Božena Němcová

Božena Němcová se postupně stala symbolem i patronkou českého jazyka, literatury, kultury a národní existence. Stále jí patří náš obdiv z několika důvodů: Kdo měl těžší život a více bídy a kdo byl statečnějším hrdinou v tomto nerovném boji? Kdo s tak malým vzděláním (dvoutřídní obecná škola) se vypracoval ve vynikající spisovatelku a ve vzdělanou osobnost?

O jejím životě už toho bylo napsáno mnoho. Spousta „historiků“ se už zabývalo jejím původem, avšak mnozí postupovali nehistoricky a nelogicky, někteří se dokonce snažili toto téma popularizovat, jiní zase přenášeli dnešní formy společenského života, předpisy i zákony do počátku 19. století, kdy platily normy jiné.

Zdá se, že nejvíce tajů a záhad visí nad dětstvím a mládím Barbory Panklové, proto bych se chtěl zaměřit na toto údobí jejího smutného života. Cílem mé práce je vyvrátit domnělé tvrzení, že Barunka Panklová není dcerou Terezie Novotné a Johana Pankla.

Tajná svatba

Podle starého latinského pořekadla je vždy matka jistá, ale otec nejistý. V případě Němcové však někteří „badatelé“ dospěli k absurdnímu závěru, že u ní prý není jistá ani matka. Božena Němcová byla původem (narozením) vídeňská Češka, jako desetitisíce jiných dětí (manželských i nemanželských).

Rodiče Barbary Panklové měli ve skutečnosti dvě svatby. Němcová se ke konci života zajímala o prehistorii manželství svých rodičů. Podle otcova vyprávění pořídila dokumentární záznam Urozený a neurozený a Neveselá svatba.1) Můžeme z něho čerpat, neboť Němcové nešlo o umělecké ztvárnění, ale o faktografické vyprávění.

Terezie Novotná otěhotněla s Panklem asi začátkem května roku 1819. Aby ji Pankel zachránil před zoufalstvím, že zůstane svobodnou matkou, dal se s ní tajně oddat na přímluvu či naléhání Hauptmannových, v jejichž hostinci byla Terezie zaměstnána. Barbora Hauptmannová, Barunčina kmotra, nabídla, že bude Terezii dočasně živit. Ve svém vyprávění se Pankel netajil tím, že se mu do svatby nechtělo. Tehdy pracoval jako panský kočí u hraběte Rudolfa von der Schulenburga. Ve vyprávění Johana Pankla Boženě Němcové je tato významná pasáž: „Ve starém kostele (pravděpodobně chrám Altenlerchenfeldský) na Nové Vídni měl jsem oddavky onoho osudného rána, kdy Vaše Milost nakvap odjela na venkov…“. Když se Johan přiznal, že si bez dovolení vypůjčil koně a kočár, hrabě mu odpustil a pomohl. Dohodl se s chotí, že Terezii zaměstnají jako panskou pradlenu v Ratibořicích, kde sice bude mít malou mzdu, ale dostatek naturálií, aby uživila sebe a děti. Zaměstnavatelé se nepředali. Schulenburg odhadl, že Pankel, když měl dítě před svatbou, bude jich mít více po svatbě a že by bylo drahé živit jeho rodinu ve Vídni nebo v Zaháni. Na českém venkově a v naturáliích to přijde mnohem levněji.

Terezčina smlouva s náchodským panstvím ze dne 3. července 1820 obsahovala bohatý výčet naturálií a ustanovení, že „žena kočího Pankla zůstane nadále pod dohledem správcové v Ratibořicích jako panská pradlena.“ Důležitá byla formulace „žena kočího Pankla“ před sňatkem v České Skalici, což je důkazem, že vrchnost uznávala tajnou svatbu z Vídně a tím i Pankla za právoplatného otce.2) Práce a obživa byla zajištěna, ale za nezvyklé podmínky odloučení obou manželů, což znamenalo pro Terezii trpký život bez mužovy přítomnosti, pomoci a fyzické i duševní podpory.

Oficiální sňatek se konal opožděně až po narození dítěte nikoliv proto, že se musel pro svobodnou matku Terezii Novotnou najít ženich, jak se domnívají někteří interpreti, ale z toho důvodu, že odvedenému rekrutovi Johanu Panklovi hrozila čtrnáctiletá vojenská služba. Pravomoci vojenských úřadů přestal podléhat až ve svých 26 letech. Opožděné sňatky svobodných matek byly častým sociálním jevem. Nejedna taková žena musela čekat, až se otec dítěte domůže místa a platu, aby uživil rodinu. Často se stávalo, že svobodná matka, čekající na oddavky, musela být služkou do doby, až otec dítěte našel zaměstnání, které by uživilo rodinu, a teprve potom mohla odejít ze služby. Tajné sňatky se nezapisovaly do oficiálně používaných svatebních matrik. Fara pro ně měla zvláštní „tajnou“ knihu, z níž neposkytovala údaje. Kdyby se tento záznam našel, byl by to další pádný důkaz anulující domněnku o šlechtickém původu dítěte.

V Ratibořicích a v okolí se sice vynořovaly bajky o ohromné sumě peněz, údajně šlechtou zaplacených za utajení šlechtického původu Barunky, ale neexistuje o nich jediný platný důkaz nebo dokument. Barunčina sličnost se vysvětlovala tím, že byla nemanželskou dcerou kněžninou.

K tomu mohla přispět okolnost, že Barunku přivezl z Vídně do Ratibořic pravděpodobně jeden z kočárů suity paní kněžny. Jistě neseděla Terezie s Barunkou v náručí s paní kněžnou v témže povoze, ale když kněžna mohla vozit s sebou dvě tři komtesy, proč by nemohla přivést i své novorozeňátko? Tak soudilo okolí, ale „hercóčka“ byla zřejmě srozuměna s tím, že Barunka byla předmanželským dítětem Terezie Novotné a Johana Pankla a že se tito rodiče asi za půl roku vezmou. Šlo tedy o provizorium, nikoliv o podvod, jak se domnívají někteří životopisci, neznalí dřívějších způsobů života.

Kdy se vlastně Barunka narodila?

Protože kněz Herrmann Praxmarer, jenž dítě pokřtil, zapsal do matriky datem křtu pátek 5. února 1820, nikoliv ale den narození, dal tím zbraň do rukou pozdějších vykladačů. Ti, kdo z chybějícího dne narození Barunky vyvozují falzifikaci křestního zápisu, nevědí nic o historii, zvláště matrikářství, kromě toho si ani nepřečetli českoskalické matriční zápisy o narození dalších Panklových dětí. Žádné z těchto dětí narozených od roku 1821 (Johan Josef) do roku 1833 (Adelheit I.) nemá uvedeno datum narození. Za tehdejší velké dětské úmrtnosti se novorozenci zpravidla křtili hned druhý den po narození, aby nezemřeli jako tak zvané „nekřtěňátka“. Pokřtěním se novorozeně stalo údem katolické církve, což bylo pro ně důležitější než samotné datum narození. Později byla tato dobová norma jen doplněna (rozšířena) o novou směrnici a začala se zapisovat i data narození. Poslední tři Panklovy děti již mají v matrice zapsána obě data. Vídeňský kněz zaznamenal nemanželský původ děvčátka, neboť se narodilo svobodné matce. Přes všechny snahy a pátrání nebyl nalezen dokument, který by dosvědčil a nezvratně potvrdil šlechtický původ Barunky Panklové.

Již v 80. letech 18. století byly za Josefa II. vydány patenty, zaručující křestním, svatebním a úmrtním matrikám právní platnost veřejných listin. Už z toho důvodu nelze pokládat za falzum zápis o Barunčině křtu ze dne 5. února 1820 ani o jejím sňatku dne 12. září 1837, kdy byl zaznamenán nevěstin věk 17 let. Oddávající kněz by nemohl toto stáří zapsat, kdyby Barunka byla narozena dříve, čili oba dokumenty na sebe navazují a vyvracejí domněnky o jakékoliv falzifikaci.

V roce 1831 si Panklovi vyžádali Barunčin křestní list. Vídeňský farář v něm potvrdil, že Johan Pankel a Terezie Novotná zplodili dceru Barbaru, jež byla pokřtěna dne 5. února 1850 (datum narození opět uvedeno nebylo). Chyběla jakákoliv zmínka o manželském či nemanželském původu dítěte, což někteří stoupenci šlechtického původu pokládají za jakýsi druh podvodu, přitom ale nemají ponětí o rodinném právu a nevědí, že nemanželské dítě nesmělo dědit po svém otci, i když byl znám, a muselo mít poručníka. Proto byl zaveden právní akt, zvaný legitimace, jímž bylo dítě posuzováno jako manželské a nabylo práva dědit i po otci. Němcové toto právo nepomohlo, neboť její otec zemřel téměř nemajetný.

Má Božena Němcová šlechtický původ?

Zastaralý a třídně motivovaný předsudek, že chudí lidé nemohou mít nadané a pěkné děti, byl nesčíslněkrát vyvrácen životem i statistikami. Většina našich umělců a vědců pocházela z malých poměrů. Všechny Panklovi děti byly pěkné a inteligentní. Za důkaz také nelze považovat náhodnou podobu Dorothey, nejmladší vévodkyně Zaháňské, a Němcové. Jedná se zde o ztvárnění podobizny různými umělci, kteří se je často snažili idealizovat podle módy tehdejší doby. Navíc je vědecky dokázáno, že existence dvojníka je možná. Mnoho lidí si je navzájem podobných a přece nejsou pokrevními příbuznými. Důležitý je také fakt, že dcera se často podobá spíše otci než matce. Jak je tedy možné že se Němcová podobá svým sourozencům a její syn je podobný na svého dědu?

Zastánci šlechtické teorie si vytvořili jednoduchou fikci: Podle nich bylo novorozeně adoptováno Panklovými, aby byl zamaskován jeho šlechtický původ (Helena Sobková dokonce uvádí věk tří let jako nejvhodnější), kdy dítě snadno zapomene na původní rodiče. Vůbec si nedělají starosti s tím, zdali se počátkem 19. století prováděly adopce (ani dnes to není snadné). Tehdy však platil přísnější zákon a jiné podmínky. Tehdejší norma by ani Panklovým osvojení neumožnila. Navíc argumentují různými nepřímými svědectvími a majetkovými doklady (v nichž není nikdy jmenována Barbara Panklová), které by se daly vyložit jako odměny za to, že Panklovi přijali do rodiny cizí šlechtické dítě a vydávali je za vlastní.

V časovém sledu figurují na prvním místě zlaté náušnice, svatební dar od Kateřiny Zaháňské, dále domek „panklovna“ a do třetice náhrobní kříž Johanu Panklovi na hřbitově v Zaháni (Sagan ve Slezsku, dnes Zagań) od Dorothey.

Uvedené tři dary jsou označovány za důkaz, že Barunka byla nemanželskou dcerou vévodkyně Kathariny Frederiky Zaháňské (1781-1839) a rakouského kancléře Klemense Lotara Wenzela Metternicha (1773-1859). Kromě tohoto vlivného milence (v letech 1813-1815) měla „paní kněžna“ tři manžely: Byli jimi Louis Ferdinand Rohan v období 1800-1805, Vasilij Trubeckoj v dvouletí 1805-1806 a Karl Rudolf von der Schulenburg v letech 1819-1828, ale s žádným z těchto čtyř mužů děti neměla.

Podle pověsti (podtrhl Jan Pleskač) měl Pankel dostat od Metternichovy kanceláře peníze na výchovu a výživu Barunky, když ji po svatbě adoptoval. V dopise dr. Fanderlíka do Evropy se mluví o 1800 zlatých. Podle záznamu Beresdorfa Chancelora dostala vévodkyně Kateřina začátkem roku 1838 vyděračský anonymní dopis, v němž se vymáhalo 30000 zlatých?4) Tento neúplný údaj není zaznamenán pamětníkem, ale jeho potomkem se stoletým zpožděním. Text vyděračského dopisu nebyl zveřejněn, takže tuto událost nemůžeme spojovat s domnělým nemanželským původem Boženy Němcové. Také se nedovídáme, jak Metternich záležitost konkrétně urovnal. Z těchto důvodů nemůžeme informaci, získanou a opřenou o úvodní „podle fámy“ brát v úvahu. I kdyby Metternich Panklovi zaslal oněch 1800 zlatých, nemuselo by to být důkazem, že byl pravým otcem. Při svých služebních cestách si rád Pankel přivydělal, takže uvedený obnos mohl být odměnou za nějakou jinou službu, nejspíše za dopravu, odvoz a podobně. Domněnky o vysokých finančních odměnách za mlčenlivost jsou nelogické. Vždyť se stejně říkalo, že Barunka je dítětem Kateřiny Zaháňské a kancléře Metternicha. Proto by šlechta zbytečně neutrácela vysoké sumy, které by stejně nemohli umlčet šířící se fámu. Není dokázáno, že by paní kněžna Barbaru porodila. Poměr s Metternichem trval údajně asi dva roky (1813-1815), takže dítě s Metternichem by musela Kateřina porodit jen v letech 1814-1816, čili Barunka by musela být starší o 4 až 6 let.

Svého času se tradovalo, že Barunčina matka vyzvedla v náchodské lékárně lék pro nemocnou dcerušku, aniž jej zaplatila. Prý to bylo opovážlivé počínání matky, která chtěla zneužít a využít toho, že dítě mělo šlechtické rodiče ze Zaháňského rodu, takže to bylo pokládáno za důkaz, že Barunka není dítětem svých rodičů. Přitom byla zamlčena druhá polovina pravdy: vrchnostenská kancelář odmítla totiž lék platit a účet za něj předepsala k úhradě Panklovi. Matka se bála o zdraví a život dítěte, a když neměla peníze, nemohla postupovat jinak, když pracovala pro vrchnost. Je nespravedlivé kvalifikovat její počínání jako drzost a nevzít v úvahu její obavy, které ji donutily k cestě do Náchoda a zpět. (Pěšky?)

Podezření z mateřství Barunky Panklové se přeneslo na Dorotheu a jejího milence, rakouského diplomata a důstojníka Karla Jana Nepomuckého Clam-Martinice (1792-1840). Dorothea Zaháňská se naposled setkala se svým milencem 21. ledna 1816. V její korespondenci jsou pasáže, dokazující, že byla těhotná, ale chybí kardinální důkaz, že tímto dítětem byla Barunka Panklová.

Není žádného důkazu o tom, že by Carl Johan Nepomucký Calm-Martinic něco Barunce dal v penězích nebo v naturáliích. Přitom se šlechtičtí otcové zpravidla snažili alespoň z části nebo na určitou dobu „levobočky“ podpořit nebo existenčně zajistit. Proč také Barunka nebyla přijata mezi kněžniny a jiné šlechtické schovanky na vychování do zámku Löbichau (Libišov) u Gery. V tomto exkluzivním zámeckém prostředí byly vychovávány nemanželské děti šlechtického původu (v hudbě, zpěvu, malování a kreslení i v literatuře).

Odpovídaly vůbec dary obrovskému jmění rodiny, jíž patřilo náchodské panství se zámkem, Ratibořice, Chvalkovice, Zaháň a další bohatství ve Vídni? Tehdejší cena zlatých náušnic představovala pro paní kněžnu pouhý pakatel. Jinak za celý svůj život nedostala Božena Němcová od zaměstnavatelů svých rodičů žádný dar. Proč Pankel dostal stavení právě v roce 1840? Při svých dalekých a rychlých jízdách „paní kněžna“ (vévodkyně) Kateřina Zaháňská potřebovala obratného, vynikajícího vozataje i jezdčíka a ošetřovatele koní, jakým byl právě Johan Pankel. Ovdovělý hrabě Schulenburg tyto sportovní záliby (někdy až výstřednosti) nesdílel a proto štolbu penzionoval. Tím Pankel ztratil služební příjem, ale penzi nezískal. V takových případech bylo zvykem odškodnit penzionovaného zaměstnance darem trvalé ceny. Proto Panklovi dostali domeček na stráni. Jednalo se o malinké stavení, do kterého by se Panklova početná rodina nevešla.

V Kubkově a Novotného publikaci najdeme také náčrt Panklova pomníčku, tak zvaného „třetího daru“. Byla to spíše zednická, než sochařská práce, mohl ji zhotovit některý řemeslník panství v rámci svých služebních povinností, o materiál nebylo v zaháňském dvoře nouze. Karl Rudolf von der Schulenburg si vážil Panklovy pracovitosti a poctivosti, a proto ho doporučil své švagrové Dorothee Zaháňské, aby Pankla reaktivovala a spolu s ním zaměstnala i členy jeho rodiny (to se uskutečnilo v roce 1845).

Kdyby platila starší domněnka, že Barunka byla dítětem Kateřiny Zaháňské a Metternicha, přiváděla by ji babička na zámek k vlastní matce, kdyby platila domněnka o nejmladší kněžně Zaháňské jako matce Barunčině, vedla by ji babička k tetě. Kdyby tomu tak bylo, pak by byla návštěva zámku nežádoucí, neboť by posílila mezi lidem domněnku, že Barunka je šlechtickým dítětem. V rozporu s tím byl i fakt, že šlechtičtí „příbuzní“ nechali děvče s celou Panklovou rodinou bydlet v nádvorním brlohu (po přestěhování ze starého bělidla).

Je tu možnost, že si návštěvu na zámku Němcová vymyslela, aby demonstrovala, jak vážnou a vlivnou osobností byla její babička, prostá žena z lidu a aby ukázala možnost harmonického soužití, jak sociálního, tak národnostního.

Z mnoha set českých spisovatelů ani jeden nebyl oboustranného šlechtického původu, takže i počet pravděpodobnosti nasvědčuje „normálnímu“ společenskému původu Boženy Němcové. Dohady o šlechtických rodičích vznikly proto, že Barunčin otec a zčásti i ona sama žili ve styku nebo alespoň v sousedství šlechtické společnosti.

Byla si Božena Němcová vědoma toho, že mohla být dcerou šlechticů?

Je pravda, že Dorothea Zaháňská se s Němcovou znala: Ve spisovatelčině pozůstalosti byla nalezena vévodkynina odpověď na děkovný dopis B. Němcové. Vévodkyně v něm děkuje za přátelské blahopřání, které činí Němcové čest a jí radost, vděčně je opětuje a dodává, že literární dar (který spisovatelka k dopisu přiložila) jí přišel vhod, neboť obohatil její knihovnu a usnadnil jí pohled na originální poezii, která by jí jinak zůstala cizí. Psaní končí vřelým přáním: „Meine besten Wünsche für ihr wohl, liebes Kind, verden Sie stets begleiten; mögen sie Ihnen Glück und Segen bringen: Dorothea H.[erzogin] v. Sagan.“ Dorothea Zaháňská popřála tedy Němcové blaha naštěstí, ale neposlala jí ani zlatku. Tehdy nikoho nenapadlo vykládat oslovení „liebes Kind“ jako důkaz skutečného mateřství. Bylo spíše výrazem shovívavého, blahosklonného vztahu na základě vzájemné známosti při rozdílu asi dvaceti let věku, navíc tu šlo o zaměstnavatelčin kladný vztah k členům Panklovy rodiny. Přitom ale Němcová psala 24. července 1856 synu Karlovi do Zaháně, kde pracoval v zámeckém zahradnictví:

„A konečně jestli to hrabě a kněžna ví, co z toho? Dali a dají nám kdy něco? A co oni mi mají co poroučet, jaktěživi mi nic dobrého neprokázali. Jestli otci čeho udělali, on si to musel trpce vysloužit, chudák, a obětoval ve své povinnosti život, a nám nenechal ani krejcaru, na nimž by lpěla nepoctivost; a mně dokonce vrchnost nic nedala, já jim nemusím být za nic vděčná, proto jestli snad mým bratrem někdy něco dobrého udělají, nebudu já snad muset ostýchat se ve svém jednání? Matka co má, musí si vysloužit. Babičce se to musí ale odpustit, protože nezná všecky ty okolnosti u nás v Čechách a ty poměry (Verhältnisse) - z čeho celá věc povstala, a pak že nemají naši to národní uvědomění (nationales Selbstbewuztsein), nejsou Němci ani Češi - všude dobře, kde je dobře. - Ovšem člověk je všude člověk - a já cítím člověka bratra v každém člověku jakékoli národnosti, ale můj vlastní národ musí mi být nejmilejší, a poněvadž není možno, aby člověk jeden pro celý svět účinkoval, musí vždy začnout od svého nejbližšího, od své rodiny, od obce, od celé země, a pak teprv přijde do všeobecného světa, a kdo nemiluje svého, nemiluje i cizého, kdo nectí svou národnost, nezná ctít i jinou. To ale naši neznají, a proto zdá se jim to zbytečnost, aby se člověk o takové věci staral a pro takové věci snad dokonce trpěl, to jmenujou bláznovství. Jaká tedy hádka s nimi? Mlč raději. - Nebožtík dědeček byl vzdělanější, on mi lépe rozuměl a nehaněl, co vlastně chvály hodno. Jestli byl táta trochu neopatrný, nu to už je jeho povaha, a kdyby byl opravdu Němec, jako se jen jmenuje, - byl na vyšším místě. - To všecko naši nevědí. - A pak lpí s otrockou myslí na vrchnosti, to jsou jejich bozi, a v tom pádu já zase zcela jinak smejšlím, jak víš.“3)

Tón dopisu je roztrpčený a krajně rozhořčený. Proto je nutné skončit s opakovaným bezdůkazným podezíráním, že Božena Němcová je vlastně lhářka, rovněž tak její rodiče i kněz, jenž vyhotovil křestní zápis a doplnil, že otcem byl vrchnostenský kočí, ve skutečnosti ale že rodiče byli šlechtici a Barunka pouhou schovankou Panklových!

Pokud se někdo domnívá, že Němcová byla o několik let starší, než ve skutečnosti na základě záznamů ze školy, nebere v úvahu chaos v těchto záznamech vůbec. Barunka byla pravděpodobně ve škole zapsána už ve svých čtyřech letech. Tehdy se totiž zápisu děti ani rodiče přímo nezúčastňovali, a tak mohlo dojít k chybě. Barbara pak nastoupila do školy jako starší, než ve skutečnosti byla. Tento chybný záznam nebyl poopraven po celou dobu školní docházky Barbory. Terezie Panklová pravděpodobně nechtěla moc upozorňovat na nemanželský zrod dítěte.

Účelem mé práce nebylo přinést nové poznatky, či důkazy, ale spíše shrnout okolnosti hovořící pro nešlechtický původ Němcové.

Poznámky

1) Božena Němcová, sborník statí o jejím životě a díle 1820/1862. Redakcí Václava Černého vydala Učitelská jednota Komenský v Náchodě. Praha 1912, s.25
2) Masarykův slovník naučný, 5. díl (1931), s.106
3) Božena Němcová: Listy 2, 1952, s 214-215
4) Mir. Ivanov: Paní Božena mýtů (ne)zbavená. Rozhovor s Blankou Kovaříkovou. Tvorba, č. 52, 28. 12. 1988, s. 12-13

Hlavní zdroje informací

  • Helena Sobková: Tajemství Barunky Panklové, Portrét Boženy Němcové, Mladá Fronta 1997
  • Josef Polák: Dětství a mládí Boženy Němcové

Hodnocení životopisu Božena Němcová

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  19 812×
  3072 slov

Komentáře k životopisu Božena Němcová

leona 8.B.
babička je vyjímečná žena,myslím si že by si její dílo..mel precist kazdy bez ohledu na generaci vek a pihlavi
leona
budeme psát referát o charakteristice literární postavya proto jsem si vybryla Babičku od Boženy Němcové.
petra
píšu referát a tohle se tam bude hodit.
petra
moc krásný životopis :
míša
moc krásné
kolozubec1
fakt nářez
renata
Božena Němcová je vyjíměčná , ani časový odstup od doby kdy žila, to nijak neumenšuje.Když si opravdu pozorně přečtete babičku, najdete odpovědi i na tajemné otázky o jejím původu.Jsem přesvědčená, že právě v návštěvě zámku sama na šlechtický původ sama poukazuje.Když si prohlíží zámecké portréty s paní kněžnou, zmíní se, že některá podoba na obrazech jaksi neodpovídá podobnosti dětí s rodiči, to není náhoda že tam je zrovna tohle sdělení.Stejně není náhoda, že děti byly pozvány k paní kněžně, kde pak došlo ke "konfrontaci" podobnosti či nepodobnosti na portrétech.V době, kdy žila Němcová, nebyla vzácnost, že děti nemanželské byly vychovány pěstouny.Utajit narození dítěte prostě možné bylo. Také nevěřím, že by do školy nastoupila jako 4 leté dítě, v tomto věku i při její genialitě, by byla na školní režim prostě moc malá. V době sňatku ji bylo spíše než 17, 21 let.Zletilost v té době, kdy se mohly ženy vdávat, mohla být posunuta, prostě mohla být kvůli vdavkům prohlášena za plnoletou, ale o tom nikde není žádná zmínka, ani od ní samé, to je taky dost důležité.Potomci B.N.žijí, snad se právě letos, kdy má výročí ,něco dozvíme. B.N.mi připomíná G.Sand, když z ní chtěl Dr. Z. Nejedlý vytvořit ideál prolertářky, tak mu to prostě neprošlo, přece jen je ojedinělá a jiná než ostaní.
honk čonk kinkong
hooooohooooooho blééééééééééééé nak
evarichterova
Osobnost a krása Boženy Němcové vzrušuje mnohé generace a nebude to jinak.
Utíkáme se k ní v našich strastech i v našem obdivu. Někomu vyhovuje tajemství jejího původu, ale myslím, že by si zasloužila provést zkoušky DNA, ničím neutrpí, protože je a zůstane první českou ženou - spisovatelkou. Nijak jí to neublíží, naopak znova stoupne zájem a obdiv současníků.
Eva
jirka
super
Karolína Machová karolinka9(zavináč)email.cz
je to moc hezké jsem si to kvůli vám i vytiskla i když moc na Boženu nejsem
Zita
dočetla jsem knížku od paní Sobkové kněžna Zahánská a nevím vlastně nic víc než před přečtením tak nevím stále co je pravda
cerveny cerveny1944(zavináč)seznam.cz
Dobře napsáno. Mám jen připomínky k některým kategorickým tvrzením. "Podle starého latinského pořekadla je vždy matka jistá, ale otec nejistý. V případě Němcové však někteří „badatelé“ dospěli k absurdnímu závěru, že u ní prý není jistá ani matka." Myslím, že je to opravdu jenom pořekadlo, nikoli platný argument. Ostatně H. Sobková ve své knize Tajemství Barunky Panklové, která byla využita při zpracovávání tohoto referátu, ukazuje, jak se může stát, že ani matka nemusí bát jistá. Ostatně si myslím, že dnes už by mohlo být možné z ostatků osob, jichž se daná záležitost týká - a pokud jsou k dispozici - identifikovat DNA a porovnat, kdo je či není s kým příbuzný. Kdybych byl odborník a měl tu možnost, asi bych to udělal. Ne kvůli prokazování "třídního" původu B. N. (Ostatně by autor v textu měl použít spíše termín "sociální". Výraz "třídní" je Marxův a ten takové předsudky samozřejmě neměl.), ale kvůli radosti z detektivního pátrání.
míša
životopis je pěkně napsaný a dozvěděla jsem se z něj spoustu nových věcí