Sociologie

Socializace (lat. socialis = společný) je "začleňování" člověka do společnosti. Probíhá- li úspěšně, individuum má v sobě zakotveny sociální normy, hodnoty, vystupování, ale také i sociální role svého společenského a kulturního okolí.

Definice a vymezení pojmu socializace

Def. 1: "..dlouhodobý a komplikovaný proces, při kterém se narozený jedinec zařazuje do společnosti"
Def. 2: „ sled změn, kterými se lidé stávají společenskými, učí se žít ve společnosti
Def. 3: proces vývoje od stádia bezmocného novorozence až po osobu, která si dobře uvědomuje sebe samu a orientuje se ve své vlastní kultuře. Opakem pojmu socializace je diferenciace (případně dezintegrace), která v oblasti sociologie znamená a. zvyšování indididuálnosti, odlišnosti jedinců a za b. zvyšování sociálních nerovností mezi nimi.
Je třeba poznamenat, že socializace rozhodně není pasivním dějem, kdy je člověk formován tlaky společnosti (jedná se o socializační faktory, o kterých pojednám později), ale jedná se o vzájemnou interakci lidských potřeb a působení společnosti, kultury a jazyka.

Účel, smysl a funkce socializace ve společnosti

Pokud jsme tedy určitým způsobem vymezili význam socializace, můžeme se ptát, co je jejím cílem, jaký má v rámci fungování společnosti význam, funkci a smysl.
a. zajištění přetrvání kultury a společnosti
Asi nejdůležitější funkcí popisovaného procesu je předávání norem a vzorců chování a hodnot z generace na generaci a jejich internalizace. Uvedeným způsobem je možné zachovávat jistou kulturní kontinuitu, díky vytváření spojení mezi generacemi. Společnost bez socializace není schopna předat své základní hodnoty a normy a rozpadá se. Popsanou zkušenost prožili např. národy, které zanikli pod vlivem kolonizace. Již dlouho se diskutuje o tom, že v moderním přestává existovat řada tradic a zvyků, že se proměňují hodnoty a normy, které jsou ve společnosti uznávané. V podstatě se tedy mluví o to, že socializace v této funkci začíná selhávat.
b. sociální kontrola
Společnost se snaží zajistit, aby se její členové chovali předvídatelně- tj. hráli sociální role – chovali se očekávaným způsobem. Socializace je způsob, jak uvedený cíl dosáhnout. Keller vyjadřuje sociálně-kontrolní význam socializace následovně: “Proces socializace je univerzálním kulturním prostředkem k zajištěním kontroly chování a myšlení členů společnosti. Jeho cílem je zformovat bytost, která se bude i o samotě chovat tak, jako by byla pod stálým dohledem ostatních členů společnosti“ . Řečeno jednodušeji úspěšná socializace vede k tomu, že kulturní hodnoty a normy chování v nás významně určují naše chování.
Sociální kontrola se týká nejen celé společnosti, ale i jednotlivých skupin (společenství), do kterých je jedinec socializován. Členové sociálních skupin vyžadují, aby se jednání pohybovalo uvnitř těchto stanovených hranic – vyžadují konformní chování.
c. umožnění komunikace (porozumění)
Díky zvnitřněným normám, hodnotám a díky znalosti rolí a očekávání s nimi spojeného je možné realizovat porozumění v komunikaci. Popsané porozumění je umožněné právě závazností jazykových norem a zvyklostí - respektování pravidel jazyka. Jejich Porušování pravidel, jejich odmítání nebo neznalost může potom být příčinou nedorozumění.

Dělení
Socializace se rozlišuje na primární, sekundární a terciární.

Primární socializace
- probíhá v rodině a končí s uzavřenou individualizací jednotlivce. Normy, které se během této socializace vstřebají, platí jako stabilní, ale mohou se během života ještě změnit. Primární socializace trvá do třetího roku života.

Sekundární socializace
- připravuje individuum na jeho roli ve společnosti a probíhá zejména v rodině, ve škole a v kontaktu s vrstevníky. Probíhá zhruba od třetího roku života.

Terciární socializace
- se uskutečňuje v dospělosti a označuje přejímání, které individuum neustále uskutečňuje v interakci se svým sociálním okolím.

Název oddílu: SOCIÁLNÍ RODOVOST (GENDER)
V mnoha společnostech se žena netěšila (a dosud netěší) stejné vážnosti jako muž. Už Starý zákon (Kniha druhá, Leviticus) nařizoval, že porodí-li žena dívku, musí držet očistu o dva měsíce déle, než kdyby porodila chlapce. Ve společnostech praktikujících krevní mstu bývalo výkupné za zabitou ženu mnohem nižší než za zabitého muže. Nejkrutějším projevem nerovnosti obou pohlaví byla infanticída dívčích miminek, jak byla praktikována například u mnoha arabských kmenů - jestliže otec nakonec přece jen dovolil děvčátku žít, bylo to považováno za projev velké laskavosti. Jak se však ukázalo, tato podoba nerovnosti obou pohlaví není nijak univerzální.
Teoretické přístupy k sociální rodovosti
Přístup k otázce sociální rodovosti je i odrazem různých teoretických koncepcí v antropologii. Nejvýraznější rozdíly lze spatřit mezi funkcionalismem, teorií konfliktu a teorií symbolické interakce. Funkcionalismus se zaměřuje především na otázku, kde je původ sociální rodovosti. Teorie konfliktu se naopak zabývá tím, proč tyto rozdíly mezi pohlavími přetrvávají. Konečně teorie sociální interakce vysvětluje způsoby, jakými si sociální rodovost osvojujeme.

Sociální mobilita
- je pojem vyjadřující možnost pohybu jednotlivců nebo celých skupin mezi pozicemi v rámci sociálního systému.
Lze rozlišit mobilitu horizontální, kdy dochází k přesunům prostorovým nebo profesním, aniž se přitom mění výše sociálního statusu migrantů, a mobilitu vertikální, při které dochází ke vzestupu nebo sestupu v rámci stratifikačního prostoru dané společnosti (tyto kategorie jsou obsaženy již v práci P. A. Sorokina Social mobility z roku 1927). Je-li ve společnosti vysoká míra vertikální mobility, jde o typ otevřené společnosti, je-li nízká, jde o typ uzavřené společnosti (krajním typem je kastovní zřízení).
Dále můžeme rozlišit mobilitu intragenerační a intergenerační.
Intragenerační mobilita vyjadřuje změnu pozice během života. Z hlediska jednotlivých životních drah můžeme rozlišit lidi:
imobilní - např. ten, který celý život pracuje v jednom zaměstnání
vzestupně mobilní - kariéra
sestupně mobilní
dramaticky mobilní - např. ten, který střídavě prodělává vzestupy a sestupy
Intergenerační mobilita je porovnáním sociálního vzestupu či sestupu mezi generacemi otců a synů, případně dědů. Většina výzkumů se týká mobility intergenerační, její nízká míra znamená vysoký stupeň seberekrutace v rámci jednotlivých vrstev, ten bývá zjišťován např. u svobodných profesí.
Eisermann rozlišuje Weberovské ideální typy:
společnost stacionární - zde všechny děti zůstávají v postavení svých rodičů
společnost cirkulující - děti ve srovnání s rodiči se dostávají do jiného postavení
Rozlišuje také dva typy sociálního vzestupu:
životní drahou - přechodem z jedné vrstvy do druhé (např. úředník), pohyb je prokalkulovaný dopředu a je dána i jeho horní hranice.
kariérou - tento pohyb není předem vypočitatelný, orientuje se na využití ekonomických tržních šancí a úspěch je měřitelný ekonomickými ukazateli.
Na tomto základě rozlišuje:
společnost byrokratizovaná - pro ni je typická životní dráha.
společnost hospodářská - typická je zde kariéra
Změna statusu se realizuje prostřednictvím mobilitních kanálů. V kastovním systému (Indie) k žádnému pohybu nedocházelo, středověký stavovský systém již v omezené míře pohyb umožňoval. Mobilitními kanály zde byli např. církev, služba v armádě. V moderní společnosti se mobilita uskutečňuje především skrze sféru ekonomickou, důležitou úlohu hraje také dosažené vzdělání a byrokratický aparát. Od přelomu 50.a 60.let většina studií zdůrazňuje dominantní úlohu dosaženého vzdělání, což úzce souvisí s tehdy nastartovaným procesem demokratizace vzdělávání ve vyspělých zemích. Vzdělání však na jedné straně vertikální mobilitu posiluje, zároveň ji však na druhé straně brzdí. Posiluje ji tím, že umožňuje všem jednotlivcům (alespoň formálně) dosáhnout všech pozic za předpokladu, že mají příslušné vzdělání.

Koloběh elit (u Pareta):
Spojuje elity s výkonem, vznikají v každé oblasti lidských aktivit, v každé profesi.
Vládnoucí elita má privilegované postavení. V neelitě se rodí ambiciózní jedinci, snažící se o vstup do elity. Elita se buď otevře a absorbuje je, nebo se uzavře. Pak ambiciózní jedinci začnou shromažďovat moc, získají lid pomocí nové ideologie, slibují nápravu špatné situace lidu. Svrhnou dosavadní elitu a nastupují na její místo. Nově dosazená elita nemá v úmyslu realizovat sliby a vývoj probíhá opět znovu.
Pareto charakterizoval dějiny jako hřbitov elit, které byli svrženy.

Hodnocení referátu Sociologie

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  5 360×
  1202 slov

Komentáře k referátu Sociologie