Jestliže země zaalpské Evropy přizpůsobovaly renesanční výtvarný názor svým podmínkám, platí to tím spíše o českém prostředí, v němž husitské dědictví posílila nastupující reformace. Proto má česká výtvarná renesance svůj typický ráz. Postrádá monumentalitu i titánský rozlet a působí zdrobnělým, tichým, důvěrným a uklidňujícím dojmem, který nezapře určitou provinciálnost. Zvláště patrné je to v případě architektury. Pouze královské objednávky z konce 15. a počátku 16. století (renesanční prvky Vladislavského sálu, tzv. Ludvíkovo křídlo Pražského hradu) představují velkorysé projekty, třebaže srůstající s gotickým východiskem. V porovnání s nimi je čistě renesanční stavbou Královský letohrádek (nesprávně zvaný Belveder) v severním sousedství Pražského hradu, postavený podle návrhu italského stavitele Paola della Stelly ve druhé třetině 16. století. Stavba, považovaná za nejhezčí renesanční objekt severně od Alp, působí i dnes v českých poměrech cizokrajně a nezvykle. Není to náhoda. Pro plné převzetí italské renesanční architektury neexistovaly v českých zemích totiž ani vhodné přírodní podmínky.
Italská renesance vycházela z antických vzorů. Příznačné pro ni bylo využití sloupoví a sloupořadí, které reprezentačním stavbám propůjčovaly majestátnost, ale uplatňovaly se i u skromnějších projektů. Křížové a valené klenby s lunetami (půlkruhovitými „měsíčky“) i arkády (obloukovité sloupořadí) jsou pro renesanci typické a objevují se jak v přízemních prostorách, tak v lodžiích. Stejně charakteristické v italském prostředí bylo atriové řešení (atrium je uprostřed otevřený prostor domu) rozličných objektů (paláce, vily). Všechny tyto složky přispívaly k provzdušněnosti staveb a v člověku vyvolávaly pocity tělesné i duševní uvolněnosti. Plně rozvinout se ovšem daly v teplých a slunných krajích, k nimž české země nepatřily. Česká renesance proto musela brát ohled na dané podmínky, což byl jeden z důvodů, proč v porovnání s italskou architekturou vyhlíží tísnivěji a proč se přidržuje starších prověřených zvyklostí. Těmto okolnostem se ostatně přizpůsobili i četní italští stavitelé a kameníci, obyčejně druhého řádu, směřující po roce 1526 do českomoravského prostoru. Bylo jich mnoho a v Praze se svými krajany dokonce vytvořili svéráznou kolonii, již na Malé Straně dosud připomínají názvy Vlašská ulice a Vlašský špitál. Italové však nepřinášeli jen kulturní podněty, ale i jižní temperament a svérázné formy organizovaného zločinu (češtinu tehdy obohatila slova bandita a bambitka).
Nástup renesanční architektury a změna životního stylu kráčely neoddělitelně spolu. Snad nejzřetelněji se to projevilo na šlechtických sídlech. Zdokonalení palných zbraní na počátku 16. století v podstatě zbavilo gotické hrady jejich vojenské funkce. Málokterý šlechtic disponoval takovými finančními prostředky, aby své sídlo přestavoval v souladu s neustále se vyvíjející vojenskou technikou. Řada majitelů opustila nepohodlné a obtížně přístupné hrady a začala v renesančním stylu přestavovat stará či budovat nová sídla. Časem se pro tyto stavby ujalo pojmenování zámek, které v předchozím století označovalo hrad s výrazně obrannou funkcí.
Renesanční zámky, s arkádami a lodžiemi, postupně doplňované zahradami, se nejprve objevují na Moravě, otevřenější rakouským a uherským vlivům. Uveďme zde zámek v Moravské Třebové a v Prostějově i pozdější umělecky náročná šlechtická sídla v Telči, Bučovicích, Moravském Krumlově a Náměšti nad Oslavou. V Čechách zaslouží pozornost zámky v Nelahozevsi, Kaceřově, Opočně, Litomyšli, letohrádek Hvězda na Bílé hoře u Prahy, na jihu země pak Jindřichův Hradec, Třeboň, Bechyně, Český Krumlov, Červená Lhota i renesanční vila Kratochvíle. Většinou jde o práce italských architektů nebo jejich přímých žáků. Zámeckých staveb vznikly u nás v té době bez přehánění stovky. Z udatných válečníků nedávné doby se většina českých šlechticů proměnila v podnikatele, rentiéry a politiky. Vojenská prostota jejich obydlí rychle ustoupila komfortu, který s sebou přinášela doba.
Zámky s prostornými místnostmi, kazetovými stropy i novými kusy nábytku (psací stoly, skříně nahrazující tradiční truhly) sloužily předním šlechticům jako sídlo v teplejších ročních obdobích. V zimě či při důležitých jednáních pobývali nejmocnější urození muži v Praze, kde si na místech gotických domů budovali rozsáhlé paláce (kupř. páni z Hradce na Malé Straně, Lobkovicové postavili na Hradčanském náměstí honosný objekt, nazývaný dnes Schwarzenberský palác).
Výrazně se v tomto období proměnila též městská architektura. Nákladné renesanční přestavby městských bran i měšťanských domů dokládají, že se města s nepříznivými následky stavovského odboje roku 1547 poměrně rychle vyrovnala. Právě pro městské objekty je charakteristická tzv. česká renesance, vyznačující se členitými štíty, zdobeným průčelím a sgrafitovou výzdobou (Praha, Telč, Slavonice, Dačice, Prachatice, Tábor, Kroměříž atd.). Vlastní půdorys městského příbytku renesance příliš neovlivnila, neboť úzké gotické parcely a účelové členění domů v husté městské zástavbě možnosti stavitelů limitovaly. V české církevní architektuře se renesance takřka neuplatnila (výjimku představuje luteránský kostel svatého Salvátora na Starém Městě pražském) a až do třicetileté války v ní přežívaly gotické principy.
Na konci 16. století nastává ve vývoji české renesanční architektury nová etapa. Pod tlakem tzv. severské renesance, přicházejí z Nizozemí a Saska, i nových podnětů italských se dosavadní styl mění. Došlo k porušení rovnováhy mezi dekorativními (zdobnými) a funkčními prvky ve prospěch prvně jmenovaných. Tím se renesance vydala na cestu manýrismu, prosazujícího se i v jiných oblastech výtvarného umění. Za první rozsáhlou stavbu tohoto typu je nutné označit jezuitskou kolej u svatého Klimenta v Praze.
Stavitelství ovlivnilo i vývoj sochařství, na něž kladlo zvýšené nároky. Domácí sochařství však nedosáhlo úrovně srovnatelné se zahraničím, a tak většina zájemců povolávala výtvarníky z ciziny nebo si tam díla objednávala. Také slavná „zpívající fontána“, umístěná před Královským letohrádkem v Praze, vznikla podle návrhu italských výtvarníků, byť ji do bronzu odlil Tomáš Jaroš. Menší plastiky (reliéfy, náhrobní kameny) pocházely ovšem většinou od výtvarníků žijících v Čechách a na Moravě.
Podobné tvrzení jako o sochařství platí též o malířství. Vyšší úroveň měla knižní malba (kancionály). Z českého hlediska je zajímavý vývoj portrétního umění (za první zachovaný renesanční portrét je pokládána podobizna Albrechta Libštejnského z Kolovrat z počátku 16. století). Oživení nástěnné malby podnítili italští mistři, pracující novými technikami (fresko bylo nanášení barvy na čerstvou nástěnnou omítku; sgrafito pak vyškrábání kresby do omítky).
Nevyvážená úroveň malířství a sochařství poznamenala i uměleckou tvorbu na pražském dvoře Rudolfa II. Obrovské sochařské a malířské sbírky, později z velké části rozchvácené, obsahovaly prvořadá díla italských velikánů (Leonardo da Vinci, Tizian, Veronese, Tintoretto), ale manýristicky orientovaní umělci v Rudolfových službách (kupř. manýrističtí malíři Hans von Aachen, Bartoloměj Spranger, sochař Adrian de Vries i další) šli vlastní tvůrčí cestou. V drobné plastice (Alessandro Abondio) a uměleckém řemesle (bratři Miseroniové) patřili tvůrci z Rudolfova dvora ke světové špičce.
28. prosinec 2012
5 977×
1015 slov
