Náboženství je součástí lidské kultury už velice dlouho. Některé pohřební zvyklosti naznačují, že už neandrtálští lidé věřili v posmrtný život, a lze bezpečně předpokládat, že náboženské úkony, myšlenky a cítění vynikly ještě dávno předtím. Činnosti a postoje, které označujeme jako náboženské, existují navíc jak v nejjednodušších primitivních společnostech, tak i v průmyslovém světě.
Kromě zavedených církví existuje i spousta hnutí ovlivněných asijskými a africkými náboženstvími. Mimo to ještě vzniklo několik nových místních náboženství, například oddělováním nových sekt od mateřské církve. Existují také náboženství, jako je např. „etnická kultura“, která se nezabývají bohy ani magickými silami.
Lidé většinou spojují s vírou v Boha, ale takovýto etnocentrismus by z okruhu náboženství okamžitě vyloučil konfucianismus a další náboženství která věří v existenci menších duchů, nikoliv mocných bohů. Náboženství je jednou z z nejživějších oblastí etnocentrického myšlení, neboť lidé,kterým nedělá problémy uvěřit v neposkvrněné početí, se klidně vysmívají jiným vírám, které na naši představivost nekladou o nic menší nároky. Když dávní objevitelé cizích civilizací zjistili, že Bůh se jaksi pozapomněl zjevit lidem nezápadního světa v tehdy povolené židovsko – křesťanské podobě, ihned tyto lidi označili jako pohany, bezbožníky a bezvěrce. Někteří antropologové – teologové 20. a 30 let se toto boží přehlédnutí snažili vysvětlit tím , že Bůh se sice zjevil u všech národů stejně, ale postupem času ho vytlačil jiná náboženství a vyznání.
Rámec pojmu náboženství se ještě více rozšíří, zahrne-li se do jeho definice i víra v nadpřirozenost. Tento pojem s sebou totiž přináší hned dva problémy, a to za prvé, že mnoho různých náboženství neuznává víru v bohy, duchy nebo posmrtný život, ani jiné jevy, které patří do skupiny „nadpřirozena“. A za druhé, kategorie nadpřirozena předpokládá že chápeme co je „přirozené“. Před stejným problém ale stojíme i když určitou myšlenku označíme za náboženskou jenom proto, že ji nelze vědecky ověřit. Tím pádem by náboženství patřilo do jedné skupiny se vším co jsme kdy nebyli schopni prozkoumat nebo objasnit, což by byly téměř všechny myšlenky, které se kdy v naší společnosti zrodily.
Při hledání univerzálních znaků náboženství pátrají antropologové po jeho původu v dějinách lidstva.
Průkopník anglické antropologie Edward B. Tylor se domníval, že jádro a původ náboženství spočívají v něčem, co nazýval „animismus“, neboli víra v zosobněné, často antropomorfní (vytvořené podle lidské předlohy) duchy. K nim mohou patřit duše, strašidla, andělé,. Bohové, démoni nebo jakékoliv další nehmotné a neviditelné bytosti.
Víra v duši mohla podle Tailora vzejít z jasných a živých snů, v nichž se člověku zdá, že opouští své spící tělo a odchází do vzdálených míst, kde se mu dějí neuvěřitelné věci. Jelikož se ve snech objevují obrazy mrtvých, naši předkové se mohli také domnívat, že duše přežívá tělo a po smrti její život pokračuje. Tím, že se stala záležitostí víry, mohla strašidla, duše a duchové posloužit k vysvětlení jinak nevysvětlitelného. Tylorova teorie byla pro mnoho lidí neuspokojivá, protože k náboženství přistupoval příliš intelektuálně. Jeho chyba spočívala v tom, že hlavní funkcí náboženství je vysvětlovat věci. Samozřejmě, náboženství se snaží vysvětlit mnoho, ale je důležité uvědomit si, že žádné náboženství se nesnaží vysvětlit všechno.
Jedním z prvních kritiků Tylorova díla byl R.R.Marret, který zjistil, že animismus nepokrýval celé spektrum skutečně základních a trvalých náboženských jevů, neboť se neodvolával na nadpřirozenou moc. Zavedl tedy termín „animatismus“, kterým označoval víru v odosobněné, netělesné a stěhují se síly, které se mohou vtělit do lidí, zvířat nebo předmětů.
Další kdo se zabýval otázkou náboženství byl Emile Durkeim. Ten nejprve popsal různé teorie o kořenech náboženství, žádnou z nich však neshledal uspokojivou. Zabýval se subjektivní zkušeností tam, kde se jiní vědci soustředili na náboženské objekty. Zabýval se otázkou toho co způsobuje že některé věci jsou posvátné a některé světské. Durkeim si je vědom toho že náboženské významy dávají smysl, ale pouze ve vztahu ke zbytku kultury. Říká že zdrojem posvátnosti může být jen společnost, neboť jen ona odpovídá jejím nutným znakům. Náboženství se rodí ze spol. života, ale také jej vyjadřuje.
Přístup Bronislava Malinowského k náboženství měl psychologický ráz, neboť Malinowski náboženství považoval za hlavní prostředek, jak čelit obavám. Preferuje myšlenku, že náboženství je zcela jistě způsob, jak se vyrovnat se strachem a nejistotou. Většina náboženství v tomto strachu alespoň částečně ulehčí popisem posmrtného života, kam se odebere naše nesmrtelná duše.
Náboženské zvyklosti různých kultur jsou velmi rozmanité, ale existují určité, opakovaně se vyskytující víry, které jsou široce a obecně přitažlivé. Jednou z těchto zvyklostí je magie, nebo-li používání určitých zaklínadel, předmětů nebo činností, které by měli vést k žádaným výsledkům. Někteří antropologové nezahrnují magii do sféry náboženství z důvodu jejího jejího praktického zaměření a individuálního provozování. Zabývá se taky strašidelnými a nebezpečnými jevy a předměty, což je vlastnost, jež sdílí s posvátným. Magie se zabývá nadpřirozenými nebo přinejmenším nepřirozenými silami a její význačnou charakteristikou je, že účinkuje automaticky, že zdroje síly, kterou využívá, jsou neznámé a že nevyužívá duchy nebo jiné zprostředkovatele.Většinou podporuje sebevědomí a má pozitivní zaměření, a právě proto často funguje. Kouzlo vytváří iluzi, že lidé jsou vládci svého osudu, svého prostředí, nikoli jeho loutkami. Dalším důvodem, proč je magie účinná, je možná to, že se odkládá tak dlouho, až se začne zdát, že příroda dosáhne požadovaného cíle sama.
Člověk může ovládat nadpřirozené síly nejen pomocí magie, ale také přímým stykem a ovládáním světa duchů, tedy způsobem, který nazýváme „šamanismus“. Jedná se o jednu z nejrozšířenějších náboženských praktik na světě, neboť je možné se s ní setkat na všech kontinentech.
Šaman je obecně známí jako medicinman a je to náboženský praktik. Jeho nadpřirozená moc vychází z jeho kontaktu se světem duchů a z jeho schopností přimět nebo přinutit ke spolupráci s lidmi.Šaman používá své schopnosti k několika různým společenským cílům. Léčí nemoci, nachází ztracené lidi a předměty, předpovídá budoucnost, zaklíná a zbavuje lidi kletby a je výhradním zástupcem neviditelných sil dobra a zla ve společnosti.
Pozorování šamanismu je většinou individuální záležitostí, jíž se obecenstvo, i když je přítomno, aktivně neúčastní. V případě náboženského rituálu nebo obřadu je však účast skupiny hlavní složkou probíhajících událostí a klíčovým prvkem v uvádění shromážděných ve spojení s posvátnými silami. Existuje několik typů rituálu. Některé, nazývané výroční rituály, se konají jednou do roka, vždy přibližně ve stejnou dobu. Dále přechodové rituály, ty se týkají jednotlivců a změn v jejich společenském postavení. A rituály se situační povahou, které se provozují z důvodů nějaké zvláštní potřeby nebo okolnosti.
Je zřejmé že náboženství se objevuje ve všech kulturách a je nedílnou součástí lidského života už od dávné minulosti.
28. prosinec 2012
14 655×
1095 slov
