Církevní řády a kongregace v českých zemích ve středověku

Technická univerzita v Liberci

FAKULTA PEDAGOGICKÁ

Katedra dějepisu

Obsah

  • Rozvoj církevních řádů a kongregací v českých zemích
  • Členění řeholních institucí
  • Uspořádání klášterního komplexu
  • Řeholní oděv
  • Benediktini
  • Vznik a rozšíření
  • Organizační struktura
  • Charakteristika (znak, povinnosti, řeholní oděv)
  • Ženská větev řádu
  • Premonstráti
  • Vznik a rozšíření
  • Organizační struktura
  • Charakteristika (znak, povinnosti, řeholní oděv)
  • Ženská větev řádu
  • Cisterciáci
  • Vznik a rozšíření
  • Organizační struktura Charakteristika (znak, povinnosti, řeholní oděv)
  • Ženská větev řádu
  • Místo závěru
  • Poznámky
  • Použitá literatura 

Rozvoj církevních řádů a kongregací v českých zemích

Počátky církevních řádů na našem území jsou těsně spjaty s upevňováním raně středověkého českého státu v poslední třetině 10. století, doprovázeného šířením křesťanství v dosud silně pohanském prostředí přemyslovských Čech. Téměř současně se založením pražského biskupství1 byla na Pražském hradě u kostela sv. Jiří zřízena nejstarší řeholní instituce v Čechách vůbec – klášter benediktinek2. Vznik kláštera znamenal první vstup ideálu západního způsobu mnišského života na českou půdu a již ve své době dával tušit, že se zrodila instituce zcela mimořádného významu. Prohlubování křesťanství a jeho pronikání ke stále širším vrstvám obyvatelstva se stalo jedním z předních úkolů prvních mnišských komunit, až téměř do poloviny 12. století pouze benediktinských, ke kterým se od 40. let 12. století přidružovaly kláštery řeholních kanovníků premonstrátů a mnichů cisterciáků a od 2. poloviny 12. století také komendy3 nově vznikajících řádů rytířských a křižovnických.
Nové kláštery postupně pronikaly do všech oblastí života středověké společnosti. Staly se významnými ohnisky vzdělanosti, místem výuky příslušníků knížecí rodiny. Jejich nejvyšší představení se jako přední poradci a diplomaté účastnili politického života na pražském knížecím dvoře, mezi řeholníky působili četní filosofové, teologové i literáti. V klášterech se pěstoval konkrétní historický zájem o zaznamenávání pamětihodných událostí4 ze života řeholních komunit i z širšího politického a sociálního dění. Mezinárodní organizace řádů a trvalé kontakty s mateřskými konventy v zahraničí urychlovaly přijímání a domestikaci hlavních myšlenek reformních hnutí i vyspělých kulturních proudů.
K průkopníkům západního křesťanství patřily zpočátku především konventy benediktinských mnichů. Nejstarší mužský byl u nás klášter břevnovský, založený roku 993 knížetem Boleslavem II. a druhým pražským biskupem sv. Vojtěchem. Vůbec nejstarším byl výše zmíněný ženský klášter u sv. Jiří. V průběhu 11. a 12. století byly obsazeny i další benediktinské konventy, jako například Ostrov, Sázava, Rajhrad, Třebíč, Opatovice a další.
Příchod dalších řádů do českých zemí souvisí s novými idejemi římské církve a jejím programem emancipace5, který byl formulován na velkém Lateránském koncilu roku 1139. Program našel horlivé zastánce především u mladších řeholí premonstrátů a cisterciáků.
Zatímco fundace a materiální podpora většiny starších klášterů byla spojena téměř výhradně s panovnickou rodinou, u nových řeholí 12. století vystupují jako zakladatelé stále častěji představitelé vyšší šlechty. Při svém založení dostávaly konventy od fundátorů obvykle bohaté pozemkové vybavení, celé vesnice, dvory, poddané i peněžní dary. Svoje majetky zvelebovaly vlastní hospodářskou i kolonizační činností, jež vedla k vytvoření rozsáhlých a hospodářsky dobře prosperujících dominií6 jednotlivých řeholních společenstev, patřících již ke konci 12. století k největším pozemkovým vlastníkům v zemi. Klášterní dvory byly ve své době nejlépe organizovanými hospodářskými jednotkami, tvořícími základ budoucího klášterního velkostatku. U některých klášterů se rozvíjela i specializovaná výrobní odvětví. Proslulou až za hranicemi českých zemí se stala například uměleckořemeslná výroba reliéfně zdobených keramických dlaždic benediktinského kláštera v Ostrově.
Ve 13. století zaznamenáváme v českých zemích největší rozmach řeholních institucí v období feudalismu. K typickým rysům tohoto procesu patří především usidlování řeholních komunit v nově se rodících městech, v některých případech se zakladateli měst stávají i samotné kláštery. Číselná rekonstrukce klášterů, založených v Čechách a na Moravě do roku 1300, představuje více jak 180 konventů včetně menších řádových domů. Z tohoto souhrnu více než 70% bylo založeno ve 13. století, z nichž pak většina ve městech, nebo sídlištích předměstského charakteru. Ve 13. století se rozšířily především mladší církevní řády, zatímco starší řehole dospěly k určité stagnaci. Ve srovnání s předchozím vývojem je patrný hlavně úbytek benediktinských konventů, obdobná situace byla u premonstrátů. Naproti tomu se stále více v silnějším zastoupení objevují řády rytířské7, souběžně s nimi pak nastupují i řády křižovnické. Nejsilněji a také nejdříve u nás zakořenil řád sv. Jana Jeruzalémského, neboli johanité8. Řád německých rytířů9 se objevuje v Praze krátce po roce 1200, po roce 1230 přicházejí templáři a na Moravu kolem poloviny 13. století i rytíři řádu sv. Ducha10. Ke staršímu řádu křižovníků s červeným křížem přibyl jediný mužský řád českého původu – křižovníci s červenou hvězdou11 a o něco málo později i křižovníci s červeným srdcem (cyriakové).
Nástup dalších řeholních institucí do měst je podmíněn již zcela jinými sociálně ekonomickými poměry a vyrůstá z jiného základu než bojovné řehole křížových výprav. Nutnost vypořádat se s narůstajícími sociálními rozpory uvnitř lidnatých městských sídlišť vynáší do popředí mendikantské12 řehole nejlépe vyhovující tomuto prostředí svojí dokonalou organizací, poměrnou ekonomickou nenáročností i obsahem svého poslání, jehož cílem bylo přibližování církevního učení co nejširším vrstvám městských obyvatel a důsledná ochrana čistoty víry. Předními průkopníky v naplňování snahy o spojení duchovních hodnot a křesťanských představ s novou životní realitou byli dominikáni13 a minorité14. Jejich konventy od počátku třetího desetiletí 13. století zaplňovaly důležitá městská centra celé západní Evropy, Polska, Uher i českých zemí.
Ještě ve 13. století přibyly k prvním mendikantům v českých zemích další žebravé řády, zakládající svoji existenci rovněž na ideálu dosažení chudoby a nejprostších forem života. Nejprve to byli augustiáni poustevníci a ve 14. století pak obutí karmelitáni15, servité16, pavláni17 a pavlíni18. V této době začínají působit v Čechách i některé nové mnišské řády, jako například kartuziáni19 či celestini20.
Rozvoj středověkých klášterů byl přerušen průběhem husitských válek, v nichž původní snaha o reformě a mravní očistě církevního života přerostla v nespoutaný útok zejména proti církevním řádům a obrovskému majetku některých klášterů. Celkem asi 170 klášterů bylo husity dobyto a jejich majetky až na malé výjimky rozchváceny. Značný počet klášterů již nikdy nebyl obnoven, většina ostatních v pohusitské době pouze živořila. Oživení řeholního života nastalo až za vlády Jiřího z Poděbrad, zejména zásluhou přísnější odnože minoritů observantů.
Obnovu řeholních institucí znovu přerušila postupující protestantská reformace, v níž katolická strana stojící v menšině těžce zápasila o svoji existenci. Úplný obrat v tomto vývoji přinesly až výsledky třicetileté války.

Členění řeholních institucí

Veškeré řeholní instituce se dělí na dvě základní skupiny – na řeholní instituce mužské a ženské. První skupinu tvoří řády, kongregace a společnosti; druhá skupina obsahuje řády, kongregace apoštolské a kongregace diecézní a ústavy.
Členové a členky řádů skládají slavné sliby21: slib poslušnosti, čistoty a chudoby, u některých řádů ještě čtvrtý slib příslušnosti k určitému domu, či jiný slib související s posláním řádu.
Členové a členky kongregací a některých ústavů skládají sliby jednoduché22, buď věčné, nebo na určitou dobu.
Každý řád a některé kongregace a společnosti mají svou řeholi (ta může být společná více řádům) a kromě ní svoje vlastní statuta. Hlavních řeholí je v římskokatolické církvi pět: sv. Basilia, sv. Benedikta, sv. Augustina, sv. Františka z Assisi a sv. Ignáce z Loyoly.

Uspořádání klášterního komplexu

Kláštery jako významné strategické a pevnostní body hrály důležitou úlohu např. i v politických a vojenských záměrech panovníka. Každý klášter byl současně i důmyslně komponovanou soustavou budov nejrůznějšího poslání, často vsazenou s neobyčejným mistrovstvím do krajiny a jejího reliéfu23.
Základní podobu komplexu klášterních budov předurčovaly do značné míry řádové regule. Nejdůležitější součástí kláštera byl konventní kostel, k němuž přiléhala obvykle kvadratura24 s rajským dvorem25. Kolem kvadratury v prostotu klauzury vznikaly další klášterní budovy nezbytné pro život řeholníků. Nejvýznamnějším prostorem byla kapitulní síň, většinou v sousedství kostela, určená k jednání členů konventu26. Na protější straně ambitu byl obvykle umístěn refektář2, dále dormitář28, z dalších prostor bylo důležité např. obydlí opatovo, obvykle s domem pro přijímání hostů, kuchyně a řada dalších obytných i hospodářských objektů. Součástí kláštera býval i laický špitál29, který stával mimo hradby. Spojení se světem zajišťovala fortna s obydlím fortnýře.
Ideální podobu uspořádání konventních budov představuje zachovalý plán kláštera sv. Havla (Sankt Gallen) ve Švýcarsku z první poloviny 9. století30.

Řeholní oděv

Statuta většiny církevních řádů předepisovala pro příslušníky komunity povinný způsob odívání, který byl zejména ve starším období přísně dodržován a střežen. U řeholníků měl být oděv výrazem jejich nitra a šaty i obuv musely proto odpovídat řeholním ideálům chudoby a pokory. Výstižně je vyjádřen tento požadavek ve statutech rytířského řádu sv. Ducha: „Šat budiž skromný, neboť pány jsou chudí, za jejichž sluhy my se považujeme. Oni chodí otrhaní a špinaví, a proto by bylo neslušné, aby služebník byl pyšný a pán jeho aby byl pokorný.“31
Pořizování šatů pro členy konventu se dělo u většiny řádů jednotně, v určitý den, kdy řeholníci obdrželi již hotový hábit ušitý dle řádových předpisů. Současně platil zákaz koupě nebo prodeje šatu bez svolení představeného konventu.
Ošacování patřilo k největším výdajům kláštera a bylo svěřováno na starost jednomu z členů konventu – u cisterciáků to byl např. vestiarius, u německých rytířů měl titul trappier, ...apod. Ten měl na starost veškeré opatřování oděvů, ručil za správnost provedení a byl proto často i nadřízeným krejčích, případně tkalců.
V průběhu několika století si původní řádový oděv zachovával svoji základní podobu, proměňoval se jenom v drobnějších úpravách, častěji pouze v materiálu a barvě.
Pro jednotlivé části historického řeholního oděvu se ustálily tyto pojmy:

biret: pokrývka hlavy čtverhranné formy, se třemi či čtyřmi diagonálními žebry

cingulum: pás nebo šňůra sloužící k převázání hábitu

hábit: kutna, řeholní oděv; široká, ke kotníkům sahající tunika

klerika (sutana): dlouhé spodní roucho kněží, sahající ke kotníkům a zapínané vpředu na
knoflíky, narozdíl od taláru přiléhá nahoře k tělu

mozeta: krátká chórová pláštěnka vpředu zapínaná řadou knoflíků, vzadu s kapucí

rocheta: bílé volné roucho s úzkými rukávy, sahající po kolena

sarrocium: dlouhý úzký pruh z plátna na přední i zadní straně taláru

škapulíř: pruh látky splývající vpředu i vzadu, s otvorem pro hlavu, po stranách někdy
spojený páskami

talár: volný plášť stejného typu jako hábit, u řeholních kleriků a všech mužských kongregací
a společností

Radikální změnu řeholního oděvu umožnil dekret II. vatikánského koncilu z 28. 10. 1965 „Perfectae caritatis“, který dovoluje zjednodušení oděvu a jeho přizpůsobení současným společenským i pracovním podmínkám, v nichž členové řádu vykonávají svoji činnost (např. zjednodušení závoje a zkrácení šatů u ženských řádů apod.).

Benediktini

Vznik a rozšíření:

Ideál mnišství se objevuje v církvi na Východě ve 4. století zcela spontánně kolem výrazných osobností jako byli například sv. Antonín nebo sv. Pachomius. Mnozí křesťané odcházeli na poušť, aby zde vedli důsledně život podle evangelia, aby žili pouze pro Boha. Jelikož ona živelnost s sebou přinášela i mnoho negativních jevů, objevila se brzy první pravidla32, která upřednostňovala společný život těchto prvních asketů33.
Mezi nimi vyniká řehole sv. Basila. Pod jejím vlivem se formuje mnišství na Západě. Jeho otcem se stal sv. Benedikt z Nursie (kolem 480 – 547). Poté, co opustil poustevnu v Subiacu, založil klášter v Monte Cassinu34 a psal zde svou řeholi. V 6. století, v neklidné době stěhování národů, tak vznikla řehole vynikající svou uměřeností, důrazem na stabilitu místa a souladem mezi kontemplativním35 životem a manuální prací. Pro tyto vlastnosti zapustila tato řehole své kořeny v Itálii a za pomoci papeže Řehoře Velikého šířili benediktini křesťanství na britských ostrovech a u germánských kmenů. Položili tak základy evropské civilizace a tvořili velkou reformní sílu ve středověké církvi.
Do Čech uvedla benediktinský řád ctih. Mlada Přemyslovna, když roku 967 přivedla z Říma sestry benediktinky do kláštera sv. Jiří na Pražském hradě. Roku 993 vznikl břevnovský klášter jako společné dílo sv. Vojtěcha a knížete Boleslava II. Z Břevnova bylo založeno několik klášterů, z nichž některé zůstaly jako proboštství spojeny s mateřským domem, jiné se úplně osamostatnily. Roku 1048 byl knížetem Břetislavem založen klášter v Rajhradě, dále vznikl klášter v Hradisku u Olomouce a v Opatovicích nad Labem a roku 1097 osadili břevnovští benediktini opatství sv. Prokopa na Sázavě, když odtud byli mniši slovanského původu vypuzeni. Do 13. století sahají počátky kláštera v Polici nad Metují a v Orlové na Těšínsku. Roku 1322 bylo založeno proboštství v Broumově. Klášter Na Slovanech – Emauzy založil v roce 1347 Karel IV. Na něm byly závislé mj. kláštery Bezděz a Cokovac v Chorvatsku. Další opatství byla v Ostrově, v Kladrubech a v Postoloprtech. Nejvíce klášterů zničili husité. Císař Josef II. pak zrušil s výjimkou čtyř opatství všechny kláštery tehdy kvetoucí Českomoravské benediktinské kongregace.

Organizační struktura:

Každý klášter je samostatný, vytváří stálé společenství kněží, bratří a oblátů36 s otcem opatem v čele – opatství. Zvláště významným klášterům nebo prvním založeným na určitém územním celku, odkud byly zakládány další domy, je udělován čestný titul arciopatství. Opatství mohou zřizovat závislé domy zvané převorství (méně častěji proboštství). Opat, předseda kongregace37, má řádnou pravomoc nad celou kongregací. Dohromady tvoří benediktinskou konfederaci s opatem primasem v čele, jenž sídlí v Římě. V České republice působí Slovanská benediktinská kongregace sv. Vojtěcha38, ke které náleží Arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty – Břevnov, Opatství Panny Marie a sv. Jeronýma – Emauzy, Opatství sv. Petra a Pavla – Rajhrad a Převorství sv. Benedikta – Cokovac v Chorvatsku. Po dobu obnovy mnišského života je prozatím řízena opatem primasem prostřednictvím jeho delegáta.

Charakteristika:

Hlavní povinností mnišského řádu benediktinů39 je podle Benediktovy řehole služba Bohu v modlitbě a práci – dle hesel „Ora et labora“40 a „Ut in omnibus glorificetur Deus“41.
Benediktini mají ve znaku zlatý patriarší kříž v modrém poli s heslem Pax na zlatém trojvrší42.
Řeholní oděv benediktinů tvoří černá tunika přepásaná koženým řemenem nebo cingulem a černý škapulíř. Podle místních zvyklostí je doplňován kapucí nebo bílým límečkem. Při liturgii se používá černá kukula43.

Ženská větev řádu:

Ženskou větev řádu benediktinů založila sestra sv. Benedikta sv. Scholastika († kolem 543) v Piambarole poblíž kláštera Monte Cassino. Kláštery benediktinek, které se brzy rozšířily po celé západní Evropě, byly organizovány v kongregacích, v čele jednotlivých domů stála abatyše, menší domy řídila převorka.
V souvislosti s zřízením pražského biskupství obdržel kníže Boleslav II. od papeže souhlas i k založení benediktinských paní – kanonisek při kostele sv. Jiří na Pražském hradě. Tak vznikl na počátku 70. let 10. století nejstarší český klášter vůbec. V jeho čele stanula jako první abatyše sestra Boleslava II., Mlada. V této instituci se sdružovaly neprovdané dcery panovníka i další příslušnice vznešených rodin, představená konventu zaujímala vysoké postavení v soudobém společenském žebříčku. V době Karla IV. získala abatyše knížecí titul a právo korunovat společně s arcibiskupem českou královnu (toto právo trvalo až do roku 1782).
V době předhusitské se stal klášter významným centrem kultury a vzdělanosti, proslul zejména činností svého skriptoria s písařskou a malířskou školou. Další konventy benediktinek vyrostly v Teplicích a v Praze na Starém Městě, na Moravě pak v Pustiměři. Roku 1889 bylo založeno opatství beuronské kongregace u sv. Gabriela v Praze na Smíchově.

Premonstráti

Vznik a rozšíření:
Řád premonstrátů byl založen sv. Norbertem z Xanten (asi 1082 – 1134). Ten se po svém obrácení v roce 1115 stal horlivým kazatelem ve své domovině. Se svými žáky se roku 1120
uchýlil do pustiny v Prémontré v severní Francii, kde založil samostatný řád, jehož úkolem a cílem je posvěcování sebe i druhých, žít s Bohem a druhé k Bohu přivádět. Šest let po založení přijal sv. Norbert potvrzení svého řádu z rukou papeže Honoria II. Tehdy se stal také arcibiskupem v Magdeburku a byl jedním z opravdových uskutečňovatelů gregoriánské reformy té doby. Po ovládnutí Magdeburku protestanty se domohl roku 1627 strahovský opat Kašpar z Questenberku přenesení ostatků sv. Norberta do pražského Strahovského kláštera, kde jsou uloženy dodnes. Řád se brzy rozšířil do celé Evropy, v 18. století podnikal misie i v Africe a Americe.
Domy v českých zemích vznikaly přes kanonii Steinfeld u Kolína nad Rýnem. V roce 1140 byla založena olomouckým biskupem Jindřichem Zdíkem za podpory Vladislava II. kanonie na Strahově. Založení provázely bohaté panovnické i biskupské nadace, za jejichž přispění byl vybudován klášterní chrám Nanebevzetí Panny Marie, současně zřizovaný i jako knížecí pohřební mauzoleum. V roce 1149 vznikla kanonie Želiv – Narození Panny Marie, roku 1193 blahoslavený Hroznata založil klášter Teplá – Zvěstování Panny Marie a v roce 1596 vznikla kanonie Nová Říše u sv. Petra a Pavla. Dalšími významnými konventy byla Litomyšl, Milevsko, Klášterní Hradisko, Louka u Znojma, Zábrdovice, Svatý Kopeček u Olomouce, Svitavy, Jihlava, Křtiny a další. Většinu svých klášterů řád ztratil během husitských válek. Část kanonií obnovila svoji činnost až během rekatolizace protestantských oblastí v 16. století, kdy se stal vikářem generálního opata řádu v českých zemích, Uhrách a Polsku Jan Lohelius, od roku 1612 pražský arcibiskup.
Po likvidaci v roce 1950 pokračoval řád v činnosti a tajně přijímal nové členy.
Po roce 1990 začala obnova všech klášterů a působení ve farnostech. Pražský konvent je nejen střediskem duchovní činnosti (je zde noviciát44 i klerikát), ale i činnosti kulturní (knihovna, obrazárna, koncerty duchovní hudby, přednášky, sympozia). Ke kanonii patří řeholní domy Milevsko, poutní místo Svatý Kopeček a Jihlava. V roce 1996 byl ze Strahova založen závislý dům v Holíči na Slovensku. Želiv je místem různých apoštolárních shromáždění a školy v přírodě pro děti z ekologicky špatných regionů. Premonstráti z Nové Říše spravují několik farností v okolí kláštera, největší farností jsou Židenice v Brně.

Organizační struktura:

Premonstrátský řád je podle jazykových skupin rozdělen do provincií – cirkárií, které jsou svazkem samostatných opatství – kanonií. Pravomoci řádového ústředí s generální kapitulou a s generálním opatem v Římě nejsou rozsáhlé, slouží spíše duchovní jednotě. V čele cirkárie stojí generálním opatem jmenovaný vikář. Česká cirkárie Řádu premonstrátů se skládá z kanonií Strahov, Želiv, Teplá a Nová Říše (patří k ní také kanonie Jasov na Slovensku).

Charakteristika:

Řád řeholních kanovníků premonstrátů45 se řídí řeholí sv. Augustina a zachovává své původní zaměření: v jeho domech se koná přiměřeně slavná bohoslužba, zvláštní důraz je kladen na liturgickou chórovou modlitbu a dodržování klášterních zvyklostí. Druhou složkou života je vnější apoštolská práce. U premonstrátů byla poprvé v dějinách církve uskutečněna i myšlenka třetího řádu – spojení laiků mimo klášter s duchovním životem bratří a sester. Činnost řeholníků je zaměřena na rozvíjení vědecké a především pak výchovné práce působením ve školách všech stupňů. Od svých počátků řád vynikal i v oblasti hospodářského podnikání, ve starších dobách hlavně při kolonizační činnosti.
Znakem premonstrátů46 jsou na modrém štítě posetém zlatými či stříbrnými liliemi dvě zkřížené zlaté nebo stříbrné pastýřské hole (opatské berle).
Řeholní oděv premonstrátů je podle tradice bílé barvy47, skládá se z tuniky se škapulířem a cingulem a z bílého biretu. Součástí chórového oblečení je bílá mozeta s malou kapucí.

Ženská větev řádu:

Ženská větev premonstrátského řádu byla založena jako druhý řád premonstrátů roku 1120 sv. Norbertem.
Řád náleží k přísným ženským řádům s kontemplativní náplní řeholního života.
Jednotlivé domy, zvané kanonie, řídí magistra (převorka). Při kanoniích byla zřizována proboštství v čele s proboštem, který vedl hospodářské záležitosti kláštera a spolu s dalšími kapituláry i duchovní správu. Řádové sestry se dělí na chórové a sestry laické.
Do českých zemí byly uvedeny králem Vladislavem II. a jeho ženou Gertrudou nejprve na Strahov a odtud do Doksan roku 1144, krátce poté vznikly i konventy v Louňovicích pod Blaníkem a Chotěšově48, na Moravě v Dolních Kounicích a později v Nové Říši.

Cisterciáci

Vznik a vývoj:

Cisterciácký řád vznikl z reformního hnutí v benediktinském řádu v severní Francii. Jeho zakladatelem je sv. Robert (asi 1027 – 1111), opat benediktinského kláštera v Molesme. Ten 21. 3. 1098 odešel se skupinou 21 mnichů do pustiny Citeaux49 u Dijonu, kde založili nový klášter, ve kterém chtěli obnovit ideál mnišství a plně zachovávat řeholi sv. Benedikta. Na žádost mnichů z Molesme a na příkaz papeže se však opat Robert musel vrátit zpět do Molesme. Jeho nástupce, opat sv. Alberich, zavedl nový řádový oděv a vydal nové stanovy. Roku 1100 obdržel od papeže Paschala II. pro nové reformní společenství ochranný list.
Velké hospodářské těžkosti v nehostinné krajině a značná přísnost života však odrazovaly nové kandidáty. Ke zlomu došlo, když za opata sv. Štěpána Hardinga do řádu vstoupil roku 1112 sv. Bernard de Fontaine (asi 1090 – 1153) se svou družinou. Stal se velkým šiřitelem řádu a bývá nazýván jeho druhým zakladatelem. Brzy byly založeny nové kláštery v La Ferté, Pontigny, Morimondu a Clairvaux. Z těchto klášterů se zakládaly další v různých částech světa. Opat Štěpán Harding dotvořil řádová pravidla pro organizaci cisterciáckého života ústavu: „Charta Caritatis“50. Zlatý věk prožíval řád ve 13. a 14. století. Hlavní ztráty utrpěl mnohými válkami – od husitů počínaje, přes reformaci v 16. století, až po vlnu sekularizace v 18. a 19. století. Politické rozdělení Evropy vedlo již v 17. století ke zřízení řádových kongregací. Kongregace francouzská s centrem v klášteře Na Trappe pak od roku 1892 tvoří vlastní řád „Reformovaní cisterciáci“ – Trapisté.
Do českých zemí uvedl řád kníže Vladislav II., který založil roku 1143 klášter v Sedlci u Kutné Hory. Další kláštery byly v Plasech, Nepomuku, Hradišti nad Jizerou, Svatém Poli, Oseku, na Velehradě, ve Žďáru nad Sázavou, ve Vyšším Brodě, Vizovicích, ve Zlaté Koruně, na Zbraslavi a ve Skalici. Kromě Oseku a Vyššího Brodu byly všechny zrušeny císařem Josefem II.

Organizační struktura:

Generální opat řádu sídlí v Římě. V rámci řádu jsou kláštery sdruženy do kongregací. V čele kongregace stojí opat - praeses. Opatství a určitá převorství jsou samostatná. V čele opatství je opat, do čela závislých klášterů jsou jmenováni převoři. Opat - praeses České kongregace Nejčistšího Srdce Panny Marie sídlí v klášteře Osek. Do této kongregace patří mužské kláštery v Oseku a Vyšším Brodu, ženský klášter – opatství Porta Coeli51 u Tišnova, tři kláštery v Německu a jeden v Dánsku.

Charakteristika:

Cisterciácký mnišský řád je kontemplativní, žije podle řehole sv. Benedikta a řídí se heslem „Ora et labora“. Na prvním místě stála vždy chórová modlitba. Na druhém místě byla ruční práce. Cisterciáci prosluli jako výborní národohospodáři a kolonizátoři nehostinných krajin. Vynikali v zemědělství, stavitelství a řemeslech, pěstovali vědu a umění52. Později se zapojovali i do duchovní správy a vedli výchovná zařízení pro mládež. Významná byla v řádu instituce bratří laiků, tzv. konvršů, kteří neměli tak přísné povinnosti duchovní, ale věnovali se více práci na hospodářství a v řemeslných dílnách. Dnes některé kláštery žijí čistě kontemplativní způsobem s vlastním hospodářstvím, jiné zajišťují též duchovní správu a mají mnohé provozy zemědělské, lesnické, vinařské a často rozsáhlé řemeslnické dílny nebo dokonce celé závody. Mnohé kláštery mají vlastní gymnázia a jiná školská zařízení. Kromě obvyklých tří slibů skládají cisterciáci slib „stabilitas loci“53. Jsou to buď kněží nebo chóroví bratři. Navíc mohou být v klášteře laičtí bratři jako chóroví obláti, kteří nemají řeholní sliby a existuje též instituce laických oblátů, kteří zůstávají ve světě a ke klášteru patří na způsob třetího řádu.
Znakem řádu54 je v modrém štítě posetém zlatými francouzskými liliemi pětkrát modro-zlatě kosmo dělený štítek s červeným lemem.
Řeholní oděv je tvořen bílou tunikou s černým škapulířem, který podle zvyklostí jednotlivých klášterů bývá s kapucí, nebo bez ní. Novicové nosí škapulíř bílý, je přepásán koženým opaskem nebo plátěným cingulem. K chórové modlitbě se nosí bílý plášť s kapucí, členové řádu se slavnými sliby nosí kukuli.

Ženská větev řádu:

Řád cisterciaček je druhým řádem cisterciáckého řádu. Jeho konventy, záhy rozšířené po celé Evropě, byly podobně jako mužské kláštery exemptní, tzn. úplně samosprávné a podřízené přímo Apoštolské stolici.
Řádové sestry žily v přísné klauzuře55 a jejich řehole je panenskou (nepřijímá vdovy); v novější době vznikaly při klášterech dívčí školy.
Jednotlivé konventy řídí abatyše, nad chodem konventu bdí sestra převorka. Navenek zastupoval klášter probošt, který pečoval i o duchovní vedení sester a hospodářské záležitosti klášterního statku.
V českých zemích vznikaly první kláštery cisterciaček již v první polovině 13. století. Mezi nejstarší patří klášter v Oslavanech, dále slavný klášter Porta Coeli, založený manželkou Přemysla Otakara I., královnou Konstancií, jehož chrám s dochovaným portálem ze 30. let 13. století patří ke klenotům českého stavebního umění. Záhy vyrostly i kláštery v Pohledu, Sezemicích a nověji na Starém Brně. Většina konventů zanikla během husitských válek, ostatní roku 1782 za Josefa II. Činnost řádu byla roku 1901 obnovena zřízením nového ženského konventu v Tišnově56. Při klášteře vznikla i tzv. rodinná škola s internátem pro ženská povolání.

Místo závěru

Jak je vidět z předcházejících řádků, středověká církevní problematika není jednoduchou záležitostí. Není snadné vyznat se v množství řádů, kongregací a společností a také není jednoduché sledovat šíření křesťanství, jeho vývoj a upevňování.
Křesťanství se stalo sjednocujícím prvkem pro celou Evropu. Lidem bylo jakousi záštitou, vždy mohli hledat útěchu u Boha či Ježíše Krista. Ti, společně se svatými, jim byli společníky na jejich dlouhé a namáhavé cestě životem, na cestě k věčnému životu.
Pro řeholníky, mnichy a poustevníky bylo křesťanství a pevná víra v Boha alfou a omegou života. Nezajímaly je světské problémy, ty se vždy nějak vyřeší – vyřeší je Bůh, ten je nade všemi pánem.
Samozřejmě postupem času, s růstem moci a majetku církve docházelo k tomu, že i duchovní nacházeli zálibu ve světských radovánkách a zabývali se tím, jak si získat ještě větší moc. Církev a její řády se staly mocnou oporou panovníka, kláštery vhodně umístěné do krajiny se často staly opěrnými a obrannými body a v neposlední řadě také hospodářsky vysoce prosperujícími jednotkami. Své majetky pak mohly kláštery dále zvelebovat další hospodářskou a kolonizační činností. Vznikala tak organizovaná síť církevních řádů a kongregací, která se stala významnou složkou při utváření charakteru středověké společnosti. V rukou církve také byla po celý středověk vzdělanost – základní prvek nutný k pokroku. Kde byla vzdělanost, tam mohl být pokrok, hospodářská prosperita, finance a moc.
Také ovšem nesmíme zapomínat na tmavší stránku církve – na dogmatismus, který z lidí učinil poslušné beránky. A pokud se někdo provinil či nebyl církvi vhod, vždy se našel způsob, jak viníka potrestat. Velice kruté byly boží soudy a pokud ani ty nepomohly, došlo např. k upalování. Kdo by neznal nesmyslné středověké hony na čarodějnice, inkviziční soudy a hony na kacíře.
Je samozřejmé, že každá mince má svůj rub i líc. Stejně tak i církev a její řády. Je nemožné soudit církev za to, jak se ve středověku k lidem chovala. Měla své prostředky stejně tak jako světští páni.
Každopádně dle mého názoru organizace církevních řádů a kongregací výrazně přispěla k formování tváře Evropy, přispěla velmi výraznou měrou k šíření vzdělanosti a vyspělé kultury a byla mnohdy pevnou oporou panovníka, proti kterému se bouřila vlastní šlechta. Nesporné je, že křesťanství bylo hybnou silou středověku, kolem něj se točilo mnoho sporů a problémů a církev byla vyvinutá organizace, která dokázala tohoto faktu využít.

Poznámky

1 R. 973, prvním pražským biskupem se stal Thietmar.
2 Klášter byl založen ctih. Mladou Přemyslovnou, která z Říma přivedla několik prvních benediktinek do Čech.
3 Komenda - území přidělené rytířskému řádu a spravované komturem.
4 Viz kroniky mnichů z různých klášterů, např. Kronika Regina z Prümu, Fuldské anály, Letopisy Xantenské ad.
5 Program emancipace - osvobození církve z područí světských feudálů a její povýšení na skutečně nejvyšší autoritu současného života.
6 Dominium - panství, pozemkové vlastnictví feudála, správním střediskem dominia bývalo sídlo vrchnosti, podle něhož se dominium zpravidla i nazývalo.
7 Vznik rytířských řádů souvisel s obdobím křížových výprav do Svaté země v průběhu 12. a 13. století.
8 Johanité - lat. Ordo Joanitarum, tento řád se vyvinul ze staršího bratrstva italských kupců z Amalfi, kteří kolem roku 1040 založili v Jeruzalémě při kostele sv. Jana Křtitele špitál pro ošetřování poutníků k Božímu hrobu. Původně benediktinskou řeholí řízené bratrstvo se osamostatnilo roku 1099 a roku 1119 jej již s řeholí sv. Augustina schválil papež Paschal II. Roku 1534 udělil císař Karel V. johanitům v léno Maltu, jež se stala hlavním sídlem velmistra až do obsazení ostrova Angličany roku 1800. Roku 1834 bylo sídlo velmistra přeneseno na Aventin. Do Čech byli johanité uvedeni za panování Vladislava II. někdy v letech 1156 – 1159. Nejstarší komenda vznikla z podnětu kancléře Gervasia a litoměřického probošta Martina při kostele Matky Boží pod řetězem poblíž Juditina mostu. Stala se hlavním sídlem nejvyššího představeného české provincie. Mezi nejvýznamnější komendy v Čechách patřily vedle Prahy a Strakonic např. Kadaň, Manětín, Mladá Boleslav, Světlá a Český Dub, na Moravě Brno, Kroměříž, Ivanovice, Orlovice ad.
9 Řád německých rytířů - lat. Ordo Equitum Teutonicorum, vyvinul se z původně špitálního bratrstva brémských kupců při poutnickém špitálu v Akkonu. Roku 1191 po souhlasu papeže Klementa III. se stal řádem špitálním a roku 1198 byl potvrzen jako řád rytířský. Od počátku 13. století se rychle šířil po celé Evropě. Do Čech přišel řád krátce po roce 1200. V Čechách to byly komendy Praha, Drobovice, Polná, Řepín, Jindřichův Hradec, Chomutov, Bílina, Plzeň ad., na Moravě Slavkov u Brna, Moravský Krumlov, Hostěradice ad. Většina z nich zanikla během husitských válek. V současné době obnovuje řád svoji činnost na Moravě.
10 Řád sv. Ducha - lat. Ordo Sancti Spiritus, vznikl ve 12. století v Montpellier v jižní Francii. Roku 1204 byl uveden papežem Inocencem III. do špitálu u Panny Marie de Sassia v Římě, po němž se rytíři zvali někdy též bratři ze Sassia. Jeden z nejvýznamnějších špitálů vznikl již v letech 1208 - 1211 ve Vídni. V českých zemích se řád rozšířil po polovině 13. století, a to zejména na Moravě a ve Slezsku. Významný špitál měl v Litovli u sv. Josefa, dále v Olomouci, Brně a Telči. Všechny řádové domy zanikly v 16. století.
11 Křižovníci s červenou hvězdou - lat. Ordo militaris Crucigerorum cum rubea stella, řád se vyvinul z laického špitálního bratrstva, založeného roku 1233 sv. Anežkou Přemyslovnou u kostela sv. Haštala v Praze. Roku 1237 povýšil papež Řehoř IX. bratrstvo na řád s řeholními pravidly. Od roku 1238 měl již vlastní samosprávu. Po kratším pobytu u kostela sv. Petra na Poříčí se roku 1252 trvale usídlil u Juditina mostu, kde byly záhy vybudovány klášter s kostelem sv. Františka a špitál. Záhy po svém vzniku se řád rozšířil i na Moravu a do Slezska, Polska i Uher. Domácí původ křižovníků přispěl k mimořádnému vzestupu již za Václava I. Největší rozkvět spadá do období Karla IV., kdy řád spravoval na 60 špitálů, domů a farních kostelů v českých zemích a v Uhrách. K nejvýznamnějším předhusitským komendám patřily vedle Prahy Stříbro, Most, Litoměřice, Cheb, Kouřim, Písek ad.
12 Mendikantské řehole – žebravé.
13 Dominikáni - lat. Ordo Fratrum Praedicatorum, řád založený sv. Dominikem, souhlas k jeho ustavení řádem kazatelským dal papež Honorius III. roku 1216. Jeho nejstarší domy vyrostly ve Francii, Itálii a Německu. Do Čech byli uvedeni roku 1226 patrně bratry slezského původu bl. Česlavem a sv. Hyacintem z iniciativy Přemysla Otakara I. Prvním konventem byl pražský klášter u sv. Klimenta na Novém Městě a krátce poté vznikaly další domy v Čechách i na Moravě, např. Brno, Litoměřice, Hradec Králové, Olomouc, Znojmo, Jihlava, Jablonné v Podještědí ad.
14 Minorité - lat. Ordo Fratrum Minorum Conventualium, řád založený roku 1209 sv. Františkem z Assisi, který sestavil jeho řeholi, potvrzenou roku 1223 papežem Honoriem III. V průběhu následujících desetiletí se velmi rychle šířil po celé západní Evropě. Již od poloviny 13. století se začal štěpit na přísnější následovníky sv. Františka – spirituály a ty, kteří souhlasili se zmírněním řehole na základě nových privilegií – konventuály. Oba směry se ostře rozlišovaly a řád procházel těžkým zápasem po několik pokolení. V Čechách se objevují minorité téměř současně s dominikány nejprve v Praze. První klášter pro ženy založila sv. Anežka roku 1231. Patrně roku 1232 vzniká v Praze minoritský konvent u sv. Jakuba a poté následuje již celá řada klášterů i v dalších městech, např. Litoměřice, Kadaň, Stříbro, Most, Cheb, Bechyně ad.
15 Karmelitáni - lat. Ordo Fratrum Beatae Mariae Virginis de Monte Carmelo, řád nazvaný podle hory Karmel, kde žil a působil prorok Eliáš, vznikl ve druhé polovině 12. století. Roku 1209 sestavil jeruzalémský patriarcha sv. Albert řádovou řeholi, kterou potvrdil papež Honorius III. v roce 1226.
16 Servité - řád bratří služebníků Panny Marie, římskokatolický církevní žebravý řád, založený v roce 1233 sedmi florentskými kupci. Roku 1249 a 1250 byl schválen papežem a mezi žebravé řády byl zařazen roku 1424. Do českých zemí se dostal roku 1360, větší měrou až od 17. století. Zabýval se službou ve farnostech a misiemi.
17 Pavláni – lat. Ordo Minimorum = nejmenší bratři, založení r. 1435 sv. Františkem z Pauly z volného sdružení poustevníků, r. 1474 uznala řád Apoštolská stolice a r. 1506 byla řehole potvrzena papežem Juliem II.
18 Pavlíni - lat. Ordo Fratrum S. Pauli Primi Emeritae, řád založený nedaleko Ostřihomi roku 1225 ostřihomským kanovníkem Eusebiem a nazvaný podle prvního poustevníka sv. Pavla Thébského. Schválen byl Apoštolskou stolicí roku 1308. V českých zemích vznikly pouze dva větší konventy, a to klášter v Obořišti založený roku 1679 Tomášem Pešinou z Čechorodu, na Moravě pak klášter v Moravském Krumlově. Starší domy ve Staré Pile, Přední Výtoni a v okolí Rumburka byly jen malé eremitorie, které nepřežily 16. století.
19 Kartuziáni - lat. Ordo Cartusiensis, řád založený sv. Brunem, kanovníkem v Remeši roku 1084 v údolí La Chartreuse (Cartusium). Roku 1176 byli schváleni Apoštolskou stolicí a zařadili se mezi nejpřísnější řády vůbec. V českých zemích vznikaly první kartouzy ve 14. století nejprve v Praze - Mariánská zahrada, dále v Tržku, Králově Poli u Brna, Dolanech a později v Olomouci. Mezi nejvýznamnější pobělohorské konventy patřila kartouza ve Valdicích, založená roku 1627 na jičínském panství Albrechtem z Valdštejna.
20 Celestini - řád založil ve 13. století Pietro Morrone, pozdější papež Celestin V. († 1296) v osadě poustevníků na hoře Majella. Do Čech byli uvedeni Karlem IV. roku 1368 a zřídili zde pouze jediný malý konvent při kapli sv. Michala pod Vyšehradem, kterou dostali roku 1387.
21 Lat. vota sollemnia.
22 Lat. vota simplicia.
23 Více viz CHARVÁTOVÁ, K.: Dějiny cisterciáckého řádu v Čechách 1142 - 1420. s. 41 n.
24 Kvadratura = ambit = křížová chodba - od předrománské doby základní součást vybavení kláštera nebo sídla kapituly, klenutá chodba kolem čtvercového nebo obdélného rajského dvora, otevřená do něho arkádami, do jejichž oblouků se v gotice vkládaly kružby (souměrné obrazce).
25 Rajský dvůr - čtyřúhelné prostranství mezi čtyřmi křídly ambitu, upravené jako zahrada uprostřed se studnou, někdy krytou, k níž jdou křižující se cestičky.
26 Konvent - osazenstvo kláštera a v přeneseném významu obytná klášterní budova.
27 Refektář - společná jídelna, charakteristický prvek všech klášterních komunit. Býval umístěn v přízemí v bezprostředním spojení s kuchyní. Některé kláštery měly refektář zimní a letní a zvláštní jídelnu pro opata. Společné stolování a jednotná strava patřily k velmi přísným pravidlům řeholního života. Do jídelny byli svoláváni řeholníci zvoněním. Zasedalo se podle předem určeného pořádku, stoly představeného a vyšších hodnostářů konventu byly obvykle odděleny od míst ostatních členů komunity. Nad dodržováním předepsaného pořádku dbal předsedající stolování (většinou nejvyšší představený konventu). Jídlo bylo zahajováno i ukončováno společnou modlitbou, přebytečná strava byla odkládána pro chudé.
28 Dormitář - společná ložnice, jeho hlavní smysl spočíval v možnosti dohledu představeného nad řeholníky i v noční době. V dormitářích bylo přísně dbáno na zachovávání silentia (mlčení), uléhání i vstávání bylo společné ve stanovenou hodinu. V některých klášterech byla zřizována dormitoria letní i zimní. Později byl dormitář nahrazen u některých řádů samostatnými celami, např. u kartuziánů.
29 Špitál - hospitál, dům pro staré a nemocné, zřizován velmi často před dolní brannou, později přímo ve městech. Spravovala je špitální bratrstva a některé rytířské a křižovnické řády (zejména jako útulky pro poutníky).
30 Viz obr. příloha č. 2.
31 Z: JIRÁSKO, J.: Církevní řády a kongregace v zemích českých. s. 17
32 Pravidla - lat. regulae, odtud řehole.
33 Asketa - ten, kdo vede odříkavý život, kajícník, sebetrýznitel.
Askeze - odříkání, odříkavý život; v křesťanství potlačování tělesných žádostí a duševních hnutí, sebetrýznění, kajícnictví .
34 Monte Cassino - opatství a mateřský klášter benediktinů v italské provincii Casertě, západně od Cassina. Klášter byl založen roku 520 na místě Apollinova chrámu sv. Benediktem z Nursie, roku 589 byl ale rozbořen Langobardy a mniši byli nuceni uprchnout do Říma. Roku 720 byl obnoven papežem Řehořem II. a vysvěcen papežem Zachariášem roku 748. Klášter se skládal z rozsáhlých budov s několika nádvořími, ozdobenými sloupy a sochami svatých a dobrodinců opatství. Chrám měl portál litý z bronzu z XI. století, celkově byl dokončený roku 1727.
35 Kontemplace – rozjímání, přemýšlení, přemítání, ...
36 Oblát - dítě určené pro život v klášteře; v katolické církvi člen řádu bez řeholního slibu.
37 Kongregace - sdružení klášterů na určitém území nebo s určitým posláním, spojené jedním představeným.
38 Založena v listopadu 1945.
39 Lat. Ordo Sancti Benedicti.
40 „Modli se a pracuj!“
41 „Ať je ve všem oslavován Bůh!“
42 Viz obr. příloha č. 1.
43 Kukula – dlouhý řasnatý oděv s dlouhými širokými rukávy.
44 Noviciát - zkušební lhůta před přijetím do řádu.
45 Lat. Candidus et Canonicus Ordo Praemonstratensis.
46 Viz obr. příloha č. 8.
47 Bílá barva byla vybrána při založení řádu, proto se také premonstráti někdy nazývají bílí bratři.
48 Klášter v Chotěšově - založen bl. Hroznatou a jeho sestrou Vojslavou.
49 Lat. Cistercium, odtud název řádu.
50 Charta Caritatis - Zákon lásky, zahrnoval monastický a liturgický pořádek a předpisy o vztazích mezi jednotlivými kláštery a o jejich postavení vůči společnému mateřskému klášteru.
51 Porta Coeli - klášter založený na počátku 30. let 13. století královnou Konstancií (vdova po Přemyslu Otakaru I., dcera uherského krále Bély III.). Klášter se těšil značné přízni i dalších příslušníků přemyslovské dynastie, především krále Václava I. Konventní kostel byl vysvěcen v roce 1239 a v témže roce se stal místem pohřbu markraběte Přemysla, bratra Václava I. O rok později byla v klášteře pochována zakladatelka Konstancie. Přestože byl klášter několikrát zpustošen, zůstala zachována podstatná část původní raně gotické architektury – trojlodní konventní kostel s nádherným ústupkovým portálem v západním průčelí, který plně odpovídá jménu kláštera, ambit a kapitulní síň. Po zrušení kláštera císařem Josefem II v roce 1784 sloužily jeho budovy průmyslovému provozu. Od roku 1899 je opět osazen cisterciačkami, i když v době vlády komunistů byl jejich řeholní život minimalizován a formálně znemožněn. Plným obnovením života komunity v roce 1990 je klášter v Předklášteří jediným cisterciáckým konventem na Moravě.
52 Více viz HOUŠKOVÁ, D.: Řád cisterciáků v českých zemích ve středověku. s. 20 n.
53 Slib „stabilitas loci“ - příslušnost k určitému místu, mniši zůstávají až do smrti na jednom místě, v jednom klášteře.
54 Viz obr. příloha č. 15.
55 Klauzura - soubor obytných a jiných prostorů v klášterech mužských i ženských, které byly uzavřeny osobám druhého pohlaví.
56 Ženský konvent v Tišnově byl osazen z opatství cisterciaček v Marienthalu v Horní Lužici a přičleněn k rakousko-uherské řádové provincii.

Použitá literatura

HOUŠKOVÁ, Daniela: Řád cisterciáků v českých zemích ve středověku. Praha: Unicornis, 1994.
HRUDNÍKOVÁ, Mirjam: Řeholní život v českých zemích. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1997.
CHARVÁTOVÁ, Kateřina: Dějiny cisterciáckého řádu v Čechách 1142 – 1420. Praha: Karolinum, 1998.
JIRÁSKO, Luděk: Církevní řády a kongregace v zemích českých. Praha: Fénix, 1991.
Malá československá encyklopedie. Sv. 5. Praha: Academia, 1987. s. 575
Ottův slovník naučný. Díl 17. Praha: Nakl. Horáček –Paseka, 1999. s. 575
OSN. Díl 20. Praha: Nakl. Horáček – Paseka, 1999. S. 390
REJMAN, Ladislav: Slovník cizích slov. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1966. s. 39, 354, 357, 258
Všeobecná encyklopedie. Praha: Diderot, 1999. s. 97
VLČEK, Pavel; SOMMER, Petr; FOLTÝN, Dušan: Encyklopedie českých klášterů. Praha: Libri, 1995.

Seznam obrazových příloh

1. z: HRUDNÍKOVÁ, M.: Řeholní život v českých zemích. Kostelní Vydří 1997. s. 37.
2. z: JIRÁSKO, J.: Církevní řády a kongregace v zemích českých. Praha 1991. s. 14 – 15.
3. z: VLČEK, P. - SOMMER, P. - FOLTÝN, D.: Encyklopedie českých klášterů. Praha 1995.
s. 441.
4. z: tamtéž, s. 761.
5. z: tamtéž, s. 599.
6. z: tamtéž, s. 601.
7. z: tamtéž, s. 600.
8. z: HRUDNÍKOVÁ, M.: Řeholní život v českých zemích. Kostelní Vydří 1997. s. 33.
9. z: VLČEK, P. - SOMMER, P. - FOLTÝN, D.: Encyklopedie českých klášterů. Praha 1995.
s. 446.
10. z: tamtéž, s. 449.
11. z: tamtéž, s. 667.
12. z: tamtéž, s. 669.
13. z: tamtéž, s. 704.
14. z: tamtéž, s. 706.
15. z: HRUDNÍKOVÁ, M.: Řeholní život v českých zemích. Kostelní Vydří 1997. s. 41.
16. z: CHARVÁTOVÁ, K.: Dějiny cisterciáckého řádu v Čechách 1142 – 1420. Praha 1998.
s. 19
17. z: tamtéž, s. 33.
18. z: tamtéž, s. 113.
19. z: tamtéž, s. 135.
20. z: HOUŠKOVÁ, D.: Řád cisterciáků v českých zemích ve středověku. Praha 1194. s. 11.
21. z: tamtéž, s. 12.
22. z: tamtéž, s. 124.
23. z: tamtéž, s. 125.

Hodnocení referátu Církevní řády a kongregace v českých zemích ve středověku

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  24. červenec 2008
  14 643×
  6515 slov

Komentáře k referátu Církevní řády a kongregace v českých zemích ve středověku

Milan J.Doležel avalon.mab(zavináč)seznam.cz
Je možno zaslat popis řádů a kongregací v ČR,včetně vyobrazení řeholních oděvů?Díky moc.M.J.Doležel.