Ohniska válečných konfliktů v mimoevropských regionech

Vytisknout Vytisknout referát
Stáhnout Stáhnout referát ve formátu .rtf

Ozbrojený konflikt je nejčastěji definován jako politický konflikt doprovázený účastí a střetem vojenských sil minimálně jednoho státu nebo jedné a více ozbrojených frakcí. Takovýto střet si musí vyžádat minimálně 1000 lidských obětí.
Z hlediska plošného rozsahu dělíme ozbrojené konflikty na války globální (druhá světová válka od prosince 1941), kontinentální a války lokální. Poslední jsou nejrozšířenějším druhem konfliktů – probíhají mezi dvěma státy nebo jedním státem a malou koalicí států. V průběhu druhé poloviny 20. století došlo k více jak dvěma stům lokálních válek.

Vhodným způsobem kategorizace ozbrojených konfliktů je členění na vnější (mezinárodní) konflikty, kdy srážky ozbrojených sil přesahují hranice jednotlivých států a účastní se jich více vlád, vnitřní (vnitrostátní) konflikty, což jsou boje vládních jednotek s organizovanými skupinami kontrolujícími určitou část území státu, terorismus, kdy jedna či více ozbrojených frakcí bojuje často značně odsouzeníhodnými prostředky proti státu.
Statistické údaje o ozbrojených konfliktech ve světě jsou velmi smutné. Americké Středisko pro obrané informace hovoří o počtu 21 ozbrojených konfliktů v roce 1997, o rok později již o 23. V minulém roce se ve světě odehrávalo neuvěřitelných 40 konfliktů dlouhodobějšího rázu, do nichž se zapojilo celkem 35 států. K nejvíce postiženým kontinentům patří Asie s téměř 48% podílem na počtu válečných konfliktů. V tabulce jsou vidět podrobnější informace o počtu ozbrojených konfliktů.

Počet ozbrojených konfliktů Počet zemí zapojených do válečných konfliktů Procenta
Afrika 17 18 42,5%
Asie 19 13 47,5%
Evropa 2 2 5,0%
Střední a jižní Amerika 2 2 5,0%
Celkem 40 35 100,0%

Příčiny vzniku ozbrojených konfliktů:

Studená válka měla za následek historicky velmi dlouhé období vyrovnanosti vojenských sil mezi Západem a Východem. Bylo zajištěno vzájemným jaderným zastrašením a snahou vyhnout se ozbrojenému konfliktu, což byl jeden z prioritních cílů obou stran. Spolu s koncem studené války však zmizel dosud jasně definovaný nepřítel, s kterým by potenciální válka přerostla v celosvětově ničící jaderný konflikt. Došlo ke vstupu nově vzniklých států na světovou scénu a jednoznačnou hrozbu vystřídalo mnoho nových nevyzpytatelných rizik.

Bezprostřední důvody vnitrostátních válek jsou různé, ale téměř vždy mají jedno společné – odehrávají se na území tzv. zhroucených států. Jsou to státy, které byly v předešlých letech podporovány jednou ze stran konfliktu studené války a po jejím skončení tato životně důležitá podpora vymizela. Počet těchto států ve světě stoupá, ale jejich schopnost uplatnit suverenitu, vynutit právo a zajistit pořádek klesá. Děje se tak právě kvůli nepokračující podpoře jedné z bývalých supervelmocí.

Ke konfliktům dochází téměř vždy v důsledku napětí uvnitř společnosti. Státní instituce nejsou nadále schopné udržet pořádek v rámci státu, státní struktury se hroutí a společnost upadá do chaosu. Válka se tak dostává do rukou různých skupin a bývá tak označována za válku postmoderní.

Příčiny vzniku ozbrojených konfliktů lze rozdělit do několika skupin. První z nich je otázka územních sporů v důsledku snahy o posílení vlivu na určitém území, nebo naopak snaha vymanit se z vlivu ekonomicky silnějšího státu. Druhou skupinou jsou důvody hospodářské. Řada lokálních válek je vedena kvůli nerostnému bohatství a jejich distribuci. K těmto konfliktům patří například spory o ložiska ropy v Kaspickém moři a otázka přístupu ke sladkovodním zdrojům na Blízkém východě a v Africe . Další skupinou jsou náboženské důvody, které lze také označit za ideologické důvody. Příkladem je spor židů a muslimů na blízkém východě. V neposlední řadě je třeba zmínit konflikty národnostního charakteru. Odehrávají se především v Africe a často dosahují rozměrů genocidy, jako například masakr Tutsiů ze strany Hutů ve Rwandě v roce 1994.

Tři nejvážnější ohniska současných ozbrojených konfliktů:

IZRAELSKO – PALESTINSKÝ KONFLIKT:

Území dnešního Izraele bylo již v 12. století př. n. l. osídleno židovskými kmeny. V prvním století našeho letopočtu bylo připojeno k Římské říši a Židé byli vyhnáni ze své původní domoviny. Tomuto procesu se také jinak říká diaspora (rozptýlení). Toto území bylo v 7. století ovládnuto Araby. Židé, kteří odešli do západního světa se celkem snadno začlenili do tamější společnosti a to zapříčinilo vznik umírněných skupin tohoto náboženství. Naopak ve východním světě se Židé nikdy nesžili s ostatními národy.
Na konci 19. století byla Palestina součástí Osmanské říše. Většinu obyvatelstva tvořili Arabové, tedy muslimové. v této době také dochází ke dvěma přistěhovaleckým vlnám, které zvýšily počet židovských obyvatel na tomto území více než dvojnásobně. V roce 1897 svolal Theodor Herzl první sionistický kongres, jehož hlavní náplní byla otázka vytvoření vlastního státu všech Židů. Z mnoha návrhů bylo vybráno území dnešní Palestiny, tedy původní vlast národa. Židé koupili poušť v Malé Asii a začali ji zúrodňovat. V tomto úsilí je podporovala Velká Británie, která toto území vlastnila. Ovšem Arabové žijící v této oblasti nechápali židovské přivlastňování půdy a tak vznikl arabský nacionalismus. Na druhé straně stál již zmíněný sionismus, tedy židovský nacionalismus.
Po první světové válce Malá Asie stále patřila Velké Britanii, která Židům slíbila pomoc při založení samostatného židovského státu v tzv. Balfourově deklaraci, ale po druhé světové válce, kdy se do původní vlasti vrátily stovky tisíc Židů, nechtěla již válečné území dále spravovat. OSN se tedy území ujala a rozdělilo ho na židovský Izrael a arabskou Palestinu. Dne 15. května 1948, den po založení izraelského státu, byl prvním prezidentem Izraele zvolen Chaim Weizmann, ale brzy na to propukla první arabsko – izraelská válka, kdy Arabové (Egypt, Zajordánsko, Sýrie, Libanon, Irák) napadli Izrael. Vítězem se stal Izrael, který byl podporován Sovětským svazem a zvětšil svou rozlohu o část Gazy, západní břeh Jordánu a Galilej. Zbytek území Palestiny zabral Egypt a Zajordánsko a Palestina tudíž jako samostatný stát nemohla vzniknout. Izrael měl navíc podporu zahraničí, ať už šlo o Německo, které takto odčiňovalo druhou světovou válku, nebo jiné státy s početnou židovskou menšinou. Díky stálé hrozbě válečného konfliktu s palestinskou stranou byly všechny peníze věnovány rozvoji vojenského průmyslu na úkor jiných ekonomických sfér. V roce 1956 se Izrael připojil k Velké Británii a Francii ve válce proti Egyptu a obsadil téměř celý Sinajský poloostrov. S tímto jednáním ale nesouhlasily světové velmoci (USA, SSSR) a Izrael byl nucen vrátit dobytá území zpět. Roku 1967 vypukla tzv. „šestidenní válka“. Okolní muslimské státy nadále nesouhlasily s existencí Izraele a celý Stření východ se připravoval na novou válku. Hlavním nepřítelem pro Izraelce byl Egypt. Izrael věděl, že není schopen čelit takové přesile a zahájil tento doposud nejvýznamnější konflikt náhlým náletem na egyptská letiště a obsadil území Gazy, Sinajský poloostrov, západní břeh Jordánu a Golanské výšiny. V tomto konfliktu se Izrael poprvé představil jako agresor a tím předešel válce, která by zřejmě znamenala konec izraelskému státu.
70. léta proběhla hlavně ve znamení mírových procesů a v roce 1979 se Izrael dokonce stáhl ze Sinajského poloostrova. Travalý mír byl uzavřen se všemi muslimskými státy, jen Palestinci mírový proces odmítli, což vedlo k dalsímu palestinskému povstání na konci 80. let. Další mírová jednání začala v roce 1991 a vedla k deklaraci o zásadách palestinské autonomie o dva roky později. Stálo v ní, že se Izrael stáhne z území, které OSN přisoudila Palestině, po pěti letech zanikne autonomie a vznikne Palestina. Jasir Arafat na palestinské straně a Jicchak Rabin na straně izraelské dostali za tento projekt Nobelovu cenu míru. Avšak Jicchak Rabin byl zavražděn a jeho nástupce Benjamin Netanjahu zbrzdil mírový proces. Palestina tak ještě dodnes nevznikla a boje pokračují. Od podzimu 2000 do podzimu 2001 bylo zabito více než 800 lidí. Většina z nich byli Palestinci.
Na podzim roku 2001 vyhrála izraelské volby pravicově orientovaná politická strana v čele s Arielem Sharonem nad úřadující vládní stranou Ehuda Baraka, která prosazovala mírová jednání, i když velmi pomalým postupem. Ariel Sharon začal s tažení proti Palestincům a násilí za jeho vlády dosáhlo neuvěřitelného nárůstu. Palestinci na druhé straně uskutečnili několik strašlivých sebevražedných útoků v Izraeli a obě strany se začaly stále více a více vzdalovat pokusům o mírová jednání.

KAŠMÍR:

Indie a Pákistán jako dva samostatné státy vznikly v roce 1947. Mezi nimi zbyl Kašmír, malé knížectví, jehož maharadža se rozhodl vyčkat, zda se i Kašmír sám o sobě neosamostatní a nevznikne z něj samostatný stát. To se ale nestalo a ze stávajícího stavu vyplynula nutnost se připojit k jednomu ze sousedních států. Hinduistický maharadža byl pro spojení s Indii, ale muslimské obyvatelstvo vyjádřilo přání připojit se k Pákistánu. Nakonec bylo toto území připojeno k Indii navzdory všem obyvatelům Kašmíru. Nyní je Kašmír rozdělen mezi Indii (2/3) a Pákistán (1/3).
V rámci tohoto konfliktu vypuklo již několik lokálních válek. Poslední z nich proběhla v říjnu minulého roku, kdy pákistánská militantní organizace napadla indickou část Kašmíru a zabila 38 lidí. O pár dní později Indie oplatila stejnou minci a bombardovala pákistánskou část Kašmíru. Indie zároveň využila příležitosti a nařkla vládu USA z terorismu, protože po událostech 11. září v New Yorku a ve Washingtonu, D.C. (viz. dále) se Spojená státy dohodly na spolupráci s Pákistánem. Konflikt dosáhl největšího vyhrocení v celé své dosavadní historii. Největší hrozbou je fakt, že oba státy jsou jaderné mocnosti a je tu poměrně velká možnost jaderné války, která by ovlivnila celý svět.

AFGHÁNISTÁN:

Útok na Spojené státy americké byl poslední pověstnou kapkou do poháru trpělivosti celého demokratického světa. Předtím byl konflikt pouze víceméně diplomatický, i když se začal více vyhrocovat po bin Ládinových útocích na americkou ambasádu ve východní Africe v roce 1998.
Po těchto útocích vypověděly USA otevřenou válku terorismu a s tím i vládě Talibanu v Afghánistánu (u vlády od roku 1996) a jím podporovanému hnutí al-Kaidá. Po necelém měsíci diskusí a po tom, co téměř celý svět nadšeně přislíbil pomoc v boji proti terorismu, vypukla 8. října 2001 válka formou náletů na strategicky důležitá místa Afghánistánu. Pomoc spojenců nadšeně přivítala opozice Talibanu, která okupovala severovýchodní výběžek státu. Po několika měsících bojů se podařilo rozbít afghánskou základnu terorismu. Za jeden z vrcholů konfliktu je možno považováno dobytí pevnosti v Tora bora, kde se měl údajně vůdce teroristického hnutí al-Kaida skrývat. V pevnosti byli ale pouze zadrženi jiné vůdčí osobnosti tohoto hnutí. Usama bin Ladin v pevnosti nebyl, i když podle některých zdrojů byl v pevnosti ještě několik málo dní nahrán na magnetofonový pásek, kde údajně schvaloval útok na Spojené státy.
Po odstoupení vlády Talibanu pomohly Spojené státy, jako vůdčí stát spojenců, Afghánistánu sestavit novou prozatímní vládu v čele s Hamidem Karzaiem (5. prosince 2001) a samozřejmě zajistily i humanitární pomoc všem afghánským lidem a také uprchlíkům. Boje s posledními skupinami členů al-Kaidá a pátrání po Usama bin Ladinovi stále pokračuje.

Důsledky ozbrojených konfliktů:
Nejtragičtějším důsledkem válek jsou bezesporu lidské oběti z řad civilistů. Svědčí o tom i ta skutečnost, že 90 procent obětí válek 90. let jsou civilisté.
Roste počet globálních bezdomovců – lidí vyhnaných ze svých domovů a marně hledajících azyl. Jen v období 1990-1995 se zvýšil počet uprchlíků z válečných oblastí ze 14,9 na 24,4 milionů, přičemž v roce 1975 jich OSN registrovala 2,4 milionu. Průvodním jevem ozbrojených konfliktů po celém světě jsou humanitární a zásobovací krize v postižených oblastech doprovázené nedostatkem lékařské péče a obrovským utrpením lidských jedinců. Dle nejnovějších zpráv si však v současné době více uprchlíků vyžádají přírodní katastrofy postihující bez rozdílu celý svět.
V důsledku válečných konfliktů dochází také k mnohdy až hromadnému pošlapávání lidských práv. Mučení, nezákonné popravy, mizení lidí, nelidské podmínky ve vězení, věznění z politických důvodů, omezování svobody projevu či zastrašování novinářů není ničím výjimečným.
Samostatnou kapitolu pak představují škody na životním prostředí. Často je na daném území způsobena katastrofa (např. v Kuvajtu za války v Zálivu), která má neblahý vliv na celosvětovou ekologii.
Narůstajícím problémem, na který bylo poukázáno relativně nedávno, je otázka dětí ve zbrani. Světové statistiky hovoří o více jak 300 000 vojáků mladších 18-ti let. Extrémním příkladem je Afghánistán, v jehož armádáě se nachází zhruba 100 000 nezletilých bojovníků. Výjimkou však nejsou ani stálé armády vyspělých států světa.. Například v USA je v armádě 6 500 a v armádě Velké Británie 4 900 nezletilých dětí.


Podrobnosti

Počet slov: 1937
Datum přidání: 15. květen 2008
Přečteno: 5 493×

Akce

Vytisknout Vytisknout referát
Stáhnout Stáhnout referát ve formátu .rtf

Hodnocení referátu Ohniska válečných konfliktů v mimoevropských regionech

Hodnoceno: 6×

Podobné studijní materiály

Historie Ameriky referát (Dějepis)
Třicetiletá válka referát (Dějepis)
Válečné konflikty po 2. světové válce referát (Dějepis)
Válka v Perském zálivu referát (Dějepis)

Komentáře k referátu Ohniska válečných konfliktů v mimoevropských regionech

Šimon Skopal 06.10.2014 16:19
Super :D