Jiří Wolker

Jiří Wolker byl nejnadanějším představitelem proletářské poezie byl Jiří Wolker, který se narodil roku 1900 v Prostějově jako syn bankovního úředníka. Dělnickou bídu poznal zejména za pražských studií práv, kde se seznámil se Z. Nejedlým, S. K. Neumannem, K. Bieblem a V. Nezvalem. Sblížil se s brněnskou Literární skupinou, která vydával časopis Host. Díky sociálnímu reformismu se s Literární skupinou rozešel a vstoupil do revolučního seskupení komunistických umělců Devětsil, které však brzy opustil. Za studií onemocněl Wolker tuberkulózou a v předtuše smrti si napsal vlastní epitaf, který zní:

Zde leží Jiří Wolker, básník, jenž miloval svět
a pro spravedlnost jeho šel se bít.
Dřív než moh srdce k boji vytasit,
zemřel, mlád dvacet čtyři let.

Za svého života vydal Wolker tři knihy, básnické sbírky Host do domu, Těžká hodina a prózou psané Tři hry. Kromě toho otiskl řadu básní, kritických statí a byl autorem tzv. moderních pohádek, z nichž nejznámější jsou pohádky O kominíkovi, O listonošovi a O milionáři, který ukradl slunce.
Knížka Host do domu je prosycena láskou k prostým věcem, ke kterým básník nachází zcela nový vztah, jako kdyby je viděl poprvé:

Miluji věci, mlčenlivé soudruhy,
protože všichni nakládají s nimi,
jako by nežily,
a ony zatím žijí a dívají se na nás
jak věrní psi pohledy soustředěnými
a trpí,
že žádný člověk k nim nepromluví.
Ostýchají se první dát do řeči,
mlčí, čekají, mlčí
a přeci
tolik by chtěly trochu si porozprávět!

Proto miluji věci
a také miluji celý svět.

Tento radostný vztah k věcem je vlastně rozvíjením poválečného vitalismu. Wolker píše o věcech nejvšednějších, které všichni ostatní lidé považují za naprosto samozřejmé a přehlížejí je. Náměty jeho básní jsou např. poštovní schránka, žně, okno nebo pokojík. Básník často používá personifikaci, věci oslovuje a důvěrně s nimi mluví. Láskou, ale hlavně pokorou chce řešit rozpory života:

Stanu se menším a ještě menším,
až budu nejmenším na celém světě.

Po ránu, na louce, v létě
po kvítku vztáhnu se nejmenším.
Zašeptám, až se obejmu s ním:
„Chlapečku bosý,
nebe dlaň o tebe opřelo si
kapičkou rosy,
aby nespadlo.“

V básni Poštovní schránka Wolker přirovnává poštovní schránku k nějaké zvláštní modře kvetoucí rostlině. Schránky i květiny si lidé váží, přestože to jsou zcela běžné věci, ale schránka je zprostředkovatelem jejich myšlenek- psaníček. Autor využívá metafory- přirovnání. Psaníčka čekají na vlaky, lodě a člověka, pyl čeká na čmeláka, aby je roznesli na správná místa- tam, kde jsou blizny červené, neboli lidská srdce. Psaní může člověka potěšit, ale i zarmoutit, proto na bliznách narůstají plody sladké nebo trpké:

Poštovní schránka na rohu ulice,
to není nějaká lecjaká věc.
Kvete modře,
lidé si jí váží velice,
svěřují se jí docela,
Psaníčka do ní házejí ze dvou stran,
z jedné smutná a z druhé veselá.
Psaníčka jsou bílá jako pel
a čekají na vlaky, lodě a člověka,
aby jak čmelák a vítr je do dálek rozesel,
- tam, kde jsou srdce,
blizny červené,
schované v růžovém okvětí.

Když na ně psaní doletí,
narostou na nich plody
sladké nebo trpké.

Se světem dětství se Wolker loučí v básni Svatý Kopeček, která původně vyšla samostatně, ale podle jeho přání se v dalších vydáních otiskuje jako závěr Hosta do domu. Tato dosti rozsáhlá skladba připomíná volným řazením motivů tehdy proslulou báseň G. Apollinaira Pásmo ( přeloženo Karlem Čapkem ). Básník se nyní představuje jako
„dospělý chlapec, student a socialista“, který se setkává s kamarády z dětství na známém hanáckém výletním a poutním místě. Báseň končí odhodláním k činu, který by měl přetvořit svět:

Svatý Kopečku, kosteli vlající na hoře zelené,
korouhvi této krajiny tiché a svěcené,
spravedlivou sílu, dětské oči a jazyky ohnivé dej nám všem,
ať to, v co věříme dnes, též zítra provedem!

Sbírka Těžká hodina je sbírka sociální poezie, ve které Wolker ukazuje na nutnost zničit starý svět, aby mohl být vybudován svět lepší:

Z fabrik a podkroví dělníci jdou,
mezi nimi Jan a Marie,
svatí drží v rukou lilie,
muži kladiva a meče;
když velké sny se zabíjejí,
mnoho krve teče.

Wolkerovy básně jsou psány srozumitelnou formou, jsou krátké, lehké a připomínají nám, že nemáme zapomínat ani na ty nejobyčejnější a zdánlivě všední věci, které nás dennodenně obklopují. Právě ty dotvářejí náš život a jsou jeho součástí.

Hodnocení životopisu Jiří Wolker

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  5 533×
  692 slov

Komentáře k životopisu Jiří Wolker