České dějiny od r. 1740

Krize stavovského systému a osvícenství v 18.století

V 18.století se prohloubila krize tradiční stavovské společnosti. Stále výraznější uplatňování podnikatelských vztahů, odpovídajících tužbě po poznání a uchopení pozemského světa, vyvolávalo u většiny evropských vzdělanců dojem, že konečně nastal věk rozumu. Vytvořil se osobitý světový názor zvaný osvícenství, charakterizovaný jednoznačným dějinným optimismem, vírou v lidský rozum, osvobozený od předsudků, pověr, nevědomostí i tradičních autorit, bezvýhradnou důvěrou k vědeckému bádání, jehož výsledky měly přinést i nápravu negativních společenských jevů. Osvícenci obhajovali náboženskou toleranci a byli stoupenci teorie přirozeného práva (právo vyplývající z řádu přírody a lidské přirozenosti, které všem lidem již v okamžiku jejich zrození zajišťuje ideální rovnost) a teorie společenské smlouvy (teorie státu, která pro přijetí formy vlády předpokládá uzavření hypotetické smlouvy mezi občany a panovníkem, na jejímž základě se jednotlivci vzdávají části svých práv ve prospěch všeobecného blaha, a to přenesením těchto práv na stát, resp. na panovníka). Osvícenství vycházelo ze dvou základních filosofických směrů: Z Descartova racionalismu, který přenesl do filosofie ducha matematicko-mechanistické přírodovědy, a z Lockeova empirismu, pro nějž byl příznačný noetický senzualismus, redukující veškeré lidské poznání na obsah lidských smyslů.
Ideologie osvícenství značně ovlivnila řadu tehdejších panovnických dvorů. Následkem toho vznikl osvícenský absolutismus. Podle teorie osvícenského absolutismu měl feudální panovník vyzbrojený ideami osvícenství a s pomocí neomezené centralizované státní moci rozumnými reformami měnit společnost, a tak řídit její hospodářský, sociální i kulturní rozvoj a zajistit blaho všech občanů. Hlavními rysy osvícenského absolutismu bylo zrušení stavovských výsad se snahou zavést rovnost před zákonem, vysoká centralizace a byrokratizace státu a podřízení církve státnímu dozoru.
Myšlenkami osvícenského absolutismu se řídili i habsburští panovníci, vládnoucí v českých zemích. Marie Terezie (1740-1780) hledala v osvícenských názorech na řízení společnosti a státu prostředek k překlenutí vzrůstajících problémů vojensko-politických a ekonomických, které vyplynuly z válek o rakouské dědictví (1740-1748). Postupně prosadila reformy ve školství, reformu urbariální a berní (tereziánský katastr), reformu vojenství. Zasáhla i do organizace soudnictví, prosadila zavedení jednotného systému měr a vah, jednotných celních tarifů i měny. S radikálnějšími reformami přišel její syn Josef II. (1740-1780), podle něhož rakouský osvícenský absolutismus obdržel pojmenování josefinismus. Většina z více než 200 reforem však svého tvůrce nepřežila. Nástupce Josefa II. na trůně, císařův bratr Leopold II. (1790-1792), byl nucen téměř všechny odvolat. Zachovala se jen reforma v oblasti poddanské otázky a náboženství (1781 - patent o zrušení nevolnictví a toleranční patent, který legalizoval augšpurské, helvetské i pravoslavné vyznání).
Po smrti Leopolda II. nastoupil na habsburský trůn jeho syn František I. (1792-1835), který byl stoupencem ostrého protirevolučního kurzu a jehož vláda je charakterizována utužením policejně absolutistického režimu. Od roku 1792, kdy rakousko-pruská koalice zahájila válečné operace proti revoluční Francii, se snažila vláda aktivně vystupovat proti vlivu francouzských revolučních idejí na vnitřní život habsburské říše. Politická policie začala prostřednictvím rozvětvené sítě tajných agentů a placených donašečů kontrolovat vnitřní život říše. Byla zavedena přísná cenzura a dohled nad cizinci. Česká měšťanská společnost ve své převážné většině zaujala k Francouzské revoluci odmítavý postoj.
Po ztrátě Slezska (1745) nabyla nových dimenzí manufakturní a živnostenská politika státu. V nové situaci bylo Čechám přisouzeno zaujmout postavení země s rozvinutou řemeslnou velkovýrobou, zejména plátenickou. Vládní místa usilovala této přeměně napomoci vydáváním předpisů o kvalitě výrobků, povoláváním cizích odborníků, zakládáním průmyslových škol, udílením státních subvencí začínajícím podnikatelům a omezováním tradičních práv cechů. V povědomí podnikatelského živlu se začaly postupně prosazovat zásady volné soutěže. V plátenictví (předení lnu a tkaní plátna), které představovalo nejvýznamnější průmyslové odvětví země, stále převládal primitivní faktorský systém (rozptýlená manufaktura). V tomto systému podnikatel dodával přadlákům a tkalcům surovinu k domáckému zpracování a platil je za odvedenou práci. Koncentrovaná manufaktura naproti tomu ovládla postupně soukenictví. Nejdynamičtějším odvětvím průmyslové výroby bylo koncem 18.století bavlnářství, ve kterém se také začala nejdříve rozvíjet průmyslová revoluce (přechod od rukodělné řemeslné a manufakturní výroby ke strojové tovární výrobě). Nerovnoměrné rozložení industrializace vedlo k vytváření průmyslových regionů, jež z valné části přetrvaly až do současnosti.

Doporučená literatura:
· P.Bělina a kol., Dějiny zemí Koruny české II, Praha 1992
· Kol. autorů, Dějiny Československa II (1648-1918), Praha 1990
· Z.Kalista, Stručné dějiny československé, Praha 1992
· Kol. autorů, Přehled dějin Československa I/2, Praha 1982
· J.Pekař, Dějiny československé, Praha 1991
· F.Čapka, Dějiny zemí Koruny české v datech, Praha 1998
· L.Vykoupil, Slovník českých dějin, Brno 2000
· P.Hora – Hořejš, Toulky českou minulostí 5, Praha 1996
· E.Maur, Československé dějiny 1648-1781, Praha 1976
· A.Klíma, Manufakturní období v Čechách, Praha 1955
· J.Halada, Osvícenství – věk rozumu, Praha 1984
· J.Haubelt, České osvícenství, Praha 1986
· A.Mylnikov, Vznik národně osvícenské ideologie v českých zemích 18.století, Praha 1974

Kontrolní otázky:
1) Objasněte fenomén osvícenství.
2) Objasněte teorii přirozeného práva a teorii společenské smlouvy.
3) Co je osvícenský absolutismus?
4) Jak se uplatnil osvícenský absolutismus v českých zemích?
5) Jak reagovali habsburští panovníci a česká společnost na francouzskou revoluci?
6) Charakterizujte počátky a rozvoj podnikání a obchodu v českých zemích.

Úkoly:
1) Seznamte se v příslušné literatuře blíže s Descartovou a Lockovou filosofií jakožto ideovými základy osvícenského hnutí.

České národní povědomí a vztah k Němcům. Vývoj české společnosti v 19. a 20.století

České země v letech 1770-1918

České národní obrození (zhruba 1770-1850) představuje významnou etapu českých národních dějin, kdy se kulturní i političtí činitelé pokoušeli o zdůraznění významu českého národa a zrovnoprávnění jeho kultury v rámci rakouské monarchie. Stejně jako ostatní národní obrození i české národní obrození vycházelo z myšlenek osvícenství a jeho nositeli byli zprvu vlastenečtí kněží a učitelé. V reakci na prosazování němčiny jako jednotného úředního jazyka centralizované habsburské monarchie kladli obrozenci největší důraz na zachování a v další fázi i kvalitativní rozvoj jazyka a literatury jako základních příznaků národa. Národní dějiny jsou pro ně ideálem i vzorem, proto jsou přípustné i podvrhy, padělky a falzifikáty (Rukopis královédvorský a zelenohorský). S tím souvisí i zájem o lidovou slovesnost.
České národní obrození se odehrálo ve třech etapách. Ve fázi příprav se jednotliví badatelé zajímají o jazyk, národní dějiny a kulturu. Patří k nim např. Josef Dobrovský či František Martin Pelcl. Rozvíjí se ediční aktivita – Česká expedice Václava Matěje Krameria. Jsou postupně zakládány vědecké a osvětové instituce – Společnost ku zvelebení hospodářství, orby a svobodného umění v království českém (1769), Královská česká společnost nauk (1784), Moravské zemské muzeum v Brně (1817), Národní muzeum (1818) nebo Matice česká (1831). V období po roce 1815 je již formulován základní panslavistický program, který se zajímá o Slovany jako celek, a to v čele s ruskou říší. Toto druhé období zahrnuje tvůrčí činnost nejvýznamnějších osobností českého národního obrození, ke kterým patří Josef Jungmann, Jan Kollár, Pavel Josef Šafařík a František Palacký. Nová buditelská generace (tzv. jungmannovská) se začala programově distancovat od šlechty a jejího „zemského vlastenectví“ a zdůrazňovala jazykový charakter národa. Tato agitační a programotvorná fáze končí kolem roku 1830 a přechází do vrcholného třetího období, reprezentovaného zejména originální literární tvorbou Josefa Kajetána Tyla, Boženy Němcové nebo Karla Jaromíra Erbena. Počátkem 30.let rovněž prošla první velkou krizí (pod vlivem polského listopadového povstání) koncepce slovanské vzájemnosti. Tehdy si mladší generace českých vlastenců uvědomila hluboký rozpor mezi utlačovatelskou rolí ruského carismu a potřebami slovanských národů. Z těchto deziluzí vykrystalizovala ve 40.letech 19.století nová politická koncepce slovanství – austroslavismus, jenž nahradil Kollárovu abstraktní slovanskou vzájemnost programem spolupráce utlačovaných slovanských národů habsburské monarchie. Převládajícím politickým směrem první poloviny 19.stol. se postupně stával liberalismus projevující se požadavkem zavedení ústavního systému (se základními občanskými svobodami). V souvislosti s postupnou politizací českého národního hnutí se v něm vyhranily dva proudy: a) liberálně politický (v čele s F.Palackým, prosazující změnu absolutistické a centralistické říše v demokratický stát, v němž by bylo možné uplatnit koncepci austroslavismu); b) radikálně demokratický (vystupující proti privilegiím šlechty, proti absolutismu, za realizaci republikánských myšlenek se sociálními zárodky). Jejich společným protivníkem byl absolutismus, opírající se o panovnický legitimismus a politický konzervatismus a nedůvěřivý k jakýmkoli změnám. Hlavním představitelem konzervativních aktivit předbřeznového režimu byl kníže Metternich (metternichovský absolutismus).
Život monarchie nadále sužoval pokračující centralismus, omezující samosprávu zemí. Většinu záležitostí řídily byrokratické instituce podřízené přímo Vídni. Správou jednotlivých zemí byla pověřena zemská gubernia.
Pád konzervativního absolutistického režimu na jaře 1848 uvolnil prostor pro všechny názorové proudy v habsburské monarchii. Hlavním cílem německého hnutí (i Němců v českých zemích) v roce 1848 bylo sjednocení Německa, jehož součástí se měly stát i české země. Tento požadavek narážel na otevřený odpor Čechů (Palackého dopis z dubna 1848), kteří si uvědomovali, že připojení českých zemí k Německu by ohrozilo samu existenci českého národa. Politickou obranou byla koncepce austroslavismu (Slovanský sjezd), požadující přeměnu Rakouska v konstituční federativní stát, v němž by Slované zaujímali (vzhledem ke své početnosti) významné postavení.
České národní hnutí (vedené liberály) podporovalo v revoluci zachování Rakouska; touto loajální politikou se výrazně oslabilo radikálně demokratické křídlo (potlačení svatodušních bouří v Praze v červnu 1848), které ztrácelo vliv na českou politiku. Konec českému radikalismu učinilo odhalení příprav k májovému spiknutí v roce 1849. České národní hnutí (podobně jako hnutí jiných evropských národů) sice nezvítězilo, ale vystoupilo s požadavky, které se staly v dalších desetiletích základem politiky české reprezentace.
Bachův neoabsolutismus 50.let znamenal opětovné zrušení všech politických práv, i když v oblasti hospodářské si Bachův režim počínal značně liberálně. V důsledku policejních zásahů došlo k naprostému umrtvení obou proudů české politiky; politickou roli převzala národní kultura. Neoabsolutistický experiment však utrpěl nezdar (za krymské války 1853-56 a především vojenskými porážkami v roce 1859) a byl odvolán. Cestou k nápravě měla být koncepce reorganizace vnitřní struktury státu včetně zásadní přeměny absolutistické monarchie v konstituční mocnářství. Říjnový diplom (1860) a únorová ústava (1861) přinesly též oživení české politiky. V nově vznikající české národní straně se vytvořila dvě křídla: umírněnější liberální křídlo představovali tzv. staročeši (F.Palacký, F.L.Rieger) a radikálnější křídlo mladočeši (K.Sladkovský, bratři Grégrovi). Jejich společným cílem bylo dosáhnout samostatnosti českých zemí v rámci habsburské monarchie, která měla být přebudována ve federativní a národnostně spravedlivé soustátí. Proti národní rovnoprávnosti se však stavěli němečtí liberálové, stojící na převážně centralistickém stanovisku (tj. propagovali program jednotného rakouského státu). Tím docházelo v politické oblasti k vyhrocení česko-německých vztahů; do tohoto rámce spadal i přechod českých poslanců na říšské radě k pasivní rezistenci. Prusko-rakouskou válkou v roce 1866 skončilo italské a německé „poslání“ habsburské monarchie a vytvořily se podmínky pro řešení vnitřního státoprávního uspořádání rakousko-uherským vyrovnáním (1867). Rakousko-uherský dualismus byl však českými politiky i veřejností ostře odmítnut. Vídeňská vláda ve snaze najít vstřícnou cestu k řešení situace v Čechách byla ochotna k dohodě o českém vyrovnání (tzv. články fundamentální). Jejich uskutečněním by vznikl moderní český stát, i když s omezenými pravomocemi v rámci habsburské monarchie. Tento pokus o česko-rakouské vyrovnání však padl vzhledem k odporu ze strany německého liberálního tábora. Česká politická reprezentace, poučená neúspěchy, změnila svou taktiku a přešla od pasivity k aktivní politice; přitom však zdůrazňovala setrvání na sjednocující ideji – českém státním právu. Česká politika získala za svou loajalitu k vládě pouhé drobečky (tzv. drobečková politika přinesla např. rozdělení pražské univerzity na českou a německou nebo přijetí Stremayrových jazykových nařízení).
Ve vývoji české společnosti se stala důležitým mezníkem 90.léta. Nastupovala politická generace, která kriticky hledala nové cesty české politiky (tzv. etapová politika). Po krachu tzv. punktací v roce 1890 (znamenajících nebezpečí rozdělení země podle národnostního principu) začal krystalizovat třetí politický směr – realisté (T.G.Masaryk, J.Kaizl, K.Kramář), jejichž cílem bylo přebudovat Rakousko nikoli ve smyslu státoprávním, ale demokratickém (důraz kladli na otázky hospodářské a sociální, na drobnou práci).
Prosincovou ústavou z roku 1867 a následným vývojem až k zavedení všeobecného volebního práva v roce 1907 se Rakousko změnilo v liberálně orientovaný, parlamentaristicky řízený stát, neschopný však důsledně řešit svůj nejsložitější vnitropolitický problém – národnostní otázku. To se nejzřetelněji projevilo v první světové válce (1914-1918), která znamenala porážku dosavadní české politiky. Při hledání východisek z války se nabízely dvě varianty – loajální postoj k monarchii nebo úsilí o vytvoření samostatného státu; k prosazení tohoto cíle bylo třeba podílet se na porážce centrálních mocností (zahraniční akce T.G.Masaryka, československé legie) a na základě toho získat souhlas a záruky Dohody.
Od začátku války zavládla v habsburské monarchii vojensko-úřednická diktatura. Říšská rada a sněmy jednotlivých zemí byly uzavřeny a občanská práva a svobody potlačeny. Politický život ustal a některá důležitá odvětví hospodářství byla podřízena přímo vojenským orgánům. Radikálnější čeští politici byli na podzim 1914 zatčeni a uvězněni (např. Václav Klofáč). Část české společnosti začala výrazněji pochybovat o setrvání v Rakousko-Uhersku, zvláště když následujícího roku byli zatčeni i dva oblíbení mladočeští politici, Karel Kramář a Alois Rašín, a odsouzeni k trestu smrti oběšením (nakonec jim nový císař Karel I. udělil milost). Jedním z těch, kteří od počátku vzali myšlenku možného rozpadu habsburské monarchie vážně, byl Tomáš Garrigue Masaryk, který v prosinci 1914 odešel do zahraničí, aby zahájil přípravu protihabsburského odboje. Spolu s Edvardem Benešem a Slovákem Milanem Rastislavem Štefánikem ustavil v Paříži v roce 1915 Československou národní radu jako řídící orgán celého protirakouského odboje. Štefánik organizoval ve prospěch Dohody československé legie v Rusku, Itálii a Francii, do nichž byli získáváni čeští a slovenští krajané a zajatci.
V Rakousko-Uhersku došlo po smrti císaře Františka Josefa I. v roce 1916 k částečnému obnovení ústavního života. Čeští politikové doma ve své většině stále ještě věřili v možnost přeměny západní části habsburské monarchie ve federativní stát. V této době dochází i k obratu v názoru velmocí na Masarykovu zahraniční akci. Když se po bolševické revoluci zhroutila východní fronta a v tajných jednáních se nepodařilo odpoutat habsburskou monarchii od Německa, opustily dohodové velmoci snahu zachovat Rakousko-Uhersko. 29.6.1918 uznala francouzská vláda Československou národní radu v Paříži za nejvyšší orgán spravující veškeré zájmy národa a za základ příští československé vlády.
Na domácí politické scéně došlo během roku 1918 k významným posunům v názoru na vztah českého národa k habsburské monarchii. Na shromáždění českých poslanců říšských a zemských byl 6.1.1918 přijat dokument – tzv. Tříkrálová deklarace –, který se ve jménu práva na sebeurčení, vyzdviženého nyní „novým Ruskem“, přihlásil k národní samostatnosti. V červenci byl v Praze ustaven Národní výbor v čele s Karlem Kramářem jako reprezentativní politický orgán, ve kterém byli zastoupeni poslanci všech rozhodujících českých politických stran. Vědomě se již připravoval na převzetí politické moci a připravoval první zákony nového státu. 28.10.1918 po zveřejnění nóty rakouského ministra zahraničí Andrássyho americkému prezidentu Wilsonovi, která přijímala prezidentovy podmínky pro jednání o příměří, zaplavili Pražané ulice města. Národní výbor využil situace a vyhlásil samostatný československý stát. Ještě téhož dne byl přijat do Národního výboru Vavro Šrobár jako zástupce slovenského národa. Nezávisle na dění v Praze se k vyhlášení Československa připojila v Martině 30.10.1918 i slovenská politická reprezentace.

Doporučená literatura:
· P.Bělina a kol., Dějiny zemí Koruny české II, Praha 1992
· Kol. autorů, Dějiny Československa II (1648-1918), Praha 1990
· Z.Kalista, Stručné dějiny československé, Praha 1992
· Kol. autorů, Přehled dějin Československa I/2, Praha 1982
· J.Pekař, Dějiny československé, Praha 1991
· F.Čapka, Dějiny zemí Koruny české v datech, Praha 1998
· L.Vykoupil, Slovník českých dějin, Brno 2000
· J.Kočí, České národní obrození, Praha 1978
· P.Hora – Hořejš, Toulky českou minulostí 6,7, Praha 1997, 1998
· A.Klíma, Na prahu nové společnosti, Praha 1979
· A.Klíma, Češi a Němci v revoluci 1848-49, Praha 1994
· O.Urban, Česká společnost 1848-1918, Praha 1982
· J.Lněničková, České země v době předbřeznové 1792-1848, Praha 1999
· M.C.Efmertová, České země v letech 1848-1918, Praha 1998
· K.Pichlík, Bez legend, Praha 1991
· M.Hronský, Za společný stát, Praha 1989
· J.Galandauer, Vznik Československé republiky – Programy, projekty, perspektivy, Praha 1988
· F.Seibt, Německo a Češi, Praha 1996
· J.Kalvoda, Genese Československa, Praha 1998
· Z.Šolle, Století české politiky – od Palackého k Masarykovi, Praha 1998
· A.Klimek, Říjen 1918 – vznik Československa, Praha 1998
· F.Fejtö, Rekviem za mrtvou říši – o zkáze Rakousko-Uherska, Praha 1998
· J.Petráň a kol., Počátky českého národního obrození 1770-1791, Praha 1990
· J.Štaif, Revoluční léta 1848-49 a české země, Praha 1990
· J.Beránek, Absolutismus a konstitucionalismus v Čechách doby Velké francouzské revoluce, Praha 1989
· Podiven – P.Pithart, P.Příhoda, M.Otáhal, Češi v dějinách nové doby, Praha 1991
· E.Rádl, Válka Čechů s Němci, Praha 1993
· V.Čada, 28.říjen 1918 – skutečnost, sny a iluze, Praha 1988
· K.Kazbunda, Otázka česko-německá v předvečer velké války, Praha 1995
· J.Křen, Konfliktní společenství – Češi a Němci 1780-1918, Praha 1990

Kontrolní otázky:
1) Charakterizujte české národní obrození.
2) V čem spočíval rozdíl mezi osvícenským a metternichovským absolutismem?
3) Objasněte politickou koncepci austroslavismu a pangermanismu.
4) Charakterizujte dva politické proudy v českém národním hnutí 1.poloviny 19.století.
5) Jak se projevila aktivita českého občanstva v letech 1848-1849?
6) Objasněte podstatu Bachova neoabsolutismu.
7) Které zahraniční události ovlivnily v 2.polovině 19.století vnitřní vývoj habsburské monarchie směrem k ústavnímu režimu?
8) Jakým způsobem došlo k obnovení ústavnosti v Rakousku?
9) Která dvě křídla tvořila českou národní stranu a jaký byl jejich program?
10) Proč se zostřil vztah české a německé politiky v českých zemích ve 2.polovině 19.století?
11) Jaký byl hlavní výsledek prusko-rakouské války v roce 1866?
12) Co znamenal rakousko-uherský dualismus?
13) Jaký byl postoj české měšťanské politiky k dualismu?
14) Co byly tzv. fundamentální články?
15) Co znamenaly punktace?
16) Jaké výsledky přinesla tzv. drobečková politika?
17) O co usilovala skupina českých realistů?
18) Jaké byly poměry v habsburské monarchii v době vypuknutí 1.světové války?
19) V čem spočíval význam Masarykovy zahraniční akce?
20) Co to byly legie a kde bojovaly? Jaký význam pro vznik samostatného Československa měl jejich boj?
21) Co byla Československá národní rada?
22) Jak se měnil postoj českých politiků a veřejnosti během války k habsburské monarchii?
23) Co byla tzv. Tříkrálová deklarace?
24) Jak došlo k vyhlášení československé samostatnosti?

Úkoly:
1) Zjistěte v historické literatuře, které změny přinesly Evropě napoleonské války a jakými otázkami se zabýval vídeňský kongres v roce 1815?
2) Zamyslete se nad tím, proč byl vznik novodobé češtiny tak významný pro národní obrození?
3) Zamyslete se nad tím, jak působily politické poměry v habsburské monarchii na hnutí potlačených národů?

České země v letech 1918-1989

Samostatný československý stát se ustavil v roce 1918 jako mnohonárodnostní demokratická parlamentní republika a od začátku se ukazovalo, že pro ČSR budou osudově důležité zejména ty momenty, které byly spjaty s národnostní problematikou. V novém státě se dříve vládnoucí a politicky privilegovaní Němci dostali do role národní i politické menšiny. Budoucnost nové republiky byla přímo podmíněna třemi momenty: a) do jaké míry budou tradiční návyky ekonomického a politického soužití Čechů a Němců v jednom státním útvaru silnější než odstředivé síly, které by mohly vést k obnově německé hegemonie nad střední Evropou; b) jak se vyvine vztah ekonomicky a kulturně „obrozenějších“ Čechů k probouzejícím se Slovákům; c) jak dlouho se udrží dějinná konstelace, která umožnila vznik ČSR, tedy hegemonie států vítězné Dohody (versailleský systém a hegemonní postavení Francie).
Velkým problémem byl postoj českých Němců k novému státu. Po rozpadu Rakousko-Uherska se čeští Němci pokusili využít jednoho z Wilsonových Čtrnácti bodů – práva na sebeurčení. Vyhlásili provincie Deutschböhmen, Sudetenland, Deutschsüdmähren, Böhmerwaldgau a delegovali poslance do sněmu Německého Rakouska, usilujícího o připojení k Německu. Němečtí představitelé odmítli spolupráci s Národním výborem. Vojenská likvidace sudetských provincií začala koncem listopadu a do konce roku 1918 bylo historické území v českých rukou.
Československá vláda se ve Versailles zavázala chránit práva menšin a svůj závazek plnila v míře nesrovnatelné se sousedními státy. Němci měli všechna občanská práva, národní školství (i vysoké) a možnost plného kulturního vyžití. Na druhé straně vláda nedovolila, aby se němčina stala dalším státním jazykem a zakázala vytváření ryze německých správních teritorií, které by se mohly stát základem budoucí autonomie.
Teprve od roku 1926 přijímali představitelé německých aktivistických stran (agrárníci, sociální demokraté a křesťanští sociálové) členství ve vládních kabinetech, poslední odstoupil až v dubnu 1938. Křehkou rovnováhu vzájemných vztahů rozrušily následky světové hospodářské krize. Zvláště těžce bylo postiženo pohraničí jako centrum lehkého průmyslu, těžby a zpracování surovin. Československá vláda nedokázala na potřeby německých spoluobčanů dostatečně pružně reagovat, čehož zneužili nacisté v Německu k vyvolání antičeskoslovenské hysterie a podpoře otevřeně pronacistického hnutí (Sudetoněmecká strana) s vůdci K.Henleinem a K.H.Frankem, kteří usilovali o připojení k Německu.
V politickém systému ČSR, který se opíral o ústavu z roku 1920, legislativní moc zastupovalo dvoukomorové Národní shromáždění, skládající se z poslanecké sněmovny a senátu. Volební systém poměrného zastoupení byl vybudován na všeobecném, rovném, přímém a tajném hlasovacím právu i pro ženy. Prezidentovi dávala ústava poměrně málo pravomocí; neměl možnost zasahovat do legislativy. V politickém systému první republiky hrály důležitou úlohu vedle parlamentu i některé specifické prvky. Především to bylo volné seskupení politiků okolo prezidenta T.G.Masaryka, který malý rozsah pravomocí kompenzoval svou mimořádnou mravní autoritou a mohl tak až do své abdikace v roce 1935 příznivě ovlivňovat stranické spory a působit v duchu svého demokratického humanitního ideálu. Skupina politiků Hradu si tradičně udržovala nejsilnější vliv na oblast zahraniční politiky prostřednictvím ministra zahraničí E.Beneše. Vedle toho fungovala Pětka, mimoparlamentní orgán, skládající se z pěti nejvýznamnějších politiků vládnoucí koalice (Antonín Švehla, Alois Rašín, Rudolf Bechyně, Jiří Stříbrný a Jan Šrámek). Tento orgán zajišťoval akceschopnost koalice politických stran. Vedle jmenovaných skupin prosazovaly svůj vliv i velké finanční skupiny. Ojedinělé místo mezi nimi měla skupina Živnostenské banky, řízené Jaroslavem Preissem, která ovlivňovala hospodářskou politiku vlády.
Nejvlivnější stranou byla Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu (agrárníci). Její moc vycházela z podpory venkovského obyvatelstva, které si získala na svou stranu rozsáhlou pozemkovou reformou. Až do rozkolu způsobeného komunisty v roce 1921 byla početně nejsilnější Československá sociálně demokratická strana dělnická, která zůstala významnou státotvornou silou i po jejich odchodu a podporovala politiku Hradu. Ke stranám, které výrazně podporovaly Hrad, se řadila i Československá strana socialistická (od roku 1926 Československá strana národně socialistická). Československou národní demokracii podporovaly průmyslové a finanční kruhy a část české nacionalisticky zaměřené inteligence. Československá strana lidová neutrpěla po válce takové volební ztráty, jak se očekávalo pro její aktivistickou politiku během války. Mezi katolíky si udržovala své stálé voličstvo a patřila proto mezi pět mandátově nejsilnějších stran. Komunistická strana Československa zaujímala k československému státu negativní postoj. Její činnost byla řízena Kominternou (Komunistickou internacionálou), jejíž výkonný výbor (Exekutiva) sídlil v Moskvě. Hlinkova slovenská ludová strana požadovala autonomii Slovenska. Jako katolická strana měla na Slovensku velký vliv. V prvních poválečných volbách získala nejvíce hlasů mezi německými voliči Německá sociálně demokratická strana dělnická. Od poloviny 20.let přešla k politice aktivní spolupráce s československým státem a od roku 1929 do roku 1938 byla součástí vládních koalic. Nejsilnější německou stranou od poloviny 30.let byla Sudetoněmecká strana. Shromáždili se v ní stoupenci německých nacionálních stran, zakázaných vládou v roce 1933. Svou činností pomohla nacistickému Německu k odtržení československého pohraničí, provedenému Mnichovskou dohodou v roce 1938.
Československý politický systém se vyznačoval silnou závislostí poslanců na politické straně. Přispěl k tomu jak poměrný volební systém, tak vázané kandidátky. Volič si nemohl vybírat jednotlivé kandidáty, ale musel volit kandidátní listinu určité politické strany, která mu ji předkládala v závazném složení. Závislost kandidátů na straně podporovala pevnou stranickou disciplínu. Poslanec byl vázán rozhodnutím poslaneckého klubu v parlamentě. Rozešel-li se poslanec nebo senátor se svou stranou, mohl mu být rozhodnutím volebního soudu odebrán mandát.
Etnické roztříštění ČSR nesporně přispělo k nevídanému počtu politických stran (v době voleb se jejich počet pohyboval mezi 20-30). Velký počet stran vedl ke koaličním vládám, v nichž se hledaly kompromisy a vzájemné kompenzační ústupky. To vedlo k degradaci demokratických forem a institucí. Celá země byla značně přepolitizovaná.
Československo patřilo k průmyslově rozvinutým zemím Evropy (na jeho území se nacházelo 60-70% výrobních kapacit průmyslu rakousko-uherské monarchie). Značným problémem zůstávalo nerovnoměrné rozložení průmyslu; Slovensko a Podkarpatská Rus byly převážně agrární země s málo rozvinutou infrastrukturou. Hospodářská konjunktura druhé poloviny 20.let 20.století byla vystřídána od počátku dalšího desetiletí hlubokou hospodářskou krizí, s jejímiž projevy se nedokázala ekonomika země vypořádat do rozpadu republiky.
Báze ochrany versailleským mocenským systémem se brzy začala postupně hroutit. Československo bylo úměrně s tím ohrožováno ze strany mocensky expanzivního Německa a také Maďarska. Slabou útěchou bylo budování obranného štítu Malé dohody (Československo, Rumunsko, Jugoslávie). Politika německých stran po krátké fázi krajního negativismu a více jak desetiletém aktivismu nakonec skončila u extrémního iredentismu, jenž vedl k Mnichovu.
O osudu ČSR se rozhodovalo především v zahraničí. Politika usmiřování (appeasementu) Anglie a Francie vůči Německu vedla k Mnichovské dohodě (1938), která měla vyřešit sudetoněmeckou otázku, a ke konci První republiky. Slovensko a Podkarpatská Rus získaly autonomii, Německu byla odstoupena pohraniční území s převahou německého obyvatelstva. Do čela tzv. Druhé republiky se dostala pravicová buržoazie připravená k dalekosáhlé mezinárodní závislosti na Německu a k nastolení fašistického režimu. Přesto si Hitler vynutil na slovenských luďácích proklamaci slovenského státu, aby mohl vojenským zásahem v českých zemích dokončit zničení Československa (15.3.1939).
Protektorát Čechy a Morava neměl žádné podstatné znaky státní existence (území náleželo k Velkoněmecké říši) a fiktivní byla i autonomie, která byla poskytnuta protektorátní vládě. Ta včetně prezidenta E.Háchy podléhala německé protektorátní správě v čele s říšským protektorem. Německo ovládalo i českou ekonomiku. V roce 1940 byla zrušena celní hranice mezi oběma zeměmi. Od roku 1942 byly do Říše odesílány tisíce mladých lidí na nucené práce. Protektorátní režim byl diktaturou, jejímž konečným cílem bylo poněmčení části českého národa a vyhlazení jeho zbytku.
V květnu 1945 došlo k obnovení československého státu a jeho suverenity na celém předválečném území včetně pohraničí (avšak s výjimkou Podkarpatské Rusi). Změnil se však charakter nového státu. Zhruba tříleté období od května 1945 do února 1948, označované nejčastěji jako lidově demokratický systém, je možné stručně charakterizovat jako systém Národní fronty s omezenou (socializující) demokracií. Základem politické moci byla tzv. Národní fronta Čechů a Slováků, povinně sdružující politické strany, podílející se na protifašistickém boji (Československá sociálně demokratická strana dělnická, Československá strana lidová, Československá strana národně socialistická, Demokratická strana, Komunistická strana Československa, Komunistická strana Slovenska). Jednalo se vlastně o jakousi nucenou formu vládní koalice bez skutečné, legální opozice; tento lidově demokratický režim nebyl parlamentní demokracií tradičního, západoevropského typu. Zákonodárná moc byla v prvních poválečných měsících nahrazována prezidentskými dekrety, které značně měnily podobu státu. Tak tomu bylo zejména: 1) při řešení vztahu k národnostním menšinám, kdy se souhlasem prakticky celé politické reprezentace bylo rozhodnuto zbavit se neslovanských menšin (odsunem Němců a Maďarů) spolu s konfiskací jejich majetku; 2) při zestátnění významných průmyslových odvětví.
Odsun Němců – vysídlení velké většiny německého obyvatelstva z Československa – představoval jednu z variant řešení sudetoněmeckého problému, která byla navržena v okruhu E.Beneše v londýnské emigraci. Postupně byl získán souhlas všech velmocí protihitlerovské koalice, který se promítl do závěrečného protokolu postupimské konference formulací, aby státy s německou menšinou prováděly „transfer německého obyvatelstva spořádaným a humánním způsobem“. Odsun Němců začal tzv. „divokým odsunem“ již koncem května 1945. Byl provázen násilnostmi, zvláště krvavý byl masakr v Ústí nad Labem (bezprostředním následkům vyhnání podlehlo asi 30 000 Němců). V srpnu 1945 byli Němci zbaveni československého občanství a byla jim nařízena pracovní povinnost. Vlastní organizovaný odsun proběhl pod dozorem Spojenecké kontrolní rady od ledna do října 1946. Z odsunu byli vyňati němečtí antifašisté (ti většinou také odešli do Německa nebo Rakouska, ale mohli si vzít s sebou majetek). Celkem bylo odsunuto 2 856 000 osob.
V zahraniční politice vycházel prezident E.Beneš jako hlavní tvůrce její orientace z představy Československa jako „mostu mezi Východem a Západem“, přičemž tradiční orientace na západní mocnosti měla být doplněna o spojenectví se Sovětským svazem. Oč slábly prozápadní vazby, o to více sílily tlaky na převedení Československa do sovětské mocenské zóny, a tím se také zužoval prostor pro plnou obnovu demokratických poměrů ve společnosti. Tyto pohyby stále více dostávaly konfrontační charakter, tak jak sílil tlak ze strany komunistů na prosazení jejich strategického cíle – realizaci sovětského modelu socialismu v Československu. K jeho naplnění napomáhala KSČ řada objektivních i subjektivních faktorů: komunisté nebyli spojováni s mnichovskou tragédií, měli za sebou rozsáhlou činnost v odboji a silnou podporu ze strany SSSR jako jedné z vítězných mocností, obezřetně dokázali formulovat politické a sociálněekonomické požadavky, přiživovali se na vlně antiněmeckého nacionalismu, byli politickou stranou s přísnou stranickou kázní i vysokou aktivitou většiny členů a funkcionářů a dokázali se dobře pohybovat jak v parlamentě, tak i na „ulici“. Naproti tomu nekomunistické strany byly povětšinou vnitřně nesourodé a rozpolcené, trpěly značně neujasněnými koncepcemi a ve své strategii soupeření se držely jediné varianty – volebního střetnutí. Poválečnému politickému spektru navíc chyběla skutečně liberální a pravicová strana (agrární ani živnostenské straně nebyla činnost povolena).
Vnitropolitických konfliktů od léta 1946 přibývalo, zejména se vyhrotily spory o hospodářskou politiku (dvouletku, Hradecký program, průmyslové konfiskáty, Marshallův plán). Neklidný podzim 1947 s halasnou kampaní kolem tzv. milionářské dávky vedl k otevřené politické krizi – k únoru 1948. Tehdy komunisté využili příležitosti k uskutečnění mocenského převratu na pozadí ústavních principů. Během pěti dnů vládní krize komunistická strana nastolila svůj mocenský monopol. Vlastní převrat měl specifický průběh: formálně byly zachovány všechny instituce demokratického státu, byly však mimoústavními prostředky vyřazeny z vlivu na řešení politické krize. Nekomunistické strany nebyly schopny odporu. Změny se realizovaly prostřednictvím rozsáhlé politické aktivity značné části společnosti (demonstrace, manifestace, sjezdy, akční výbory), a tak se jevilo vítězství KSČ jako vůle a přání pracujících vrstev obou národů. K dotvoření totalitního komunistického režimu po formální stránce došlo v několika dalších poúnorových měsících (přijetím Ústavy 9.května, volbou Klementa Gottwalda prezidentem republiky). Politický systém Národní fronty zůstal formálně zachován, ale změnila se jeho podstata: nekomunistické strany ztratily svou politickou váhu, o všem rozhodovala jediná strana – KSČ, která násilným sloučením zlikvidovala sociální demokracii. Začalo období základních transformací, jež můžeme charakterizovat jako nepřetržitou a stále se stupňující komunistickou ofenzívu proti všem tradičním společenským formám a strukturám, které se u nás postupně po staletí vyvíjely. Únor znamenal rovněž dlouhodobé začlenění Československa do sovětského mocenského bloku. K základním nástrojům vytváření modelu vlády jedné strany patřilo posílení vlivu státu, direktivní represivní nařízení a mocenské zákroky, porušování zákonnosti a přizpůsobování zákonů nové moci. Trvalou součástí života společnosti se staly perzekuce spojované v poúnorovém období s tzv. kultem osobnosti, které po jeho odeznění ztratily svou původní zběsilou iracionalitu. V ekonomice proběhl přechod k státnímu, komunálnímu nebo družstevnímu vlastnictví všech výrobních prostředků. Docházelo k redukcím tradičních odvětví našeho průmyslu a Československo se proměnilo ve strojírenskou (zbrojařskou) velmoc. Po letech vypjatého stalinismu (1948-53) docházelo ke zmírnění represivních metod vlády a i k opatrnému přiznání „přehmatů“ v minulosti. Vzrůstal tlak na přijetí liberalizačních kroků, což nutně přerostlo v požadavek zásadní politické a ekonomické reformy.
„Pražské jaro“ roku 1968 představuje pozoruhodný pokus o vnesení lidského, humánního rozměru do stávajícího socialistického experimentu. Cílem bylo rozvinutí socialistické demokracie, ne tedy obnova vskutku demokratického systému v plném slova smyslu, ale zajištění funkčnosti existujícího systému, tj. vytvoření „socialismu s lidskou tváří“. Vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa 21.srpna 1968 tento pokus reformátorů z řad vlastní KSČ ukončil.
Další léta přinesla obnovení totalitních forem vlády a „normalizaci“ poměrů ve společnosti (období neostalinismu). Nové komunistické vedení v čele s Gustávem Husákem si uvědomovalo, že základní podmínkou udržení klidu je zachování přijatelných sociálních podmínek života společnosti. Odtud se také odvíjela pozornost věnovaná sociální politice. Nejen v politické, ale i kulturní oblasti se normalizační režim pokoušel uplatňovat metody z počátku 50.let. Část tvůrců byla zatlačena do podzemí nebo emigrovala, valná část se rozhodla pro spolupráci s režimem a vedle nich se začala rozvíjet „paralelní“ kultura. Společnost se ocitla ve schizofrenním postavení, převážná většina obyvatelstva se smířila s daným stavem. Jen úzká vrstva aktivních odpůrců režimu (disidenti) využila situace, která nastala ve druhé polovině 70.let (1975 – Helsinská konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě; rostoucí důraz na otázku dodržování lidských a občanských práv v americké politice, zvláště od nástupu prezidenta J.Cartera v roce 1977), a rozšiřovala prostor pro svobodnější vyjadřování názorů (Charta 77). Vratká stabilita společnosti se začala od druhé poloviny 80. let pozvolna hroutit. Události podzimu 1989 směřovaly zrychlujícím se tempem ke konečnému zhroucení sovětského bloku (Maďarsko, Polsko, pád berlínské zdi). To vše zradikalizovalo nálady obyvatelstva v Československu a v listopadu 1989 zvítězila demokratická protikomunistická revoluce i zde. Tím se otevřela cesta k obnově státní suverenity a k zásadním změnám společenského uspořádání.

Doporučená literatura:
· P.Bělina a kol., Dějiny zemí Koruny české II, Praha 1992
· F.Čapka, Dějiny zemí Koruny české v datech, Praha 1998
· L.Vykoupil, Slovník českých dějin, Brno 2000
· F.Peroutka, Budování státu I-V, Praha 1991
· J.Harna, První československá republika – pokus o demokracii ve střední Evropě, Praha 1990
· V.Krechler, Politické strany v předmnichovském Československu, Praha 1967
· V.Olivová, Dějiny Československa 1918-1938, I-II, Praha 1992
· V.Olivová, Československo v rozrušené Evropě, Praha 1968
· A.Klimek, Boj o Hrad I-II, Praha 1996, 1998
· T.Pasák, Pod ochranou říše, Praha 1998
· D.Brandes, Češi pod německým protektorátem, Praha 1999
· K.Kaplan, Pravda o Československu 1945-1948, Praha 1990
· K.Rychter, Sudety, Praha 1994
· T.Staněk, Odsun Němců z Československa 1945-1947, Praha 1991
· Češi, Němci, odsun (Sborník příspěvků), Praha 1990
· Kol. autorů: Československo roku 1968, I-II, Praha 1993
· M.Otáhal, Opozice, moc, společnost 1969-1989, Praha 1994
· J.Tomeš, Slovník k politickým dějinám Československa 1918-1992, Praha 1994
· F.Seibt, Německo a Češi, Praha 1996
· E.Broklová, Politická kultura německých aktivistických stran v Československu 1918-38, Praha 1999
· E.Broklová, Československá demokracie – politický systém ČSR 1918-38, Praha 1992
· B.Čelovský, Mnichovská dohoda 1938, Šenov u Ostravy 1999
· J.Rataj, O autoritativní národní stát (ideologické proměny české politiky v Druhé republice 1938-39), Praha 1997
· I.Lukeš, Československé mezi Stalinem a Hitlerem (Benešova cesta k Mnichovu), Praha 1999
· V.Kural, Konflikt místo společenství? (Češi a Němci v československém státě 1918-38), Praha 1993
· V.Kural, Místo společenství konflikt! (Češi a Němci ve Velkoněmecké říši a cesta k odsunu 1938-45), Praha 1994
· O.Novák, Henleinovci proti Československu, Praha 1987
· T.Staněk, Perzekuce 1945, Praha 1996
· P.Pithart, Osmašedesátý, Praha 1990
· K.Kaplan, Československo v letech 1945-48, Praha 1991
· K.Kaplan, Československo v letech 1948-53, Praha 1991
· K.Kaplan, Československo v letech 1953-66, Praha 1992
· K.Kaplan, Československo v letech 1967-69, Praha 1993
· K.Kaplan, Kořeny československé reformy 1968, Brno 2000
· K.Kaplan, Nekrvavá revoluce, Praha 1993

Kontrolní otázky:
1) Jaké problémy musel řešit samostatný československý stát po svém vzniku?
2) Jaký byl postoj českých Němců k Československé republice?
3) Objasněte politický systém Československé republiky a vyjmenujte hlavní politické strany.
4) Co to byla Mnichovská dohoda?
5) Charakterizujte tzv. Druhou republiku.
6) Objasněte charakter Protektorátu Čechy a Morava.
7) Vysvětlete postup vlády vůči německé a maďarské menšině v letech 1945-1948.
8) Které politické a ekonomické reformy tvořily základy nového režimu v Československu?
9) Vysvětlete průběh a pozadí vládní krize v únoru 1948.
10) O co usilovali komunisté po převzetí moci v zemi?
11) Charakterizujte komunistický totalitní režim v Československu v 50.letech.
12) Co to je kult osobnosti?
13) Srovnejte situaci v Československu v 50. a 60.letech 20.století.
14) Objasněte podstatu obrodného procesu v Československu v letech 1967-1968.
15) Objasněte příčiny a důsledky vojenského přepadení Československa státy Varšavské smlouvy v srpnu 1968?
16) Jak se projevovala „normalizace“ poměrů v Československu po roce 1968?
17) Co byla Charta 77 a oč usilovala?
18) Objasněte příčiny rozpadu sovětského bloku.
19) Popište rozklad totalitního režimu v Československu.

Úkoly:
1) Zamyslete se nad alternativami československého vývoje v roce 1938.
2) Zamyslete se nad tím, jak asi byl poznamenán morální charakter českého národa pod vlivem 50 let vládnoucí – nejprve fašistické, pak komunistické – totality.

Myšlenkové proudy a ideologie 19. a 20.století.

Konzervatismus je politický postoj, který odmítá možnost radikální změny společenských poměrů, a to buď proto, že současné poměry pokládá za dobré, nebo z obavy před poměry ještě horšími. Představuje orientaci na tradiční kulturní, ekonomické a politické hodnoty a preferuje celospolečenské zájmy před zájmy jedince. Výrazně výše než liberálové staví stát a jeho instituce. Konzervativci jsou skeptičtí k radikální proměně, k utopickým reformátorským teoriím, k liberalistickým koncepcím i socialismu. Jejich základním přístupem v politice je pragmatismus. Poprvé se termín konzervatismus v politice objevuje ve 2.polovině 18.století jako reakce na politické změny, zahájené Velkou francouzskou revolucí.

Liberalismus je politická doktrína, pro niž je charakteristické: a) přesvědčení, že nejvyšší hodnotou je jednotlivec, jeho svoboda a práva. Hledisko individua má v liberalismu vždy přednost před hlediskem celospolečenským. Individuální svoboda jednotlivce má meze až tam, kde se dotýká svobody někoho jiného; b) přesvědčení, že jednotlivec má přirozená práva (přirozenoprávní teorie), která existují nezávisle na politické moci, přičemž tato moc by je měla ochraňovat. Za další liberalistické zásady se obvykle pokládají: a) tolerance v oblasti náboženské a morální, b) univerzalismus, tj. zásada, že práva a svobody jsou univerzální, nezávislá na rodu, třídním nebo jiném společenském postavení, c) uznávání práva na soukromé vlastnictví, d) postulování ohraničení moci státního aparátu a omezení státní ingerence. V ekonomické oblasti byl původně vlastní klasickému liberalismu Smithův princip „volného trhu“, ve 20.století pak na liberalismus působily také koncepce státu blahobytu. K největšímu rozkvětu myšlenek liberalismu došlo v 19.století. Systém liberální demokracie (ústavní systém, omezující státní moc a zabezpečující občanské svobody, ve kterých se politická moc získává ve volbách) se uplatnil především v západní Evropě a Severní Americe, kdežto ve východní Evropě a zemích třetího světa hrály stále důležitou úlohu nacionalistické a socialistické ideje.

Socialismus je myšlenkový systém založený na společenském pojetí práce a z něho vycházející politické hnutí usilující o zespolečenštění výrobních prostředků a likvidaci společenských tříd. K základním rysům teorie socialismu patří: a) preferování celospolečenského hlediska před individuálním, b) důraz na společenský charakter práce a z něj plynoucí požadavek společenského vlastnictví výrobních prostředků, c) důraz na rovnost a sociální spravedlnost, d) přesvědčení o vyšší efektivnosti plánovitého řízení ekonomiky než tržního hospodářství, e) požadavek vyšší účasti na moci nebo dokonce převzetí politické moci dělnickou třídou. Socialistické názory jsou filosoficky podloženy myšlenkou rovnosti lidí, poprvé deklarovanou Velkou francouzskou revolucí a založenou na argumentu obecných lidských práv. Moderní teorie socialismu vznikla v období industrializace ve Francii, Německu a Velké Británii. Jejím základem byla teorie K.Marxe a B.Engelse, tzv. historický materialismus, který za hybnou sílu dějin považoval rozpor mezi výrobními silami (přírodní síly a materiální nástroje používané k jejich zpracovávání) a výrobními vztahy (způsob vlastnění výrobních prostředků), vedoucí k sociálním revolucím. Během revolucí nahrazují dosud utlačované třídy ve vládě své utlačovatele. Tak se postupně vystřídaly prvobytně pospolná, otrokářská, feudální a kapitalistická sociálně-ekonomická formace. Poslední revolucí má být socialistická revoluce, která odstraní kapitalismus a vytvoří beztřídní komunistickou společnost, založenou na společenském vlastnictví výrobních prostředků. V ní bude odstraněno vykořisťování, sebeodcizení člověka i stát, který je jen nástrojem třídní nadvlády. V socialistickém hnutí však od samého počátku byly patrné dvě tendence. První (ortodoxní marxismus – R.Luxemburgová, V.I.Lenin) prosazovala revoluční, násilný postup. Druhá (revizionismus – E.Bernstein, K.Kautský) dávala přednost postupnému vývoji a parlamentárním prostředkům. Po 1.světové válce se rozpor v sociálně demokratických a socialistických stranách dále vyostřil, takže se prakticky všechny rozdělily. Z levých křídel (vesměs menšinových) vznikly komunistické strany, které se spojily do Komunistické internacionály, řízené z Moskvy.

Komunismus je v širší rovině společenský systém založený na společném vlastnictví výrobních prostředků, v užším slova smyslu se jedná o oficiální ideologii a politickou praxi bývalého Sovětského svazu, jež se zformovala po uchopení moci v Rusku bolševickou stranou po Říjnové revoluci v roce 1917. Přestože jejími výchozími idejemi byly názory Marxe a Engelse, byla postupně přizpůsobována jedinému cíli – udržení politické moci komunistickou stranou. Na podobu bolševického modelu komunismu měla zásadní vliv teorie i politická praxe Vladimíra Iljiče Lenina. Ten vypracoval teorii přechodného období mezi proletářskou revolucí a plně rozvinutým socialismem, tzv. diktaturu proletariátu. V ní na rozdíl od Marxových předpokladů nezačne stát odumírat, ale naopak jeho význam stoupá v zájmu ochrany dělnické třídy před kontrarevolucí svržené buržoazie. Těmto teoretickým úvahám se dostalo praktického naplnění v podobě rudého teroru, válečného komunismu a po krátkém uvolnění v období Nové ekonomické politiky (NEP) 20.let v podobě stalinismu, kdy se Sovětský svaz stal plně totalitní diktaturou.

Fašismus je otevřená diktatura antiliberálního, antiracionálního a antidemokratického zaměření, vycházející z nacionalismu nebo rasismu. Vznikl po 1.světové válce a první země, kde se prosadil, byly Itálie a Německo. Značný vliv měl na fašismus sociální darwinismus svou koncepcí boje jako přirozené a nutné podmínky společenského života. S tím úzce souvisí popírání ideje rovnosti lidí a programové elitářství. Podle fašismu se společnost skládá z nejvyššího vůdce s neomezenou mocí a nezpochybnitelnou ideovou autoritou a dále z elity (výlučně mužské), která se vyčleňuje svými schopnostmi. Zbytek tvoří slepě poslušné masy, které musí být vedeny a řízeny. Demokratické instituce jako volby, parlament a politické strany jsou buď zrušeny nebo silně oslabeny. Úloha státu je značně posílena. Svou snahou o komplexní politickou kontrolu má fašistický stát všechny rysy totalitarismu.

Demokracie v obecném smyslu znamená uznání zásady, že menšina se podřizuje většině, za pomoci fungování soustavy organizačních principů umožňujících uplatnění vůle většiny. Současně však k demokracii patří ochrana určitých tzv. nezadatelných práv menšiny (tradičních občanských práv). Moderní demokracie se opírá o čtyři základní pilíře: a) princip tradičních občanských práv (právo na svobodu, rozvoj osobnosti, svobodu projevu, shromažďování a sdružování, vyznání, vlastnictví, rovnost před zákonem), b) princip suverenity lidu (suverénem politické moci je lid, to znamená, že lid ustanovuje a kontroluje vládní moc, která má odpovědnost vůči všem občanům), c) princip dělby moci (státní moc se skládá ze tří autonomních mocí, uplatňovaných orgány výkonnými, soudními a zákonodárnými). Přitom výkonná moc (vláda, orgány státní správy, v některých politických systémech také prezident) musí být ústavní (tj. ústavním postupem ustanovená) a zákonná (tj. musí se řídit platnými zákony). Soudní moc musí být nezávislá na zákonodárných a výkonných orgánech a musí se řídit pouze platnými zákony, d) princip realizace vůle lidu cestou svobodných, všeobecných, přímých a tajných voleb (parlamentní princip). Volební systémy mohou být různé (poměrné zastoupení a většinový systém), ale musí existovat svobodný výběr kandidátů. V diktaturách a tzv. řízených demokraciích právě nemožnost svobodného výběru kandidátů vede k formálním volbám, pouze potvrzujícím legitimitu vládnoucí elity. V politické praxi se ustálily dvě formy demokracie: přímá (např. plebiscit) a zastupitelská (reprezentativní).

Doporučená literatura:
· A.Heywood, Politické ideologie, Praha 1994
· D.Miller (ed.), Blackwellova encyklopedie politického myšlení, Brno 1995
· K.Žaloudek, Encyklopedie politiky, Praha 1996
· M.Pečenka, P.Luňák a kol., Encyklopedie moderní historie, Praha 1995

Kontrolní otázky:
1) Co to je konzervatismus?
2) Objasněte základní rysy liberalismu.
3) V kterých zemích světa se nejsilněji prosadil liberálně demokratický režim?
4) Objasněte základní myšlenky socialismu.
5) Co to je historický materialismus?
6) Jaké dva hlavní směry se vytvořily v socialistickém hnutí?
7) Charakterizujte komunismus?
8) O jaké hlavní ideové pilíře se opírá moderní demokracie?

Úkoly:
1) Nastudujte v literatuře rozdíly v politických systémech hlavních liberálně demokratických států (Německo, Francie, Velká Británie, Itálie, USA) a porovnejte je se současným politickým systémem v České republice.

Vývoj vztahů mezi Čechy a Slováky

Slovenské území bylo od 11.století součástí uherského státu, který byl v 16.století začleněn do habsburského soustátí. Vytváření novodobého slovenského národa (slovenské národní obrození) probíhalo za velmi ztížených podmínek. Vůdčím národem v Uhrách byli Maďaři, jejichž šlechta začala od konce 18.století cílevědomě usilovat o přetvoření mnohonárodnostního státu na maďarský národní stát. Slovenské měšťanstvo na konci 18.století v podstatě neexistovalo, slovenské zemanstvo ve své převážné většině se dávno pomaďarštilo jazykově i společensky. Vysokou šlechtu Slováci neměli. Převážnou část slovenského obyvatelstva představovaly chudé vrstvy na venkově i ve městech. Rozhodující roli v slovenském národním obrození tak od počátku hrála národně uvědomělá inteligence maloměstského či venkovského původu. Ještě výrazněji než v sousedních českých zemích vystupovala do popředí úloha spisovného jazyka, kterou v minulosti plnila čeština. Jako východisko pro nový spisovný jazyk si Anton Bernolák zvolil západoslovenské nářečí. Bernolákovci se na konci 18.století sdružili ve vydavatelském a kulturním spolku Slovenské učené tovaryšstvo v Trnavě. Tento jazyk však nepřijali slovenští evangelíci a samo západoslovenské nářečí se perspektivně z jazykového i geografického hlediska nemohlo stát základem celonárodního slovenského spisovného jazyka.
Druhá část slovenských národních buditelů, náležejících převážně k evangelickému táboru, zůstávala zatím věrná češtině. Jejich střediskem bylo evangelické lyceum v Prešporku (Bratislavě), kde byla katedra řeči a literatury československé, jejímž profesorem byl Juraj Pálkovič. V dusném ovzduší ponapoleonského období vzrůstala všeslovanská idea, jíž dal Ján Kollár ve své Slávy dceři básnickou podobu. Přínos Slovanů pro evropskou kulturu se snažil ukázat ve Slovanských starožitnostech Pavel Josef Šafařík.
Od poloviny 30.let začala ve slovenském národním hnutí nastupovat nová generace, kterou rozhodující měrou ztělesňoval Ludovít Štúr. Střediskem její činnosti se stala Společnost českoslovanská. Úsilí štúrovců vyvrcholilo roku 1843 vytvořením celonárodního spisovného jazyka na základě středoslovenského nářečí. Ještě před revolucí 1848 se štúrovcům podařilo ustavit celonárodní kulturní spolek Tatrín a Štúr dosáhl i toho, že mohl vydávat Slovenské národní noviny, které se staly významným orgánem zápasu proti maďarizaci, za slovenská národní práva a za odstranění poddanství.
Pád Bachova režimu na konci 50.let umožnil postupný rozmach slovenského národního hnutí, které v době neoabsolutismu jen živořilo. Převážná většina maďarských politiků s ohledem na rozjitřené nálady v maďarské společnosti usilovala o obnovení zásad ústavy z roku 1848 a roznítila odpor proti Vídni. V této souvislosti došlo k rozdělení slovenského tábora. Převážná část někdejších Štúrových stoupenců spatřovala naděje ve Vídni. Měla za to, že odtud nebude hrozit bezprostřední odnárodňování, že bude respektována zásada svébytnosti slovenského národa. Představitelé tohoto politického směru byli později označováni jako stoupenci Staré školy, zatímco druhý směr slovenské politiky, která hledala oporu v Pešti, byl nazýván Novou školou. V roce 1861 na shromáždění v Turčianském Sv. Martině bylo přijato prohlášení známé jako Memorandum národa slovenského, v němž se vedle uznání národní svébytnosti Slováků požadovala na území obývaném Slováky samospráva. Pro většinu slovenských národovců se stalo Memorandum programem slovenské politiky na celá desetiletí. Druhým velkým celonárodním významným aktem bylo založení Matice slovenské v roce 1862, která však byla v první polovině 70.let za Tiszovy vlády zrušena. Národně politické centrum se postupně začalo vytvářet z Turčianského Sv. Martina, které se stalo sídlem postupně se formující Slovenské národní strany. V druhé polovině 90.let došlo i v slovenském národním táboře k politické diferenciaci. Nejprve se zformoval klerikální tábor v souvislosti s bojem o tzv. církevně politické zákony, jež prosadila do života uherská vláda přes odpor klerikálních kruhů i samého panovníka. Prosazení těchto zákonů vedlo ke vzniku samostatné klerikální strany, v jejímž rámci hledali své přístřeší i slovenští klerikálové. Druhým proudem, který vystoupil s otevřenou kritikou martinského centra, byli hlasisté, kteří v létě 1898 začali vydávat svou revui Hlas. Úzce spolupracovali s Českoslovanskou jednotou, která se později stala významnou slovakofilskou korporací v českých zemích. Hlasisté sdružovali především mladou slovenskou akademickou inteligenci. Na počátku 20.století se ještě více vystupňoval národnostní útisk. Na podzim roku 1907 poděsila širokou veřejnost zpráva o krvavých událostech v Černové u Ružomberka, kde střelba do tamějšího lidu si vyžádala na místě devět obětí.
Česko-slovenská vzájemnost se postupně stala na slovenské straně integrální součástí politických perspektiv. I v Čechách slovakofilské hnutí začalo dostávat širší základnu; od roku 1908 se konaly v létě v Luhačovicích pravidelné schůzky českých slovakofilů, vesměs exponentů Českoslovanské jednoty, se slovenskými národovci.
Velkou oporou slovenských národních snah bylo krajanské hnutí ve Spojených státech. Po vypuknutí války již v roce 1915 se Slovenská liga shodla s Českým národním sdružením v Clevelandské dohodě na programu federativního československého státu. V květnu 1918 byla mezi českými a slovenskými krajanskými organizacemi v USA uzavřena Pittsburská dohoda, která propagovala vznik československého státu s republikánskou vládní formou. Slovensku se v ní přiznávalo autonomní postavení s vlastní administrativou a legislativou. 30.10.1918 byla v Turčianském Sv. Martině na shromáždění slovenských politických představitelů ustavena Slovenská národní rada, která přijala Deklaraci slovenského národa. Deklarace vyhlásila pro slovenský národ právo na sebeurčení a nezávislost, oficiálně zrušila spojení slovenského národa s Uherskem a přihlásila se ke společnému státu Čechů a Slováků.
Československý stát byl vybudován na ideji jednotného československého národa. Tento tehdy jedině možný ideový základ republiky usnadnil konsolidaci demokratického politického systému, nesl však v sobě vnitřní rozpor, protože nebyl akceptován celým slovenským národem. Státním, oficiálním jazykem republiky byla rovnoprávně čeština a slovenština. Nebezpečí přinášela postupná radikalizace Slovenské ludové strany, která na žilinském sjezdu v roce 1922 formulovala svůj autonomistický program. Krátce po vzniku Druhé republiky se 6.10.1938 slovenské občanské strany sjednotily spolu s Hlinkovou slovenskou ludovou stranou a požadovaly žilinskou dohodou autonomii pro Slovensko. Následujícího dne byla jmenována slovenská autonomní vláda v čele s Jozefem Tisem. Autonomie Slovenska a Podkarpatské Rusi byla schválena Národním shromážděním 19.11.1938, téhož dne byl také přijat název státu Česko-Slovenská republika.
Počátkem března 1939 přerušilo Německo jednání s česko-slovenskou vládou o přislíbených zárukách. Situace v zemi se vyhrotil

Hodnocení referátu České dějiny od r. 1740

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  7 727×
  7977 slov

Komentáře k referátu České dějiny od r. 1740

fdfd
opisuji
levitka10
moc hezký referát, děkuji můžu si s toho učit díki