Smutek a velká bolest je skrytým motivem tohoto trojitého eseje. Autor se zamýšlí nad tím, jaký je smysl snažení člověka, který se rozhodne vzít do ruky tužku a psát. Řekněme si hned na začátku: nečiní si o něm rozhodně žádné velké iluze. K napsání eseje Spisovatel, umělec, básník podle mě Šaldu fakt, že lidé v jeho době, a na tom se nezměnilo vůbec nic, nebyli moc obratní v používání svého jazyka. Pletli si pojmy a dělalo jim problémy vyjádřit to, co mají na mysli. Představuju si to asi takhle: Bylo nedělní odpoledne, podobné tomu, jaké je dnes. Venku leží čerstvě napadlý sníh a děti za sebou tahají sáňky, úplně stejné, jako mají teď. Lyrická seance, říkali tomu, ale vzhledem k tomu, že se v saloně podávaly mnohem časteji než káva se šlehačkou sklenky červeného vína, společnost byla již velmi veselá. Josef Hora, Vítězslav Nezval, František Halas, kdo ví, který z nich si s sebou tehdy přivedl toho kritika zvučného jména. "Ticho," říkal si večer František Xaver, když odešli a on rozsvěcoval nad stolem lampu se zeleným stínítkem. "Jen v tichu se dají myšlenky řetězit do šňůrek korálků a z nich potom stavět nové světy," pokračoval a díval se přitom na pořádek na svém stole. Tužka ležela rovnoběžně s ostrou hranou nepopsaného archu papíru. Ořezal ji do stříbrné nádobky, kterou používal také jako popelník. "Lidé tato slova užívají nazdařbůh, namátkou, lhostejně a záměnně. A přece to není trojí slovo, nýbrž trojí pojem, jejž není snadno definovat a rozkrojit hrubým nožem, je to trojí hvězda, trojí osud, trojí svět." A František Xaver tyto pojmy vzal a opsal každý z nich světelnými kruhy, osvítil je majáky duší a géniů, vztyčených jako na rozvodí moře.
Snad nejhůře z jeho srovnání, jak jinak nazvat tři pojmy vymezené v jedné eseji, spisovatel. Při čtení pasáže o něm napadá člověka mimoděk obraz barokního zátiší s lebkou a květinami. Lebka symbolizuje memento mori, pamatuj na smrt, z prachu jsi pošel a v prach se zase obrátíš, a růžová poupata v nejsladším období květu i okvětní lístky rozsypané po stole značí, že marná je všechen lidska lopota a snaha a že není jiným, než marnost nad marnost. S odstupem hodnotí Šalda poslání spisovatele. Jeho slova obsahují tak pramálo pochopení pro spisovatelovu osobu a jednání, jako by Šalda nad spisovatelovým životem i prací plachtil neslyšně a netknutě jako mořský racek nad tříštivým příbojem.
Slova, která volí, nejsou vůbec lichotivá: nazývá ho hlučícím posluhem, zevlounem, smutným klaunem z cirkusu, ubožejším, než udřený zedník na stavbě, který se podřizuje vkusu šedi a průměru. Aby se zalíbil co největšímu počtu lidí, musí nejprve přijmout jejich obyčejnost, smazat rozdíly mezi nimi a ta beztvará a nehmatná masa, to jsou prý čtenáři Šaldova spisovatele.
Umělec je na tom o trochu lépe. Sice stejně jako spisovatel „ztrácí nakonec všechen vztah mezi klesající raketou a stoupajícím sluncem, mezi molekulou prachu a citem srdce a jejich hra nakonec přináší jen nudu a smutek,“ Šalda jim ale přičítá k dobru, že se vzepřeli běhu života, zaryli se patami do země a bojovali. Mnohé z nich to zlomilo, žádný z nich nedosáhl ke konci svého života pocitu naplnění a štěstí. Ale pořád lepší, než být jen spisovatelem.
Básník zase, podle Šaldy, je takovým dřevíčkem na hladině řeky. Stejně jako ono se nechává vést a nést a poddává se bez výhrad všemu. „Spíše šedí než petří bývají, ale sladcí přitom, prostoduší, na smrt oddaní. Trvává snad někdy dlouho, než se zdvihnou k letu. V tu dobu těkají v nejistotách a zmateně po zemi, hledajíce místo k vzletu. Pobíhají sem a tam a podívaná na ně budívá lítost.“ Stejně jako dvě předchozí kategorie básníky ale podle Šaldy nečeká nic pěkného. „Mnoho povolaných, jeden vyvolený...Umírají náhle v mládí jako stromy bleskem sžehnuté.“
27. březen 2008
3 040×
620 slov
