* 6. 6. 1799, † 10. 2. 1837, ruský básník, prozaik a dramatik; zakladatel novodobé ruské literatury. Jako liberální šlechtic patřil k sympatizantům děkabristického hnutí, zastával však umírněné monarchistické názory. V rozsáhlé tvorbě navázal na tradici preromantické literatury a zároveň vytvářel zakladatelská díla ruského literárního romantismu ve všech žánrových oblastech. V dramatu se inspiroval principy Shakespearovy historické truchlohry (Boris Godunov). K vrcholům evropské romantické prózy patří zejména cyklus Bělkinovy povídky, novela Kapitánská dcerka a povídka Piková dáma, v nichž důsledně respektuje a odstiňuje atmosféru panující v jednotlivých vrstvách ruské společnosti. Psal též literární kritiky, publicistiku, vydával literární časopis Sovremennik (Současník). Nejvýznamnější je však jeho básnické dílo. Začínal jako preromantický lyrik, postupně stále víc inklinující k byronovským romantickým tématům (pohádkový epos Ruslan a Ludmila, poémy Kavkazský zajatec, Bachčisarajská fontána, Cikáni), na jejichž základě vznikl i román ve verších Evžen Oněgin. Tragikomický romantický hrdina tu poprvé v ruském písemnictví ztělesňuje osud tzv. zbytečného člověka a dilemata jeho moderních životních gest, k nimž patří klasická (i parodicky chápaná) zkouška lásky a cti. Od současných látek posléze přešel k romantické interpretaci historických námětů v poémách Poltava a Měděný jezdec, jenž se stal estetickou manifestací koncepce kolektivní vůle národů a lidu. Psal též veršované pohádky a zpracovával folklórní motivy. Řada jeho děl inspirovala hudební skladatele, zejména P. I. Čajkovského (opery Evžen Oněgin, Piková dáma) a M. P. Musorgského (opera Boris Godunov).
11. listopad 2007
9 044×
225 slov
