Eduardo Chillida, současné sochařství

1924-2002

Bascký sochař Eduardo Chillida je jednou z nejvýraznějších osobností nejen španělské, ale i celé současné evropské kulturní scény. Je známý hlavně pro své železné abstraktní sochy, charakteristické zajímavými a propletenými tvary. Byl nazván jedním ze tří pilířů sochařství 20.století.

Narodil se 10. ledna 1924 v severošpanělském San Sebastianu rodičům Petrovi Chillidovi a sopranistce Carmen Juantegui. Nějakou dobu působil jako profesionální brankář San Sebastianského fotbalového klubu Real Sociedad. Kvůli zranění musel kariéru brankáře opustit, ale vždy pak zdůrazňoval blízký vztah mezi sochařstvím a působením v roli brankáře. Vesmír, v jehož prostoru si pohrávají limity s hmotou.

I když je v jeho díle očividně patrný vliv architektury, jak zvenčí tak i vnitřní konstrukcí, studia tohoto oboru v roce 1948 zanechává a se stěhuje do Francie, kde se věnuje sochařství. Žije v Paříži, pak ve Villenes a spolupracuje s majitelem galerie Aimé Maeghtem. V roce 1950 zde také pořádá svou první výstavu a bere si svou za svou ženu Pilar Belzume, která mu následně porodí 8 dětí. Jeho první práce se koncentrují na ztvárnění lidské formy-busty a torza, pracuje převážně s hlínou a sádrou, pozdější práce jsou již masivnější a abstraktnější. Již v těchto počátcích byl známý. Hlína ani způsob vyjádření ho ale nijak neuspokojuje a po 2 letech se stěhuje zpět do Baskitska nešťastný a v depresích. Usazuje se poblíž Hernani v provincii Guipuzcoa a je přesvědčen o nutnosti změny jeho projevu. Dělá svoji první práci ze železa, přírodním elementu Baskitska, při jejíž realizaci mu pomáhá místní kovář. Brzy si zařizuje vlastní kovářskou dílnu ve svém ateliéru. Jeho práce jsou ovlivněny pracemi Julia Gonzaleze, který měl velký vliv i např. na Picassa.

V roce 1951 vytváří první nefigurativní práci- LLarik, ve které uvědomění prostoru bylo rozvrhnuté jako hmotný a zároveň symbolický element. S železem pak pracoval dalších 10 let. Sochy působí opticky lehce, prostorově vyváženě, i když jsou prováděny v hrubém těžkém materiálu, jako je železo. V roce 1954 se podílel jako i někteří další umělci baskitska na výzdobě pro katedrálu v Aranzazu, zrealizoval zde čtvery dveře. Následující rok vytvořil pro San Sebastianký park pomník pro objevitele penicilinu sira Alexandra Fleminga.

Železo zůstává nejtypičtějším materiálem Chillidových prací, tvořil ale i se žulou, alabastrem, papírem, ocelí, dřevem a betonem. Ve jeho díle je cítit potřeba se poeticky probít z architektonické logiky struktury intuitivním vycítěním rytmu a umístěním. Jak říká, pracuje aby něco poznal, protože se chce učit a řešit umělecké problémy, nedívá se za sebe a to je jeho hnací silou. Otázky a věci, které nezná jsou základem jeho života a práce.

Po prezentaci první výstavy v Madridu roku 1954 se brzy stává známou osobností, přichází řada úspěchů, ocenění a pozvání na další výstavy. Obdrží čestný doktorát na milánské Triennia, 1956 pořádá první samostatnou show v Paříži, 1961 cena uměleckého klubu Rhode Islands, 1966 cena Wilhelma Lehmbrucha, roku 1958 vítězí na Bienále v Benátkách, Kandinského cena, 1981 byl ve Španělsku oceněn zlatou medailí za umění atd. Roku 1983 obdržel evropskou cenu za umění ve Štrasburku. 20 000 marek, které představovala věnoval na obnovu Baskitska po povodních. Za svůj život tak obdržel téměř všechny existující ceny.

Dle Chillidových slov, architektura je pro něj prvek, kterým uvolňuje jakousi vnitřní rebelii. Neustálé překračování limitů podstaty konstrukce je to, co dělá jeho práci originální, dává jeho monumentálním dílům lehkost a dovoluje tak těžkým materiálům jako je ocel, beton či železo oprostit se od této těžkosti aniž by ztratily svou podstatu.I když jsou jeho práce monumentální a masivní, jde z nich cítit jakési napětí a pohyb. Působí zajímavě a lehce, i když jsou to masivní kusy železa a ocele. Největší z jeho prací, De Musica ve Spojených Státech, je 81 tunová ocelová socha se dvěma sloupy s pažemi, které se natahují, ale nedotýkají. Sochy se tak absolutně oprošťují od gravitace a vypadají jakoby tančily.

I když jeho sochy, zdá se, jsou čistou abstrakcí, upřednostňuje být nazýván sochařem realistickým, protože realismus vyjadřuje, ale za pomoci abstrakce. Abstrakce má pro něj silnější vyjadřovací schopnost realistických výjevů, umožňuje souhru pozitivního a negativního prostoru. Při hledání zajímavých rytmů a napětí mezi linií a prostorem používal Chillida techniku stříhání a překrývání kousků papíru. Stíny vytvořené tímto překrýváním pak zvýrazňuje tlustým kaligrafickým štětcem a vzniká tak samostatná linie. Většina Chilidových prací je inspirována baskitskou výchovou a mnoho z nich je titulováno v jazyce Basků Euskera.

Chillida rovněž mistrovsky zvládá kresbu. Jeho grafické práce se objevily s texty Heideggera, Horte Guillena, Ciorana, Eduarda Jabese a Maxe Holzera. Také vytvořil několik malých ale pozoruhodných maleb.

“Co patří jen jednomu člověku, jakoby nepatřilo nikomu!”

Chillida

Chillidovy práce ve veřejných prostorech jsou významnou částí jeho díla. Celkem je to 43 soch instalovaných všude po světě. V Německu najdeme asi nejvíce z nich. Sám Chillida

říkal, že jeho dílo mluví německy, protože Německo je zemí, kde jeho práce byla asi nejlépe pochopena a speciálně oceněna. Harmonicky s rázem okolí, na sebe sochy berou jiné významy a to nás inspiruje podívat se do nás samých a zamyslet se nad vztahem mezi námi a okolím.Jeho práce jsou prezentovány ve více než 20 významných muzeích světa a retrospektivní výstavy pořádal v tak významných městech jako jsou Houston, Berlín, Madrid, Carcas, Londýn a Palermo. Práce jsou např. v Japonsku, Lundách, Munsteru, Madridu, Palma de Mallorca. Pracoval pro Světovou Banku ve Washingtonu, v Paříži najdeme jeho dílo před budovou UNESCO, několik prací je v rodném San Sebastianu, v Guernice-monument postavený při příležitosti 50. výročí zničení města, Madridu, Berlině atd. Jeho nejznámějším dílem je Pienes del Vineto- Hřeben Větru. Skupina tří enormních, lineárních železných forem trvale instalovaných na skalním výstupku omývaným mořem na západním konci rodného San Sebastianského pobřeží. Jako u většiny jiných děl, tak i u tohoto je zde patrné absolutní souznění mezi jeho sochou a okolím, v tomto případě bych řekla, že je vycítění prostoru ještě citlivější a to proto, že se jedná o místo, ke kterému má Chillida silný osobní vztah, prožil zde většinu svého života. Jak sám říkal, často místo školy šel právě na San Sebastianské pobřeží a přemýšlel. Jedna z myšlenek byla odkud se berou vlny na moři. Hřeben Větru je takovou odpovědí.

O jeho díle psali významní matematikové, architekti, filozofové jako Emile Cioran nebo také básník Odtavil Paz. Filozofa Martina Heidegera potkal na benátském Bienále v roce 1968 a následující rok ilustroval jeho knihu Die Kunst und der Raum, tyto práce ale klamně zůstávají jednoduché bez duševního zmatku. Chillida měl spíše velký smysl pro vyváženost, umístění a přesnost než že by tvořil poutavé intelektuální projekty. Jestliže jeho umění mělo nějaký spirituální rozměr, pak to bylo spíše směrované k rázu krajiny. Jeho sochy, i když tak geometrické, stále působí spíše jakýmsi organickým dojmem, přirozeně a přesně zapadají do konceptu krajiny.

„Kdysi jsem snil o utopii. Najít místo, kde mé sochy mohou odpočívat a lidé se mezi nimi budou moci procházet jako v lese.“

Chillida

16. září 2000 se mu tato utopie splnila. Na staré farmě v Baskitsku zakládá muzeum svých prací, Chlillida Leku muzeum. Je to kulminace jeho snů, prostor, kde může dlouhodobě vystavovat několik svých prací zakomponovaných do krajiny. Tuto farmu z roku 1543 na basckém venkově navštívil Chillida poprvé se svou ženou v roce 1983 a okamžitě je ohromila. První koupili jen část pozemku s polorozpadlou farmou a Chlillida zde uschovával své sochy při finálním procesu oxidace železa. Postupně farmu opravili a council jim přizná dalších celých 12hektarů půdy. Toto muzeum je reprezentace jeho soch za celou padesátiletou éru jeho tvorby . Celkem jich tu najdeme 391, z toho 50 velkých a něco přes 300 prací na papíře. Muzeum je rozděleno do tří částí; 40 soch je v 12ti hektarové části rozprostírající se na

kopcích porostlých magnóliemi a duby, druhou část tvoří auditorium s fotografiemi Chillidy při práci, odpočinkovou místností a obchodem se suvenýry a konečně poslední centrální částí je farma Zabalaga, kde najdeme menší díla z oceli, alabastru, granitu, hlíny, dřeva a papíru

Jeho posledním projektem, který se sice plánoval již od roku 1998, ale nikdy nebyl zrealizován a pravděpodobně už ani nebude, je monumentální projekt na hoře Tindaya na Kanárských Ostrovech. Chillida chtěl uvnitř vydlabat prostor o výšce jedenáctipatrové budovy, stejně tak i široký, do kterého nainstaluje skulpturu. Proti jsou ovšem antropologové, kteří se obávají, že bude zničeno to, co považují za otisky stop prehistorického muže, který tam měl sídlit, také ochránci přírody a inženýři si stále ještě nejsou jisti, zda je možné práci provést bezpečně. Toto dílo tedy asi zůstane jen utopií.

V rodném přímořském San Sebastian, žil Chilida s ženou v domě na kopci s výhledem na moře s jeho plastikou Hřeben Větru až do smrti. Umírá 19. srpna 2002 na následky alzheimra ve věku 78 let.

Já sama jsem viděla pouze jedinou jeho práci a to asi před dvěma lety v Madridu, a abych se přiznala, zaujala mě, ale nijak zvlášť neohromila. Při pročítání materiálů o Chillidovi a jeho práci mě ale jeho tvorba začala čím dál víc zajímat a nakonec jsem strávila dny prohlížením si jeho prací a studií nejrůznějších článku o něm a jeho výroků a myšlenek. Dokonce jsem přelouskala i 16ti stránkovou biografii ve španělštině a to je má španělština na hodně základní úrovni. Když jsem se dostala trochu pod povrch věci, jeho práce mě oslovily a teď už při příští návštěvě Španělska plánuji i výlet do Chillida Leku muzea. Muzeum a vůbec všechny práce zakomponované v přírodě, mě oslovily nejvíc. Železná monstra, která samy o sobě vypadají spíš strašidelně, ale jakmile jsou zakomponované v krajině, vypadají, jako by tam patřily, ztrácí na ošklivosti a spíše působí jako nějací exoti, které jsme náhodou měli štěstí zahlédnout. Každopádně nejvíc času jsem strávila nad jeho grafikami. Čistota a vyváženost. Práce, které vypadají tak jednoduše a jsou tak dokonalé. Na Chlilidovi se mi líbí, že jeho umění nepůsobí tím nudným akademickým strojeným dojmem, ale je živé, nevšední, oduševnělé, ale ne přetížené jako spousta současného umění. Také originální, jeho sochy a grafiky jsou vždy rozpoznatelné.

Hodnocení referátu Eduardo Chillida, současné sochařství

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  3 653×
  1637 slov

Podobné studijní materiály

Komentáře k referátu Eduardo Chillida, současné sochařství