Politické strany

(pravice)

Politické strany neexistují od pradávna a ke své dnešní podobě prošly relativně složitým a dlouhým historickým vývojem. Řada vědců zabývajících se politikou je však názoru, že politické strany jsou součástí politického systému snad již od počátku politického života. Z historického pohledu je skutečné možné najít formace velmi vzdáleně podobné dnešním politickým stranám již v období starého Řecka či Říma, případně ve středověké Florencii. Toto pojetí však neodlišuje frakce v politickém životě relativně úzké politické veřejnosti od moderních politických stran orientovaných na většinové voliče a proto ho musíme odmítnout. Ještě v 18. Století měl výraz politická strana silně pejorativní význam. Politickým stranám bylo především vytýkáno štěpení obecné vůle národa. Negativistickým přístupem k fenoménu politického stranictví se u nás stal po skončení 2. Světové války E. Beneš. Z historického hlediska vznikají moderní politické strany ve čtyřech etapách. V první etapě se formují jisté koalice vůdců, jako frakce nepříliš široké mocenské a majetkové elity. Politická veřejnost je velmi úzká a formy zprostředkování jejích zájmů se teprve utvářejí. Ve druhé fázi se spojují části legislativní elity, v tomto případě již na základě společného programu. Voličská klientela se sice pomalu rozrůstá, ale je ještě malá a tím i snadno kontrolovatelná. Teprve ve třetí etapě vznikají masové politické strany působící na území celé země s jasně vymezeným programem, pevnou organizací a ideologií. Ve čtvrté etapě se politické strany nacházejí v současnosti. Dle O.Kirchheimera, jenž razí termín univerzální strana, je pro ni typické :
1) Snížení důrazu politických stran na ideologické ovlivňování členů a celé společnosti.
2) Silná role stranického vedení.
3) Snížení významu individuálního členství.
4) Snaha hájit co nejširší zájmy s cílem oslovit co nejširší vrstvy, bez orientace na konkrétní sociální skupinu.
Pro označení tohoto typu politických stran se někdy používá i termínu všelidová.

Kořeny moderní demokracie jsou dva: samospráva řeckých měst a samospráva amerických osad presbyteriánů a kongrecionalistů z Anglie. V obou případech šlo o demokracii omezenou : v Řecku na svobodné občany, v Americe na členy příslušné náboženské obce. V obou případech byl počet občanů malý, názory se tvořily osobními rozhovory a veřejnými rozpravami , rozhodování dohodou nebo veřejným hlasováním.
Moderní demokracie o milionech a stamilionech občanů nejrůznějších mínění obsahují všechny prvky těchto zárodečných demokracií a pro jednotlivé funkce vytvářejí zřízení , která nahrazují možnost osobního styku a přímého rozhodování, zavedené v malých celcích , která umožňují , aby občané vyjádřili svou vůli a zjišťují , aby stát byl podle ní spravován.
Vést stát není možné na základě nerozlišeného množství názorů a zájmů jednotlivých občanů . Názory a zájmy je nutné nejprve formulovat a pak seskupit občany stejných , blízkých nebo se doplňujících zájmu k tomu , aby v politické soutěži společné názory prosazovali a společné zájmy hájili. Demokracie tudíž vyžaduje instituce, která tuto krystalizaci veřejného mínění uskutečňuje. Funkce krystalizace veřejného mínění, tvoření a vývoje politického programu, předpokládání alternativních programů a kandidátů, aktivizace občanů, převzetí odpovědnosti a kontroly vlády nemohou pro demokracii plnit jednotlivci, ať jakkoli vynikající, ani náhodná nebo přechodná jejich seskupení. K jejich plnění – tudíž k řádnému fungování demokracie je třeba , aby jejich nositeli byly celky poměrně stálé a dobře organizované. Demokratické celky takové celky vytvořily, jsou jimi politické strany. Cesta k lepší demokracii nevede přes jejich odstranění, ale přes jejich zdokonalení.
V demokracii jsou tři základní postuláty a to „ vláda lidu, lidem a pro lid“, které vyslovil před více jak 150 lety Abraham Lincoln, nejsou jen krásná slova, mají konkrétní a praktický smysl.
Vláda lidu znamená, že lid, občané státu, jsou svrchovaným zdrojem veškeré moci a že vláda a státní aparát jsou jejími vykonavateli. Způsob výkonu moci určují zákony a další právní předpisy. Vymezují kompetence, stanoví hierarchickou strukturu státních orgánů a institucí i práva a povinnosti občanů.
Vláda lidem znamená vládu lidu samostatného nad sebou. V moderním světě s monohamiliónovým počtem občanů si „lid“ nemůže vládnout přímo, ale jen prostřednictvím zástupců. Požadavek přímé samovlády není utopický, je-li chápan tak, že zvolení zástupci jsou povinni vládnout jen jako zmocněnci občanů ve shodě s jejich vůlí. Angličtina má pro takový způsob výkonu vládní moci výstižný výraz „resposivity“. Resposivita je schopnost a vůle vnímat a reagovat. Vyžaduje to, aby vláda byla ve stálém styku s veřejností, sledovala její vůli a byla schopna na ni klidně reagovat , aby vládla tak jak si občané přejí.

Vláda pro lid znamená vládu v jeho prospěch. Jde o to, v čem se má „prospěch“ spatřovat. Názory se mohou různit. Pojem vyžaduje dalšího určení: je prospěch hmotný, duchovní, krátkodobý, trvalý atd. V demokracii nelze obsah veřejného prospěchu nařizovat rozhodnutím ani skupiny, musí být stanoven shodou alespoň většiny veřejného mínění, veřejné vůle.
Politická strana je trvalé a organizované spojení nebo sdružení lidí, občanů, kteří mají shodné nebo blízké názory na řízení veřejných záležitostí a zaměřují svoji činnost na ovlivňování správy těchto záležitostí. Usilují o dosažení co největší účasti na státní moci a na tvorbě státní vůle. Aby toho dosáhly, vytvářejí vlastní politické programy a snaží se získat pro ně co největší počet občanů.
Funkce politických stran plynou chtě nechtě z uskutečňování jejich hlavních cílů, to je dosažení maximální účasti na státní moci a vytváření vlastních politických programů, pro které se snaží získat co nejvíce stoupenců. Tyto funkce jsou důležité pro zachování a rozvíjení demokratického politického systému.
Za hlavní znak politických stran tedy můžeme považovat především organizovanost vyplývající jistou měrou z právního řádu, ale především z vnitrostranických norem (stanovy), které v našich podmínkách upravují vnitřní život politických stran. Dalším podstatným znakem je skutečnost, že se jedná o sdružení občanů příslušného státu, které spojuje totožnost či podobnost názorů na další vývoj země. Významným rysem politických stran je i dlouhodobé zaměření jejich zájmů, což znamená , že naplněním určitého cíle nezanikají, ale formulují cíle další. A v neposlední řadě je mimořádné důležitým znakem, který je odlišuje od skupin organizovaných zájmů, snaha převzít politickou odpovědnost, tedy účastnit se na výkonu politické moci a prosadit jejím uplatněním zájmy svých členů (v praxi ovšem spíše vedení).
Těmito snahami se rozdělují na dvě části . Na strany pravicové a levicové. Pravice představuje konzervativní část politických směrů stran. Označení vzniklo podle zasedacího pořádku francouzského parlamentu v období Velké Francouzské revoluce koncem 18. století. Za pravicové se považuje mnoho rozlišných stran, především strany konzervativní, křesťansko demokratické a některé liberární. Jako krajně pravicové bývají označovány také strany fašistické. Pravicová strana se často hodnotí podle jejího poměru k levicové politické orientaci. Pro pravici je v tomto směru charakteristické:

a) Zdůraznění základních svobod jednotlivce a odmítání kolektivizmu, tedy důraz na individualismus.b) Zdůraznění soukromého vlastnictví a svobodného podnikání jako nezbytných podmínek života ve společnosti.
c) Zdůraznění principu dědických a vydržených práv.
e) V kultuře spíše konzervatismus.
f) Spíše konzervativní představy o povaze občanské společnosti. Důraz na tradice a zvyklosti.

Mezi pravicové strany patří například Občanská demokratická strana, Občanská demokratická aliance, Demokratická unie, KDU-ČSL nebo poněkud radikálnější republikáni.
Z programového hlediska bývají politické strany často klasifikovány dle pravolevého schématu na pravicové, strany středu a levicové. Protože v dnešní společnosti toto schéma více či méně ztrácí svůj smysl, může být vhodnější politické strany dělit na neofašistické, konzervativní, křesťansko-demokratické, liberální, sociálně-demokratické, ekologické, nacionální a komunistické.

Hodnocení referátu Politické strany

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  10 172×
  1154 slov

Komentáře k referátu Politické strany