Atheismus

Atheismus dělíme:

teoretický - popření existence nebo každé poznatelnosti Boha
praktický - výpověď, že Bůh nemá pro praktický život žádný význam

Až do novověku byli jako ateisté označováni lidé, kteří se klaněli falešným bohům (tak i sami křesťané v raném věku). Od té doby, co se křesťanství stalo fundamentem celého života, byl atheismus nanejvýš údělem jednotlivců. Hromadným jevem a teologickým problémem první třídy se stal atheismus teprve od 19. stol., kdy se také posunul jeho význam - ateista již není člověk věřící falešným bohům, ale člověk, který odmítá existenci Boha nebo jakýchkoli nadpřirozených bytostí (ev. programově odmítá náboženství).

Magisterium na tuto situaci reagovalo nepříliš výrazně na 1. vatikánském koncilu, a pak intenzivně na 2. Vatikánu: i přes odmítnutí veškerého atheismu se má za to, že ateista, který hledá pravdu, není vyloučen ze spásy (LG 16). Nedorozumění o Bohu může spoluzavinit i nesprávná praxe víry. Je jasně řečeno, že Bůh nezbavuje člověka svobody, nýbrž zakládá jeho důstojnost a je jeho nadějí (GS 19-21).

Představitelé atheismu ve filozofii

Starověk

Velcí filozofové přijímali Boží existenci. Kromě Demokrita vypracoval zcela ateistickou filozofii až Lucretius Carus (96-55 a.C.): v přírodě vládne zákonitost atomů, vše, co existuje, je složeno z atomů. I člověk se skládá z atomů, které se po jeho smrti rozptylují - problém smrti neexistuje.

Středověk

Středověk poznal problém atheismu jen z kacířských hnutí. Koncem tohoto období se zvětšila důvěra v lidský rozum, který se obejde bez víry. Tyto tendence se v plnosti projevily v období renesance - hledala se nová východiska pro přírodní vědy, občanský, politický, hospodářský a společenský život. Úkoly stoupenců atheismu byly zprvu nasměrovány proti autoritě církve, později proti Kristu a nakonec proti samotnému Stvořiteli.

Novověk

Francois Voltaire (1694-1778)
Boha považoval za stavitele světa. Člověk pro svůj život však nepotřebuje jeho milost. Svět je nutno dotvořit prací. Úkolem člověka je snášet utrpení a usilovat o spravedlnost.

Julien de La Metrie (1709-1759)
Podstatou světa je hmota, předpokladem šťastné společnosti je atheismus.

Paul von Holbach (1723-1789)
Vše je hmotné, v pohybu. Duše je vlastností hmoty. Cílem společnosti je zabezpečit člověku štěstí.

Karel Marx (1818-1883)
Navazoval svou dialektikou přírody na Denise Diderota (1713-1784), který vypracoval koncepci materialisticky chápaného světa. Byl přesvědčen, že utrpení člověka je možné odstranit popřením Boha. Tvrdil, že náboženství je výmyslem lidstva. Vše je závislé na vztazích ve výrobě. Představitel materialismu.

Friedrich Nietzche (1844-1900)
Aby člověk mohl v plnosti žít, musí nejprve Bůh zemřít - z člověka se stane Nadčlověk. Tvoří dvojí morálku - pánů a otroků. V člověku jsou dvě síly - aktivní a reaktivní. Filozof s kladivem - je antimoralistický, antidemokratický atd.

Příčiny atheismu

Teoretické příčiny

Atheismus je svázán s pesimismem: člověk nemůže poznat nic jiného než hmotu. Uzavírá se před tím, k čemu může dospět lidský rozum. Atheismus se vyhýbá přijetí principů, je založen na skepsi - jak ale lze s jistotou tvrdit, že Bůh neexistuje, když se jistota neuznává v ničem?

Zdrojem atheismu jsou dvě námitky:

jak může existovat dobrý Bůh, když je ve světě tolik bolesti
při vysvětlení skutečnosti zachytitelné smysly Boha nepotřebujeme

Praktické příčiny atheismu

problém zla ve světě (Jak jej dobrý Bůh dovolí?)
jednostranná výchova (absence náboženského vzdělání)
pohodlí (institucionalizované náboženství klade na člověka nároky)
lhostejnost a nezájem (otázky po smyslu života se jeví jako zbytečné)
náročnost mravního života (zejm. v konzumní společnosti)
skrytý charakter Boha při zjevení
o existenci Boha nelze podat vědecké důkazy

Příčiny atheismu v samotném náboženství

pohoršení, s kterým se nevěřící setkává
špatný příklad věřících
nedostatečnost náboženského vzdělání a hlásání víry
přílišné zdůrazňování transcendence či imanence Boha

Další příčiny

Nové chápání světa

Vynálezy a objevy, pokrok vědy a rozvoj techniky vytvořily v období novověku nový obraz světa. Svět se rozšířil do nekonečna, pro svou rozmanitost byl pokládán za božský nebo v něm někteří Boha přímo viděli (G. Bruno, Spinoza, Goethe, Schelling). V takovém nazírání světa byl podstatou náboženskosti správný vztah k přírodě (přírodní je svaté).

Během dalších desetiletí se tento pohled změnil - věda začala svět ukazovat jako omezenou, konečnou skutečnost. Představa o jeho tajuplnosti se stále více vytrácela. Přírodní vědy učily, že skutečné jsou jen měřitelné a pozorovatelné jevy a procesy (pozitivismus). V 19. stol. byl svět chápán jako mechanická souvislost příčin. K porozumění světu a jeho fungování se Bůh jevil jako zbytečný (existoval-li by, byl by překážkou). Dnes se v oblasti přírodních věd o představě mechanické souvislosti příčin pochybuje, někteří vědci Boha uznávají.

Nové chápání života

Důsledkem nového chápání světa (viz výše) je silný antropologický subjektivismus. Ve světě bez Boha se stává střediskem duchovního a etického života člověk - stává se mírou a normou. V první řadě se uplatňuje lidský rozum, vůle a cit. Současně probíhá dlouhotrvající proces vymanění člověka z područí tradičních autorit - církve, státu (Francie - VFBR - 1789, dnes - terorismus). Člověk se snaží spoléhat jen na sebe za všech okolností - ve všech otázkách života, ve všech mezních situacích. Tato autonomie (udržovaná vědou a technikou) má ale trhliny - člověk si uvědomuje, že:

zdroje surovin jsou vyčerpatelné
je nutné hledat alternativní zdroje energie
činností lidí vznikla nová - ekologická - nebezpečí
lidem přerostla přes hlavu jaderná energie
člověk ztrácí hlubší smysl života

Těmito skutečnostmi vyvolané zoufalství vede mnohé k tomu, aby se pokusili násilím vytvořit nový pořádek, ve kterém vidí příslib budoucího smyslu života.

Nová filozofie

Immanuel Kant (1724-1804) - vyzýval k odvaze používat lidský rozum. Ne Bůh, ale rozum člověka má být nejvyšším kritériem lidského jednání.

Historie ukazovala, že svět se mění, vyvíjí - pravdy a mravní normy neplatí věčně, jsou relativní, proměnné.

Auguste Comte (1798-1857, zakladatel sociologie) - poznání člověka se omezuje na skutečnost poznatelnou smysly, co je mimo rámec tohoto poznání, je pro člověka nepřístupné. Co ale dělat s náboženskou potřebou (spirituální dimenzí) lidí? Comte říká, že lidé chtějí žít ve společenství s ostatními a na místo Boha staví lidstvo - jemu náleží náboženská úcta (jeho velikánům náleží náb. kult). Paradoxně tak Comtův pozitivismus, který chtěl zůstat u smyslově ověřitelných faktů, detronizoval Boha a intronizoval lidstvo.

Odpověď rozumu na fenomén atheismu

Pět cest sv. Tomáše Akvinského

Nejsou to důkazy v pravém slova smyslu, neboť nemohou a ani nechtějí přinutit člověka k uznání Boží existence. Sv. Tomáš vyšel z principu příčinnosti:

Důkaz z pohybu - cokoli se hýbe, hýbe se od jiného; ve světě je vidět pohyb, musí zde být někdo, kdo pohyb začal.
Důkaz z účinné příčiny - cokoli vzniká, nutně vzniká díky někomu jinému; kolem nás jsou věci mající svou příčinu - je nemožné v řadě působících příčin postupovat do nekonečna, a proto musí existovat první příčina.
Důkaz z nahodilosti věcí - vychází podobným způsobem od nahodilého a nutného; ani zde nelze jít do nekonečna při zpětném sledování řetězu, který vykazuje, odkud má něco nutného v daném případě svou nutnost, na začátek musíme klást něco, co má svou nutnost ze sebe sama, a to je Bůh.
Důkaz ze stupně dokonalosti - vychází ze stupňů bytí, které nalézáme ve všem bytí; věci kolem nás jsou různého stupně dokonalosti - musí být něco nejdokonalejšího.
Důkaz z řízení věcí - je teologický, vychází z pozorování účelného uspořádání celé přírody: věci bez poznání (přírodní tělesa) jsou činné pro cíl - to vyplývá z toho, že dosahují to, co je nejlepší, k cíli nedospívají náhodou, ale úmyslně; to, co nemá poznání, je k cíli řízeno něčím, co poznání a rozum má (šíp je řízen střelcem) - existuje tedy rozumová bytost, která řídí celou přírodu - Bůh.

Další důkazy existence Boha:

důkaz z věčných pravd
důkaz z touhy po blaženosti
důkaz ze závaznosti svědomí
historicko-etnologický důkaz

Odpověď církve na problém atheismu

První vatikánský sněm:

člověk může poznat Boha světlem přirozeného rozumu a světlem nadpřirozeného poznání
existuje jediný Bůh, Pán veškerenstva
vše odvozuje svůj původ od Boha-Stvořitele

Jan XXIII. (1958-1963):

nejnešťastnějším znakem dneška je, že chce vybudovat pozemský řád bez Boha
lidé se chtějí zdokonalit a zbavují se při tom fundamentu, který udržuje jejich velikost - spirituální dimenzi

Druhý vatikánský sněm - Gaudium et spes (čl. 19-21)

Pavel VI. - je nutné vést dialog s Bohem, člověkem a dialog o Bohu

^{Ambros, P.: Fundamentální teologie, Hradec Králové 1990.

Beinert, W.: Slovník katolické dogmatiky, Olomouc 1994.

Raeper, W., Smithová, L.: Úvod do světa idejí, Praha 1994.

Schmaus, M.: Božie zjavenie, Bratislava 1992.

Störig, H.J.: Malé dějiny filozofie, Praha 1991.}