Tato dvě známá slova označují dva lidské přístupy k uchopení pravdy. Člověk dosahuje pravdy jednak svým vlastním poznáním (smyslovým a rozumovým) a jednak tím, že přijme za pravdivé to, co mu druhý (člověk, Bůh) sděluje. Obě cesty k pravdě mají svá omezení a úskalí, ale také své přednosti a výhody. Správně pěstovaná věda a kriticky pojímaná víra (i náboženská) nestojí proti sobě, jak tvrdí např. marxistická ideologie nebo pozitivismus. Naopak, navzájem se vzhledem k pravdě potřebují a doplňují.
V dnešní postmoderní době bývá často otázka pravdy odsouvána na okraj. Za důležitější a hodnotnější než pravda je některými současnými mysliteli prohlašována pluralita názorů, dialog, tolerance. Objevuje se dokonce názor, že žádná objektivní pravda o skutečnosti neexistuje, že je tolik více či méně různých osobních pravd, kolik je na světě lidí.
Tato pěkně znějící a chytlavá tvrzení jsou však zavádějící a ve svých vzdálených důsledcích nebezpečná. Obsahují v sobě rozpor a omyl:
Rozpor je v tom, že si nárokují objektivní platnost, tedy to, co explicitně popírají. Běda, kdyby se těmto názorům někdo postavil. Byl by označen za dogmatika či fanatika, za toho, kdo jistě pravdu nemá. Takový je pak vylučován z dialogu a jeho postoj se netoleruje.
Omyl je v tom, že jako je jedna skutečnost, která nás obklopuje a jejíž jsme součástí, tak musí být i právě jedna objektivní pravda o této skutečnosti - Pravda, která tuto skutečnost odráží a zachycuje. A podobně, jako nemůže něco za stejných podmínek a v tomtéž smyslu být i nebýt, tak nemůže o něčem při stejných podmínkách a v témže smyslu něco platit a neplatit. Základní princip sporu, v jehož rámci je konstituována celá realita, je i základním principem lidského myšlení, který nemůžeme nijak pominout nebo obejít.
Faktem zůstává, že žádný člověk (ani papež), nemůže nikdy vlastnit celou objektivní pravdu o skutečnosti. Každý ji však může stále více odhalovat, může se jí (i s pomocí druhých) blížit.
V polemice s postmoderním myšlením, relativismem a skepsí můžeme tedy říci:
Není mnoho různých pravd o světě, ale mnoho oblastí a stupňů v držení té jediné pravdy.
Vědecký, filozofický či náboženský dialog rezignující na objektivní pravdu se stává pouhou společenskou událostí. Ztrácí svůj vlastní smysl.
Tolerance je dobrá a potřebná v rovině lidské, osobnostní a vztahové (i zde má své meze, pokud se děje něco jasně zlého). V rovině myšlení je však respekt a tolerance kontraproduktivní, pokud nám jde o společné hledání a přibližování se k pravdě.
Postoj „ať si myslí, kdo chce, co chce“ je únikový a vyjadřuje lhostejnost, uzavřenost či lenost vzhledem k pravdě. Je také známkou jistého sobectví („nač bych měl druhému pomáhat objevit to, co považuji za pravdivé“).
Ale o „pravdu“ jde především. Čím dokonalejší a pravdivější je naše poznání skutečnosti, tím dokonaleji, smysluplněji a pravdivěji má člověk možnost prožít svůj pozemský život.
Lidské poznání je dvoustupňové: smyslové a rozumové.
Smysly zachycujeme svět v jeho materiální dimenzi. Toto zachycení je neúplné (máme jen 5 vnějších smyslů s omezeným dosahem). Mnoho z fyzikálních projevů světa našim smyslům uniká (např. ultrazvuk, magnetismus). Dosah smyslového poznání umíme zvětšit a rozšířit s pomocí vědecko-technických prostředků, které převádějí smyslům unikající fyzikální působení světa do oblasti smysly vnímatelné. I když nás mohou vlastní smysly někdy klamat, není to důvod pro odnětí platnosti smyslového poznání.
Rozumové poznání vychází ze smyslového, ale řídí se vlastními pravidly. Rozum užívá výsledků smyslového poznání (sdružené obrazy, představy) a zachycuje rovinu skutečnosti, která je smyslům apriori nedostupná (např. esence a substance, zákony, vztahy...).
Rozumové poznání můžeme (hrubě) rozčlenit na:
Rozumové poznání umožňuje mnohem zásadnější a hlubší zachycení reality než smyslové. I v něm ale může dojít k omylu - zvláště v jeho 3. fázi, při usuzování. Proto je důležité naučit se své vlastní rozumové závěry kriticky opravovat.
Význam rozumu (pokud je správně užíván) spočívá především v tom, že přivádí člověka ke stále hlubšímu pochopení smyslu světa i sama sebe.
Člověk může dospět k pravdě také uvěřením, tj. přijetím soudů, které vyjádřil někdo jiný. Je to legitimní cesta k uchopení pravdy. Aby však víra byla rozumná, musí mít člověk podloženou důvěru k tomu, kdo vypovídá, tj. musí být splněna kritéria hodnověrnosti, že ten, kdo něco sděluje, věci rozumí (není sám v omylu) a že mne nechce klamat. Uvěřit můžeme člověku, ale také (s pomocí Boží milosti) Bohu.
První typ uvěření je pochopitelně rozšířenější. Uvěřili jsme mnohému z toho, co nám řekli rodiče, učitelé, přátelé. S vírou přijímáme i hodně z toho, co tvrdí nebo píšou odborníci ve svých oborech. Stává se ovšem, že někdy s pravdou přijímáme i omyl (zvláště, když přílišné sympatie k vypovídajícímu oslabují naši kritičnost nebo když přijímaná tvrzení ospravedlňují naše nedokonalé jednání). Především ve filozofii nebo u přirozených náboženství je třeba, abychom byli mimořádně opatrní a nepřijímali nic, co bychom předtím důkladně neprověřili. Kritičnost je ustavující vlastností filozofie. Kdo přijímá obecné filozofické resultáty jen podle toho, jak ho filozof oslovuje či jak se mu jeho učení líbí, jedná nefilozoficky a uvádí se v nebezpečí, že se bude v zásadních otázkách mýlit.
Uvěření Bohu se těžko vysvětluje slovy. Ten, koho se Bůh dotkl milostí, koho „vnitřně oslovil“ a kdo to Boží pozvání přijal, ví, že Bůh je Pravdivý a že pravda je vše, co Bůh zjevil. Nepotřebuje jiné ověření, ani důkazy. Je to jistota, která svou intenzitou a hloubkou předčí jistoty lidského poznání. Je to Boží dar.
Věřící neshledává žádný rozpor mezi tím, co přijal od Boha, a tím, k čemu dospěl svým poznáním (resp. k čemu dospěla věda). Je to tím, že pravda je jedna a nedělitelná. Rozdílné jsou jen přístupy k ní.
Fuchs, J.: Kritický problém pravdy.
Mayer, P.: Religionistika VIII., (skriptum CG), Plzeň 1996.
Raeper, W., Smithová, L.: Úvod do světa idejí, Praha 1994.
28. květen 2017
1 649×
979 slov
To jsou dvě strany, jedné mince.!
Vědec musí věřit, že něco dokáže. A věřící bez vědy, by neměl věci jenž ho obklopují.
V životě je mnoho důkazů, co poukazují jak jsou navzájem propojení. Jen lidé to nevidí, protože buď věří až příliš, tak bádá moc málo. A k tomu všemu, to dělá ještě špatně. Nýbrž dělá z přirozeného nepřirozené a z nepřirozeného přirozené. Přičemž si říká, jak je inteligentní, taky samotným panem tvorstva, či výtvorem Boha k obrazu svému. Proto zde lidé žijí, podle smyslu svého uvážení. Pro svou potěchu, lásku a štěstí. Nehledě na to, že vše co existuje, má větší smysl pro celou existenci samotného života živého.
Lidstvo je dosud ještě mladý živočišný druh, jenž se má stále mnoho co učit, aby pochopil tu naprostou celistvost, jak, či proč to vše je.?! Musel by nejprve pochopit to, že se musí v životě pořád učit, neboť svět je v pohybu a neustále i měnící hmotou, která se evolučně vyvíjí ke své momentální dokonalosti. Člověk je dokonalý až nad hlavu, ale až na tu hlavu.
Bohabojny život učí vše živé žít, v moudrosti, bohatství, štěstí, lásce a smysluplnosti.!!!!!!!
Kvantově Relativní Element Antihmoty z Elektro Magnetickým Pulzním Jádrem s Alternativním Propojením v Časoprostoru pro Zhmotnění Reality Živé k Životu .!!!