Jacques Louis David

Jacques Louis David se narodil v Paříži 30. srpna 1748. V roce 1775 se David vydává do Itálie. Doprovází Vienna, svého mistra, jenž byl jmenován ředitelem Francouzské akademie v Římě. „ Když jsem se ocitl v Itálii,“ vzpomíná později David, „Okamžitě mě oslovila výraznost barev a odstínů, naprosto jiný způsob používání světla v obrazech, které jsem shlédl. A fantastická živelnost modelování, o níž jsem neměl sebemenší tušení, ty věci mě tak nadchly, až jsem se během počátečního období svého pobytu v Itálii domníval, že veškeré tajemství umění tkví v odvážné, rozhodné rekonstrukci a modelaci toho, čím nás příroda neustále obdařuje – tak, jak to dělalo několik mistrů kolonistiky koncem 16. století.“ V roce 1779 navštíví David Neapol a ruiny Pompejí. Cesta rozhodne o jeho dalším uměleckém vývoji. Je přesvědčen, že jeho budoucností je neoklasismus. Po návratu do Říma maluje na zakázku obraz věnovaný tradičnimu duchovnímu námětu. Ovšem i z něj dýchá estetika.
Davidova raná malířská tvorba měla barokní ráz a byla silně ovlivněna akademismem. Po návratu do Itálie se nalézá na čelní pozici ve světě umění jako průkopník neoklasismu. Jeden z prvních jeho obrazů Belisar se setkává s obrovským nadšením. Na vrchol slávy ho vynese obraz Přísaha Horatiů, plátno, kreré namaloval během svého pobytu v Římě.

Základem Davidovy techniky je kresba. Postavy vypracovává podle modelů, pozujících v ateliéru, a manekýnů, které odívá podle svých představ. Využívá rovněž své římské skici. Každou postavu rozkreslí na sít, již potom přenese na plátno. Sít mu umožnuje vyhnout se nepřesnostem, které by mohly vzniknout v souvislosti s obrovskými rozměry pláten. Někdy si při promýšlení celkové kompozice obrazu nejprve vytvoří malé studie díla provedené v oleji.

Belisar a Andromaché nad Hektorovým tělem
Tématem této kresby na plátno je osud vynikajícího velitele byzantských vojsk ( ze 16.stol. ). Císař Justinián mu záviděl jeho slávu a tak ho zbavil všech hodností i majetku a tím ho odsoudil k žebravému životu. Neštastný stařec prosebně vztahuje ruce, chlapec drží Belisarovu přilbu. Tato připomínka hrdinovy skvělosti a slávy ted slouží ke sbírání vyproštěných peněz a soucitná žena do ní právě hází almužnu. Vzadu stojí voják otřesený údělem svého bývalého velitele. Před obrovským plátnem, na němž jsou postavy – jako na většině Davidových obrazů – zachyceny v životní velikosti, se pozorovatel stává takřka účastníkem celého výjevu. Sjednocení měřítka David odstranuje odstup mezi divákem a dílem. Ve vojáku otřeseném a pohoršeném nespravedlivým osudem Belisara máme jako v zrcadle nalézt vlastní pocity. Intenzivní barvy posilují realismus zobrazené scény, kritici ovšem Davidovi vytýkají pochmurnou paletu. Vysvětlením může být malířova cesta do Flander, kterou uskutečnil, aby zdokonalil svoji koloristickou techniku studiem vlámského malířství.
Zmírněnou ponurou škálu barev si zachovává také obraz Andromaché nad Hektorovým tělem, úchvatný obraz, jenž David namaloval až po návratu z cesty. Oči plné slz, které rozjasnují temnotu jako lesk klenotů, jsou jediným akcentem malby, jenž má stále ještě barokní charakter. Celé ostatní dílo je již poznamenáno klasistickou přísností, které ovšem zmírnuje jemné gesto dítěte utěšujícího matku.

Přísaha Horatiů ( 1784 )
O výsledku války svedené v sedmém století př.n.l.mezi Římem a Alba Longa ( hlavním městem Latia ) má rozhodnout souboj bojovníků, reprezentující obě města. Na straně Říma stojí tři bratři z rodu Horatiů, kteří otci přísahali zvítězit nebo zemřít. Jejich protivníky jsou bratři Curátiové. Dva Horatiové umírají, ale třetí předstírá útěk a vláká nepřítele do pasti a pak je zabije. Po návratu nachází svoji sestru Horatii v slzách, jeden ze zabitých Horatiů byl totiž jejím snoubencem. Bratra rozlítí tak nevlastenecký postoj a probodne jí hrud mečem. Je odsouzen k trestu smrti, avšak poté co se odvolá kvůli lidu, bude mu udělena milost.
V roce 1784 patriotismus Horatiů oslovuje jen nemnoho Francouzů, nicméně o několik let později, během revolučních událostí, nabývá obraz mnohem hlubší význam. David nejprve váhal, jakou epizodu zvolit. Původně hodlal malovat moment, kdy Horatius vztahuje meč proti sestře, později scénu odsouzení a obrany vraha, nakonec se rozhodne pro zachycení okamžiku přísahy. Tato scéna v dramatu Horatiové Pierra Corneilla z roku 1640 chybí. David opírá kompozici obrazu právě na vnitřním rozporu mezi státním zájmem a hlasem srdce. Po levé straně plátna se nacházejí Horatiové unešeni vlasteneckou myšlenkou a touhou po vítězství, vpravo se jejich sestra utápí v slzách při představě, že ztratí bud bratry, nebo milence. Protiklad je graficky znázorněn tím, že hodnoty mužského světa jsou vyjadřovány přímkami, kdežto ženská mírnost, něha a sklon k citovým výlevům křivkami. Geometrie celé kompozice je čímsi naprosto novým. Těžiště obrazu se nachází v místě, kde se střetávají vztažené ruce Horatiů, figurální seskupení jsou zřetelně rozdělena. Novátorský charakter přisahy Horatiů vyvolal překvapení a nadšení veřejnosti. Antický ideál, mistrovsky interpretovaný Davidem, uvedl malířství osmnáctého století do nové epochy. Stejně jako na ostatních plátnech, byl i zde malíř veden především osobní inspirací.

Napoleon při přechodu Alp Velkým sv. Bernardem ( 1801 )
Tři reprodukce portrétů Napoleona Bonaparte ilustrují evoluci osobnosti neobyčejného člověka, jehož vojenský talent, strategické schponosti a nezkrotné ambice v roce 1804 vynesly až hodnosti prvního francouzského císaře. Tento nový Alexandr Veliký, schopný dobít Evropu a vytvořit impérium podle vzoru římského císařství, může Davidovi jedině imponovat. Zároven však Napoleon, postava svým rozměrem bezesporu antická, představuje v očích umělce, stejně jako mnoha jeho současníků, pokračovatele revoluční francouzské republiky.
První z Napoleonových podobizen, které David maloval, měla být tři metry široká a zobrazovat kromě postavy generála také jeho eskortu a koně. Bonaparte k ní pozoval pouze jednou a obraz nebyl nikdy dokončen. Zůstala jen hlava s romantickými rysy vynořující se z prázdna. Při této příležitosti se můžeme seznámit s jednotlivými stádii Davidovi práce na portétech.: Nejprve tužkou skicuje siluetu na plátno, potom maluje tvář a teprve pak pracuje na oděvu.
Podle návrhu měl Bonaparte v rukou držet mířivý traktát z Campo – Formio jako symbol vítěztví v prvním italském tažení. Po návratu z Egypta generál uskuteční státní převrat a ustanoví konzulát. V roce 1800 zahájí anabázi na Rakousko tím, že odřízne armádu protivníka od jejích zadních vojů. Zmíněnou událost David zvěční dílem Napoleon při přechodu Alp, Velkým sv. Bernardem. Tentokrát nebude první konzul pozovat vůbec. Malíř si nechá přinést uniformu, kterou měl generál na sobě při přechodu Alp. Výsledný dojem portrétu Bonaparta na koni, pravé alergorie vítěztví, spočívá zejména na kontrastu vzpínajícího se koně a oponovaného výrazu hrdinovy tváře. Přesvědčivého obrazu jankovitého koně malíř dosahuje zachycením prohnutého těla zvířete. Celkový dojem akcentuje příkře se zvedající skalní stezka a rozeklané štíty horské krajiny. Ve skutečnosti Napoleon překročil průsmyk sv. Bernarda na hřbetě muly. O měsíc později vyhrála francouzská armáda bitvu u Matengs. Davidovo dílo má propagační charakter. Má podpořit prestiž víteze. Napoleon pracující ve svém kabinetu, zachycený o jedenáct let později na třetím, také oficiálním portrétu již představuje unaveného člověka vyčerpaného dlouhými lety lety vlády, i tíhou porážky.
„Jakou on má hlavu,
Je to čisté, nádherné, krásné
Jako antické umění!
Bonaparte je mým herojem.“(David)
Napoleonova korunovace ( 1805 – 1807 )
Napoleon maluje o korunovaci vládce Franků, Karla Velikého, když si ji v poledne roku 1804 vkládá na hlavu v katedrále Notre – Dame a z rukou papeže Pia sedmého jenž přijel do Paříže, dostává pomazání. Potom císař korunuje svoji ženu, Josefínu. Mezi diváky se nachází i David zabrán do skicování. Když je Napoleonova korunovace již hotova a ocitne se zavěšena naproti jinému dílu, které představuje jednu z napoleonský bitev, komentuje vnímavý divák situaci takto: „to jsou jeho dvě tváře: svátky a jatky!“ David dostal císařskou zakázku na obraz zachycující korunovaci a ještě tři další monumentální plátna určená do trůního sálu Tuileriích. Napoleonova korunovace nalezla vzor v Korunovaci Marie Medicejské, jejímž autorem byl Rubens (1577 – 1640), a představuje vrchol malířství imperiální propagandy. Malíř věnuje práci na ní celé tři roky. Některé detaily skutečnosti přizpůsobí přáním svého zákazníka. Například vzadu na tribuně se nachází Letizia, císařova matka, ačkoliv se obřadu vůbec nezůčastnila. Dílo je vypracováno mimořádně svědomitě, David neopomene sebemenší podrobnosti na oděvu císařského páru a podobizny zobrazených postav vyjímečně přesně zachycují jejich skutečnou podobu. Autor se sice vystavil nebezpečí, že někteří z vysokých hodnostářů budou mít výhrady co do místa, jež jim vyhradil na této pompézní fresce, v žádném případě však jejich tlaku nepodlehl a na kritiku odpovídá argumentem, že jakákoliv změna by vedla k porušení celkové harmonie díla. Nejdůležitější samozřejmě je, aby byl spokojen císař – a on spokojen skutečně je. V roce 1808 vyjádří své překvapení nad realističností malby: „Skutečně! To není obyčejný obraz , hýbají se tu živí lidé!“ nesmírně spokojen je i David, ačkoliv z docela jiných důvodů. Nikdy by si nepomyslel, že bude mít kdy příležitost portrétovat papeže a císaře.
Napoleonova korunovace má především hodnotu historického svědectví, ovšem statičností celé kompozice se vzdaluje neoklasistické estetice. Chybí tu chvějivé napětí, tolik charakteristické pro neoklasickou teatrálnost. Narozdíl od Přísahy Horatiů a Únosu Sabinek tentokrát David čerpá z Římské, než-li z Řecké tradice.

Zavražděný Marat (1793)
David navštíví svého přítele Jeana Paula Marata, jednoho z nejradikálnějších vůdců revoluce a najde ho ve vaně mrtvého – je proboden odpůrkyní vlády teroru, Charlotte Cordayovou.
Na základě kresby nabalzamovaného těla, vznikne hrůzný obraz, jenž se stane jedním z příkladných děl revolučního období a mnoho soudobých a současných historiků ho bude uznávat za nevýznamější práci v celé Davidově tvorbě. Někreří o obrazu píší: „Je v tom drama pulzující srdceryvnou hrůzou, ale jakýmsi zvláštním působením zůstáva onen obraz, jenž je Davidovým veledílem a zároven i jedním z nejzajímavějších příkladů moderního umění, nezasažen jakoukoliv trivialitou, nebo čímkoliv neušlechtilým. Je to potrava silných, ale i triumf ducha, obraz krutý, jako příroda sama a přece v sobě má aroma ideálu. Do svého malířského panteonu umístí malíř mimojiné i postavu Josepha Barryho, mladičkého bubeníka, jenž položil život za ideje republiky – Posledni výdech Josepha Barryho.
David přestavuje obraz Zavražděného Marata, jako postavu připomínající Krista snatého z kříže. Pateticky bezvládné tělo Josepha Barryho a jeho nahota zase sbližují s antickou sochou Hermafrodity. Usporně použité malířské prostředky a jednoduché pozadí zamalované velice řídkou barvou, mají zásadní zásluhu na neobvyklé čistotě tohoto působivého díla, jež ilustruje vlastenecké nadšení autora. „ Monumentální díla umění mají být nejen okouzlující pro oči,“ vysvětluje v roce 1793 David, „musí rovněž proniknout do hloubi duše a působit na celou mysl tak silně, jako to činí skutečnost. Teprve potom dokáží vzory hrdinství a občanských ctností, jež umění ukazuje národu, pohnout jeho duší a roznítit v něm entuziasmus vůči chvále a sebeobětování pro dobro vlasti.“

Jacqkues Louis David se účastní společenského života jako žádný jiný umělec. Je hluboce oddán revoluci a později i císařství, maluje díla spoluvytvářející oficiální obraz epochy. Prostřednictvím jeho tvorby sledujeme vývoj revolučních idejí, jsme přítomni důležitým událostem, poznáváme tváře osobností vládnoucích Francii v letech 1789-1815, představitelů měštanské a vojenské elity. David je malířem aktuálního dění, paradoxně je to však právě on, kdo přináší antické vzory a přesvědčuje o nich ostatní. Ve starověkém Řecku a dějinách Ř íma hledá estetickou inspiraci pro své kompozice, které vedou k převratným změnám ve francouzském malířství konce 18. století. Uměleckému zvratu předchází zvrat politický a společenský a od roku 1789 se budou vzájemně doplnovat. Francouzská revoluce nachází v Davidových malbách povzbuzení a současně jim dodává nová témata, které mistr a jeho žáci přetvářejí v mýty hodné antické tradice, na něž navazují. Davidovo dílo má rovněž ambivalentní charakter: avantgarda a návrat k antice se spojují v neoklasickém slohu.
David je dramatický autor , který se staví na stranu odpřísáhnutého slova. A tak se i jeho obrazy zaměřují na vrcholný okamžik činu, na gesto přísahy a vykonání toho, co bylo odpřísáhnuto. Stačí pohlédnout na plátna a neklamně zjistíme, že všude je přítomna táž Davidova morální koncepce, táž přísná, mocná jednota umění, jež se z ní zrodilo. Proslavil se zejména jasnými barvami a schopností zachytit dramatický okamžik. K jeho slavným obrazů můžeme přidat ještě Leonidas u Thermopyl, Sokratova smrt, Rozdílení orlů a Únos Sabinek.
V roce 1825 v Bruselu umírá.

Eva Nečesalová – 2.C.
Použitá literatura: Týdeník – Nejvýznamnější malíři
Dějiny Umění
Romantismus (Gérald Legrand)

Hodnocení referátu Jacques Louis David

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  4 592×
  1929 slov

Komentáře k referátu Jacques Louis David