Sociologie současné rodiny (Francois De Singly)

JIHOČESKÁ UNIVERSITA
Teologická fakulta
Práce na Církevní právo

Sociologie současné rodiny
Francois De Singly

Zadal: ThDr. Jiří Kašný
Vypracovala: Iva Molnárová, IV. ročník
Obor: Pastoračně – sociální asistent
Pedagog volného času
Akademický rok: 2001/2002, letní semestr
V Hradci Králové 27. března 2002

Knížka Sociologie současné rodiny popisuje především rozdíl a vývoj změn od tradiční rodiny k moderní a postmoderní rodině. Obsahuje pokusy sociologů popsat a rozebrat současnou společnost. Úspěch jejich metody je sporný, jak upozorňuje i sám autor. Důležitý je určitý nadhled k výsledkům. Je potřeba si uvědomit, že snaha objektivně popsat vztahy může být zavádějící, ale zároveň výsledky nás upozorňují na skryté a neuvědomované skutečnosti a motivy jednání. Nutné je brát v potaz i názory a postřehy samotných aktérů, citově zainteresovaných. (Jejich názory se projevují ve výzkumech a rozhovorech). Přesto však k vědeckému popisu struktury a funkcí rodiny ve společnosti je nejdůležitější vědecký odstup.
Základní rysy současné proměny rodiny jsou:
 privatizace – kdy se kvalita rodiny určuje nejvíc podle kvality interpersonálních vztahů; rodina = prostor, kde si jedinec utváří a chrání svou individualitu
 socializace – do rodiny stále více zasahuje stát, který rodinu kontroluje, podporuje a reguluje vztahy uvnitř
Lidé v současné době požadují větší individuální i skupinovou nezávislost (např. na svých orientačních rodinách a ostatních příbuzných), ale platí za to zvyšující se závislostí na státu a veřejné sféře.
Současná rodina se často nazývá „vztahová“. Je to něco nového, protože „v době, kdy celá rodinná organizace měla především udržet domácí statky v rodině, všechny osobní ohledy se ve srovnání s tím zdály podružnými.“ /Durkheim, 1921/. To je možná základní rozdíl mezi tradiční a moderní podobou rodiny, protože autonomie moderní rodiny je relativní: kontrolu širším příbuzenstvem a sousedy přebírá stát.
Vztahovost rodiny se zřejmě projevuje i v novém postavení dítěte a z toho vyplývajícího ubývání početných rodin. Jednou z příčin tohoto jevu je i potřeba osobnějších vztahů, dále pak mobilizace rodičů pro úspěch dítěte. Kapitál rodiny se přeměnil z hmotného na kulturní a školní – a tak se začal předávat právě vzděláním. Tím pádem už rodina nepotřebuje tolik početnou pracovní sílu v dětech, ale naopak – mobilizuje síly pro jejich lepší a kvalitnější vzdělání. Oslabuje se tak rodinný komunismus a na vzestupu je rodinný individualismus, protože se zdůrazňují osobní odlišnosti a schopnosti.
Jedním z hlavních důsledků zaměření rodin na vztahy je rozvod. Tam, kde se vytrácí láska a roste nespokojenost partnerů a kde zároveň chybí vnější tlaky na udržení (např. majetek, dohled širší rodiny, …), už není další důvod k udržování stávající rodiny. Durkheim takové manželství považuje za příliš pomíjivé, protože manželé nemohou být jeden druhému dostatečným cílem.

ZÁVISLOST RODINY NA STÁTU
Rodině zůstává úkol utvářet osobnost dítěte a stabilizovat ji u dospělých. Definuje se především emoční podporou, jakou poskytuje svým členům. Jinak socializace v rodině stále ubývá – přebírá ji především škola, přestože v raném dětství je tato socializace v rodině nezastupitelná a obvykle tam probíhá.
Philippe Aries tuto skutečnost vidí jako pozitivní, protože rozšíření školní docházky a vzdělání vedlo k vytvoření nového postavení dítěte a vztahu k němu a novému pojetí rodiny vůbec. V této rodině dítě díky škole zaujímá významnější místo než v jiných typech rodiny.
Aries také zpracoval několik údajů z let 1855 – 1939 a rozlišuje dva typy rodin:
1. typ plodivý, rozmnožující se – tam je osoba dítěte zanedbávaná, rodině záleží především na majetku a pracovní síle.
2. malthuziánský typ (nakloněný kontrole porodnosti) – bohatství domácnosti spočívá hlavně v dětech a jejich budoucnosti.
Změna paradigmatu dítěte v rodině měla i další příčiny. Jednou z nich byl první výskyt intimnějšího života a růst hodnoty domova, což přišlo ruku v ruce se zkrácením pracovní doby. Zlepšilo se také rodinné klima. S tím vším se spojuje jednak snížení počtu dětí v rodině a jednak zvýšení dětí navštěvujících školu. Přechod od „staré“ rodiny k „moderní“ se odehrává prostřednictvím změny vztahu k dítěti. Díky škole se prodlužuje dětství až na dobu školní docházky a zároveň se vytváří jeho nové pojetí – s důrazem na nevinnost a slabost dětí, kterou je potřeba chránit a zároveň dítě proti slabosti vyzbrojit.
Škola dítě od rodiny prostorově vzdálila, ale zase umožnila afektivní sbližování. Soustředěním na osoby v rodině a na citové vztahy se začala definovat zúžená (nukleární) rodina, do určité míry oddělená od příbuzných a služebnictva. Ta se začala více soustředit na dítě – změnil se jeho status, dítě se stalo králem. Začínají se stírat rozdíly (ale zpočátku hodně pomalu) mezi dětmi podle pořadí narození, nejstarší začíná přicházet o svá privilegia. Znovu se objevil význam výchovné péče o děti.
Funkcí rodiny vždycky bylo přispívat k biologické a sociální reprodukci společnosti,udržet a co možná nejvíc zlepšit své postavení v sociálním prostoru. Dříve se postavení rodiny vázalo na majetek a dědictví, dnes je to především vzdělání školní kapitál). Hodnota rodiny je vnímaná podle výše školního i kulturního kapitálu, který vlastní všichni členové rodiny. Tato změna proběhla v krátké době, v přechodu jedné generace na druhou.
Rodině už nepřísluší jmenovat dědice, ale připravit děti pro dobrý úspěch ve škole. Vztahy mezi rodiči a dětmi se svým způsobem vyčistily – už není privilegovaný pouze prvorozený a rodiče nejsou ti, kdo rozdělují majetek. Důležité je vztahové zázemí, které svým dětem připraví, a výchovné strategie (volba školy, reakce na prospěch dítěte,…). Je dobré si uvědomit, že škola vyžaduje velké „investice“ i pro rodiny s nejlepším školním kapitálem.
Školní kapitál se v životě i sňatečných strategiích kombinuje i s jinými zdroji bohatství – s krásou a sociálním původem. Školní věno žen musí být spojeno s výchozím školním kapitálem (tj. s hodnotou otce) a vlastní krásou. Školní kapitál je však potřeba také směnit na trhu práce.

Od konce 19.století stát zasahuje do rodiny a omezuje tak práva otce. Snaží se o ochranu dětí, pomáhá snížit závislost rodiny na příbuzných a sousedech, ženy na muži a dítěte na rodičích. Stát zajišťuje osobní svobodu člověka – slouží k tomu několik skupin zákonů a nových možností:
 zákony o antikoncepci, interupci, rozvodu, o rodičovských právech
 systém sociálního zabezpečení, důchody, podpora spoření, příspěvky svobodným matkám,…
 časné zařazení dětí do školek a škol umožňuje emancipaci matek
To všechno podporuje individualistickou logiku. Systém sociálního zabezpečení oslabuje legitimitu manželství tím, že stejně jako manžele – rodiče zabezpečuje svobodného rodiče či nesezdané soužití, které ale občanské právo nepreferuje.
Ideálem postmoderní rodiny je zvyšování autonomie jejích členů spolu s dobrými vzájemnými citovými vztahy. Díky tomuto zaměření rodiny se manželství destabilizuje, protože často dojde ke střetu individuálních zájmů manželů. Zároveň ale platí, že díky zvýšení individuálních možností rodina jako sociální struktura funguje hlavně díky naší snaze utvářet ji jako vztahovou strukturu, jinak by začala ztrácet na významu a ztrácela by dnes smysl své existence.
Ruku v ruce s tím vším morální normy vystřídala psychologizace především dvou oblastí: sexuality a dětství. Ke každému existuje skupina odborníků a poradců. Autor zpochybňuje tvrzení pediatrů a psychoanalytiků, že všechny, nebo většina dětí z rozvedených rodin je tím handicapovaná. Dokládá to dvěma postřehy: za prvé větší výskyt dětí z rozvedených rodin v lékařských a psychologických poradnách nedokazuje, že jsou tam díky rozvodu svých rodičů, jako že to spíše ukazuje na fakt odlišného způsobu řešení problémů (mimo rodinu). A za druhé je otázkou, pokud v rozvedených rodinách je více problémových dětí, jestli to není tím, že v dané rodině existovalo více problémů než v rodinách, kde rozvod není nutný.

AUTONOMIE RODINY VE VZTAHU K PŘÍBUZNÝM
Nově vzniklá manželství jsou nebo se snaží být na příbuzných nezávislá, ale přesto udržují dobré vztahy. To samé můžeme říct o starých lidech, kteří si přejí být nezávislí na svých dětech. Z příbuzenských vztahů se vytratila především ekonomická závislost i větší solidarita, ale vztahy se udržují – především citové vazby. Pokud je potřeba nějaké pomoci mezi příbuznými, obvykle má za cíl pomoci těm potřebným postavit se na vlastní nohy a vede k větší nezávislosti na druhých. Také je pro obě strany důležitá jistota, že za pomoc nejsou povinni oplácet láskou a citem. Je nutné, aby afektivita mohla zůstat ve sféře nezištnosti. Proto se různé služby mezi příbuznými poskytují recipročně nebo přímou odměnou.
Po roce 1950 došlo k nuklearizaci rodin – uzavření se do domácnosti. Pomohlo k tomu stěhování se za prací a lepšími životními podmínkami. Manželka je více doma vzhledem ke snížení počtu návštěv s matkou a se sestrami, manžel zase musí více šetřit, a tak z práce místo do hospody jde rovnou domů. Dítě slouží jako zdůvodnění takového odříkání. Mezi sousedy nevznikají přátelství jako spíše soutěžení. Tak to vypadá v nižších vrstvách dodnes. I díky tomuto trendu mezi dělníky se „rodina“ „zkompromitovala“ v očích vyšší vrstvy – má snahu se výrazně odlišit. Většina si přeje mít dobré vztahy doma, ale navenek se muži i ženy (i ve vyšší střední vrstvě) snaží prezentovat svou nezávislost a soběstačnost, vlastní zájmy.
Uzavření rodin do sebe se mohlo projevit až když si manželé sebe navzájem dobrovolně vybrali. Přesto se zachoval podobný počet sňatků ze stejné společenské skupiny, i když do volby partnera rodiče už nezasahují. Lidé totiž sami sledují hlavně společenskou a kulturní hodnotu svých partnerů – ne pro ni samou, ale promlouvá k nim skrze způsob oblečení, vyjadřování a vystupování,… Zároveň rodiče děti ovlivňují tím, v jakém sociálním prostoru se s nimi od dětství pohybují. Na ně jsou pak děti zvyklé, mají tam nejvíc kontaktů a tím i větší šanci potkat případné partnery.

ZVYŠOVÁNÍ AUTONOMIE JEDINCE V RODINĚ
Trendy od 60. let v rodině:
o snížení počtu sňatků a vyšší počet nesezdaných soužití
o nárůst počtu rozvodů a rozchodů
o nárůst neúplných rodin s jedním rodičem a rodin nově složených nebo obnovených
o snížení počtu porodů
o nárůst mimomanželských porodů
o nárůst námezdní práce žen
To všechno působí velký požadavek osobní autonomie: o rozchodu dnes rozhodují sami aktéři, techniky regulace porodnosti tu jsou právě kvůli udržení individuální autonomie (i když touhu po dětech nesnižuje) a ani manželství není atraktivní v případě, kdy je chápáno jako uzavření se do předem určených rolí. Proto někdo odmítá manželství jako instituci vůbec, jiní zase jen kritizují dělbu práce mezi pohlavími.
V postmoderní rodině se od 60. let pod tlakem feminismu změnil model ženy v domácnosti a klasická dělba práce. Snížila se stabilita manželství, často má pro dnešního člověka opodstatnění teprve když lidé chtějí dítě. Začíná se také= ztrácet ono zaměření na vztahy, typické do konce 60. let. Šťastná rodina už dnes není ideál, důležité je, aby byl každý šťastný sám za sebe. Přesto rodina nezmizela. Je to obecně ideální prostředek k individuálnímu štěstí a osobní realizaci. Pro většinu lidí je stále ideálem život v páru, ale jde o to, jak získat výhody manželství a zároveň se vyhnout jeho nevýhodám – v oblasti budování identity.
Rozhodující je podpora, kterou každý z partnerů z manželství čerpá pro vybudování své osobní identity. Rodina má jednu prioritu, a to každému pomoci, aby se rozvinul v autonomní osobnost. Je to kolísání mezi potřebou vzájemné závislosti a popřením této potřeby. Sociálně slabší se však raději uzavírají do rodin, kde nemusí čelit tolika vnějším výkonostním tlakům a drží se historicky osvědčených způsobů (dělba práce, komunikace,…). Lépe kulturně vybavené páry se zřejmě od ostatních tolik neliší, ale snaží se o to odlišnosti co nejvíce prezentovat na veřejnosti.
Důsledkem rostoucí autonomie manželů je křehkost jejich svazku. Veřejnost si už nemyslí, že cílem je stálost a dlouhé trvání manželství. Trvání partnerství má hodnotu jen tehdy, pokud jeden druhého uspokojují tak, jak vzájemně očekávali a pokud svazek pomáhá k rozvoji osobní identityobou. Nestabilita – tedy rozvod však postihuje více ženy než muže, většinu jich ochuzuje. Pokud si chtějí udržet určitý životní standart (spolu s dětmi), stávají se závislé ne na konkrétním muži, ale na manželství jako takovém. Pokud by zůstaly samy, jsou velmi často chudé, žijí v domech s nejlevnějším nájemným.
Křehkost manželství se odráží v křehkosti vazeb mezi otcem a dětmi.

Otázkou zbývá, zda postmoderní formu rodiny považovat za konečnou, díky vzrůstajícímu egoismu, nebo zda dělá člověka citlivějším pro mezilidské vztahy. Snad to znamená, že lidé dávají přednost dobrým vztahům před formálními institucemi. Otázkou je, jestli jsou lidé ochotní pro to dobré vztahy něco udělat a pracovat na nich nebo čekají až jim samy spadnou do klína.

Hodnocení referátu Sociologie současné rodiny (Francois De Singly)

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  10 102×
  1950 slov

Komentáře k referátu Sociologie současné rodiny (Francois De Singly)