Wolker Jiří - Těžká hodina

Těžká hodina je jeho nejvýznamnější sbírka, obsahuje nejtypičtější básně proletářské poezie.

zde rozvinul sociální baladu, ta má již úplně jinou podobu než v 19. stol. U Erbena je člověk drcen silou osudu a nemohl se bránit, naproti tomu u Wolkera je člověk drcen sociálními problémy, ale může se bránit. Celá sbírka je velmi silně levicově laděna, je pesimistická – zabývá se sociálními problémy. Wolker se v této sbírce ztotožňuje s programem proletářského kolektivismu. Balady se odehrávají v městském prostředí, líčí zde špatné sociální poměry.

Wolker se hlásí k Erbenovu odkazu, avšak jestliže Erben hájí neměnitelnost mravního

zákona, Wolker tento jeho názor nesdílí. Námětem básní z této sbírky je bída a utrpení proletariátu a zároveň výzva k boji za uskutečnění spravedlivějšího společenského řádu. Dělník ale už není předmětem sociálního zájmu, ale stává se nositelem nového lidství, hrdinou. Sílící ideová konfliktnost se projevuje v sociálních baladách, v nichž autor oslavuje věčně živou hodnotu dělníkovy práce (Balada o očích topičových), věří v jeho sen o lepším životě (Balada o snu).

Těžká hodina je otevřenou proklamací odpovědnosti ke světu, nesmířením se s ním a hlásáním nadosobního údělu básníka coby pěvce proletářské revoluce. Žít již znamená přemoci vlastní srdce a použít je k boji.

Jiří Wolker má výjimečný a originální styl s pestrou paletou básnických vyjadřovacích prostředků. Zajímavé je kupříkladu jeho používání metafor, které je velmi časté, pestré a zároveň dokáže mnohé vyjádřit - jako v úvodní básni této stejnojmenné sbírky, kde autor vyjadřuje svůj přerod z naivní, dětské, všeobjímající lásky ke světu k vážnějšímu a realističtějšímu přístupu dospělého muže:

„Chlapecké srdce je písnička na začátku,

plán pro zámek, který bys lidem jak milé dal k svátku,

ale mužovo srdce jsou ruce a mozoly,

které se krví svou do cihel probolí,

aby tu alespoň stála skutečná hospoda u silnice…“

Metafory nejen že barvitým způsobem vyjádří to, co mají, ale dodají čtenáři i příslušný prožitek, jsou v tomto směru působivé, čtenář z nich vyjadřované pochopí i procítí.

Metafory často působí i přes různé smysly, třeba zde byl použit hmat(což v dobách minulých nebylo příliš obvyklé, básně byly spíše "vizuální"):

„… když ruka má za tebou odchází, milená,

sta věcí hranatých tiskne se k ní …“

Wolker používá ve svých básních různých druhů rýmů. Často se objevuje rým sdružený:

„Za městečko má milá,

vede cestička bílá

a za městem hluboko v obilí

se zelené meze zrodily.“

Ale objevují se zde i jiné druhy rýmů, kupříkladu rým střídavý:

„Čím pěkněji slepí hráli,

tím rostlo očí víc,

to aby z velké té krásy

se neztratilo nic …“

Básně mají lyrickoepický charakter, většinou jsou o lásce, působí citově a zároveň mají i děj. Jako např. zde:

„Za město šli a večer už byl,

o lásku nadarmo nikdo neprosil;

i mladí se smějí milovat,

i chudí se smějí milovat,

z lásky se člověk narodil,

za město šli a večer už byl.“

V tomto úryvku je zajímavé mimo jiné i opakování se prvního verše - je na začátku i na konci a je zde i jistá zajímavá a docela i nápadná podobnost mezi druhým a čtvrtým veršem.

Těžká hodina

 

Celá sbírka je uvedena stejnojmennou básní, která je věnovaná příteli A. M. Píšovi.

Básníkovo dětské srdce zemřelo, ale mužovo srdce se ještě nenarodilo:

„… jedno srdce jsem pohřbil a druhé ještě nemám…“

Autor vyjadřuje svůj přerod z naivní, dětské, všeobjímající lásky ke světu k vážnějšímu a realističtějšímu přístupu dospělého muže:

„Chlapecké srdce je písnička na začátku,

plán pro zámek, který bys lidem jak milé dal k svátku,

ale mužovo srdce jsou ruce a mozoly,

které se krví svou do cihel probolí,

aby tu stála alespoň skutečná hospoda u silnice

pro ušlé poutníky a pro poutnice.“

Báseň v podstatě popisuje celý život člověka. Narodí se, je plný energie, nápadů, předsevzetí, šlechetnosti, dobromyslnosti. S postupem času dospívá a z chlapce se stává muž. Vše musí zaplatit tvrdou prací, aby si alespoň částečně splnil svůj sen z mládí. Vitalita se ztrácí a nastává čas zklamání. Všechny ideály dětství jsou nenávratně ztraceny, ušlechtilost se vytrácí s každodenní prací. Zbaven iluzí musí jít světem a ačkoliv se mu to nelíbí, musí stále pracovat, aby měl z čeho žít. V mládí je dovoleno stavět na ideálech, ale dospělý musí myslet hlavně na obživu. V dospělosti se cítí sám, bez svých dětských ideálů, ve "studeném" světě, kde si ještě nové ideály a představy nevytvořil.

V této básni Wolker užívá personifikaci:

„Milenčin dopise, lampo, kniho kamarádova,

věci zrozené z lásky, světla a víry…“

Dospělý muž se jen modlí za to, aby v budoucnosti žil správným křesťanským životem, aby byl spravedlivý, statečný, ale nesmlouvavý. Jakoby v této básni autor popisoval svůj život a zklamání, svůj pesimismus k budoucnu.

Balada o nenarozeném dítěti

Většina básní je o lásce, ale často nedojde k jejímu naplnění – většinou ze sociálních důvodů. Jako v této baladě – dva lidé se zamilují:

„Nejdřív se na sebe usmáli,

potom se do sebe zamilovali…“

Počnou spolu dítě, ale dostanou se tím do těžké situace – jsou příliš chudí na to, aby se mohli o dítě postarat:

„… té noci na srdci se jí

dětská ústa narodila.

té noci plakaly čtyři holé stěny,

že těžko, těžko bude dát

hladovým ústům krajíc ukrojený.“

Žena proto musí jít na potrat, oba milenci jsou z toho smutní – dívka se cítí jako živá rakev a chlapec připisuje všechnu vinu sobě, ale nezbylo jim nic jiného:

„Večer

mnoho milenců smutných je,

že to, co žít mohlo, nežije, …“

Ideou balady je tragický konec lásky dvou lidí. Ne však z jejich pohledu, ale z pohledu nenarozeného dítěte, které je zde symbolem nenaplněné lásky ze sociálních důvodů:

„… lidé se na zemi milují

a láska nenarodí se.“

Autor na konci balady položí otázku, v níž je skryta naděje, že se to zlepší (po socialistické revoluci, kdy již žádné sociální problémy nebudou – dnes samozřejmě víme, že to byla pouze dobová iluze):

„Nenarodí se?“

Slepí muzikanti

Wolker jakožto proletářský básník je kolektivista. Proto jeho básně jsou často o obětování se jedince ve prospěch celku. V této básni dva slepí žebráci hrají lidem, ač sami slepí, svou písní otevírají lidem oči ku krásám světa, aniž by z toho sami něco měli:

„Harmonika a housle,

dva slepí žebráci

sto očí vyhráli lidem,

dostali po krejcaru.“

Báseň ukazuje, jak lze skrz hudbu vidět lépe svět:

Zatím co slepí hráli

písničku veselou,

tak lidem narůstaly

nové a nové oči.“

Čepobití

Tato báseň popisuje dvě největší prolévání krve války. To první je na bojišti, kde teče skutečná krev a vyhasínají skutečné životy. To druhé je v srdcích vojáků, kteří jsou nuceni rozloučit se s rodinou a se svými dívkami. Zde neteče žádná krev, nevyhasíná žádný život, ale rána se hojí velmi dlouho:

„Na kasárenském dvoře

dva trubači stojí,

všechny muže volají k boji

a já také mužem jsem.

Od tvých prsů a očí musím odejíti

na rozkaz velkého čepobití.“

Ideou této básně je, že válka nezmrzačí jen tělo, ale i duši. Autor popisuje těžký boj mladého muže se svým srdcem, kterému se žádný jiný boj nevyrovná.

Tvář za sklem

V kavárně sedí bohatí lidé a veselí se. Tu se za okny v mrazivém počasí objeví tvář chudého muže, který pozoruje celou tu krásu za sklem. Jeho pohledem se však stoly mění v mramorové náhrobky, úsměvy strnou v mrtvolné tváře. Takto odsuzuje vyšší třídu k zániku. Zde se objevuje obraz proříznutí, který vychází z hluboké autorovy psychiky:

„… a pohledem ostrým a chladným jak nůž

prořízl okno a vbod se v tu nádheru,

v číše a valčík, v zrcadla pro milenky,

v břicha a teplo, fraky a peněženky,

a zůstal v nich trčeti čepelí,

i když ty oči dvě zmizely.“

Zajímavým rysem Wolkerovy tvorby je jeho třídílná kompozice, která je nejvíce patrná právě v této básni. Básník nejdříve uvede prostředí a jeho atmosféru (zde je ze způsobu vyjádření patrný Wolkerův odpor vůči prostředí, ten není vyjádřen přímo, ale čtenář ho právě díky způsobu vyjádření vycítí):

„Kavárna »Bellevue« je říše

stavěná z hudby, tepla a plyše,

z oken má vysoké, průhledné hranice,

které ji dělí od zmrzlé ulice.“

Pak je tento obraz něčím narušen:

„… na okna skleného tenounkou hranici

přitisk tvář člověk, který stál v ulici,

výrostek zpola a zpola muž,

a pohledem ostrým a chladným jak nůž

prořízl okno a vbod se v tu nádheru, …“

A celý obraz se metaforicky promění, čímž i završí vyznění a smysl celé básně:

„Tenkrát se stoly staly

náhrobky mramorovými,

pohřbení šťastlivci se usmívali

mrtvolně mezi nimi, …“

Hrdiny Wolkerových básní jsou často příslušníci smetánky a vůbec vyšších vrstev. V této básni se zmiňuje o jejich přetvářce a nezájmu o utrpení chudých:

„… důstojní páni a vznešené dámy

ústa si probodli úsměvy, kravaty drahokamy

a v teple, hudbě a v plyši

noviny na oči posadili si,

aby přes tyto brejle z papíru viděli,

že svět je veselý, protože sami jsou veselí…“

Připodobnění kavárny ke hřbitovu v závěru básně je příslibem Wolkera, že si to s touto třídou v budoucnu proletariát pořádně vyřídí.

Kázání na hoře

V této básni řečník káže, že když budou lidé za svého života dobří, po smrti se jim dobře povede. Zároveň ale také říká, že vrazi, vojáci a nevěstky nemusí být smutní, protože je lepší být živý a špatný než mrtvý a dobrý:

„Ten, kdo je živý,

ví, že svět musí být spravedlivý.

Neplačte, vrazi a opilé nevěstky,

že město vás živé na věky pochová,

nesakrujte, vojáci z krve a olova,

že kasárna o lásku neprosí.

Neboť:

Každý má někde srdce, i když s sebou je nenosí.“

V protikladu k předchozí básni vidí autor „bezejmenné chudáky z dědin a předměstí“ jako „na horách les, který roste do štěstí“.

Oči

Tato báseň je věnovaná malíři O. Lasákovi. Popisuje lidské oči jako nejširší moře, oči člověka mnohé prozradí.

Oči jsou oknem do duše, a tak jsou schopné vstřebat to nejkrásnější, ale také to nejhorší. Vše, co za celý život uvidí, putuje do srdce:

„Nejhlubší moře lidské oči jsou,

dnem svým až k srdci dosáhnou.

co v očích ztroskotá, k srdci se propadne,

do srdce zaroste a srdce ovládne, …“

Báseň Oči přináší obraz světa složeného z věcí „těžkých a nejtěžších“:

„… znám nemocnice a předměstí, lidi, které bůh netěší,

znám koráby z olova, které vždy ztroskotají.“

Jaro

V této básni autor popisuje jaro a probouzející se přírodu, ale ve skutečnosti mu nejde o přírodní výjev, ale proti tomuto přírodnímu jaru, které mámí člověka svými krásami, staví Wolker jaro lidské společnosti, které čeká teprve na své vybojování, které bude muset odstranit závěje vychladlých jizeb, v nichž na stech srdcí leží odvěký sníh:

„O plakát tančírny opřený

octneš se v předměstských činžácích,

v závěji vychladlých jizeb sta uvidíš srdcí

a na nich odvěký sníh.“

Báseň milostná

V očích dívky se obrazí celý krásný svět, ale jak je možné, že se v tomto krásném světě stávají i špatné věci? Zde můžeme vidět, že žena ve Wolkerově milostné poezii není nahlížena jako pasivní předmět milostného citu, ale jako "dcera člověka", spolubojovnice lyrického hrdiny, muže a vojáka, stejně jako on zodpovědná za stav skutečnosti:

„… proč jsi dopustila,

že dělník dnes ráno s lešení spadl

a před mýma očima

se zabil?“

Balada o snu

Tato lyricko-epická báseň je věnovaná J. Seifertovi. Hrdinou je mladý dělník Jan, který žije ve světnici v podkroví. Uvědomuje si, že jsou na světě lidé bohatí a chudí a touží po spravedlnosti. Svěřuje se své dívce Marii. Ta mu sděluje, že i ona, než ho poznala, měla sen o muži. Po seznámení se jí sen přestal zdát. Jan se tedy rozhodne zabít svůj sen tím, že ho uskuteční:

„Z fabrik a podkroví dělníci jdou,

mezi nimi Jan a Marie,

svatí drží v rukou lilie,

muži kladiva a meče;

když velké sny se zabíjejí,

mnoho krve teče.“

Báseň končí bojovným zvoláním, kterým autor vyzývá k revoluci a násilí proti vyšším sociálním třídám ve jménu blaha třídy dělnické:

„Musí se zabít,

musí se žít,

cuce jsou zbraně,

srdce štít!“

Básník staví do kontrastu dva světy, objevuje se střídání motivu snu (krásný život plný radosti, práce) a skutečnosti (bída, hlad). Nicméně tragismus je překonáván vírou v možnost revoluční proměny světa.

Janova vize budoucího světa, která je vizí Wolkerovou, mluví o lidech takto:

„… stateční jako montéři, moudří jak inženýři,

co stavějí mosty z básní a tónů

a hlavně z železobetonu,

aby spojili se zemí zem

a srdce se srdcem.“

V současnosti plné rozporů jde nyní Wolkerovi o to, vřadit se se svou poezií přímo do boje o tuto budoucnost, který předpokládá i nenávist vůči světu starému.

Sloky

Tato báseň popisuje pocity člověka, který byl něčím zraněn a cítí bolest v srdci, vše vidí černě a nic mu nedělá radost:

„Jdeš tudy prvně sám se srdcem churavým

a proto se ti zdá, že trpíš světem vším,…“

Ideou básně je, že lidé by se neměli vzdávat a podléhat svým chmurným myšlenkám a vždy by se měli snažit vidět to lepší a bojovat o to:

„Své srdce přemoz tu, neb nejsi srdce jen,

tím, čím chceš vítězit, ― sám nebuď poražen…“

Pohřeb

Wolker se také často věnuje otázce smrti. Báseň Pohřeb zaujímá ve sbírce důležité místo, dotýká se smrti Wolkerovy babičky Anežky Skládačové. Vnuk jde po pohřbu své babičky na vojnu. Nechce zemřít doma, ale v boji za slávu světa:

„… chci zemřít jak voják s bodlem a ručnicí,

do srdce raněný granátem.

neboť jdu do boje,

babičko moje,

pro slávu světa tohoto.“

Muž

Podobně jako předchozí, tak i tato báseň se týká jednoho z Wolkerových prarodičů. Tentokrát píše o smrti dědečka Jiřího Skládala. Tak jako mocný dub vyvrácený vichřicí pomalu odumírá, tak i muž uprostřed noci bezmocně a potichu umírá, aby nevzbudil vnoučata. Vnouček pak uvažuje, zda i on bude jednou tak mužný, jako byl jeho dědeček:

„… zda sílu zachovám, kterou mi mrtvý dal,

bych zemřel jako on, do noci nevolal,…“

Fotografie

Sociálně-politicky laděná báseň zdůrazňuje, že pokud někde na světě někdo trpí hladem, mnozí na něj umírají a druzí jsou ze stejných důvodů nuceni se stát kanibaly, pak ti, kteří, jinde na světě nestrádají nebo dokonce žijí v přepychu a nepomohou, jsou pro svoji nevšímavost a nezájem stejnými lidožrouty:

„Aby ten každý, kdo hoduje dnes tu a pije,

na každém talíři, na každé sklenici

narazit musel na mrtvoly křičící:

Lidojede! Lidojede!“

Tato nevšímavost je podle Wolkera typická pro kapitalistické státy.

Dům v noci

Uprostřed ulice stojí dům se šedesáti okny, každé okno má svůj příběh. V každém z nich bydlí někdo z dělnické třídy a žije svůj těžký život. Jen nahoře v podkroví bydlí dva milenci, které láska udržuje při životě:

„… okénko v podkroví vsazené,

za ním dva milenci sedí,

ruce si tisknou, v oči si hledí,

veliká světla rozžíhají.“

Myšlenka o jednotě štěstí a běd se vtěluje do odvážného obrazu, ve kterém do těl šťastných milenců jako do bílých kaplí k velikonoční oběti vstupují ostatní obyvatelé domu, „všechny ty partaje bídy a kamení.“

Setkání

Tato báseň je o nevěstce podobné hvězdě, její zevnějšek působí krásně, přitažlivě, ale mluví sprostě.

Báseň je uvedena metaforou:

„Má čistá milá,

třpytivá hvězdo nad jezerem, ...“

To je základní obrazné pojmenování, které ovládá celou báseň a z něhož vyrůstají jednotlivá obrazná pojmenování. Po úvodní metafoře pokračuje text hned novým přirovnáním:

„... noc je dnes těžká dokola kolem

jak mlýnský kámen na hrdle holém…“

Toto přirovnání umožňuje plynulý přechod k veršům:

„… a já jsem se propadl sem

až na dno ulice, kde v červených lucernách plane

podmořský maják pro lodě ztroskotané:

Vinárna Finale.“

Nyní však přichází hlavní myšlenka vtělená v akci, která ovšem trhá toto rozvíjení obrazu. Básník poznává nevěstku podobnou jeho milé:

„Tvůj obraz hluboko pod vodou viděl jsem,

třpytivá hvězdo nad jezerem, …“

Přichází ke srovnání obou, ústícímu v metafoře, která obsahuje myšlenku básně:

„Kdo ví, zda život svůj žijeme sami,

kdo ví, zda hvězda nad hlubinami

z bahenních kořenů nevykvétá?“

Celá báseň končí opět obrazně:

„… pro tuto ženu, má milá,

jež pro tvoje štěstí, pro naše štěstí

své štěstí utopila?“

Mirogoj

Mirogoj je záhřebský hřbitov, kde jsou pochovány oběti vojny. Je jich tam mnoho a člověk se tam cítí jako by byl jeden z nich. Tito vojáci padli pro svoji vlast, často velmi zbytečně. Něco jiného je bít se za něco důležitého, ale bez rozdílu národnosti je zcela zbytečné zemřít jen z rozmaru či mocenských choutek druhých.

Autor přemýšlí nad smyslem války a lituje ty, kteří v boji padli. Chce je všechny oživit a nejak jim pomoci.

Přirovnání je ve skutečnosti primární součástí básnického vyjádření:

„… ty kříže dřevěné, tak stejné, tak stejné,

jak stejná je smrt vojáků zabitých v boji!“

Toto převrácené postavení obou složek ještě zdůrazňují úvodní verše další sloky, v nichž se obě spojují v novou metaforu:

„Zdřevěnělé ruce, spoutané v zápěstí,

mě dovedly urvát a daleko unésti,

s armádou podzemní světem jsem mašíroval.“

Kdybychom si tuto metaforu rozložili, zjistili bychom, že představou základní je zde ta, která původně měla roli přirovnání a naopak, představa umístěná původně v rovině pojmenování přímého se zde stává složkou vytvářející obraz.

Nevěrná

Tato báseň vypráví o krásné ženě, která slíbí muži věrnost:

„Černé oči měla,

mladé srdce měla,

věrnost mu slíbila

dřív, než odejela.“

Ale když odjela, čtvrtou noc se oddala námořníkovi:

„Zemřel i s věrností,

kterou si od ní vzal.

Čtvrtou noc námořník

na jejích ňadrech spal.“

Odjezd

Tato báseň je inspirovaná autorovým pobytem v Jugoslávii.

Krajina okolo nádraží je smutná jako cizinec, který ji opouští:

„… a proto ta krajina v očích svých chová

bludný žal cizince bez domova.“

Vzpomínky na tento pobyt si sice schová v hlavě nebo v kufříku v podobě lastury, ale milenku z bakarského pobřeží musí opustit.

Milenci

Hlavními motivy básně jsou láska, fabrika a pracující ruce. Vyznání narušuje řev sirény z fabriky:

„Na srdci milenců řve fabrik siréna,

do tiché noci polnice zní, …“

Milenec se ptá své milé, jestli počká, až se špatný, tvrdý svět změní k lepšímu a on ji pak bude moci obejmout.

V první polovině, kde je vykreslena situace, se nevyskytne žádné výraznější obrazné pojmenování. Tu však přichází obrazné vidění, které je základem myšlenky básně:

„… však celý svět bez mezí dnes dosti malý je,

aby moh ležeti uprostřed nás.“

A rozvíjení této myšlenky znamená kupení obrazného pojmenování na obrazné pojmenování.

Balada o očích topičových

Topič Antonín již 25 let přikládá do kotle a to i v noci, kdy jiní spí. Tvrdě pracuje a vyrábí tak lidem světlo, ale sám přitom oslepne:

„Antonín rukama, jež nad oheň ztuhly,

přikládá plnou lopatu uhlí,

a že jenom z člověka světlo se rodí,

tak za uhlím vždycky kus očí hodí…

… »Soudruzi, dělníci elektrárenští,

slepý jsem, ― nevidím!«“

Balada je i o významu práce, topič svůj život a své štěstí obětuje pro ni a pro kolektiv (který pak má doma světlo):

„Dělník je smrtelný,

práce je živá,

Antonín umírá, žárovka zpívá:

Ženo má, ― ženo má,

neplač!“

Moře

Inspirací k této básni byl léčebný pobyt básníka u Jadranu na ostrově Krk. Vypravěč hledá šest dnů moře a nemůže ho najít. Až večer v hospodě u mola skutečně spatří moře:

„A proto večer v hospodě u mola

skutečně moře jsem uzřel kol dokola, …“

Hlavní ideou básně je osvojení si života. Skutečnost nejskutečnější jsou lidé – dělníci:

„… moře jsme my, dělníci zvlněných svalů, cizí i zdejší,

my, skutečnost jediná, skutečnost nejskutečnější!“

Hodnocení referátu Wolker Jiří - Těžká hodina

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  25. únor 2008
  15 424×
  3132 slov

Komentáře k referátu Wolker Jiří - Těžká hodina