Sandro Botticelli a jeho Zrození Venuše a Primavera

Sandro Botticelli a jeho dva nejslavnější obrazy

Sandro Botticelli (vlastním jménem Alessandro di Mariano Filipepi) byl italským malířem rané renesance. Narodil se 1.3.1445 ve Florencii a zemřel 17.5.1510 tamtéž.

Své příjmení získal díky pobytu u svého bratra, který byl pro svou enormní tloušťku nazýván "botticelli", to znamená bečka. Poté, co se krátce učil u druhého ze svých bratří, zlatotepce, odešel roku 1465 na dva roky do učení k Filippu Lippimu. Krátce nato pracoval nějaký čas v dílně Andrey del Verrocchia. Od roku 1470 měl Botticelli vlastní dílnu, ve které se učil syn někdejšího učitele, Filippino Lippi.

Botticelliho styky se skupinou humanistů, soustředěných kolem rodu Medicejských, díla jeho učitelů a konečně i dílo Antonia de Pollaiuola, určovaly záhy charakter jeho malby. Od svých vzorů se však liší větší tělesností figur a výraznější barvitostí. Botticelliho dílo nejlépe odráží zjemnělý dvorský styl florentské rané renesance. Nejzřetelněji se projevuje v postavách ženských figur a ve znázornění mytologické krajiny. Na Botticelliho prvních malbách je ještě vidět patrná závislost na jeho učiteli Fillipu Lippim: Panna Maria s dítětem a andělem (1469, Londýn, National Gallery).(viz obrázek)

Madonna della Loggia (Florencie, Uffizi), stejně jako diptych Návrat Juditin a Objevení mrtvého Holoferna (Florencie, Uffizi), Madonna del Roseto, Madonna Guidi (obě Paříž, Louvre) a konečně i Madonna Corsini (Washington, National Gallery of Art).

První doložená Botticelliho malba vznikla v roce 1470 pro Sala della Mercanzeria ve Florencii, pravděpodobně podle návrhu Pollaiuola. Představuje Statečnost a dnes se nachází v galerii Uffizi ve Florencii. Ve stejné době vznikla také, Sacra Conversazione, která je dnes rovněž v galerii Uffizi ve Florencii a na níž měli ještě zřetelný vliv Lippi a Verocchio.

První autoportrét můžeme vidět na rozměrném tondu Klanění tří králů, které vzniklo o tři roky později, dnes se nachází v Londýnské National Gallery. Postavy, skupiny a předměty zde vytvářejí v minulosti dosud nikým nezvládnuté prostorové rozmístění a hloubku. Roku 1474 byl dokončen Svatý Šebestián (Berlín, Dahlem), původně určený pro kostel St. Marie Maggiore ve Florencii. O rok později vytvořil pro Giuliana de'Medici, kterého několikrát portrétoval, standartu.

Kolem roku 1477 namaloval Botticelli obraz Primavera, který mu přinesl slávu, a spolu se Zrozením Venuše z roku 1482 ho lze počítat k jeho mistrovským dílům. Oba obrazy se nacházejí ve Florencii v galerii Uffizi a jsou pokládány za vrchol evropského malířství.

V roce 1483 namaloval obraz Venuše a Mars (Londýn, National Gallery), který symbolizuje vítězství lásky nad násilím. V následujících letech vznikaly různé fresky pro Sixtinskou kapli v Římě. Přibývají další malby na dřevo, především postavy Madony, tedy díla s náboženskou tématikou, která se svou kvalitou zcela vyrovnají světským malbám. Jako třetí skupina vznikají v této době portréty, např. portrét Michele Marulos (Barcelona, sbírka Cambó de Guardans) a Lorenzo Lorenzano (Philadelphia, Pennsylvania Museum), které, co se duševního i tělesného výrazu týče, jsou dokonalé. Obrat v Botticelliho díle nastává po smrti jeho mecenáše Lorenza de'Medici (1492) a zvláště pak po smrti Savonaroly v roce 1498.

Nejen ztráta přátel - humanistů, kteří pro něho měli porozumění, ale i zápas s tvůrčími problémy vedly v jeho tvorbě k vyumělkovanosti a regresivním tendencím. Příliš přesná konstrukce prostoru na obraze odporuje přehnaně podaným postavám. Jediným signovaným dílem z počátku 16. století je Narození Krista (Londýn, National Gallery). Zdůrazněno je zde dění, znázornění prostoru je nepodstatné.
Už v perokresbách se tímto novým způsobem vidění umělec připravuje k zobrazení nádherného rukopisu Dantovy Božské komedie (Berlín, Mědirytecký kabinet a Řím, Bibliotheca Vaticana).

Primavera a Zrození Venuše

Dřívější generace jistě přijala Zrození Venuše a Primaveru se stejným ustrnutím, s jakým se v naší době seznámilo široké obecenstvo s obrazy El Grecovými. Nám, kteří jsme byli vychováni reprodukcemi těchto děl a možná i jednou z těch madon v dětském pokoji nebo ve škole, že se snad zdá, že Botticelliho obrazy oplývají méně důvtipem, starobylostí i řeckým duchem než většina jiných renesančních děl.

Zrození Venuše je nejspíš jednou z těch odvážných invencí, jakou je například Beethovenova Pátá symfonie, která jako by tlumočila mocnou a prapůvodní smyslovost lidem všech světů a věků. Tento symfonický obraz i symfonická hudba mají nadčasovou platnost, která však ještě nemusí být důkazem jejich nadřazenosti k jim podobným výtvorům. Jejich nadčasovost totiž spočívá v tom, že, přestože slavné úvodní takty Páté symfonie a podivuhodně prolnuté postavy Zefyrů ve Zrození Venuše jsou výplody nejsmělejší originality. Vyjadřují tak přirozené pocity, že jsou srozumitelné všem lidem. A opravdu, postavy bohů větru ve Zrození Venuše jsou vytvořeny tak šťastně, že nás omračují svou vynalézavostí, s kterou vyjadřují ideu prolnutých a vznášejících se vzedmutých ženských a mužských tvarů.

Uchvátil-li jednou tento obraz nebo Primavera naši mysl, zdá se nám dokonalým ztělesněním obecných představ. Možná, že právě v tomto smyslu se nejvíce přibližuje Řekům, protože Řekové první objevili ve vznášejících se postavách a tvarech ideální způsob, jak vyjádřit určitou myšlenku.

Myslím si, že obrovský vliv na Botticelliho umění měla také poezie.
Abychom porozuměli smyslu Primavery a Zrození Venuše, nejspíš by jsme si měli přečíst některé básně od Poliziana nebo Lorenza de'Medici. Určitě ho také ovlivnily divadelní slavnosti, pořádané obrovskými náklady rodiny Medicejů, na nichž byly provozovány alegorické scény, ilustrující básně a povídky.

V určitém směru byli všichni renesanční malíři poetičtí. Zobrazování básní, alegorií a básnické myšlenky bylo často hlavním obsahem díla. Jeho inspirace jako by neprýštila z barvy nebo tvaru, ale ze samého zdroje hudby a poezie. Jeho obrazy probíhá linie, pronikající zrakovým vjemem diváka k vjemu sluchovému a slovesnému.

Může mu být vytýkáno, že je čas od času přeliterarizovaným malířem, jehož duch pevně utkvěl někde vně malířství, takže překrucuje prostředí velmi podobně jako Beethoven ve svých pozdějších mystických dílech.

Botticelliho plátna obsahují průvody zářivých postav, krásně ozdobených a popisovaných se zaujetím pro každou významnou podrobnost, jako je tvar prstu nebo prstenec vlasů. Všechny tyto postavy radostně oslavující kvetoucí přírodu, zaujímají své symbolické místo v alegorii života. Tento alegorický význam, který je osvětluje a zdobí, je důležitější než individuální charakter každé jednotlivé tváře a předmětu. Onen průvod kráčí nad všemi ostatními významy - kráčí s ročními obdobími, kráčí od zrození k smrti, kráčí mezi nebem, zemí a peklem.

Primavera (kolem 1477) dřevo, 203 x 314 cm, Galeria degli Uffizi, Florencie

Tato malba, snad kromě Zrození Venuše nejslavnější, vděčí hodně za svůj vznik literárnímu vlivu Poliziana a Lorenza de'Medici. Vyjadřuje však ještě dokonaleji než jejich básně jarní období renesanční Florencie, které mělo být tak brzy zatemněno živelnou pohromou, morem a náboženským fanatismem.

Obraz by se dal charakterizovat jako " Venuše obklopená Gráciemi a květinami symbolizujícími jaro ". Na dramatickém symbolizmu obrazu mají svůj podíl divadla a šarády, pořádané rodinou Medicejů.
I obraz sám může být považován za šarádu, v níž se božstva smilují a zosnují setkání dvou milenců v jarním lese. Vpravo posunuje Boreas nesmělou urozenou dívku za postavou jara. Tři Grácie tančí a Kupid míří svým šípem na mladého muže.

Tento obraz je možná nejradostnější, který kdy byl namalován, nesporně je však nejradostnějším ze všech obrazů Botticelliho. Je to malba dokonalé harmonie, v níž jsou lidské bytosti tak přirozené jako květiny a drapérie Grácií nasvědčují, v čem je Botticelli řeckému duchu nejblíže.

Zrození Venuše (kolem 1482) plátno, 172,5 x 278,5 cm, Galleria degli Uffizi, Florencie

Zrození Venuše se během posledních sto let stalo jedním z nejslavnějších pláten světa. Plátnem tak běžným, že je obtížné dívat se na něj z nového hlediska.

Námět, stejně jako u Primavery a i několika dalších obrazů, je vzat z Polizianovi básně, v níž krásná Simonetta popisuje místo svého narození. Stejně jako v nádherném portrétu Venuše ve Venuši a Marsu měl Botticelli v úmyslu vytvořit ideální zjev současné Venuše s jejím životem plným tragiky. Venuše jejíž zasněnost tak omračovala všechny obdivovatele. Není to řecké pojetí Venuše, nýbrž florentské renesance.
Tato Venuše si je vědoma své nahoty.

Nicméně nádhera obrazu, poezie a barvy překonávají všechny námitky. Žádná jiná Botticelliovská invence není tak působivá a tak plná inspirace, jako ony dvě prolínající se postavy větrů (Zefyrů) na levé části obrazu. Není nic krásnějšího nad vlny, které jsou podobné letícím rackům nad chladným, siným mořem, zastřeným rákosím a padajícími růžemi. Venušiny vlasy, dotýkané zlatem, jsou zázračné, stejně i roucho, nastavené k zahalení jejího těla, a pobřeží, které jako by ji s rouchem očekávalo, je nádhernou básní. Tato novoplatónská malba patřila Lorenzovi de'Medici.

Robert Blahůšek student JAMU Brno 28.6.2000

Hodnocení referátu Sandro Botticelli a jeho Zrození Venuše a Primavera

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  6 351×
  1361 slov

Komentáře k referátu Sandro Botticelli a jeho Zrození Venuše a Primavera

hugo
krásná práce