Teorie vyprávění

Typologický kruh znázorňuje rozhodující opozice, které formují vyprávění. Zobrazuje plynulost přechodů mezi různými formami, některé vývojově dominantní typy románu.

Zprostředkovanost jako druhový znak vyprávění

Narativní umění svou podstatou vyžaduje příběh a vypravěče příběhu

Zprostředkovanost je výchozí bod , kterým je definován román jako specifická narativní forma. Hlavním rozlišením narativního umění od dramatického(scénické zobrazování), je hlas vypravěče u prvého zmíněného.Přítomnost osobního vypravěče umožňuje zprostředkovanost vyprávění. Vypravěč je určitý hodnotící, cítící, vidící člověk.
Existují tři základní vyprávěcí situace, kterými lze vyjádřit zprostředkovanost vyprávění :
A)ich-forma – zprostř.vyprávění je plně realizovaná ve fiktivním světě románových figur
B)autorská vyprávěcí situace – vypravěč stojí mimo svět postav, jakoby se dívá zevně
C)personální vyprávěcí situace - vypravěč je tzv. „reflektor“, románová postav, která myslí cítí vnímá, ale nemluví ke čtenáři jako vypravěč……čtenář(posluchač) pozoruje románový svět očima této postavy

Zprostředkovanost a „point of view“ = hledisko vyprávění
Stěžejními problémy zprostředkovanosti jsou - osobní vypravěč a „point of view“, překládáno jako hledisko či stanovisko nebo perspektiva či úhel vyprávění. Jeho použití je proto nejednoznačné. Jeho všeobecný význam je postoj či vztah k nějaké otázce ,ve specielním významu stanovisko, z něhož je příběh vyprávěn nebo z něhož je událost nějakého příběhu vnímána některou postavou narativního textu. Z technického termínu je patrné, že v rámci teorie vyprávění je nutné rozlišovat dva aspekty :
A)vyprávět, tj. sdělovat čtenáři něco slovy
B)dozvídat se, vědět, co se ve fiktivním prostoru odehrává
S touto dvojznačností vznikly dvě funkce postav:
A)postava vypravěče (speaker of the narrative words )
B)personální médium nebo postava reflektora (knower of the narrative story )
Obě funkce se mohou překrývat, v tuto chvíli nastává problém, lze to často vypozorovat tam, kde se autorské prvky vyprávěcí situace nějakého románu objevují v úzké spojitosti. Vnímaní zobrazené skutečnosti probíhá z hlediska personálního média, ale ve sdělení vnímaného zaznívá hlas autorského vypravěče, jehož hledisko může čtenář, třeba jen neurčitě, registrovat…Tzv. polopřímá řeč je formou takové dvojí perspektivy (knower-sayer), která vzbudila největší pozornost.(výraz dvojího hlasu)
Hlavní je důraz na to, že existují rozličné spojnice mezi teoriemi hlediska a jejich perspektivistickými výklady zprostředkovanosti.
Teorie ozvláštnění, pokud se dotýká perspektivistických prostředků je teorií hlediska, jinak řečeno obnovení vnímavosti k životu(aby byly věci hmatatelné, kámen kamenný….tohoto požadavku se dosáhne při přenesení „point of view“ z přednašeče vyprávěných slov na toho, kdo zná vyprávěný příběh., tzn. Z referování vypravěče na přímé vnímání jedné románové postavy. Ozvláštňujícího účinku přímého vnímání se v moderním románě většinou nedosahuje, hl. příčinou je volba postav z okrajových vrstev společnosti. Ozvláštňující efekt je vytvářen přesunem hlediska do románové postavy outsidera.
Ruská literární věda rozpracovala pojem skaz, rozumíme jím mj. i formu vyprávěcí perspektivy, především ve výpravných textech v ich-formě, které jsou stylizovány s ohledem na přednes.

 

Zprostředkovanost a osoba vypravěče
Jedna ze základních zvláštností prožívání reality platící pro narativní literaturu je, že každé vnímání je závislé na více či méně správném předběžném pochopení této skutečnosti, takto se může chápat výpravnými prostředky konkretizovaná předsudková struktura chápání. R. 1910 prohlásila Kate Friedemannová, že je to vypravěč, kdo nám jako určitý hodnotící ,cítící a vidící člověk , zprostředkuje obraz světa, jak ho prožívá on, nikoli jaký tento svět skutečně je.Ne vždy se bere tento aspekt v úvahu při interpretacích. Pokud se vlastní osobnost fiktivního vypravěče ztotožní, může dojít k nevyužití zprostředkovanosti vyprávění k relativizaci předsudečnosti v prožívání skutečnosti. Jde tedy o to, aby byl autor schopen rozlišit své vlastní předsudky a předpoklady od předsudků a předpokladů svých postav, tím dramaticky zhodnotit jejich předsudky a předpoklady ve vzájemných vztazích i v rámci každé osobnosti. Tyto funkce hlediska se v zásadě vztahují na moderní román. V průběhu dějin se mění nároky autorů, kritiků čtenářů v jednom bodě – ve stupni perspektivizace a mediatizace vyprávěného.
Viktoriánská epocha – aperspektivní vyprávění.(Dickens, Thackeray)
Rozlišujeme tedy dva historické stylové směry.
Existují také dva náhledy na vysvětlení zprostředkovanosti : -anglofonní a částečně anglická teorie románu
-románová teorie německého jazyka, germanistická přednost
Autorský vypravěč je v určitých mezích samostatná postava(vytvořena autorem, k interpretaci jako svébytná osobnost)

Kdo vypráví román?
V moderním románu se uplatňuje funkce vypravěče jako prostředníka mezi autorem a čtenářem a mezi příběhem a čtenářem.
Tato otázka je složitá v mnoha ohledech, četné odpovědi na ni si vzájemně odporují, díky argumentům dvou struktur.
Většina jazykovědců používá ve spojení s touto otázkou pojmy „duch vyprávění“ nebo „vyprávěcí funkce“, ale to bychom se ocitli v trochu jiné rovině, protože tyto pojmy se musí chápat v souvislosti se vztahy, tzv. hloubkové struktuře vyprávěného díla-text, který byl někým napsán(vyprávěcí funkce). Naopak povrchová struktura je pro čtenáře povrchově viditelná, proto bývá vztahována na tuto vrstvu, která je pro čtenáře pochopitelná bez teoretických operací- zprostředkování příběhu čtenáři(vypravěč v 1. Osobě). Pokud je ale rozlišíme, vznikají nám dva případy : - oblast geneze, koncepce a realizace výpravného textu (konstituování fiktivní skutečnosti)
- pomocí vypravěče se zprostředkuje to, co bylo vyprávěcí funkcí vytvořeno, jako výpověď o skutečnosti
Vypravěč může stát viditelně před čtenářem nebo může být naopak skrytý, neosobní , ale pořád drží kontinuitu. Obdobně tomu tak je ve vyprávěcích formách vyprávění v první osobě a autorské vyprávění ve třetí osobě – rozdílná míra přítomnosti a blízkosti postav. Plná příslušnost vypravěče k světu postav – vyprávěcí situace ich formy a na druhém konci oddělení světa vypravěče a světa postav( autorská VS) –viz diagram typologic. kruhu.
Vypravěč bezprostředně nesouvisí s vytvářením díla, je prvkem povrchové struktury, vzniká sekundárně, teorie vypravěče zdůrazňuje relativitu a modalitu narativní výpovědi.
Shrnutí: str. : 33 výrok….

 

Rytmus vyprávění
Rytmus lze vyčíst z následnosti různých základních forem vyprávění, které určují vyprávěcí část díla ( př. : zpráva, komentář, popis, scénické zobrazení prostoupené reprodukcí děje) a z jejich vztahu k profilu vyprávění. Posloupnost vyprávěcích forem je udána vyprávěcí situací, přechody vyprávěcích situací a perspektiv hrají velkou úlohu. Texty s intenzivním střídáním forem a s častými přechody vykazují silně vyvinutý rytmus, naopak texty postavené na jedné či dvou zákl. formách a na jednotně realizované VS vykazují slabě vyvinutý rytmus vyprávěcího procesu(monotónnost může přispět k napětí). Nerozhoduje to literární úrovni textu. Každý román má svoji vlastní míru stupně dynamiky a vlastní paralelitu mezi postupnými přesuny.(př. :přechod z autorského vnějšího pohledu k personálnímu pohledu vnitřnímu…)
Ich - formy 18. A 19. St., stejně jako v autorských románech - stálé střídání pasáží (převláda zpráva se scénickými pasážemi a dialogy)
- neustále se opakující zužování perspektivy vyprávějícího Já na hledisko a obzor vnímané skutečnosti prožívajícího Já
- přechod – postupný, průběžný, většinou nenápadný pro čtenáře…..přesto tyto změny důležité pro dynamiku – napětí mezi oběma fázemi se stává součástí struktury vyprávění
ukázka str.:94

Ústup autorského vypravěče
Bezprostřední následky pozvolného ústupu osobního (autorského) vypravěče jsou dva, v typolog. kruhu se ukazují vedle sebe, popř. za sebou, avšak v konkrétních dílech jsou často vzájemně propojeny nebo se vzájemně překrývají. Na jedné straně se redukují vyprávěcí a přibývají dialogické části vyprávěného textu, na druhé straně se autorsky referované vyprávění o dějích vnějšího světa nahrazuje personálním zobrazením dějů vnitřního světa.

Nakažení vypravěčova jazyka jazykem postav ´jistý druh nepřímého citátu…
Př. Polopřímá řeč – ukázka str. 231 ………- viktoriánští romanopisci( Dickens, George Eliotová)
Způsobují lehkou ironizaci a charakteristiku citovaných postav, častokrát se v textu špatně hledají.
V dějinách anglického románu pomohla prosadit tento prvek Jane Austenová.

Diferenciace jazyka vypravěče a jazyka postav
V moderním románu byla polopřímá řeč posílena i v oblasti perspektivy :citáty z jazyka postav odlišují autorské zprávy, také nabývají na závažnosti, tzn. Personální prvek se zesiluje na úkor autorského. Čím častější jsou takovéto citáty, tím silněji vystupuje personální prvek vyprávění na povrch. Viz. Ukázka str. 232 James …..

Demarkační problémy mezi autorskou a personální zónou
Personální vyprávěcí situace zapojují jednotlivé obraty z figurální oblasti, dále argumentace, vysvětlení , motivace z hlediska některé románové postavy. Kauzální věty (personální motivace)vnášejí do autorské zprávy personální zdůvodnění, jsou to argumentace, které musíme chápat jako zprostředkované zobrazení výroků nebo myšlenek jednajících postav.Je-li motivace uvozená zvláštními slovy, jedná se o řeč polopřímou. V této řeči se může personalizace rozšířit na více vět, vytvoří se personální vyprávění situace, která vytěsní autorskou VS. Vzniká napětí mezi autorskou a personální perspektivou. Jednoznačné ohraničení personální zóny od zóny autorských názorů není možné. Jako bezpečné kriterium se využívá zápor slovesa „vědět“, jež se v obou zónách vysvětluje jinak, popř. je v je v personální nahrazován otázkou. Př. Str. :237……

Od polopřímé řeči k personální vyprávěcí situaci
Personální vyprávěcí situace vzniká při vytlačení autorských projevů polopřímou řečí nebo se jedná o polopřímou řeč rozšířenou na delší text., pro čtenáře tak vzniká nová orientační situace, pro nepřítomnost autorského vypravěče se čtenář přenáší do času a místa postavy, ta v daný okamžik funguje je jako personální médium nebo reflektor. (Kafka – Proces, Zámek…)

Autorsko-personální kontinuum a personalizovaná postava vypravěče
Autorský vypravěč se mění v bezejmenné personální médium procesu personalizace postavy vypravěče.Cílem personalizace je přizpůsobení fiktivního vypravěče postavám, které vystupují jako personální média. Vypravěč se do jisté míry utajuje, přebírá způsob vnímání, zčásti i hlas a způsob vyjadřování fiktivních postav. Úplná personalizace by předpokládala fixování vypravěčova stanoviště uvnitř nebo blízko časoprostorové pozice románové postavy.

Od autorské vyprávěcí situace k vyprávěcí situaci v 1. Osobě
Citát,str. 240
Typologický kruh + text
Probíhá proces ztělesňování :autorský vypravěč….v 1. Osobě vydavatel rukopisu….předčitatel příběhu….rámcový vypravěč.

Periferní vypravěč v 1. osobě
Vypravěč nestojí v centru, ale na periferii dění (vyprávějícím Já) , tak ho odlišujeme od autobiografického vypravěče v 1. Osobě, který je současně hl. postavou, stojící v centru dění a vypravěčem.Stěžejní funkce periferního vypravěče je mediatizace vyprávěného, tzn. Zprostředkovanost se tematizuje : jak vnímá, pozoruje, cítí vypravěč postavu a její svět .Odlišují se časově, prostorově a specifičností své osobnosti, která závisí na osobním vztahu vypravěče k hlavní postavě.(otcovský přítel, blízký důvěrník,obdivovatel hl. postavy) Vypravěč se mimořádně vciťuje do jeho hrdiny nebo naopak protiklad k hrdinovi.
Druh personalizace periferního vypravěče v 1.osobě charakterizuje nepředvídané partnerství, tedy vznik zvláštního vztahu mezi vypravěčem a hrdinou.Může tak ze strany vypravěče docházet k psychologickému nebo morálnímu zastupování. Tento jev mění strukturálně VS.

Od quasiautobiografického vyprávění v 1.osobě k vnitřnímu monologu – je charakterizován pozvolným ústupem vyprávějícího Já a přibývajícím soustředěním zobrazení v prožívajícím Já.

Schéma dvojího Já v quasiautobiografické vyprávěcí situaci
Vypravěč reprezentuje hlavní postavení., je časově i prostorově integrován do děje., účastní se odvíjení děje.
Quasiautobiografické vyprávění je typické rovnováhou mezi vyprávějícím a prožívajícím Já, ale také stálým napětím mezi hrdinou a vypravěčem.. Oproti klasickému ich-románu s autobiografickou ich-formou, jsou vztahy vyvážené, prožívající já zabírá větší část vyprávění., ale jsou zde přítomné četné komentáře vyprávějícího Já. Napětí mezi oběma Já je nakonec dovedeno do vyrovnanosti. Tyto dvě fáze vypravěčského Já (prožívající Já, vyprávějící Já) jsou časově, prostorově i psychologicky odděleny Vyprávěcím odstupem, což je míra intenzity procesu získávání zkušeností a poznatků, který vyprávějící Já prodělalo, než začalo příběh vyprávět. Čím menší je vyprávěcí odstup, čím blíže stojí vyprávějící Já prožívajícímu Já, tím užší je obzor vědění a vnímání u prožívajícího Já a tím menší je i účinek vzpomínaní. Mezi omezením obzoru vědění a účinkem vzpomínání ve vyprávění v 1.osobě existuje úzká souvislost.
V typologickém kruhu: str. 250
- Vyprávějící Já ustupuje, rovnováha porušena, dominantní prožívající Já, oslovení čtenáře se vytrácejí.
- Důraz je na prožitku, převažuje prožívající Já, podvědomé reakce…
- zmenšuje se vyprávěcí odstup, který udržuje v quasiautobiografickém ich-románu rovnováhu
Vnitřní konolog vytváří konečný přechod mezi VS v 1. osobě a personální VS.V tomto monologu vykazuje Já znaky reflektora (nevypráví, neobrací se na čtenáře, ve svém vědomí odráží vlastní momentální situaci. Tento přechod je nenápadný.

„Point of view“ a vzpomínaní ve vyprávění v 1.osobě
Moto: Alespoň minimální paměť je nezbytná, chce-li člověk vůbec žít.

Ustálené konvence ve vyprávění v 1.osobě př.: scéna tajného naslouchání a sebepozorování vyprávějícího hrdiny v zrcadle, nalézají se však jen příležitostně a jsou tzv. nouzovým řešením.
Literární vypravěč v ich-formě se nestará o realistické a naturalistické programy, v nichž se zabývá reprodukcí skutečností, ale využívá privilegií, která přísluší jen autorovi jako tvůrci díla.
Funkce vzpomínání v 1.osobě přesahuje běžné pojetí schopnosti zpřítomňovat minulé, která se vzpomínání připisuje.
Vzpomínání je proces vyprávění….ukázka str. : 256 David…

Ideální typ VS vznikne při rovnováze mezi komentáři vyprávějícího Já a projevy prožívajícího Já.Přechodně může jedna pozice získat převahu.

Požívá se předpřítomný čas, shrnující charakteristiky situace…(Nevím s jistotou,marně se snažím, myslím že,vím že…) vyplňuje místo nedourčenosti – mezera ve vzpomínkách..
Vypravěč v 1.os. (stejně jako autorský vypravěč) se zpravidla snaží vyprávět svůj příběh tak, aby byl pro posluchače či čtenáře co nejnapínavější.

Vyprávěcí situace v 1. Osobě a polopřímá řeč
Dlouho existovaly spekulace o tom, jestli může být přítomna polopřímá řeč(forma zobrazení myšlenek) v ich-formě. Její přítomnost dokázala Dorrit Cohnová v díle Stepní vlk. Ukázka str.:260
Nachází se v místech, kde je kladen důraz na prožívající Já, tedy kde je vyprávějící Já potlačeno nebo není ztvárněno.
Polopřímá řeč
Slouží k ostřejšímu zachycení charakteristického spádu a přízvuku promluvy románové postavy.
Autorská,, autorsko personální – dvojí perspektiva(dvě osoby s různými stanovisky , názory , soudy- vypravěč-románová postava)
VS v 1.osobě – zobrazení myšlenek vzniká mezi vyprávějícím a prožívajícím
Prostředek k reprodukování vjemů, myšlenek(jen ve vazbě na osobu vyprávějícího Já), promluv(funguje i pro jiné postavy). Ukázka str. 262 reprodukce….

Od vyprávěcí situace v 1.osobě k personální vyprávěcí situaci
Moto: Navaž zcela intimní vztah s tím cizincem v sobě

Umírání v ich-formě
=smrt vypravěčského Já
1)epistolární forma - intimní autoportrét. Po smrti nastupuje autorský vypravěč
2)zobrazit umírání samo – zachovaná vnitřní perspektiva
Volba mezi er a ich formou je nepodstatná pro zobrazení vědomí umírajícího, ale ne pro zapojení scény umírání do většího narativního kontextu.
Personálně autorská forma je výhodnější nežli forma vnitřního monologu z hlediska prostoru pro zachycení individuality umírajícího.
„Oko kamery“(zobrazovací techniky)
Moto: Jsem kamera s otevřenou clonou,docela pasivní,zaznamenávající,nemyslící….sebecharakteristika vypravěče v 1.osobě podaná jedním spisovatelem. Jde o to zprostředkovat výsek životas bez aranžování. Stručná analýza by zněla : srovnání s vnitřním monologem, který je s ní v mnohém ohledu spřízněn – společně tvoří kontinuitu forem, není tedy možné jasně oddělit jeden jev od druhého. Rozlišení :str.:275
Oko kamery je typické svým vnímáním prvků – metonymicky – věcí se řadí vedle sebe svou vztažností v prostoru, svým seřazením a ne asociacemi. Jde o úsilí prezentovat vjemy oddělené od chápání, vědomé reflexe, hodnocení a emocí v mezích daných jazykem. Rozlišujeme několik funkcí těchto technik: 1) důsledek programů realismu a objektivity
2) antropologická a psychologická
Pomocí této techniky lze člověka definovat jako „figuru bez hloubky“ a znázornit „němotu jeho nitra v jazyce“.
Každý autor používá této techniky trochu jiným způsobem a jinému účelu. Př.:zvěcnění a depersonalizace vnímání a zobrazování skutečnosti, pro vnímání kontinuity a kauzální vztahy v průběhu nějakého děje.
Závěr
Typologický kruh…

Cizí slova:
Lingvistika - jazykověda, nauka o jazycích
Sémiotika - nauka o charakteristických znacích určitého vědního oboru
Narativní – vyprávěcí
Quasi – skoro, asi, jako,přibližně
Perspektiva – rovinné zobrazování prostorových těles, tak, jak je vidí naše oko

Hodnocení referátu Teorie vyprávění

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  2. únor 2008
  15 044×
  2413 slov

Komentáře k referátu Teorie vyprávění