Ráda chodím na procházky s kamarádkou a se svým pejskem. V okolí (vašeho města) jsem našla spoustu krásných míst, která mě oslovila, ale jedno z nich patří mezi mé nejoblíbenější. Ač se jedná o místo, které je někdy příliš frekventované, podaří se mi občas vystihnout chvilku, kdy se zde nikdo nepohybuje a obklopuje mě jen živá příroda. Pod (městem) zámkem se v houští u rybníka skrývá stará lavička, která mi poskytuje útočiště pro mé rozjímání a snění.
Posadím se a jedním dlouhým pohledem zhlédnu zelenou přírodu, strašidelný mlýn, nekonečnou hráz rybníka přecházející do dnes již prořídlého lesa. Dále mě osloví cizinci ubytovaní v chatkách, zase les… stromy… zahrady… domky… opět keře… stromy… a jsem z té okružní cesty zpět. Uprostřed tohoto zeleného kruhu, přímo pode mnou, září hladina rybníka, na které bruslí vážky a komáři. Občas se v tom tichu ozve šplouchnutí, to když nějaká rybka zvědavě vykoukne nad hladinu. Ano, vše je tak, jak má být. V poklidu se opřu, zakloním hlavu a zavřu oči. V tu chvíli slyším i jiné tvory přírody. Do šplouchání vody notují své árie ptáčci zpěváčci, houslemi přizvukují cvrčci a vše dokresluje šepot listí. Když se řádně zaposlouchám, představuji si celý orchestr. Otevřu oči, abych jej i viděla, ale vždy se děsně leknu. V tom záklonu mě vyděsí zámek, jakoby se nakláněl a chtěl spadnout přímo na mě. Tak jsem se zasnila, vylekala a můžu vyrazit domů.
11. březen 2015
10 579×
239 slov
