Obsah:
V této seminární práci bych chtěl objasnit příčinu ústupu latiny z role mezinárodního jazyka a zabývat se výskytem latinského jazyka v dnešním světě plném počítačů a angličtiny. Pro doplnění přikládám názvy všech neziskových organizací s latinským názvem, které byly uvedeny v katalozích neziskových organizacích působících v ČR (vydaných ICN - Informačním Centrem Nadací a jiných neziskových organizací - v letech 1998 a 2000).
Latina se vyvinula z původního jazyka obyvatel střední části Pyrenejského poloostrova pravděpodobně v 3. století př. n. l. Zpočátku byla méně obratným jazykem než řečtina a měla omezenější slovní zásobu. Zejména abstraktní věci špatně vyjadřovala. Proto přejímala mnoho termínů z řečtiny. Její forma ze 3. a 2. stol. př. n. l., označovaná jako archaická, se v průběhu 1. stol. př. n. l. vytříbila v důsledku radikálně se zvyšujícího počtu obyvatel používajících tento jazyk - stala se státním jazykem Římské říše.
Republikánské zřízení v neklidných válečných dobách vyžadovalo získat pro všestrannou podporu vlády co nejvíce občanů. Protože neexistovalo nic jako tisk, rozhlas či televize, tak jediným prostředkem komunikace s lidem bylo řečnictví. Politika se vedla na náměstí, vyvinuly se řečnické školy. Latina se postupně stala pružným jazykem, kterým bylo možno vyjadřovat srozumitelně problémy tehdejší společnosti Říma a získávat posluchače pro myšlenky politiků. Římem podrobené kmeny byly nuceny převzít jazyk vzdělanějších dobyvatelů a časem sami přejímali i jejich zvyky. Znalost latiny jim umožňovala vstoupit do „vzdělanějšího“ světa. V nových provinciích latinu ovládali nejprve jedinci s lepšími jazykovými a vzdělávacími předpoklady, z nichž se vyvíjela místní „intelektuální“ elita. Poté ji pozvolna začínal ovládat i prostý lid, který však používal latinu vulgární, tj. mluvenou (viz níže). Starověká latina působila jako sjednocující prvek římského impéria. Stala se základním jazykem správním římské říše a oficiálním jazykem římsko-katolické církve.
Vytříbená forma jazyka té doby, kdy žil slavný řečník Marcus Tulius Cicero (tj. 1 stol. př. n. l.), se označuje za klasickou. V dalších stoletích se latina pozvolna vulgarizovala. Vulgární latina se stala přirozeným jazykem obyvatel Římské říše a správním jazykem Římem podrobených národů. Existovala - paralelně se spisovnou formou - téměř výhradně v mluvené formě (používanou jak otroky na území samotného města Říma, tak původními obyvateli v provinciích). Tuto verzi latiny se snažili respektovat i křesťanští spisovatelé, aby jim dobře rozuměli i prostí věřící.
Starověká latina plnila i funkci neutrálního mezinárodního jazyka tím, že sloužila také k domluvě mezi kmeny nelatinského původu, které neměly společný jazyk.
Po pádu říše Římské vulgární forma latiny tak zásadně ovlivnila jazyky původních obyvatel v řadě původních provincií, že se zde vyvinuly takzvané románské jazyky (portugalština, španělština, francouzština, rétorománština, rumunština). Nicméně ani na území dnešní Itálie se latina neuchovala ve své původní formě, ale vyvinula se v italštinu, kterou můžeme částečně považovat za moderní formu vulgární latiny. Ostatně, všechny tyto jazyky reprezentují moderní podoby vulgární latiny. Zajímavé je, že angličtina, ač původem západogermánský jazyk, převzala mnoho slov z latiny a to většinou nepřímo skrze francouzštinu. Angličtina má jen asi 30 % slov germánského původu. Zbytek, tj. 70 % tvoří zejména slova původu latinského.
Spisovná latina přetrvala v téměř nezměněné formě zejména v římsko-katolické církvi jako církevní latina, které se někdy později trochu posměšně říkalo „kuchyňská latina“. Přesto ve středověku spisovná latina pro Evropu zůstávala jazykem vzdělanců, důsledně používaným na středních a vysokých školách a v odborných disputacích.
V roce 800 Karel I. Veliký obnovil římské císařství a Římskou říši (Východořímská říše – tzv. Byzanc v té době trvala, Karel obnovil Západořímskou říši), čímž pozdvihl význam tehdy již upadající spisovné latiny. Latina se pak jako důležitá součást říše Římské udržovala po celý zbytek středověku. Stala se tzv. vehikulárním jazykem, tj. jazykem, který není ničí mateřštinou (je mrtvý), ale je dorozumívacím prostředkem těch, kteří se mu učili. Stává se řečí vzdělanců, mezinárodním jazykem. Na latině byla ceněna zejména možnost precizního vyjadřování, přesná syntax a jednoznačná výslovnost.
V období renesance je latina mezinárodním jazykem intelektuálů a vědců. 14. – 17. století je charakteristické svým zájmem jak o antické ideály, tak i o antické jazyky, tj. latinu a řečtinu. Latina se vyučuje téměř na všech univerzitách. Vzniká také recesivní forma latiny (makarónská latina), kde studenti do scholastické verze vkládají prvky své mateřštiny a v tomto kombinovaném jazyce například skládají žákovskou poezii.
Zhruba do poloviny období humanismu jsou odborná díla psána v podstatě výlučně v latině, protože v jiných jazycích neexistovala odborná terminologie. Ale nejenom proto. Latina měla postavení mezinárodního jazyka. Chtěl-li znalec, aby jeho práci bylo rozumět po celé Evropě, psal své dílo v latině (například životopis Karla IV. – Vita Caroli). Vědců v jednotlivých oborech bylo velmi málo a jejich potřeba vytvářet národní terminologie byla minimální. Aby si mohli vyměňovat odborné informace, potřebovali se spolu dorozumívat spíše napříč Evropou a jejími mnoha kulturami než rodným jazykem. V období renesance a humanismu významně vzrůstá počet vědců v jednotlivých vědních oborech. Tudíž již není taková potřeba používat mezinárodní jazyk, takže zhruba v druhé polovině období humanismu se s rozvojem národních terminologií objevují odborná díla v národních jazycích.
V 18. a 19. století význam latiny na školách i ve vědě dále ustupuje souběžně s jejím nahrazováním živými národními jazyky. V mezinárodní komunikaci ji postupně nahrazuje francouzština jako uznávaný diplomatický jazyk (je otázkou, jestli na to měla větší vliv rozvinutá francouzská kultura, anebo podrobení takřka celé Evropy Napoleonem). Ale na rozdíl od latiny, francouzština si toto výsadní postavení dlouho neudržela - v průběhu 20. století byla nahrazena angličtinou.
Někdejší monopolní postavení latině však nevydrželo ani v církevních obřadech. Na konci 20. století konzervativní Vatikán povolil při bohoslužbách používání národních jazyků.
Společný jazyk semitských (židovských) kmenů, které od 2. tis. př. n. l. sídlily na území mezi Eufratem a Palestinou. Od 15. stol př. n. l. vytvořili Aramejci drobné státečky (např. knížectví s centrem v Damašku) a o tři století později pronikli do Babylónie, kterou postupně „arameizovali“ (tzn. přizpůsobili své kultuře a tím i svému jazyku). Aramejsky byly psány i některé části bible. Aramejština byla ve své době na Blízkém východě také jakýmsi mezinárodním jazykem.
Staroindický jazyk indoevropského kmene jazyků. Užíval se převážně v severní Indii jako jazyk náboženský, filosofický, vědní i literární. Sanskrt užívali tehdejší vzdělanci (panditové), příslušníci nejvyšších kast, měl však velký vliv i na hovorový jazyk. Dnes je na ústupu, užíván ještě zejména v náboženství jako jazyk hinduismu a humanitních věd (filosofie). Sanskrt se zdá být jakousi obdobou latiny na území okolí Indie.
Utvářela se od 3. tis. př. n. l. Vojenskými výboji Alexandra Velikého se řecká kultura (helénismus) a s ní i řečtina rozšířila téměř přes celou Perskou říši, kterou Alexandr dobyl (část Egypta, Izrael, Sýrie, Turecko, Irák, Arménie, Afghánistán, Turkménie, Uzbekistán, Tádžikistán, Kirgisie, Pákistán a část Indie). Řečtina tu sice byla v postavení dobyvatele, ale přesto o ní můžeme mluvit jako o mezinárodním jazyku. Latina z ní později postupně přebírala řadu slov.
Po celý středověk a ještě po velkou část novověku se latina užívala jako řeč, kterou se člověk mohl domluvit skoro po celé Evropě snad až po hranice Ruska. Jenže jen s lidmi, kteří měli vyšší vzdělání, tedy univerzitu, či alespoň církevní školu. Těch však tehdy bylo jen velmi málo. Ani v současné době se latinsky příliš velká část evropské populace nedomluví, byť středoškolsky vzdělaných lidí je zde většina. Latina je řeč s dosti obtížnou gramatikou, rozsah její výuky je omezený a použitelnost v dnešní praxi malá. Proto velká část středoškoláků a vysokoškoláků nemá chuť ani motivaci se jí dnes učit. Nicméně pravdou zůstává, že je slovním i gramatickým základem zejména románských (viz Vývoj latiny – vývin románských jazyků), ale i dalších evropských jazyků a ovládnutí latiny usnadňuje jejich studium.
Zdá se, že globalizace, kterou někteří vítají a jiní proklínají, nahrává angličtině jako celosvětově použitelnému dorozumívacímu jazyku. K jejímu postavení mezinárodního jazyka dal základy britský kolonialismus v 19. století, kdy množství zemí a obrovská plocha území podléhala britské koruně. Anglicky mluvících, či britské koruně podléhajících států bylo v již zmiňovaném 19. století ohromné množství – podstatná část planety (celá Severní Amerika, Austrálie, Indie, téměř třetina Afriky, Nový Zéland, část ostrovů v Tichém oceánu). To mělo velmi velký vliv na vývoj angličtiny v nadnárodní jazyk. Dále její postavení posiloval vývoj USA v supervelmoc.
Mezinárodní, neboli diplomatická řeč souvisí s ekonomickými a vzdělanostními podmínkami. Například za 1. republiky měla u nás mimořádné postavení francouzština. Francouzi, jako jedni z vítězů 1. světové války (viz Vývoj latiny – ústup latiny od renesance do dneška) přispěli k dělení poraženého Rakouska – Uherska a ke vzniku Československé republiky. Francouzi měli vliv i na další evropské státy. Angličané spolu s Američany byli také vítězi 1. světové války, avšak jejich jazyk nebyl shledáván tak šarmantním. A francouzská kultura byla hodnocena jako elegantnější, inspirativnější a rychleji se rozvíjející. Angličtina byla v tomto období stále francouzštině „v patách“, takže když byla po druhé světové válce ekonomicky (i vojensky) nejsilnější Amerika (čímž výrazně stoupl její vliv na Evropu), začala angličtina francouzštinu rychle předbíhat. Angličtina a francouzština by se daly přirovnat k latině a řečtině (viz Vývoj latiny – rozvoj latiny).
Existuje sice umělý jazyk esperanto, vytvořený z jazykové zásoby zejména evropských národů, ale předpoklad celosvětového používání se nesplnil přesto, že tento umělý jazyk je opravdu lehký a logický. Důvodem je asi právě to, že je jazykem umělým.
Počet osob, které dnes mluví anglicky a je to jejich mateřský jazyk, se odhaduje kolem 300 miliónů (přes 200 mil. Amerika, 56 mil. Anglie, 17 mil. Kanada, 14 mil. Austrálie, 9 mil. nový Zéland). Je to sice poměrně dost, ale ani toto číslo není tak vysoké, aby mělo pro výběr celosvětového dorozumívacího jazyka rozhodující význam ve světové konkurenci. Například čínsky mluví přes 1 miliardu lidí. Čínština ale má několik dosti odlišných znění - byť má jednotné, ale pro svět neobvyklé písmo. Navíc je to nejvyvinutější jazyk s nejdelší historií živého jazyka, kterým v součtu celého období mluvilo zdaleka nejvíce osob a který akceptovali nejenom obyvatelé dobytých území, ale i dobyvatelé Číny.
V románských, ale i v jiných jazycích, například v angličtině - dnešním mezinárodním jazyce – nacházíme řadu slov přímo převzatých z původní latiny a množství slov jejichž základ je latinský, ale ve tvaru přizpůsobeném příslušnému jazyku, například koncovkou (novus, -a, -um – nový). Struktury románských a částečně i dalších jazyků vycházejí ze stejného základu – z latiny (Viz Vývoj latiny – vývin románských jazyků).
Ještě před 50-ti lety se ve střední Evropě latina vyučovala daleko více hodin než dnes, a tak i například lékaři znali latinsky mnohem lépe než nyní.
Kde se tedy nyní na prahu 21. století můžeme setkat s užíváním latiny? Latina se používá dodnes, i když omezeně. Nejspíše ještě v římsko-katolické církvi, kde se latina používá de iure jako jazyk úřední i de facto jako jazyk dokumentační a hlavně tradiční. Ale i tam její význam v posledních létech významně klesá. Občas použije latinu i právník, ale to spíš jen jako citaci.
V medicíně se většinou používá latina s okleštěnou gramatikou, aby užívání bylo jednodušší. Při vizitách v nemocnicích se ještě v polovině dvacátého století ve střední Evropě alespoň v některých případech lékaři domlouvali výlučně latinsky a v lékařských zprávách se latina používá dodnes. Veškeré anatomické, patologicko anatomické a diagnostické názvosloví se stále ještě používá latinské a řecké - např. u mnoha orgánů se souběžně používá latinský i řecký termín (děloha – uterus latinský a hystera řecký termín).
Tak se jednou starý praktický lékař mohl podivit divnému sdělení, které mu nadepsal mladý lékař o pacientovi: Pacientus brevus tempus laborus aptus. Vzkaz, že pacient bude za krátký čas schopen práce, měl znít Patiens brevi tempore laborare aptus.
Z lékařů používají mluvenou latinu spíše ti starší a také jen výjimečně, za zvláštních okolností, například ke stručnému sdělení kolegy kolegovi nad lůžkem těžce nemocného, kterého by informace o špatném vývoji nemoci stresovala. Donedávna totiž lékaři neměli (a částečně ani nesměli) sdělovat pacientovi úplnou pravdu o závažnosti jeho choroby, pokud jejich onemocnění bylo nevyléčitelné a rychle postupující. Zde byla latinská (a řecká) terminologie mocným nástrojem pro otevřenou komunikaci mezi zdravotníky, aniž by se pacient dozvěděl pravdu o svém skutečném stavu. Avšak i přeslechnutí lékařského sdělení může vyvolat i úděs laika. Např. anekdota: Matka se ptá lékaře, jakou nemoc zjistil u jejího dítěte. Ten ve spěchu jen rychle odpoví: „Paní, jde o morbilli“ (což je latinský termín pro spalničky). Paní přijde domů a s pláčem sděluje: „Prej je to bílej mor, to asi umře.“ Takže doktor si musí před laiky dávat pozor, aby někoho latinským výrokem nepoděsil a raději se vyhnout cizím slovům. V současnosti je však lékař povinen pacienta úplně seznámit s jeho zdravotním stavem. To má samozřejmě vliv na ústup latiny ve prospěch národních jazyků.
Církevní latina je mezinárodním odborným jazykem určité skupiny lidí. Latina jako jazyk liturgický byla zavedena v Římě ve 2. století n. l. Ve 4. století byl vyhlášen latinsky Canon misae Romanus (Kánon mše římské). Proti rituálnímu užívání latiny se postavila protestantská církev. Vatikánský koncil 1962–1965 souhlasil se zavedením liturgií v národních jazycích i v katolické církvi, čímž došlo k výraznému snížení významu latiny v této oblasti.
Oficiální názvy v přírodních vědách (tj. názvy rostlin, živočichů, předmětů či jevů) jsou latinské, protože vznikaly ještě v době, kdy měla latina monopolní postavení na poli mezinárodního jazyka, a ani angličtina je dnes nenahrazuje a z té doby zůstávají. Tento trend pak dnešní vědci plně respektují, takže i dnes objevení živočichové, rostliny, jevy či předměty dostávají latinské názvy. Toto však neplatí v nových vědních oborech, jako například atomistika, genové inženýrství apod. V takovýchto vědních oborech převládají buďto názvy speciálně utvořené (např. alela, část chromozómu), nebo názvy v angličtině. V těchto oborech se vyskytují i řecké termíny, latinské však zřídkakdy.
Latina se používá stále jako slavnostní, či obřadní jazyk na universitách (například pražská Universita Karlova) a to s tradicí od středověku. Dále se stále občas používá u hudebních vokálních děl (tj. chorály apod.).
Slov latinského původu běžně užívaných v češtině je velmi mnoho, ale v angličtině jich je ještě daleko více (například December, bris, m. – prosinec, původně desátý měsíc římského roku začínajícího v březnu, až později dvanáctý) – viz Vývoj latiny – vývin románských jazyků. Také se občas stává, že slovo používané v češtině je převzato z angličtiny, ale ta jej původně převzala z latiny – viz níže.
Ve shodném, velmi podobném či mírně posunutém významu například:
Slova cizího původu: ambulance (ambulare – chodit, ambulatorium, ii, n.- zdravotnické zařízení pro docházející nemocné), benevolentní (benevolens, entis, - dobromyslný, laskavý, ochotný), benefice – akce hudební či divadelní, jejíž veškerý výtěžek se daruje někomu (beneficium, ii, n. – dobrodiní, přízeň, úsluha), kolega (collega, ae, m. – druh v úřadě (úřady byly obsazovány dvěma nebo více úředníky se stejnou pravomocí), spoluúředník), forma (forma, ae, f. - tvar, vzhled, podoba), gratulace (gratulatio, onis, f. – blahopřání, díkůvzdání), infekce (infectio, onis, f. – barvení, potřísněný, nákaza, infekce), kauza (causa, ae, f. – příčina, důvod, podnět), debilita (debilitas, atis, f. – slabost, vysílení, zesláblost, mdlost), deklarace (declaratio, onis, f.- objasnění, osvědčení), vulgární (vulgaris, e – obecný, obyčejný, všední, nízký) atd.
Česká slova latinského původu: noc (nox, noctis, f. – noc), nota (nota, ae, f. – značka, známka, znamení, později i hudební značka pro tóny), semeno (semen, inis, n. – sémě, semeno, rod, pokolení, kmen, potomek), koruna (corona, ae, f. – věnec, koruna), nový (novus, a, um), dát (dare, dedi, datum), host (hospes, itis, m. – host), titul (titulus, í, m. - titul) atd. (vše z Trávníček: Slovník jazyka českého, Latinsko-český slovník)
Kromě těchto přímo převzatých slov, s kterými se setkáváme denně a ani si neuvědomujeme jejich původ, přejímáme původně latinská slova z cizích jazyků. Tím dokumentuji, že latina je velmi silně vrostlá do evropských jazyků a že to není jen nějaká slepá větev. Samozřejmě, některá slova nemusejí být přímo z latiny, ale z původního protojazyka indoevropského kmene jazyků.
Nejprve jsem chtěl zjišťovat latinské názvy českých firem a výrobků, ale toto téma již bylo zadané. Rozhodl jsem se proto pro latinské názvy českých neziskových organizací. K vyhledání organizací jsem použil dvě verze katalogu neziskových organizací vydaného v letech 1998 a 2000. Bohužel, řada organizací s latinskými názvy neměla ani v jedné verzi katalogu uvedenu elektronickou adresu. Tudíž jsem je nemohl rychle kontaktovat a včas od nich získat jejich vyjádření.
V obou katalozích bylo uvedeno pouze 38 organizací s latinským názvem a elektronickou adresou. Mezi jejich vydáním byl parlamentem schválen zákon o nadacích, který od roku 1998 zásadně změnil situaci v neziskovém sektoru. Většina organizací musela změnit svoji právní formu a mnohé organizace zanikly. Proto jsem z původních 38 nalezených organizací kontaktoval pouze 16, které byly uvedeny v katalogu novějším. Seznam všech 38 organizací uvádím v příloze 1 – Seznam organizací s latinským názvem.
Ačkoli jsem používal nejnovější dostupný adresář organizací, velké množství dat již byla zastaralých či neplatných. V těchto dnech by již měl být na Internetu zveřejněn adresář novější a průběžně aktualizovaný.
Z 16 oslovených organizací jich 7 mělo již neplatnou elektronickou adresu, nebo můj dotaz jim byl nedoručitelný. Ze zbývajících 9 organizací, kterým byla moje zpráva doručena, mi 5 odpovědělo. Jejich odpovědi uvádím v příloze 2 – Odpovědi oslovených organizací.
Pokud vyřadím stacionář NONA, jehož název vznikl ze dvou slabik českých slov a nebyl zamýšlen v latině, výsledkem mé miniankety je, že všichni odpovídající si uvědomují latinský původ svého názvu a jeho význam. Všichni volili název úmyslně v latině (resp. v případě organizace FILIA v řečtině). Jedna z organizací neví, proč má latinský název, ostatní pro to mají opodstatněný důvod.
Latina se dnes stále používá, ale čím dál méně. Jako mezinárodní jazyk, ani jako jazyk „vzdělanců“ se již nepoužívá, protože dnes ji téměř všude nahradila angličtina. Uplatnění má stále ještě v církvi, v medicíně a v přírodních vědách. U posledních dvou se však dnes používá téměř jen latinská terminologie. Stále však je vhodným základem pro studium většiny evropských jazyků, protože ovlivnila jejich vývoj.
17. červen 2008
11 713×
3196 slov
