Křesťanství jako státní náboženství římské říše

Konstantin a konstantinovský obrat

Konstantin se narodil r. 285 A.D. v Naissu (dnešní Niš v Srbsku). Své mládí strávil na dvoře císaře Diokleciána v Nikomedii, kde byl vychován a kde získal vzdělání. Díky vlivu svého otce přijal jeho víru - monoteistický kult boha slunce, což mu později dle názoru historiků usnadnilo přijetí křesťanství. V r. 305 vyhlásil Dioklecián své odstoupení a proti obecnému očekávání nejmenoval císařem Konstantina, ale jeho mladšího bratra Galeria. Konstantin, nespokojený s tímto vývojem, odešel ke svému otci do Galie. Když jeho otec Konstancius Chlorus zemřel, odešel do Británie.

Díky politické chytrosti a vojenské moci (po jmenování Galeria císařem se Konstantin stal druhým augustem) se na západě říše brzy prosadil. 25. 7. 306 ho vojsko v Británii prohlásilo císařem. Téměř po šesti letech v r. 312 zemřel Galerius: to pohnulo Konstantina k návratu do Říma a pokusu uchopit moc. Poté, co překonal se svým vojskem Alpy, mělo dojít před Římem u Milivijského mostu k rozhodující bitvě. V noci před bitvou měl Konstantin noční vidění: na obloze spatřil kříž s nápisem "V tomto zvítězíš". Proto se obrátil s prosbou na boha křesťanů. Konstantin se střetl s mnohem početnějším protivníkem (stoupenci zesnulého Galeria), ale vítězství v bitvě nad Maxenciovými oddíly dne 28. 10. 312 pro něj bylo důkazem moci JK a nadřazenosti křesťanství.

Na Konstantinovo přijetí křesťanství existují dva opačné názory: - starší tvrdí, že Konstantin přijal křesťanství z politické vypočítavosti (chtěl pro říši získat nový jednotící prvek ...). - novější teorie říká, že obrácení bylo skutečné (Konstantin byl po otci stoupencem monoteistického kultu boha slunce, ve svém vítězství viděl potvrzení svého příklonu ke křesťanství).

Po r. 312 se Konstantin hlásil ke křesťanství a všemožně je podporoval. R. 313 vydal formou reskriptu (právní list panovníka, mívající obvykle platnost běžně vydaného zákona) tzv. milánský toleranční program. Jím bylo křesťanství zrovnoprávněno s ostatními kulty a stalo se státním náboženstvím západořímské říše.

Konstantin jako stoupenec křesťanství nechal zrušit trest smrti ukřižováním, nařídil zákonem světit neděli, zakázal haruspicie (pohanské věštění boží vůle a budoucnosti z vnitřností obětovaných zvířat), zakázal posílat za trest zločince zápasit jako gladiátory, daroval papeži lateránský palác a nechal založit mnoho kostelů.

Roku 324 zvítězil nad spolucísařem Lyciniem a v dobyté východní polovině říše vydal pokyn, na jehož základě bylo křesťanství přijato jako státní náboženství (do té doby se velmi rychle šířilo, svým absolutním nárokem ohrožovalo kult císaře). Dle Konstantinova záměru se tak křesťanské náboženství stalo novým jednotícím prvkem, novým základem říše. O tom svědčí skutečnost, že se Konstantin snažil od počátku zasahovat do záležitostí církve (jako pontifex maximus státního náboženského pohanského kultu to bylo jeho výsadní právo). Když došlo v Africe k prvním věroučným rozkolům mezi křesťany, svolal Konstantin r. 325 do Niceje všeobecný sněm (koncil, setkání biskupů), aby je vyřešil (částečně se mu to skutečně podařilo). Zasahoval také do obsazení biskupských stolců, určoval synodám náplň práce.

Křesťanským přesvědčením se netajil ani v soukromém životě. Syny a dcery dal vychovávat křesťansky a vedl křesťanský život. Zemřel o svatodušních svátcích r. 337. Krátce před smrtí se nechal pokřtít biskupem Eusebiem z Nikomedie (od té chvíle už neoblékl císařský purpur, zesnul v bílém šatě novokřtěnců). Na východě je ctěn jako světec, jako třináctý apoštol.

Založení říšské církve

Po r. 313, kdy císař Konstantin začal realizovat milánský toleranční program, došlo v říši k velkému zvratu. Církev, ještě včera pronásledována, byla najednou vyzdvihována a upřednostňována. Stát ji začal hýčkat, úředníci a prostí občané ji začali zahrnovat přízní.
Císaře Konstantina je možné vzhledem k jeho vztahu ke křesťanství označit za průkopníka a osvíceného panovníka. Konstantin překonal pohanství, vyšel z monoteistického kultu boha slunce svého otce a začal křesťanství důsledně zavádět do státní sféry - tím zahájil pokřesťanštění veřejného života.

Církevní historik Eusebius v Konstantinově životopisu (lat. Vita Constantini) prezentuje císaře jako ideálního křesťanského vládce - jím nastala pro církev nová doba spásy. Zanechal nám jako důkaz svých přesvědčení působivou vizi: když Konstantin na závěr nicejského koncilu dne 25. 7. 325 uspořádal slavnostní banket pro shromážděné biskupy, nikdo z nich nechyběl u císařské tabule (Eusebius použil obrazu, kdy biskupové se procházejí po císařském paláci mezi císařskou gardou jako ovce mezi vlky).

Podle přesvědčení některých křesťanů zařídil moudrý Bůh vše tak, že v okamžiku, kdy celý svět (celý tehdy známý svět) dospěl k politické, kulturní a hospodářské jednotě ve formě Římského impéria, získala církev možnost svobodně a volně hlásat své učení. Řím tehdy skutečně formou římského míru (Pax Romana) sjednotil mnoho navzájem se potírajících států: tím splnil svůj "Prozřetelností" (tj. Bohem) daný úkol - připravit křesťanství cestu ke splnění jeho spásného úkolu.

Důležité bylo, že Řím zahrnoval mnoho národních kultů a božstev do svého univerzálního římského náboženství - Římané přijímali do svého panteonu bohů i božstva porobených národů výměnou za uznání státních božstev a kultu císaře. Tím vlastně Řím připravil nevědomky cestu univerzálnímu monoteismu (viz výše - jednotící prvek: kult císaře). Ten se na tehdejší dobu prosadil ve své nejčistší formě - v křesťanství.

Zdánlivě tedy bylo dosaženo cíle: v Konstantinově říši se splnily předpoklady, které mohly vést k pokřesťanštění celého světa. Církev byla ozařována "sluncem císařské přízně". Příliv nových členů, nové organizační a pastorační metody toho byly důkazem. Císař sám vyhlašoval různá církevní nařízení jako státní zákony. Autorita biskupů byla zaštítěna z vůle císaře mocí státu.

Konstantinovi synové ve vztahu k církvi pokračovali ve stopách svého otce. Konstancius (337-361) potíral ještě r. 341 pověry a pohanské oběti. Spolu s bratrem Konstantem (337-350) nařídili r. 346 úplné uzavření pohanských chrámů.

Císař Gratián (375-383) v Západořímské a císař Theodosius Veliký (379-394) ve Východořímské říši vyhlásili konečně křesťanství za jediné oprávněné náboženství. Císařský edikt z r. 380 ukládal všem poddaným, aby přijali to náboženství, které předal Římanům svatý apoštol Petr a jehož se přidržují papež Damasus (v Římě) a biskup Alexander (v Alexandrii). Přestup k pohanství se r. 381 stal trestným a římský senát (dosud opora starého státního kultu) musel o rok později odpřísáhnout, že se vzdává víry v pohanské bohy. Císařský výnos z r. 392 označil pouhou účast na pohanských obětech v chrámu za urážku veličenstva. Od té doby pohanství rychle mizelo z veřejného života. Křesťanství se stalo státním náboženstvím a církev říšskou církví. Karta se obrátila.

 

Franzen, A.: Malé církevní dějiny, Praha 1992, str. 52-59.
Kol. autorů: Encyklopedie náboženství, Kostelní Vydří 1997, str. 157.
Němec, J.: Vybrané kapitoly z dějin evangelizace světa, 2.a 3. díl, Olomouc 1991, str. 11-17.

Hodnocení referátu Křesťanství jako státní náboženství římské říše

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  10. duben 2017
  1 286×
  1048 slov

Komentáře k referátu Křesťanství jako státní náboženství římské říše