Psychologie osobnosti

Pojem osobnost

Osobnost bývá v psychologii definována různě, vždy podle toho, jaký osobní model je v pozadí definice a jakými metodami osobnost zkoumáme. Nejčastěji je definována jako celek duševního života člověka. Slovo OSOBNOST (peronality) je odvozeno od masky (persona) antických herců. V běžné řeči označovala persona také charakter nebo roli (kterou maska představovala), sociální postavení a konečně také vlastnosti, které k němu dopomohly.

Pro H.J Eysencka je osobnost poměrně stálá jednota charakteru, temperamentu, intelektu a těla, což umožňuje konečný výsledek našich zvyků.

Pro J.B. Watsona je konečný výsledek našich zvyků.

Všichni se ale shodují na jednom: nejvlastnějším znakem osobnosti je její jedinečnost, výlučnost, odlišnost od všech jiných osobností.
-Psychologie tímto termínem označuje nejen významnou, vynikající,důležitou osobnost, ale také osobnost patologickou, průměrnou či dokonce zločinnou. V psychologickém významu je tedy osobností každý člověk.
-Oblast zkoumání psychologie osobnosti obvykle bývá rozdělována do 2 částí:
-OBECNÁ PSYCHOLOGIE OSOBNOSTI-hledá společné struktury prožívání a chování, které existují i přes individuální odlišnosti. Formuluje výpovědi, které jsou platné pro všechny osoby.
-DIFERENCIÁLNÍ PSYCHOLOGIE OSOBNOSTI- zabývá se strukturálními zvláštnostmi prožívání a chování určitého člověka, určitého individua.
Konstantnost- relativně stejné tendence jednání a vzory reagování
Identita- vychází z konstantnosti, relativně přetrvávající jedinečnost osobnosti pozorovaná sebou nebo druhým.

-První přístupy k osobnosti
-Psychologie všedního dne vychází z naivních teorií osobnosti, které vznikly částečnou metodou „pokus a omyl“. Nejdříve jsme silně ovlivněni „prvním dojmem“ a máme sklon přizpůsobovat své pozdější soudy o člověku tomuto prvnímu dojmu tak, aby byly s tímto dojmem totožné. Oto přiřazení vlastností, které pokládáme za příčinu určitého chování, aniž bychom měli možnost kontroly, označujeme odborně jako proces atribuce.Vznikají zkreslení, která často působí jako předsudky.
Atribuční chyba- tato chyba vzniká v důsledku tendence vidět příčinu chování druhých v určité dispozici, zatímco vlastní chování interpretovat jako závislé na situaci.

Haló efekt- tendence usuzovat na základě jednotlivých náhodných znaků na přítomnost dalších podstatných znaků nebo na celou osobnost.

Pygmalion efekt(Rosenthalův efekt)- vývoj, chování a výkon lidí je závislý na tom, co se od od nich očekává.
Projekce-při posuzování určitého člověka se může stát, že je posuzující ovlivněn.

Předpokládanou podobností posuzovaného s jeho osobou. Pak mu připisuje pozitivní vlastnosti, o kterých se domnívá, že je má on sám, nebo také negativní vlastnosti, které sám na sobě pociťuje.

Kategorizace- zanedbáváme individuální jedinečnost a přisuzujeme postiženému

Charakterové vlastnosti, které obecně předpokládáme u většiny členů dané skupiny (učitelé- „typický učitel“)

Posuzování podle vnějších projevů- je taká jednou ze strategií „naivních teorií osobnosti“.
Mimika, gestikulace, držení těla= řeč těla-poselství, které doplňují řeč a slouží k neverbální komunikaci.

Typologie osobnosti

Antičtí lékaři HIPPOKRATES a GALENOS rozlišovali 4 temperamenty
-lehkokrevného sangvinika
-těžkokrevného melancholika
-horkokrevného cholerika
-chladnokrevného flegmatika
Podle těchto lékařů zdraví a nemoc závisí na vzájemném poměru jednotlivých složek(látek, sil apod.) v organismu. Jejich správný poměr, harmonické vyvážení se projevuje zdravím. Odchylky od optimálního poměru vedou k nemocem. Správný poměr, vyvážené smísení složek se latinsky vyjadřuje termínem TEMPERAMENTUM. Šlo o vyvážení čtyř předpokládaných hlavních tekutin v těle:krve (sangius)
hlenu (flégma)
žluté žluči (cholé)
černé žluči (menania cholé)
Odchylky od optimálního vyvážení, od temperamentu, vedou také k výrazným psychickým rozdílům mezi lidmi. U Galenových následovníků postupně došlo ke zjednodušenému učení o čtyřech temperamentech:-u sangvinika převládá krev, u flagmatika hlen, u cholerika žluč, u melancholika černá žluč. Za schématem čtyř temperamentů však byla hlubší idea, vyjádřená již u Alkmaiona:pro zdraví a nemoc i pro adekvátní fungovámí psychických procesů a vlastností má základní význam přiměřený poměr, rovnováha jednotlivých složek lidské přirozenosti.
Tyto 4 typy lze krátce charakterizovat následujícím způsobem.
Sangvinik- bezstarostný, plný nadějí, žije pro daný okamžik, nemyslí na budoucnost.
Melancholik- bere vše velmi vážne, vždy nachází nějaké důvody ke znepokojení, vztahuje nepříjemné věci ke své osobě.
Cholerik-vznětlivý, impulzivní, ale pořádkumilovný, neústupný, chamtivý.
Flegmatik- v negativním smylu :má sklon k nečinnosti, tendenci soustředit se jen na nasycení
a spánek;
v pozitivním smyslu: rozvážný, stálý, snášenlivý, přemýšlivý

E.Kretschmer rozlišil 3 základní typy podle stavby těla.
Pyknik- má postavu se zvětšeným objemem hrudníku a břicha. Projevuje se u něho sklon
K obezitě.
Leptosom-má štíhlou postavu.
Atletik- má výrazně rozvinuté svalstvo a kosrtu.
Typy se liší také tvarem hlavy a dalšími somatickými znaky,ale i psychickými vlastnostmi.
Pyknici bývají zpravidla družní a veselí, s občasným přechpodem k depresi, mají cyklotymní temperament.
U leptosomů nalezneme zpravidla schizotymní temperament:většinou jsou uzavření, buď přecitlivělí, nebo chladní, bez živého projevu emocí; nebo se u nich střídají extrémy přecitlivělosti-necitelnosti.
Atletici mívají viskózní temperament (odpovídá přibližně flegmatickému) vyznačují se lhostejností, netečností, která se občas střídá s výbušností.
Kretschmer chápal typy jako závislé na převaze jednoho ze tří hypotetických hormónů v krvi, o čemž rozhoduje dědičnost. Podobné tři typy rozlišil Američan W. Sheldon : pyknikovi odpovídá endomorfní typ, atletikovi mezomorfní, leptosomovi sktomorfní typ.

Z typologií uveďme ještě podrobně propracovanou a vlivnou typologii C.G Junga.
-Byl to curyšský lékař (1875-1962). Ve svém díle „O PSYCHOLOGII NEVĚDOMÍ“ hovoří o 2 formách lidské osobnosti:introvertované a extravertované.
Intravertovaná osobnost- se vyznačuje váhavým, reflexním, do sebe staženým bytím
Obtížně se schovává za nedůvěřivé pozorování.
Exravert- je vstřícná, otevřená a ochotná bytost, která se rychle vpraví do každé situace,
Snadno navazuje kontakty, bezstarostně a důvěřivě se pouští do riskantních
Situací.

 

Jiný způsob rysového vyjádření osobnosti a jejích rozdílů je dimenzionální.
Protiklad-citlivý X necitlivý, agresivní X neagresivní, svědomitý X nesvědomitý…se nechápe jako dvojice ostře odlišených vlastností, ale jako dimenze. Uvedené dvojice přídavných jmen vyjadřují krajní charakteristiky, mezi nimiž existuje řada přechodných forem.
Dimenze extraverze-introverze se nachází ve většině moderních modelů osobnosti.

Modely osobnosti

psychoanalytické modely osobnosti a příbuzné přístupy
Psychoanalýza Sigmunda Freuda- osobnost jako dynamická struktura
Sigmund Freud- byl vídeňský neurolog a psychiatr. U svých pacientů opakovaně zjišťoval
Nezvládnuté problémy.Společným jmenovatelem těchto problémů byl rozpor mezi vnitřním, biologickými silami, zejména sexualitou a nátlakem zvenčí, omezováním a zákazy společnosti její přísnou a pokryteckou morálkou. Dosavadní psychiatrie a psychologie zdaleka nepostačovala k popisu a k vysvětlení terapeutických zkušeností. Freud byl nucen vytvořit nový obraz osobnosti.
-Jedním z nejdůležitějších Freudových objevů je objev nevědomí. Vztah mezi vědomými a nevědomými částmi duševního života ilustruje Freud na srovnání s ledovcem v moři:neviditelný, nevědomý podíl je mnohem větší než vědomý a viditelný; určuje těžiště, druh a směr pohybu a tak i osud ledovce.
Psychický aparát-Freudův strukturální model
Freud nejprve formuloval model, ve kterém člení „psychický aparát“ na tři systémy: vědomí,předvědomí a nevědomí.
Za vědomí považuje Freud relativně malou část duševního dění („vrchol ledovce“), totiž
Sumu toho, co v daném okamžiku vnímáme a poznáváme.
Jako předvědomí označuje všechny obsahy, které sice nejsou spontánně přítomné, ale
můžeme si je uvědomit zapojením volního úsilí (např. co jsme dělali před několika hodinami).Předvědomí je zásobníkem našich vzpomínek.
Oblast nevědomí zahrnuje všechny pudy a pudová přání, která určují naše jednání, aniž
Bychom je zpozorovali. Obsahem nevědomí se mohou stát zážitky, pocity a přání prožívané jako ostudné, ohrožující nebo sociálně nepřijatelné:proto byly potlačeny do nevědomí. Tyto obsahy si nelze uvědomit tak snadno jako u obsahů předvědomí, důvodem je cenzura.

-Mnoho jevů lidského duševního života, především každé deformování, které Freud označil jako neurózu, však lze vysvětlit jen s pomocí diferencovanějšího modelu. Freud proto formuloval strukturální model se třemi psychickými instancemi-
Id-ono (zásobník pudů a energie)
Ego-já ( prostředník mezi nároky Id, pokyny Super ega a požadavky reality)
Super ego-nadjá (funkce svědomí, sebepozorování, ideálního obrazu)

Instance Id obsahuje všechno to, co je zděděné nebo co bylo potlačeno, především pudová hnutí. Id pracuje na „principu slasti“. Z něj se vyvíjí pod vlivem vnějšího světa Ego. To rozlišuje, zda budou dané pudové potřeby uspokojeny nebo ne. Z Ega se nakonec vyvíjí Super ego. V něm „přežívají“ trestající i chválící rodiče. Jejich příkazy a zákazy vykonávají v podobě „svědomí“ určitou morální cenzuru.

Sen

Freud hovořil o snu jako o „via regia“, o královské cestě“ do nevědomí. Předpokládal, že nevědomé obsahy mohou během spánku proniknout cenzurou , ale v přetvořené a zkomolené podobě. Vycházel zde z předpokladu, že každý sen odpovídá nějakému potlačenému přání.
Zdrojem snů jsou na jedné straně dětské vzpomínky, tělesné podněty a prožitky působící na spícího a přání z uplynulého dne („zbytky dne“).

K mechanismům snové práce patří:
Zhuštění: Jedna představa zastupuje několik asociačních řetězců: různé elementy mohou být sloučeny do jednoho snového obrazu.
Přesunutí: Význam a intenzita představy může přejít na jinou představu, která je s původní představou spojena asociací.
Převedení na vizuální obrazy: Nevědomé snové myšlenky se s ohledem na srozumitelnost transformují do vizuálního znázornění.
Sekundární zpracování:Restrukturování snu s cílem přetvořit ho do koherentního a srozumitelného celku („ohled na srozumitelnost“); příliš absurdní nebo nesouvislé elementy jsou vyřazeny,mezery vyplněny atd.

Když nejsou dětské potřeby naplněny, vzniká úzkost. Jako čtyři základní typy úzkosti označuje FREUD:
-úzkost z odloučení od matky
-úzkost ze ztráty lásky
-kastrační úzkost
-úzkost ze Super ega

K obraně proti ohrožující úzkosti si individuum vytváří obranné mechanismy (potlačení, projekce, reaktivní výtvor, identifikace, regrese, popření, sublimace).
V psychoanalytické situaci dochází k uvědomování pacientových konfliktů z raného dětství technikou volných asociací a ke zpracování přenosu. Tyto konflikty jsou zpracovávány analytikovými interpretacemi.
Freud považoval psychické dění za ovlivňované protikladnými silami.:pudem slasti a pudem smrti.
Teoretický systém psychoanalýzy zahrnuje následující základní teze,které ovlivnily mnoho kulturních oblastí:
-V duševním životě se neděje nic náhodně, i když příčiny nelze vždy poznat. Motivace a
psychické konflikty dospělých jsou podmíněny zvláštnostmi vývoje v raném dětství.
-Rozhodující impulsy pro lidské chování, myšlení a cítění jsou nevědomé. Člověk (podle Freuda) „není ani pánem vlastního domu“ . Pokud dojde k uvědomění významných duševních procesů raného dětství, mohou být psychické poruchy odstraněny.

-Carl Gustav Jung-Analytická psychologie
Švýcarský lékař Carl Gustav Jung (1875-1961) pracoval pod vedením psychiatra Eugena Bleulera (který zavedl pojem „schizofrenie“) na Nervové klinice Burghölzli v Curychu, když se seznámil s Freudovou psychoanalýzou a začal se jí intenzivně zabývat. Stal se prvním prezidentem „Mezinárodní psychoanalytické společnosti“. Roku 1913 však opustil psychoanalytickou školu a formuloval svou vlastní teorii.
Usiluje o vyrovnání se s vlastním nevědomím a nalezení vlastního pravého já (individuace).

-Alfred Adler-Individuální psychologie
Oční lékař Alfred Adler (1870-1937) opustil roku 1911 po bouřlivém konfliktu „Vídeňskou psychoanalytickou společnost“ a založil „Spolek pro svobodné psychoanalytické zkoumání“ Adlerovo učení, které pojmenoval „individuální psychologie“ mělo velký vliv na pedagogiku. Založil „poradny pro výchovu“ , vyučoval na Pedagogiu města Vídně a angažoval se v dalším vzdělání učitelů.
Adler nepovažoval za příčiny neuróz konflikt mezi vědomím a nevědomím, ale viděl ho v reálné společenské situaci přetíženého člověka.Považuje za rozhodující pudovou sílu touhu po moci jako kompenzaci pocitu méněcennosti.

-Neopsychoanalýza
představuje další vývoj psychoanalýzy. Neoanalýza odmítla některé Freudovy koncepty (rozhodující význam sexuality) a místo nich zdůrazňuje vlivy vnějšího světa, společnosti a kultury na vývoj osobnosti. Alfred Adler, v jehož teorii byl poprvé zdůrazněn vliv prostředí a společnosti na dítě, je považován, za duchovního otce neoanalýzy.
Podle Karen Horneyové je nutné zohlednit současnou situaci i u konfliktů, které mají svůj původ v dětství. Erich Fromm přejal Jungovou individuaci a zdůraznil konflikt mezi svobodou a vazbou.

-Nová vídeňská škola
je reprezentovaná Viktorem E. Franklem, který vidí v existenciální analýze neboli logoterapii možnost zvládání konfliktů prostřednictvím hledání smyslu.Frankl neposkytuje pacientům žádná vysvětlení, proč trpí (rodiče, okolí,“okolnosti“), ale snaží se je dovést k tomu, že smysl jejich života a jejich osud mají ve svých rukou. Život má podle Franklova pojetí smysl tehdy, když se člověk realizuje v nějakém díle, v lásce nebo v utrpení, a tím sám sebe přesahuje.

-Přístup psychologie učení-osobnost jako výsledek procesů učení
Vědci zabývající se osobností, jako John B. Watson (1878-1958) a Burrhus Frederic Skinner , vycházeli z předpokladu, že chování je z větší části naučené. Osobnost chápali jako výsledek individuálních procesů učení, v jehož průběhu jsou určité reakce zpevňovány a jiné zase odstraňovány.
A.Bandura zkoumal jako samostatný princip učení pozorování a také „modelové učení“. Výzkumy přinesly nové výsledky, například modelové učení agresivního chování, a přispěly k vývoji terapeutických technik.
Behaviorální terapie:
Různé formy behaviorální terapie vycházejí z předpokladu, že psychicky nemocný se naučil určité chování (symptom, např. koktání,tik), které obtěžuje pacienta i jeho okolí. Cílem terapie proto je umožnit pacientovi žít bez symptomů. Lze toho dosáhnout cíleným „přeučením“ vycházejícím z teorie operantního podmiňování.
-Vyhasínání- Jestliže chybné chování klienta není žádným způsobem zpevňováno, pozitivně ani negativně, pozvolna vymizí. Například když koktající člověk není okolím na svou vadu upozorňován (nelitují ho, neberou mu slova z úst) může být koktání způsobené nejistotou odstraněno.
-Systematická desenzibilace
-Přesycení-tato forma terapie je opakem systematické desenzibilizace. Představuje-li si klient podnět, který v něm vzbuzuje úzkost, co nejintenzivněji, pak se úzkost dostaví („panika“). Jestliže se tato situace opakuje, přestává daný podnět úzkost vzbuzovat.
-Averzivní terapie- Při této terapii je nežádoucí chování při svém výskytu negativně zpevněno („trestáno“). Například alkoholik dostává elektrickou ránu jakmile sáhne po sklenici. Tento postup je sice efektivní, ale eticky pochybný.
-Pozitivní zpevnění- Představuje protiklad k averzivní terapii. Žádoucí chování klienta je pozitivně zpevněno („odměněno“).
-Trénování sebejistoty-Různými metodami jsou nacvičovány takové situace, ve kterých pacient reaguje zablokováním. Tímto způsobem lze ovlivnit plachost, poruchy navazování kontaktu atd. Po zdařilé terapii se pacient dokáže sebejistě projevit i v reálné situaci.
-Biofeedback-Tento nový postup, který se většinou používá spolu s dalšími formami behaviorální terapie, je zaměřen na klientovu vědomou kontrolu vegetativně řízených tělesných funkcí (např. srdeční frekvence, krevní tlak). V tom se podobá autogennímu tréninku. Klient obdrží prostřednictvím diagnostického přístroje (např. měření krevního tlaku) okamžitou zpětnou vazbu o vůli neovlivnitelné tělesné funkci. Jestliže se jejich hodnoty nacházejí mimo normu (např. zvýšený krevní tlak jako následek stresu), pak je to klientovi signalizováno opticky nebo akusticky. Klient se má naučit ovlivňovat své tělo tak, aby se naměřené hodnoty znovu objevily v pásmu normy, např. tím, že se vědomě uvolní, a tak svůj krevní tlak sníží.

Obě rozdílné terapeutické koncepce: psychoanalýza a behaviorální terapie, které se v klinické praxi často kombinují, mají následující přednosti a nedostatky:

Klasická psychoanalýza Behaviorální terapie
Přednosti Přednosti
-zaměřuje se na příčiny duševních -vysoká, snadno ověřitelná úspěšnost
poruch, a ne pouze na vnější symptomy (75-90%)
-léčení neprobíhá v umělém laboratorním -kratší doba, nižší finanční náklady
prostředí, výsledky láčení obstojí -nezávislost na intelektuální a vyjadřovací
i v běžném životě úrovni klienta
-metody může aplikovat i pomocný
personál

Nedostatky Nedostatky
-drahá a dlouhodobá (trvá roky) -léčí pouze vnější symptomy a neodstraňuje neodstraňuje hlubší příčiny
-závislá na úrovni inteligence -„odměny“ jsou v běžném životě
a vyjadřovací schopnosti pacienta přidělovány jinak než v behaviorální
-uzdravení dosažené psychoanalýzou terapii
je obtížně ověřitelné a dokazatelné: -„uzdravení“ je často omezeno pouze
Skutečně způsobuje uzdravení umělé laboratorní prostředí
Psychoanalytický postup (a ne jiné vlivy)?

 

-Humanistické modely osobnosti
Na osobnost je v tomto přístupu nahlíženo jako na proces sebeuskutečňování.V tomto procesu hraje zvláštní roli osobní růst, spontanetia a kreativita (A.Maslow,C.R.Rogers, A.a R.Tauschovi)

-Systemické přístupy
V tomto modelu je osobnost chápána jako propojený systém, který reguluje sebe sama. Tj. své chování řídí určitým směrem pomocí vlastních mechanismů).

-Statistické přístupy
Faktorový model osobnosti předpokládá, že základem osobnosti je specifická kombinace lidských znaků. Faktory lze získat statistickým postupem (testy a analýzou dat). Individuální vzory chování jsou vysvětlovány charakteristickým sycením faktorů.(J.P.Guilford, R.B.Cattel, H.J.Eysenck).

Ve všech základních problémech psychologického přístupu k osobnosti se projevuje směřováním k syntéze protichůdných koncepcí. Opakovaně se ukázalo, že brzdou teoretického poznání i praktických aplikací je dogmatické vyhlašování jediné koncepce- ať je to kterákoli- za jedinou a úplnou pravdu, nesnášenlivost k jiným názorům, nebo dokonce využívání mocenských a administrativních prostředků k jejich potlačení. Složitý a odpovědný úkol, jímž je poznávání osobnosti a pomoc k jejímu zdravému vývoji, vyžaduje spolupráci psychologů a pracovníků příbuzných oborů i různých názorů a syntézu různých hledisek.

Hodnocení referátu Psychologie osobnosti

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  6 640×
  2617 slov

Komentáře k referátu Psychologie osobnosti