Paradigmata

ZÁKLADNÍ PARADIGMATA SOCIOLOGICKÉHO MYŠLENÍ

Sociologie je poměrně konzervativní disciplína, je to věda o společnosti a v první řadě ji zajímá, jak je vůbec možné, že společnost dokáže zachovat pevný řád, k jehož respektování jsou vedeni všichni členové společnosti. Rozpad tohoto řádu znamená, že společnost přestává existovat.
V odpovědi na otázku "Jak je vůbec možný řád ve společnosti?" se jednotliví sociologové liší. Rozlišují se 3 mohutné větve soc. myšlení, které na tuto otázku odpovídají různým způsobem:
1) Teorie konsensuální - předpokládá, že v základu soc. řádu stojí nepsaná úmluva, podle níž se lidé vědomě zavazují, že budou dodržovat pravidla umožňující jim vzájemné soužití.
2) Teorie konfliktu - domnívá se, že jakákoliv forma lidského soužití vyhovuje vždy jen část zúčastněných. Ostatní jsou k účasti na daném soc. řádu donuceni, i když to pro ně mnohdy není vůbec výhodné.
3) Teorie interpretativní - svůj zájem přesunuje od společnosti, velkých soc. skupin ke každodennímu životu běžných lidí. Společnost existuje díky tomu, že řadoví členové svým jednáním stále znovu společnost vytvářejí.

TEORIE KONSENSUÁLNÍ

Toto paradigma vzniklo společně se sociologií. Do skupiny konsensuálních teorií zařazujeme: 1) strukturní funkcionalismus
2) teorii sociální směny
Všechny teorie konsensu vycházejí z předpokladů:
1) sociální skupiny jsou integrované
2) společnosti jsou soudržné
3) společenský život závisí na solidaritě
4) společnost uznává legitimní autoritu
5) základní prvky společenského života jsou normy a hodnoty
6) společenský život zahrnuje závazky
7) společenské systémy závisí na konsensu)
8) sociální systémy mají tendenci přetrvávat
9) společenský život je založen na reciprocitě (= vyjadřuje očekávání, že lidé splatí dobro dobrem, a že nepomohou těm, kteří je nějakým způsobem poškodili) a kooperaci
(= spolupráce).
Existují i jistá nebezpečí konsensuální teorie - konsensus jako kategorie vysvětlení se může lehce změnit v nástroj konzervativní ideologie.
ad 1) Strukturní funkcionalismus:
Představoval dominující teoretický systém ve 40. a 50. letech 20. století. Stoupenci tohoto směru mohou citovat A. COMTA, H. SPENCERA nebo PARETA, E. DURKHEIMA - všichni zdůrazňují vzájemnou závislost části systému na celku, význam vnitřní rovnováhy pro fungování soc. organismu, ideu harmonické seberegulace jako cílového stavu chování systému.
Významným představitelem tohoto směru je americký sociolog TALCOTT PARSONS. Působil na Hardvardské univerzitě, nejčastěji jsou citovány tyto jeho práce: The structure of Social Action (1937), The Social System (1951), Societies: Evolutionary and Comparative Persectives (1966).
Parsons konstatuje, že každý soc. systém má určité systémové potřeby, které musejí být uspokojeny, má-li systém v prostředí přetrvat. A sociologie zkoumá soc. struktury, které tyto potřeby uspokojují. Centrální hodnotu v každé společnosti hrají hodnoty.
Parsons rozlišuje 4 roviny systémů, které vymezují podmínky, za nichž probíhá veškeré aktuální chování lidí:
1) Kulturní systém: je souborem sdílených hodnot - ty jsou závazné pro členy společnosti a určují přípustné formy jednání a myšlení. Např. náboženská víra, úcta k národním hodnotám
2) Sociální systém: je souborem rolí a rolových očekávání. Přizpůsobení se předepsaným rolím umožňuje předvídat jednání druhých a do chodu systému zavádí pravidelnost a uspořádanost. Řádný výkon rolí je odměňován, odchylné jednání se trestá.
3) Systém osobnosti: člověk se svými potřebami, motivy a postoji. Správně socializovaný jedinec bude usilovat o cíle předepsané kulturním systémem, v jehož rámci se pohybuje.
4) Systém behaviorálního organismu: zdůrazňuje skutečnost, že člověk je biologický tvor, který se pohybuje v určitém fyzickém prostředí.
Podle Parsonse má každý systém několik zásadních okruhů potřeb, které musí vlastními silami naplnit, jestliže chce přežít v prostředí. Jedná se o potřeby adaptace na prostředí, dosahování cílů, zjišťování vnitřní integrace a udržování vzorců chování.
Kritika strukturního funkcionalismu:
1) S. funkcionalismus staví hypotézy, které nejsou empiricky (tj. na základě zkušeností) testovatelné.
2) Vysvětlení podávaná s. funkcionalismem jsou často teologická - určitý jev je vysvětlován ne ze svých příčin, ale ze svých důsledků
3) S. funkcionalismus není schopen vysvětlit soc. změnu. Má tendenci považovat změny za něco nenormálního, za patologický vývoj.
4) Přeceňuje úlohu normativního prvku v soc. životě. Považuje hodnoty a normy za dané a nevysvětluje jejich původ..
5) Velmi lehce se mění v politicky konzervativní ideologii.
Řadu nedostatků se pokusil a s úspěchem odstranit současník a pokračovatel Parsonse ROBERT KING MERTON - jeho hlavní prací je Social Theory and Social Structure (1949).
Merton je už schopný nejen vytvářet empirické hypotézy, ale zároveň je i ověřovat přímo v terénu. Merton nastiňuje několik teorií - teorii deviantního chování, teorii byrokracie, referenčních skupin (= skupiny, , jejichž členy se chtějí lidé stát a jejíž hodnoty lidé uznávají bez ohledu na to, že patří do jiné skupiny), teorii rolí a rolových konfliktů atd.
Merton rozlišil manifestní a latentní funkci: manifestní funkce určitého jevu jsou známy a kryjí se s motivy jednajících, např. funkcí armády je bránit stát
latentní funkce: např. ta samá armáda bránící stát však latentně může ruinovat stát.
Merton také výrazně přispěl k analýze fungování byrokracie: byrokracie musí spočívat na důsledném dodržování pravidel, má-li vůbec být schopna plnit svoji funkci.
ad 2) Teorie sociální směny:
Tato teorie je v sociologii rozvíjena od přelomu 50. a 60. let 20. stol. Na základní otázku, jak je udržován ve společnosti řád, odpovídá tato teorie pomocí pojmů z ekonomie. Chování lidí = neustálá směna statků a služeb všeho druhu. Konsensus (dobrovolný souhlas zúčastněných) je v této teorii chápán jako nezbytný předpoklad směny, nikdo nemůže být k transakci nucen jinak než tlakem svých vlastních potřeb, a hodnota znamená, že má pro nás něco určitý význam.
Mezi hlavní zastánce této teorie patří: J. THIBAUT, H. KELLEY, G. C. HOMANS, P. BLAU, G. SIMMEL, B. MALINOWSKI, M. MAUSS.
Zdroji této teorie se staly politická ekonomie, behaviorální psychologie a antropologie.
GEORGE CASPAR HOMANS - americký sociolog, napsal práci: The Human Group (1950) - stanovuje zde základní znaky skupinového chování obecně na základě porovnávání malých skupin pocházejících z nejrůznějších kulturních oblastí. Jeho vysvětlení chování společnosti je ale nepřesvědčivé, a to právě proto, že vše, k čemu dospívá, odvozuje ze studia chování lidí v malých, primárních skupinách.
PETER BLAU - americký sociolog, napsal práce: The Dynamic of Bureaucracy (1955), Exchange and Power in Social Life (1964). Kritizuje Homanse, nechce vysvětlovat chování společnosti podle chování malých skupin, ale studuje i chod velkých byrokratických aparátů.
Teorie směny je pokusem o absolutizaci tržní situace na celou oblast sociálního života. Za tuto generalizaci je však placená vysoká cena. Na jedné straně dochází k deformaci pohledu na člověka, na straně druhé k neuvěřitelnému rozmělnění kategorií sociologické explanace.

TEORIE KONFLIKTU

Tato teorie se ustavuje v průběhu 50. let 20. stol. Vzniká jako reakce na jednostrannosti strukturně funkcionálního přístupu. Základní teze:
1) sociální systémy jsou založeny na protikladech
2) společnosti jsou nutně vnitřně rozdělené
3) život ve společnosti generuje strukturní opozici a nepřátelství
4) společenský život generují strukturní konflikty
5) každá společenská diferenciace zahrnuje mocenskou nerovnost
6) základními prvky společenského života jsou zájmy
7) soc. život obsahuje nátlak
8) společenský život generuje různost zájmů
9) sociální systémy mají tendenci ke změně
Teorie konfliktu se zabývá otázkami jako jsou: "Jaké síly udržují soudržnost sociálního zájmu?", "Jakou povahu má vnitřní strukturace společnosti a k čemu slouží?", "Jaký je původ soc. nerovností?" apod. Teorie konfliktu se vlastně ptá, pro koho je existující stav funkční, komu daná instituce nebo organizace slouží.
Základním východiskem teorie konfliktu je neodstranitelná protikladnost zájmů. Problematice konfliktů se věnovali američtí sociologově GIDDING, ROSS, WARD, E. PARK, W. BURGESS.
LEWIS COSER - obnovil zájem o teorii konfliktu. Významná je jeho práce The Functions of Social Conflict (1956) - snaží se v ní dokázat, že konflikty mohou přispívat k upevnění soc. řádu. Říká, že konflikt s cizí skupinou pomáhá ustavit a udržovat identitu skupiny vlastní. Rozlišuje realistický a nerealistický konflikt.
Realistický - je řešením reálně existujícího sporu, silnější vítězí a konflikt je uzavřen.
Nerealistický - akt agrese se stává cílem sám o sobě, není důležité, na čem se agresivita vybije. Neukončí ho žádné vítězství, každé agresora jen povzbudí.
Coser se domnívá, že absence jakýchkoli konfliktů nemůže sloužit jako indikátor stability skupiny. Naopak, právě ty skupiny a společnosti, které dovolí rozehrát celou škálu konfliktů okrajových, mají větší šanci zabránit propuknutí konfliktů zásadních.
Pozornost si zasluhuje i termín antagonistická kooperace = lidé spolupracují proto, že koalice s druhými posiluje jejich vyhlídky na osobní prospěch. Konflikt lidi spojuje, místo aby je udržoval trvale rozděleny.
CHARLES WRIGHT MILLS - jeho verze teorie konfliktu je krajně kritická. Jeho práce The Power Elite (1956) a The Sociological Imagination (1959) byly přeloženy do češtiny. Mills odhaloval rozpory skryté pod povrchem prosperující společnosti a problematizující samotný smysl její prosperity. Poukazoval i na to, jaký existuje rozpor mezi povahou společnosti a idylickým obrazem, který o společnosti vytváří akademická sociologie. Tvrdí, že jedním z největších problémů moderní doby, která je zaměřená jen na konzum, s jejími zdokonalenými formami manipulace se stává problém, jak motivovat lidi k tomu, aby byli ochotni nést zátěž svobody. Ukazuje se totiž, že někteří lidé prostě nechtějí, anebo ani nejsou schopni používat tolik rozumu, kolik vyžaduje svoboda.
RALF DAHRENDORF - rozpracovává teorii konfliktu, jeho koncepce je nejúplněji obsažena v práci Soziale Klassen und Klassenkonflikt in der industriellen Gesellschaft (1957).Trvá kategoricky na tom, že každý konfliktní model společnosti musí být založen na polaritě dvou protikladných sil (nejde jen o rozpor mezi vlastníky a nevlastníky, ale hlavně o rozpor mezi těmi, kdo kontrolují výkon moci, a těmi, kteří jsou z výkonu moci vyloučeni). Nerovné rozdělení legitimní moci se ve vyspělých společnostech 20. stol. projevuje především ve dvou oblastech: v oblasti politiky v rámci národního státu a v oblasti ekonomiky v rámci podniků.
RANDALL COLLINS - je autorem zatím nejsystematičtější verze sociologie konfliktu. Publikoval ji v práci Conflict sociology: Toward an Explanatory Science (1975). Collins se domnívá, že třídní postavení ve společnosti má být určeno podílem na moci. Podíl na moci je určován aktivitou a postavením v konverzaci. Zároveň však připouští význam mimořečových faktorů (majetek, úřad, moc aj.) pro postavení v konverzaci.

INTERPERSONÁLNÍ SOCIOLOGIE

Interpretativní sociologie netvoří jednotnou školu. Řadíme sem:
1) symbolický interakcionalismus
2) fenomenologickou sociologii
3) obtížně zařaditelné sociology, jejichž díla jsou však silně ovlivněna interpretativními postupy
ad 1) Symbolický interakcionalismus:
Vychází z toho, že svět, který nás obklopuje, je závislý na našem přístupu k němu. Lidé jsou aktivní bytosti, které při svých setkáváních navzájem vyjednávají podobu reality. Lidský svět je v tomto smyslu výtvorem těch, kdo v něm žijí. Společnost je výtvorem svých členů, není však výtvorem hotovým, minutu po minutě je svými členy znovu předělávána.
Termín symbolický interakcionalismus byl poprvé použit roku 1937 HERBERTEM BLUMEREM. Nejvíce tento směr ovlivnili WILLIAM JAMES a JOHN DEWEY.
CHARLES HORTON COOLEY - domnívá se, že si člověk buduje své mínění o sobě nikoli nezávisle na druhých, nýbrž tak, že se snaží pohlížet na sebe jejich očima (koncepce tzv. zrcadlového Já). Názory druhých jsou směrodatné pro budování jeho vlastní identity. Závazné je přitom mínění zejména těch lidí, se kterými se setkává nejbezprostředněji, v rámci primárních skupin.
WILLIAM THOMAS - je autorem definice situace: lidé nejednají podle toho, jaký svět je, ale podle toho, jak svět sami chápou, vidí, interpretují.
GEORGE HERBERT MEAD - je považován za vlastního zakladatele symbolického interakcionalismu. Zamýšlí se zejména nad pojmem sociálního Já a věnuje se analýze procesu, ve kterém se Já vytváří, tzn.interakci s druhými lidmi, při níž dochází k výměně gest a slov, tedy verbálních i neverbálních symbolů.
ERVING GOFFMAN - analyzuje, jakými způsoby lidé manipulují v průběhu interakcí s dojmem, který činí na druhé lidi. Je to sociologie přetvářky, jejíž aktéři sledují dovedným výkonem předepsaných rolí své vlastní cíle. Jeho významnou prací je The Presentation of Self in Everyday Life (1959). V práci Interaction Ritual (1967) zase popisuje na řadě příkladů provozování rituálů vzájemné úcty.
HUGH DALZIEL DUNCAN- stejně jako Goffman studuje symbolické rituály, ale nejen v rovině každodenního setkávání, ale navíc v souvislostech s velkými celospolečenskými dramaty. Podle něj je každá společnost uspořádána hierarchicky. Nerespektování tohoto řádu je považováno za provinění. Duncanova ústřední otázka zní: "Jakým způsobem je pomocí symbolů vytvářen a udržován soc. řád?" Základním symbolickým prostředkem je způsob vhodného chování. Dobré způsoby jsou denní řečí hierarchie. Udržují podřízené na místě, které jim náleží, vyzvedávají kvality nadřízených a umožňují kontakt mezi sobě rovnými.
HAROLD GARFINKEL - je zakladatelem etnometodologie, přístupu, který stojí na rozhraní mezi symbolickým interakcionalismem a fenomenologickou sociologií. Jeho hlavní myšlenky jsou obsaženy v práci Studies in Ethnometodology (1967). Etnometodologii zajímají spekulace běžných lidí, kteří svou činností vytvářejí realitu. Zajímají ji především 2 otázky:
1) Jak chápou svět svého každodenního života běžní lidé?
2) Jak je vůbec možné, že ho mohou chápat právě takto?
Etnometodologie zkoumá metody, pomocí nichž lidé dodávají smyslu svým každodenním aktivitám. Garfinkel používá pojmu reflexivita pro popis toho, jak lidé strukturují své každodenní aktivity. Strukturují je tím způsobem, aby podpořili předpoklad, že svět je skutečně takový, jakým se jim zdá být.
ad 2) Fenomenologická sociologie:
Za jejího zakladatele je považován teoretik ALFRED SCHUTZ, který napsal práci Der sinhafte Aufbau der sozialen Welt (1932), a které bylo znovuobjeveno teprve v 60. letech. Schutz orientuje sociologii na zkoumání zcela všedních aktivit každodenního života.
Fenomenologická sociologie zkoumá svět každodennosti, svět běžných aktivit lidí, které zpravidla ani nenapadne tázat se po tom, je-li svět skutečně takový, za jaký ho považují. Ve svém přirozeném postoji berou prostě věci za dané, berou je tak, jak přicházejí. Za stejně samozřejmé považují i to, že druzí lidé vidí svět právě tak jako oni.
Fenomenologickou sociologii také zajímá, jak tento zároveň neproblematický a zároveň vysoce strukturovaný svět vzniká a čím je ve vědomí lidí udržován. Celý život se skládá ze sérií více či méně typických situací a pro každou existují předpisy, jak se v ní zachovat. Díky tomu má člověk pocit, že bezpečně ví, co znamenají jednotlivé předměty, události i lidé, jak je třeba s těmito předměty zacházet a jak je třeba se vůči těmto lidem chovat.

Hodnocení referátu Paradigmata

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  10 200×
  2189 slov

Komentáře k referátu Paradigmata