Sociální komunikace

Komunikace je jedním z nejdůležitějších procesů vedoucích k ustavování sociálního života. Svým způsobem se jí zabývá téměř každá z existujících věd, ať již prakticky či teoreticky – psychologie se soustředí na komunikaci individuí mezi sebou navzájem (interpersonální komunikace) i se sebou samým (intrapersonální komunikace), sociologie se zaměřuje spíše na komunikaci individua se společností, třeba i reprezentovanou jednotlivými individui, sémiotika se specifikuje na proces označování reality, bez něhož by byla komunikace nemožná, sociální antropologie zkoumá odlišnosti v komunikaci různých kultur, informatika se pokouší nalézt společnou řeč s umělými systémy.

Většinu z těchto přístupů je možné v tuto chvíli pominout. Široké téma komunikace si žádá zúžení hned v počátku, abych nezabředla do všeobecných teoretických výkladů. Z pohledu sociální psychologie můžeme komunikaci rozdělit na verbální a neverbální. Komunikaci neverbální ponechávám přes její důležitost v této práci stranou a zaměřím se především na komunikaci verbální, která skýtá neméně zajímavých podnětů; ostatně tzv. obrat k jazyku je charakteristický pro většinu teoretických směrů, které lze označit za postmoderní. Tzv. postmoderní dekonstrukce sdělení (analýza diskurzu) se stala klíčovým bodem např. u Derridy, Rortyho, částečně i u Habermase. Kritická dekonstrukce je jedním z hlavních metodologických postupů intelektuální části feministického hnutí, které lze v méně angažované podobě považovat za součást gender studies. Velmi zajímavým příspěvkem je v této oblasti konverzační analýza D. Tannen (1991) You Just Don’t Understand, o kterou se opírám v této práci.

Komunikační modely žen a mužů

Tannen poukazuje na skutečnost, která může být z hlediska sociální psychologie interpretována jako narušené sdílení významu sdělení: Smysl sdělení pro jeho původce se významně liší od smyslu sdělení pro příjemce. Denotativní smysl je zachován, konotace jsou pro původce a příjemce odlišné. Důvodem je především odlišná psychosociální zkušenost aktérů komunikace; Tannen se zaměřuje na odlišnosti dané rodovými diferencemi. Přestože analyzuje nejrůznější typy situací a dochází v konkrétních případech k různým závěrům, princip odlišnosti mužské a ženské komunikace v jejím pojetí lze shrnout touto větou: „Přestože všichni lidé potřebují intimitu i nezávislost, ženy se zaměřují spíše na intimitu a muži na nezávislost.“ (Tannen 1991, s. 26) Z toho vyplývá, že muži a ženy ustavují své vztahy k okolí jiným způsobem; zatímco muži usilují o nadřazené postavení ve skupině a bojí se přílišné intimity, která je v jejich očích spojena se závislostí, ženy usilují o intimitu na základě sdílení, z níž by je úsilí o nadřazené postavení vyloučilo. Toto tvrzení je ovšem hrubou generalizací a Tannen z něj nachází četné výjimky, pro tuto chvíli je však dostačující.

Vnímání komunikace skrze tento filtr může vést k četným nedorozuměním, protože totéž sdělení mohou muži a ženy vnímat odlišným způsobem. Tannen uvádí tento příklad: Manželé pracují každý v jiném městě, proto se ve společném domě setkávají pouze o víkendech. Známí je proto ovšem litují: „To musí být hrozné. Jak to můžete vydržet?“ Každý z manželů však v tomto sdělení vidí něco jiného. Ona oceňuje projevený soucit, on však za tímto sdělením vidí náznak, že v jejich manželství něco není v pořádku – ostatně, kdo jim do toho má co mluvit. Skutečný záměr původce sdělení může být obojí. Jiný příklad: On potká svého dávného kamaráda a pozve jej na noc domů, aniž by předem kontaktoval manželku, která se téhož dne vrátila z týdenní služební cesty. Ona to chápe jako podraz a narušení manželské kooperace, sama by něco takového bez porady s manželem neudělala. Pro něj je to samozřejmost, je přece autonomní osobou a nemusí každou maličkost konzultovat s manželkou. Manželky z těchto dvou příkladů vysoko hodnotí kooperaci a vztahy založené na intimitě, manželé oceňují spíše nezávislost a očekávají spíše vztahy založené na soupeření. Tato skutečnost v žádném případě nevypovídá nic o tom, že by snad jedno pohlaví bylo schopno navazovat kvalitnější vztahy než druhé, pro způsob ustavování sociálních vazeb jsou však odlišnosti tohoto typu významné.

Komunikační model založený na rodově diferencovaném vnímání sdělení jsem zaznamenala např. u svých rodičů, a to nejen v souvislosti s jejich vzájemnou komunikací – tento model překračuje hranice manželských svazků. Příklad: Stěžuji si na bolest hlavy. Matka reaguje obvykle slovy „Mě včera taky bolela hlava, celou noc jsem nemohla spát. Asi bude pršet.“ Otec reaguje poněkud jinak: „To máš z toho, že pořád sedíš doma u počítače, běž ven.“ Z těchto dvou jednoduchých reakcí lze odvodit řadu konotací. Předpokládejme, že tato dvě sdělení jsou adresována ženě nebo muži (se zakotveným typickým rodovým komunikačním modelem); mohou tedy vzniknout čtyři typy situací:
a. Matčina reakce je určena ženě, která v ní vidí snahu o kooperaci naznačením sdílené zkušenosti.
b. Matčina reakce je určena muži, který v ní filtrem soupeřivosti vidí snahu bagatelizovat jeho zkušenost a její důležitost přebít vlastní zkušeností (matčinou).
c. Otcova reakce je určena muži, který v ní vidí snahu nalézt řešení jeho problému.
d. Otcova reakce je určena ženě, která v ní vidí výčitku.
Odlišnost mužského a ženského komunikačního modelu však v tomto případě naznačuje i další fakt, který můžeme z předchozí situace odvodit. Matka bolest hlavy pojímá jako jev, který se lidskému tělu prostě stává a souvisí spíše s vnějšími okolnostmi (počasí) než z vnitřními příčinami. Otec jako hlavní příčinu vidí chování postiženého hlavobolem – chod událostí je tedy ovlivňován vnitřními příčinami.

Dopisy chlapců a dívek – odlišné komunikační modely v korespondenci

K potvrzení předpokladu D. Tannen mě však vede jiná skutečnost. V souvislosti se studiem dalšího oboru (čeština) se mi do rukou dostal poměrně obsáhlý soubor soukromé korespondence čítající 343 kusů dopisů, určený k dialektologické analýze.

Dvě třetiny pisatelů v tomto souboru zastupují dívky, což potvrzuje vyšší potřebu verbální komunikace u žen; smyslem této činnosti je utváření a posilování intimních přátelských vztahů. Nejde tedy o čistou potřebu verbálního kontaktu, ale především o posílení vztahu s konkrétní osobou, dívky si tímto způsobem udržují sdílení stejného světa. U chlapců tato kategorie dopisů prakticky chybí, pravděpodobně v důsledku nízké potřeby vytvářet vztahy založené především na principu verbálního sdílení. Přátelství mužů se podle Tannen posiluje společnou činností, přátelství žen konverzací.

Téměř veškeré dopisy psané chlapci jsou adresované dívkám. Asi polovina z nich je kamarádského charakteru, kluci se v nich často svěřují se svými tajnými obavami a starostmi, tj. s problémy, které by při sdělování kamarádům zřejmě nebyly pokládány za důležité nebo by vyvolaly posměch. Jako „duté vrby“ si tedy chlapci v případě dopisů volí spíše kamarádky než kamarády. To neznamená, že se kluci sobě navzájem nesvěřují (Tannen uvádí příklady, kdy bylo odhalení vlastního nitra mezi kluky přijato s pochopením, i příklady, kdy bylo přijato s posměchem), v dopisech ale hraje důležitou roli ještě jedna věc – totiž snaha „nezadat si“, uchovat si nezávislost. V případě dopisů nemá pisatel okamžitou zpětnou vazbu, takže neví, jestli nepíše až moc důvěrné věci, které by adresát mohl zneužít – odhalení vlastního nitra dává v mužském modelu komunikace převahu tomu, kdo poznal „slabost“ druhého a sám zůstal skrytý. V ženském modelu komunikace je poskytování informací obvykle reciproční; podle Tannen ženy často pociťují nutnost svěřovat se proto, že je to očekáváno jako příspěvek ke konverzaci. Můžu potvrdit, že jedné své kamarádce, žijící velmi bouřlivým životem a zahrnující mě pravidelně podrobnostmi ze svého osobního života, se vždy omlouvám za nedostatek informací, které bych mohla na oplátku poskytnout.

Dopisy dívek se v mnohém podobají skutečné konverzaci – nepřítomnost komunikačního partnera mnoha dívkám zřejmě příliš nevadí, aspoň je nikdo nepřerušuje v hovoru. Ostatně v konverzaci dívek často nastávají situace, kdy jedna delší dobu mluví, zatímco druhá ji pouze podporuje povzbuzovacími a kontaktovým výrazy (hm, tý jo, to teda jo, fakt jo?). Důležité události jako mejdany, párty, setkání s chlapci, do nichž jsou právě zamilované, problémy s rodiči a se školou, nově zakoupené věci apod. jsou detailně popisovány, někdy se vyskytují i popisy jiných komunikačních situací typu „ona řekla... a on na to... a já jsem na to řekla...“.

Dva příklady za všechny:

Ve středu nebo ve čtvrtek bych měla dostat dopis od Davida. Tak jsem opět celá napnutá, co hezkýho mi zase napíše. Nechám se překvapit. Snad mě tím udělá radost. No a nebo zase prořvu celý den, jako pokaždé, když mě obšťastní svým dopisem. Ale než ten dopis dostanu, zažiju pravdě podobně perfektní trapas. Ten dopis mi totiž má donést nějaký Davidův kamarád. Nevím jestli jsem Ti říkala o tom klukovi, který mě chce Davidovi přebrat, no tak on. A prej mi ten dopis nedá zadarmo. Takže se mám na co těšit. Myslím, že to bude dost zajímavé.

Z Mikulova tam jelo nejmíň 100 lidí. Hrůza. Byl tam i Franta, Sokol aj Foltýn, ale s tím jsem se moc nebavila. Samozřejmě tam byli i Březáci, ti kde by nechyběli. Ovšem největší bomba, byl tam aj Pavel. To jsem si myslela, že tam bude. Ani jsem ho nepozdravila. Pořád na mě čuměl. Simona byla zase na šrot, Helena to samé a přitom vypila míň než já. Já jsem si dala 5 malých fernetů a trochu šampusu. Ze začátku jsem tam byla s Helou a Novosedlákama. Potom Hela tam pařila s Filipem a já jsem byla s Frantou (opět). Ale špičkově jsme si pokecali a je s ním sranda.

Závěr

Přestože sdílíme stejnou sociální realitu, ne vždy se nám tato realita zcela překrývá. Příčiny neporozumění nemusí spočívat vždy v existenci skutečného problému, ale mohou spočívat i v odlišném komunikačním modelu nebo v odlišném významu téhož sdělení pro původce a příjemce. Tyto odlišnosti ovšem zdaleka nejsou dané pouze a výlučně pohlavím komunikujících, příčin neporozumění je tolik, že všechny klasifikovat snad ani nelze. Neporozumění není pouhou chybou – „komunikačním šumem“, ale především důsledkem hledání společné řeči ve světě neuvěřitelně odlišných jedinců a důkazem diverzity světa, ve kterém žijeme. Existence jediného komunikačního modelu u všech lidí není možná a ani žádoucí, vždyť svět jedinců sdílících všechny významy naprosto stejným způsobem by byl neuvěřitelně nudný. Jejich poznáním nám však umožňuje s nimi počítat a alespoň občas snáze najít společnou řeč.

Bibliografie

Tannen, Deborah (1991): You Just Don’t Understand. Women and Men in Conversation. New York, Ballantine Books.
Plaňava, Ivo (1992): Jak (to) spolu mluvíme. Brno, Masarykova univerzita.
Janoušek, Jaromír (1968): Sociální komunikace. Praha, Svoboda.
Hubík, Stanislav (1999): Sociologie vědění. Praha, Slon, s. 52-69, 147-154, 164-177.
Vybíral, Zbyněk (1999): Co, čím, jak a s kým komunikujeme? Hradec Králové, Gaudeamus.
Výrost, Jozef – Slaměník, Ivan (1997): Sociální psychologie. Praha, ISV.

Autor:
Jméno
Hana Šindlerová
Pracoviště (pozice)
Fakulta sociálních studií MU Brno, Katedra psychologie

Hodnocení referátu Sociální komunikace

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  8 771×
  1679 slov

Komentáře k referátu Sociální komunikace