Člověk se narodí čistý jako nepopsaný list. Malé dítě se na svět dívá poněkud naivním pohledem, který je však upřímný a plný lásky. I ta nejobyčejnější věc má pro něj podivuhodný význam, nad vším žasne, ze všeho se dokáže radovat.
Jiří Wolker si dokázal uchovat tuto překrásnou dětskou vlastnost. Skrze jeho rozličné básnické obrazy vidíme náhle svět úplně jinýma očima. Jeho dílo - sbírka Host do domu je především o obyčejných věcech, kterých si Wolker váží a miluje je. V básni kamna se náhle ze smradlavých, špinavých kamen pomocí překrásných metafor stává jarní louka plná rodícího se života. Když maminka postaví na kamna, začnou se květy probouzet a jsou zalévány sluncem mateřské lásky. Z obyčejného vaření se náhle stává svátek, který provoní celý dům líbeznou vůni květů (maminčiny kulinářské výtvory). Náhle si i my vzpomeneme na doby, kdy i nám maminka takto vařívala a ke kamnům, které bychom dříve bez povšimnutí minuli, pocítíme pojednou silný pocit lásky. A co takhle poštovní schránka? Poštovní schránka to není lecjaká věc říká už v úvodu Wolker. Kolik z nás by se zeptalo: „A co na ní je? Vždyť je úplně všední.“ A přece v nás Wolker dokáže pomocí svého symbolismem prodchnutého básnického jazyka vyvolat pocit, že ono na té schránce přece jenom něco bude. Ano, schránka je normální plechová krabice, ale ty dopisy, které do ní házíme, dopisy prolnuté citem, smutkem, nadějemi, ty jí ozvláštňují natolik, že ji náhle bereme jako něco překrásného, něco co má svůj vlastní význam.
Ve Wolkerově druhé básnické sbírce Těžká hodina můžeme zpozorovat zásadní obrat oproti sbírce Host do domu. Stejně jako dítě začíná ztrácet iluze o světě a ve střetu s realitou zjišťuje, že vše není jen dobré, jak se zdálo , i Wolker počíná vidět chudobu, lhostejnost, zlobu a neupřímnost, které vládnou mezi lidmi. V Těžké hodině najdeme několik sociálních balad, ve kterých nás překvapí především jejich náhlá revolučnost ve střetu s tím, co hlásal Wolker dříve. Nyní tvrdí, že je nutno se postavit, musí téci krev. Dříve byl však přesvědčen, že láskou a soucítěním se dá na světě vyřešit vše zlé. Aby dospěl k tomuto závěru musel si prožít svou „těžkou hodinu“. Těžkou hodinou je pro Wolkera trýznivý předěl mezi smrtí srdce chlapeckého a zrodem srdce mužského. Chlapecké srdce věří v všeobjímající lásku, je plné plánů pro zámek. Zámek je věc do které vkládáme všechny naše ideje, je vysněný plný fantazie. Avšak v setkání s realitou, která bývá často ubohá a šedivá, se musíme spokojit alespoň s skutečnou hospodou u silnice, která je potřebná a užitečná. Těžká hodina je vlastně dospívání, které si musí prožít každý mladý člověk a ve kterém se nejeden velmi tvrdě spálí. V takové chvíli je důležité, aby se člověk mohl opřít o lidi na které se může spolehnout, aby měl pocit důvěry a nebyl zanechán sám v pochybách a osamění.
„Zesláblý úzkostí, zesláblý samotou
Marně se bráním studeným stěnám
Pokoje svého uštěpačného“
Proto nalézáme v básni atributy vyzařující lásku a víru, které dodávají pocit důvěry.
„Milenčin dopise, lampo, kniho kamarádova,
věci zrozené z lásky, světla a víry“
Wolker nakonec mužské srdce nalezl právě v těch rukách plných mozolů muže stavějícího hospodu u silnice, v očích topiče dávajícího sebe sama do své práce, v odvaze starce, který umíraje ani nehlesl, by nevzbudil děti spící ve vedlejším pokoji. Právě to je ten nejtěžší přerod a to tvoří muže.
28. prosinec 2012
4 648×
552 slov