyní Létou zplodil Apollóna a Artemidu, s Demétrou Persefonu. Ledu svedl jako labuť, Európé jako býk a Danaé dokonce jako zlatý déšť.
Dalšími syny Krona byli Poseidón, jemuž při oddělení nebe od země připadlo moře, a také Hádés, mocný vládce mrtvých v podsvětí.
Hádés unesl a vzal si za ženu Persefonu, dceru dárkyně obilí Demétry. Demétra byla zoufalá ze zmizení své dcery, hledala ji a zanedbávala na čas své povinnosti. Lidé hladověli, protože se nic neurodilo. Zeus proto rozhodl, že Persefona bude vždy v zimě žít v podsvětí a na jaře se vracet znovu na zem v podobě klíčícího zrna v brázdách (cyklus vegetačních období).
Za válku byli odpovědni bohové Arés a Athéna. Arés řídil bitevní vřavu a Athéna vymýšlela strategii a taktiku boje. Současně byla bohyní moudrosti. Athéna neměla matku, zrodila se přímo z Diovy hlavy. Arés s Athénou spolu soupeří a představují dva protikladné pricipy.
Bůh plodnosti Dionýsos seslal na zemi extázi. Byl pánem vína a opilých slavností spojených s tancem a obětními rituály, při nichž umírala zvířata a někdy i lidé.
Apollón měl na starosti umění a hudbu, které podporoval.
Byl též bohem lékařství, někdy však lidstvo trestal morovými šípy.
Kromě zmíněných božstev existovali i bozi méně významní. Bůh Pán například obcházel za poledního slunce se svou flétnou krajinu a děsil pastýře i jejich stáda.

Již od doby mykénské se zpravidla jako skupina hlavních bohů, sídlících podle tradice na hoře Olympu uvádí šest dvojic: Zeus a Héra, Poseidón a Démétér, Apollón a Artemis, Arés a Afrodíté, Hermés a Athéna, Héfaistos a Hestia. Způsob jejich života odráží život patriarchální společnosti mykénské kultury; v čele stojí Zeus, který olympské bohy svolává na porady i k hostinám. Přeneseně “Olympanem” zván i člověk vyzdvižený k velkým poctám (např. Periklés).

Zeus: nejvyšší bůh; hromovládce, bůh počasí a vegetace, ochránce rodiny a města. Božstvo indoevropského původu. Původně snad božská síla prostupující přírodu, božstvo nebe a počasí. S přechodem k antropomorfismu se dostal do popředí jako hlavní bůh nebe, spojovaný s bohyněmi i lidskými ženami v dvojice milenecké (Európé, Danaé) a manželské (Dióné a Hérá). Syn Kronův a Rhein, bratr Hádův, Poseidónův, Hestiin, Démétřin a Héřin. Hlavním sídlem Diovým byl Olympos, nejvýznamnější věštírna byla v Dódóně.
V Římě ztotožněn s Jupiterem.

Hérá: řecká bohyně, manželka Diova; v mykénské době pravděpodobně ochránkyně vladařského paláce, později, jako Diova žena, střežila rodinu, sňatek, ženy, manželské děti a manželskou věrnost. Vůči milenkám a nemanželským dětem Diovým mstivá. Její kult byl rozšířen po celém Řecku.
V Římě ztotožněna s Junonou (Juno).

Poseidón: řecký bůh vod; doložen již ve starověké Krétě. Bratr Diův a Hádův, manžel jedné z nymf Amfitríté. S rozšířením mořeplavby uctíván jako nejvyšší vládce moří. Je mu připisováno zemětřesení, neboť vlnobitím dával do pohybu zemi ležící na vodách. Zobrazován s trojzubcem a v doprovodu mořských bohů a nymf.
V Římě ztotožněn s Neptunem.

Démétér: řecká bohyně Matka-Země; sestra Diova, matka Persefoné. Dárkyně obilí a ochránkyně zemědělství; uctívána též jako dárkyně plodnosti. Známá již z doby mykénské (matriarchální rysy), později její kult oslaben; uctívána zejm. mezi zemědělci. Význam opět nabyla za Peisistrata, podporujícího její kult v protikladu k aristokratickým olympským božstvům. Její hlavní slavností byla mystéria v Eleusis. Viz též eleuzínie.

Apollón: řecký bůh slunečního jasu, dárce zdraví, ochránce domů a mořských cest, patron povolání, jejichž příslušníci tvoří v božském nadšení a vytržení (básníci, hudebníci, věštci). Syn Dia a bohyně Létó, otec Orfea a Asklépia, bratr Artemidy. Jako ochránce umění stojí v čele Múz. V řeckém životě měly značný vliv jeho věštírny, zejména věštírna v Delfách. Jeho kult byl rozšířen i v Římě.

Artemis: řecká bohyně lovu, panenská vládkyně přírody, zároveň i bohyně svateb a plodnosti. Podle bájí dcera Dia a bohyně Létó, sestra Apollónova. Zobrazována jako lovkyně s lukem v ruce, doprovázená průvodem lesních nymf a zvěří, obzvláště jelenem. Její kult byl znám ještě z předřeckého náboženství.
V Římě ztotožněna s Dianou.

Áres: syn Dia a Héry, krutý bůh války, často se účastnící i bojů mezi lidmi. Milenec Afrodíty, s níž zplodil Eróta. Jeho kult byl poměrně vzácný.
V Římě byl k němu připodobněn Mars.

Afrodíté: řecká bohyně smyslné lásky a krásy, ale též přírodních sil a jara. Její kult se dostal do Řecka z Předního východu (podobnost s Ištarou a Astaré) přes Kypr. V mytologii většinou považována za dceru Dia a títánky Dióny, podle lidové verze se zrodila u břehů ostrova Kypru z mořské pěny po dopadu genitálií vykleštěného Úrana do moře. Manželka Héfaistova, jehož klamala s Areém, s nímž měla syna Eróta. Rozšířeny mýty o jejích četných milostných spojeních s dalšími bohy i smrtelníky (Adónis). Téma Afrodité často umělecky zpracováno.
U Římanů ztotožněna s Venuší.

Hermés: řecký bůh; ochránce pastýřů a stád (později též obchodníků, poutníků, řečníků a zlodějů). Posel bohů, průvodce mrtvých do podsvětí, též bůh spánku. Patron výřečnosti a hudby. Syn Diův; nejobratnější a nejlstivější z olympských bohů. Bůh nejširších lidových vrstev, doložený již v mínójské době. Připomínán při cestách hromadou kamení sloužící za primitivní oltář. V oficiálním kultu zpravidla uctíván jako podsvětní božstvo. Zobrazován většinou jako mladík s berlou, okřídleným kloboukem a opánky. Viz též Hermés Trismegistos.
V Římě ztotožněn s Mercuriem.

Athéna: řecká bohyně; v mykénské době ochránkyně paláce, později městského státu, zejména Athén. Dárkyně řemesel, posléze i věd a moudrosti, v helénismu též bohyně uvážlivě vedené spravedlivé války a vítězství. Jejím nejoblíbenějším místem jsou Athény a Attika, kterou získala ve sporu s Poseidónem; v Athénách byl na její počest slaven každý čtvrtý rok jeden z nejvýznamnějších řeckých svátků – tzv. velké panathénaie.
V Římě ztotožněna s Minervou.

Héfaistos: latinsky Vulcanus – původně snad maloasijské božstvo ohně, řecká mytologie bůh ohně a kovářství; zbrojíř bohů. Syn Dia a jeho ženy Héry, manžel Afrodíty, která jej klamala s Áreem. Báje připisují kulhavému Héfaistovi vybudování paláců na Olympu a řadu skvělých kovářských děl. Podle Homéra naučil s pomocí Athény lidi řemeslům a umění. Do oficiálního kultu pronikl málo.

Hestiá [hestyjá]: bohyně domácího krbu, ochránkyně rodiny; záruka blaha osobního i veřejného (ochránkyně domu i státu). Sestra Diova. Považována za nejlaskavější z bohů.
V římském náboženství jí odpovídala Vesta.

Dále byly uctívana některá nižší božstva.

Éós: řecká bohyně ranních červánků. Ztotožněna s latinskou Aurorou.

Kefalos: syn boha Herma a Athéniny kněžky Hersy. Jeho manželkou byla dcera athénského krále Prokris. Do Kefala se zamilovala bohyně ranních červánků Éós a unesla ho na kraj světa; on však zachoval věrnost Prokridě. Éós si vyžádala, aby se přesvědčil o věrnosti své choti. Vrátil se k ní ve změněné podobě; Prokris návrhy odmítala, zlákaly ji však šperky; tehdy Éos vrátila Kefalovi jeho podobu. Prokris studem utekla do lesů, ale Kefalos ji našel a přivedl zpět. Později začala Prokris na Kefala žárlit a tajně ho sledovala; Kefalos ji při lovu nešťastnou náhodou zabil. Pak odešel do Théb a proslul udatnými činy.

Seléné: bohyně měsíce; sestra Héliova.

Métis: latinsky Mens, dcera Titána Ókeana a jeho manželky Téthye; bohyně rozumu. Měla mít s bohem Diem dceru, jež by se mu vyrovnala moudrostí, a syna, jenž by ho svou silou svrhl z trůnu. Zeus proto raději Métidu lichotivými řečmi uspal a pak snědl. Po jisté době se pak jemu samému narodila z hlavy dcera: bohyně moudrosti a nepřemožitelné síly Athéna.

Peitho: v řecké mytologii bohyně namlouvání a milostného laskání.

Nyx: dcera prvotního Chaosu - beztvarého počátku a pramene všeho na světě. Nekonečného vesmírného prostoru, změti prvků beztvárné prahmoty. Z něho povstla nejprve věčná tma Erebos a temná noc Nyx. Z jejich spojení se zrodilo věčné světlo Aithér a světlý den Hémerá, zplodila rovněž syna Charóna, převozníka mrtvých, a dceru Nemesidu, bohyni odplaty. Synové Thanatos, bůh smrti, a Hypnos, bůh spánku, se narodili z jejího spojení s bohem podsvětní temnoty Tartarem. Poté se zrodila všeoživující síla Erós a Gaia, matka první generace bohů (mj. Úrana. V řecké mytologii je to bohyně noci a zosobněná noc.

Hermafrodítos [hermafrodýtos], řecká mytologie syn boha Herma a bohyně Afrodíty. Podle mýtu původně krásný mladík, do něhož se zamilovala nymfa Salmakis, žijící v prameni; na její prosbu bohové, když se Hermafrodítos koupal v jejím prameni, spojili těla obou v jediné. Odtud Hermafrodítos jako oboupohlavní božská bytost.

Kalypsó, řecká mytologie dcera Títána Atlanta; nymfa na bájném ostrově Ógygii, kde zdržovala po sedm let krále Odyssea, vracejícího se z dobyté Tróje na rodnou Ithaku. Sváděla ho a obklopila krásou a blahobytem, přesto Odysseus tak toužil po návratu, až se bohové slitovali a přiměli Kalypsó, aby ho propustila. V podtextu Homérova líčení lze vytušit otázku: k čemu je člověku blahobyt a nesmrtelnost, není-li svoboden?

Božstva

  • bohyně deště a pramenů: Diona bůh bohatství: Plútos
  • bohyně duhy: Iris bůh času: Chronos
  • bohyně jasného dne: Hémerá bůh hany a hlouposti: Momus
  • bohyně jitra: Éós bůh horský: Tmólos
  • bohyně klamu: Apaté bůh chtíče a touhy: Pothos
  • bohyně měsíce: Seléné bůh jasného světla: Aithér
  • bohyně mořská: Kétó bůh jižního větru: Notos
  • bohyně moudrosti: Athéna bůh lásky: Erós
  • bohyně namlouvání: Peithó bůh lesů, lovců a pastýřů: Pan
  • bohyně noci: Nyx bůh lékařství: Amynos
  • bohyně osudu: Moiry bůh mořský: Nereus, Tritón
  • bohyně pomsty a kletby: Aléktó, Erínye bůh mořských hlubin: Pontos
  • bohyně proseb: Lité bůh nebe: Uranos
  • bohyně půvabu: Charis bůh nejvyšší: Zeus
  • bohyně ročních období: Hóra bůh obchodu: Hermes
  • bohyně rodinného krbu: Hestia bůh podsvětí: Hádes
  • bohyně rozumu: Méttis bůh říční: Asopus, Kebrén, Ladon
  • bohyně spravedlnosti: Diké bůh slunce: Hélios
  • bohyně sváru: Eris bůh sňatku: Hymen
  • bohyně šťastné náhody: Tyché bůh spánku: Hypnos
  • bohyně války: Enyo bůh světla a slunce: Apollo
  • bohyně věčné mladosti: Hebe bůh války: Áres
  • bohyně vítězství: Niké bůh vína: Bakchus
  • bohyně vodní, lesní a horské: nymfy bůh západního větru: Zefyr
  • bohyně zaslepenosti: Ate nižší božstvo: Démon
  • bohyně zákonného pořádku: Themis
  • bohyně země a sama Země: Gaia
  • bohyně ztotožněná se Zorou a Junononou: Matuta
  • bohyně životního osudu: Aisa

Hodnocení referátu Řecká mytologie

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  17. srpen 2007
  11 939×
  2121 slov

Komentáře k referátu Řecká mytologie

anet atena97(zavináč)seznam.cz
díky moc jste mně pomohli za tento článek...je totiž do dějepisu