Francisco Franco

I.Představení
Francisco Franco (1892-1975), španělský vojenský vůdce, který se dostal k moci během Španělské občanské války (1936-1939) a vládl Španělsku jako diktátor od roku 1939 do roku 1975). Svými zastánci byl vykreslován jako muž na svém místě,který nejenže dokázal Španělsko vyvést z občanské války, ale dokáže mu zajistit i dlouhodobý mír a prosperitu. Jeho kritici ho však vykreslovaly v mnohem tmavších barvách, jako odpůrce demokracie, spojence německého diktátora Adolfa Hitlera a italského fašistického diktátora Benita Mussoliniho během druhé světové války (1939-1945) a jako despotického vládce Španělska během 40-ti let.

II. Mládí a vojenská kariéra
Franco se narodil v severozápadním Iberském městě El Ferrol jako Francisco Paulino Hermenegildo Teódulo Franco Bahamonde, druhý syn námořního důstojníka a bigotní katoličky. Protože byl jeho otec stále na cestách musela Francova matka převzít všechny povinnosti v oblasti výchovy jeho,jeho dvou bratrů a sestry na sebe. Její vliv na Franca byl velmi silný zejména v oblasti morálního a intelektuálního vývoje.

Franco chtěl pokračovat v rodinné tradici kariérou námořníka ale redukční opatření vlády v armádním sboru ho nasměrovaly jiným směrem. Ve čtrnácti letech dosáhnul přijetí na První španělskou vojenskou školu Akademii pěchoty v Toledu. Po dobu tří let si osvojoval všechny potřebné znalosti k získání hodnosti španělského důstojníka; mimo šermu, jízdy na koni a střelby strávil mnoho hodin ve třídách učením se teorie války. Jeho učitelem byl například i Prus Karl von Clausewitz. Při konečných zkouškách roku 1910 obdržel sedmnáctiletý Franco svoji jmenovací listinu jako druhý poručík.

Franco vyrůstal v době kdy jeho země procházela sérií závažných krizí. První z nich byla španělská pokořující porážka ve španělsko-americké válce (1898). Výsledkem bylo, že Španělsko ztratilo zbytek z jeho kolonií.např. Kubu, Portoriko, Guánu a Filipíny. Tento hluboký úder na národní hrdost podnítil u mnoha španělů obvinění vlády z rapidního poklesu španělské světové prestiže.

Povzbuzena touhou po znovunabytí prestiže, začala vláda zvětšovat své požadavky v Maroku. Španělsko udržovalo svojí koloniální přítomnost v severní Africe od konce patnáctého století. Kvůli očekávaným domorodým povstáním a pronikání zahraničních sil na začátku 20. století španělská vláda zvětšovala svůj vojenský nátlak v Maroku, aby ochránila svoji oslabenou vládu nad zemí.

Jako příslušník armády, byl Franco přidělen do Maroka v roce 1912. V tomto čase tam španělská armáda bojovala aby si podmanila místní kmen Rifů. Tady získal Franco své první válečné zkušenosti. Během jeho prvního působení ve službě, která trvala do roku 1916, se Franco jevil jako statečný a efektivní bojový důstojník. V roce 1913 získal svoje první prestižní vyznamenání, Vojenský kříž a v roce 1917 mu jeho statečné a úspěšné velení v bitvě vyneslo hodnost majora.

Franco rychle postupoval ve vojenském řebříčku, jeho celoživotní reputace jakožto nepřemožitelného bojovníka vzrůstala. Po tom co přežil skoro smrtelné zranění břicha v roce 1916, se rychle vrátil do aktivní vojenské služby. Jeho povolání zpátky na pevninu přerušilo jeho působení v Maroku. Od roku 1917 do 1920 Byl Franco umístěn v Astorii v severním Španělsku, kde velel pěšímu vojenskému praporu v posádkovém městě, centru kraje Oviedu. Tam se začal také dvořit Carmen Polo y Martínez Valdés,dceři starobylé asturiánské rodiny, se kterou se roku 1923 oženil.

Francova příležitost k návratu do boje přišla v roce 1920, když byl znovu povolán do Maroka, aby tam pomohl organizovat a velet nové elitní bojové síle Tercio de extranjeros (Španělské cizinecké legii). Další 4 roky Franco působil jako vojenský velitel. v čase, kdy opouštěl Maroko se Franco stal brigádním generálem. Ve věku 34. let tak byl nejmladším evropským generálem od dob imperátora Napoleona I..

Během let, které Franco strávil ve Španělsku, zažívala španělská společnost výrazná ekonomické a politické hnutí. Činnost pro regionální autonomii se projevovala v Baskydsku a v Katalánii a byla vážně podkopaná autorita centrální vlády v Madridě. Nepravidelná industrializaci a vývoj ekonomie rozpoutal mnoho ekonomických a sociálních problémů. Ve městech těžce pracující dělníci začali bojovat proti otřesným pracovním podmínkám a vykořisťování ze strany majitelů továren a obchodníků. Na venkově začali sedláci a rolníci bojovat proti tyranskému, skoro feudálnímu ekonomickému systému který udržoval většinu rolníků a sedláků v extrémní bídě.

Tato situlace a vývoj přispěl asi největší mírou k pádu konstituční monarchie v čele s Alfonsem XIII.. liberální vláda byla sesazena v září 1923 a nahrazena vojenskou diktaturou vedenou generálem Miguelem Primo de Rivera. První stadium Rivieovy vlády navodilo atmosféru míru a prosperity. Ale toto zdání brzy vyprchalo a opozice začala vyvíjet tlak. Začátek celosvětové ekonomické krize na konci 20. let narušil Primerovu moc a jeho vláda nečekaně skončila na začátku 30. let. V roce 1931 odchází Alfonso XIII. do exilu a je ustanovena Druhá španělská republika (první existovala mezi lety 1873 a 1874).

III. Politická změna
Zřízení Druhé republiky bylo velmi odlišné od předcházejících režimů. Monarchie byla zrušena. Republikánská koalice levého křídla si tak pohněvala konzervativce včetně Franca, který byl oddaným a loajálním obráncem španělské koruny. Brzy poté se dostali k moci, Republikáni (zastánci druhé republiky) zahájili ambiciózní válečnou kampaň za reformu španělské armády. Jedno z jejich prvních opatření bylo zavření Generální vojenské akademie v Zaragoze, kterou Franco řídil od jejího otevření v roce 1928. Mnoho důstojníků se k tomuto kroku stavělo velmi negativně. Už v roce 1931 začali důstojníci plánovat převrat.

Franco se nejdříve odmítl zaplést do jakékoli protivládní konspirace. Jeho tvrdé vojenské vzdělání ho naučilo respektovat autoritu, a být vždy loajální ke svým své nadřízeným. Jen šest měsíců po tom, co byl zbaven velení v Zaragoze, zaujal méně prestižní přeložení na místo posádky pěchoty v La Coruńa, v jeho rodné provincii Galicii.

V následujících pěti letech procházelo Španělsko politickou krizí, revolučními bouřemi a vládními skandály. Během tohoto období se podařilo Francovi se Franco do politiky příliš nezapojoval. V roce 1933 mu bylo svěřeno velení nad distriktem Balearické ostrovy. Nově ustanovená konzervativní vláda, která získala parlamentní většinu ve volbách roku 1933, ho povýšila na ministra války v roce 1934.

Až do této doby se nenechal Franco nikdy své názory zasahovat do své vojenské kariéry. Od roku 1934 tomu už tak nebylo. Franco byl frustrován vzrůstající silou španělské levice a zastával názor, že komunismus představuje největší hrozbu světu a zvláště Španělsku. V říjnu roku1934 Franco pomohl potlačit vzporu horníků, voličů levého křidla, v Asturii.

V roce 1935 konservativní vláda jmenovala Franca vůdcem „personálu“, což byla jedna z nejvyšších pozic ve španělské armádě. Nicméně konservativní vláda ztratila svou parlamentní většinu v únoru 1936 a vláda se přesunula směrem doleva . Franco byl frustrován liberálním vedením republiky, stejně jako vzrůstající mocí komunistů a ostatních skupin levého křídla.

Na jaře roku 1936 se připojil ke skupině pravého křídla vojenských konspirantů kteří se začínali stále více přiklánět k vládnímu převratu. Administrace levého křídla věděla o Francových politických názorech a isolovali ho od ostatních konspirátorů tím, že ho přesunuli na vzdálené Kanárské ostrovy, kde zůstal až do vypuknutí povstání v červenci . Franco se plně nepřipojil k vojenskému povstání dokud nebyl naprosto přesvědčen o jeho úspěchu. Jen pár dnů před jeho oznámením se připojil ke konspirantům. 19. července odletěl do Tétounu v Maroku, kde velel africké armádě. Vojsko, kterému velel, bylo nejlépe vybaveno a vycvičeno složkou rebelů.

IV. Španělská civilní válka
Franco se už od počátku snažil dostat do čela povstání. Když už začínalo být zřejmé, že španělské námořnictvo, které zůstávalo loajální k vládě, nemůže přemístit jeho vojsko přes Gibraltar na španělskou pevninu, Franco zažádal o pomoc italské a německé nacisty. Německý diktátor Adolf Hitler a italský diktátor Benito Mussolini opatřili transportní letadla, která byla použita k přesunu vojska na pevninu. Svou iniciativou se Franco nejenže dostal do vedení postání ale také zvětšil rozsah španělské civilní války. Navíc, generál José Sanjuro, vůdce povstání, zemřel při leteckém neštěstí na konci července. Jeho smrt, stejně jako série rychlých a velmi úspěšných vojenských triumfů vedených Francem (především dobytí pevnosti Alcázadar v Toledu), otevřely cestu pro Francův vzestup, jakožto vůdce povstání.

Povstání rozdělilo Španělsko na dva nepřátelské tábory. Na jedné straně stáli proti republikové vojenské a civilní skupiny, kteří brzo začali být jako Nacionalisti. Nacionalistické skupiny sjednocovala víra, že tradičně definovaná španělská společnost, která je podporovala, nesouhlasila s politikou Druhé republiky. Byli také přesvědčeni, že armáda by měla vést povstání a vláda by měla být silná a autoritativní. Proti Nacionalistům se postavili Republikáni, někteří z nich byli loajální zastánci republiky, zatímco druzí patřili k revolučnímu levému křídlu. Přestože revolucionáři měli v mnoha ohledech převahu nad republikány, podporovali je v boji proti povstání.

Na konci září 1936 provisorní vládnoucí vojenská junta vybrala Franca jako Generalisima (nejvyšší velitel) Nacionalistů. Ještě důležitější bylo Francovo jmenování El Caudillo (vůdcem), novou hlavou španělského státu. Tímto způsobem se Franco stal nejenom velitelem vojenské struktury, ale také nejvyšším vládcem nacionalistického Španělska.

Až do konce roku 1936, Franco vítězil na jihu a jihozápadě. Nacionalistům se nepodařilo dobýt Madrid ještě v roce 1936. Během jara 1937 Nacionalisté zahájili masivní ofensivu v Baskydsku a v ostatních španělských severních provinciích.

Během této vojenské kampaně Franco čelil jedné z nejkontroverznějších událostí ve své kariéře. 26. dubna 1937 německé letecké síly bombardovali pod Francovým vedením malé obchodní Baskydské městečko Guernica. Mezinárodní tisk poté široce informoval o zničeném městě a smrti mnoha civilních obyvatel. Francova vláda byla okamžitě obviněna z této tragédie. Francovou vládou ovládaný tisk zatím ale trval na vině skupiny republikánů, nazývajících se „rudí revolucionáři“. Nicméně Francova pověst byla poškozena.

Po dobytí severu Nacionalisté zajistili své vítězství ve španělské civilní válce převzetím Madridu na konci března. 1. dubna Franco formálně oznámil svůj triumf.

V. El Caudillo
Během války Franco zavedl nový typ autoritativního státu, kterému zamýšlel vládnout po konci války. Tento systém byl nazýván Nuevo Estado (Nový stát). Franco zakládal všechny politické, ekonomické a sociální struktury na fašismu a s ním spojených idejí. Fašismus potřeboval bezpodmínečnou loajalitu státu a zvláště Francovi, jakožto jeho vůdci. Požadoval úzkou spolupráci mezi zaměstnavateli a dělníky pod vedením státu. Tato politika usilovala o státem řízenou ekonomiku pomocí kontroly pracovních podmínek, platů, cen, produkce a kursu.

Jeden z jeho prvních kroků budování Nuevo estado bylo zavedení. Sjednocovacího dekretu v roce 1937. Tento dekret dodával Francovi velké pravomoci zrušením pravého křídla politických stran a sjednocením všech nacionalistů v jedné straně pod jeho kontrolou, Falange Espańola Tradicionalista de las JONS (FET). Jeho další krok k výraznému zlepšení úrovně bylo sjednocení všech skupin pracující třídy v Organización Sindical Espańola (Španělská obchodní unitární organizace, OSE), která byla úplně podřízená FET. To byla jednotná politika, která jak Franco doufal, by mohla pomoci vytvořit základy pro dobrý vztah mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Poté co dal svému režimu morální autoritu a vyřešil sociální i otázky, obrátil se Franco na římsko-katolickou církev. Podpora církve Nacionalisty dala Nuevo State legitimitu v očích mnoha španělů.

Po válce bylo Francovým nejdůležitějším úkolem zajistit soudržnost a pořádek. K tomu, aby to uskutečnil, prosadil politiku represe proti těm, kteří, podle Francova názoru representovali hrozbu novému režimu. Tisíce dřívějších republikánů bylo jednoduše zastřeleno nebo posláno do vězení, zatímco nesčetně jiných trpělo různými formami politických a ekonomických sankcí. Francova autorita vyplývala hlavně z jeho úspěchů během občanské války.

VI. druhá světová válka a studená válka
Vypuknutí Druhé světové války v září 1939 představovalo Franca důležité rozhodnutí. Nejnaléhavější z nich bylo, zda se má Španělsko zapojit do konfliktu na straně Německa, která zahrnovalo Německo, Itálii a Japonsko. Otevřeně sympatizoval s fašistickými principy a musel vzít na vědomí i enormní dluhy vůči Mussolinyho Itálii a Hitlerovskému Německu za jejich finanční a vojenskou pomoc po celou dobu občanské války. Franco se rozhodl proklamovat politiku neutrality.

V červnu 1940 Franco oznámil svoje záměry připojit se na stranu Německa. Během jeho sumitu a schůzky s Hitlerem v říjnu 1940, Franco vyjádřil svoji naději, že by se Španělsko mohlo podílet na vítězství fašistů. Hitlerovi se však Francovi podmínky zdáli příliš nadsazené (bezpečnostní záruky a získání francouzských kolonií v Jižní Africe). Franco zůstal v přátelských vztazích s Hitlerem i s Mussolinim.

Když spojenci stále více přibližovali k vítězství, v polovině roku 1943, byla najednou Francova neutralita pro Španělsko velmi výhodná. Ale i tak Franco pokračoval v exportu surovin do Německa a nevzdával se naděje na německé vítězství až do úplné porážky Hitlera v roce 1944.

Tím, že se Španělsko nezapojilo do Druhé světové války, ušetřil Franco Španělsko hrůz války kterými trpěla většina Evropy. Ale přesto Francův vztah s fašistickými režimy nechával Španělsko o krok pozadu za západní Evropou. Francovo Španělsko zůstalo politicky a ekonomicky izolované i v následujících letech.

Nezlomený mezinárodní reputací své vlády, Franco pokračoval ve svých plánech na španělskou rekonstrukci a vývoj. Věřil, že Španělsko může dosáhnout plné ekonomické nezávislosti pomocí státního programu. Ve čtyřicátých a padesátých letech, Franco vytvořil instituce a politiku, která izolovala španělskou ekonomiku od zbytku Evropy. Ekonomika prožívala depresi z nedostatku zahraničních investic a z bojkotů ze strany mezinárodní agendy. Země stále víc a víc upadala hlouběji do dluhů, a španělští dělníci patřili mezi nejvíce utlačované ve společnosti. Vláda nadále kontrolovala platy a ceny ale ani to situlaci dělníků příliš nezlepšilo.

Franco odolával zahraničním i domácím tlakům, demokratizovat Španělsko, a to hlavně proto, že se rozhodl legitimizovat svoji vládu. A to ji ústavním procesem tzv. Organického práva státu mezi lety 1938 a 1967. Tyto zákony definovali Francovo právo kontrolovat každý aspekt španělské politiky, ekonomiky a společnosti.

Z Organických zákonů , zákon z roku 1947, Zákon no následnictví vyvolal největší pozornost a měl také největší následky pro budoucnost Španělska a Francův politický systém. Zákon formálně deklaroval španělský stát jako monarchii. Nebyl to však pokus o znovu obnovení liberální konstituční monarchie, která existovala před rokem 1931, ale bylo to míněno jako nová monarchie, které by Franco mohl vládnout až do své smrti, nebo dokud toho bude schopen. Zákon také uplatňoval Francovo právo jmenovat svého nástupce.

Během padesátých let vstoupilo Španělsko do nové etapy ve vztazích se západními demokraciemi, a to zejména s těmi, které začali považovat Francův pro-katolický a přísně protikomunistický režim za pozitivní. Tento zlom nastal po vypuknutí studené války, ideologická a ekonomická rivalita mezi západními demokraciemi (hlavně Spojenými státy) a komunistickými státy vedenými Sovětskou socialistickou republikou (SSSR). V roce 1953 Franco uzavřel smlouvu se Spojenými státy – Madridský pakt, pod podmínkou, že Spojené státy budou mít přístup do několika španělských vojenských a námořních základen, výměnou poskytnou Spojené státy Španělsku vojenskou a ekonomicko pomoc. Tato smlouva udělala ze Španělska důležitého člena nekomunistického bloku v západní Evropě. V roce 1955 Španělsko nabylo formální uznání jakožto člen mezinárodní komunity, když bylo oficiálně přijato do UN.

Integrace Španělska do mezinárodní komunity pomohla stabilizovat Francovu diktaturu. po celá léta padesátá. Franco pracoval na udržení autoritativního systému, kterému předsedal už od občanské války, spoléhajíce se na armádu a církev, a politický vliv členů pravého křidla. Ačkoli jeho pozice vůdce byla pevnější než kdykoli předtím, Franco stále uplatňoval kontrolu španělské společnosti potlačováním všech znaků regionalismu, liberální politiky a tradici unionalismu levého křídla.

VII. Francova poslední léta
Na konci padesátých let se začali objevovat největší hlavní trhliny Francova autoritativního systému. Kruhy opozičních skupin – zahrnujíce i progresivní elementy v katolické církvi, studentské organizace a ilegální organizace dělníků – napadali Francovu vládu. zhoršující se ekonomické podmínky napovídali mnoho opozici. Léta trvající pokusy o soběstačnost, přivedli španělskou ekonomiku na pokraj bankrotu. Růst cen, snižování platů a nízký životní standart ve srovnání se západní Evropou, poukazovaly na chyby Francovy politiky. Roku 1959 byl zaveden Stabilizační plán, který měl vyřešit tyto problémy. Tento plán usiloval o omezení vládní kontroly ekonomiky a otevření Španělského konkurenčního trhu. Španělská ekonomika se začala stále víc a víc přibližovat evropskému systému volného obchodu.

Ekonomické změny, které přišli v polovině šedesátých let a přinesly prosperitu hlavně střední třídě, která Franca tradičně podporovala. Franco však nadále zůstával pod velkým mezinárodním i domácím tlakem, aby vedl Španělsko cestou demokracie. V důsledku těchto tlaků vydal Franco roku 1967 zákon, který výrazně omezoval jeho pravomoci a také pravomoci jeho potencionálních následníků. Nicméně si ponechal velmi důležité právo veta, které mu umožňovalo zrušit jakékoli reformy, které by ohrožovali jeho autoritu. praktický výsledek reforem byl tedy jen povrchní a sloužil jen k pozvednutí Francovi popularity a k víře lidí, že se Španělsko stává demokratickou zemí. Jeho popularita však nadále upadala a to zejména kvůli zpoždění v modernizaci a modernizaci politických a sociálních struktur režimu.

V červenci 1969, v 76-ti letech, jmenoval Franco Dona Juana Carlose de Borbón, vnuka bývalého krále Alfonse XIII, následníkem španělského trůnu a svým nástupcem. V té samé době převedl Franco mnoho důležitých pravomocí na svého věrného zastánce, ministra vlády Premiera Luise Carrero Blanca. V září 1974 členové organizace ETA (Euzkadi Ta Askatasana, Basque for "Basque Homeland and Liberty“) baskydská separatistická organizace, známá svými teroristickými útoky, spáchala na Carreru bombový atentát v jeho autě. Vláda se ocitla v krizi, ve které zůstala celé dva roky, až do Francovi smrti. Franco, který už léta trpěl parkinsonovou chorobou a jinými nemocemi, zemřel v listopadu 1975. Zanechal budoucnost Španělska v rukou krále Juana Carlose. I když svého nástupce vybíral Franco velmi pečlivě, Juan Carlos začal hned po Francově smrti pracovat na obnově demokracie ve Španělsku.

Franco zanechal velmi rozporuplné dědictví. Jeho vláda ukončilo politickou rozpolcenost a sociální bouře, které byly hlavními problémy Španělska na začátku 20. století. Také výrazně pomohl zlepšit španělskou ekonomiku zapojením Španělska do Evropských struktur. Za jeho vlády byla ale také porušována lidská práva a svobody většiny španělů. Tvrdě postihoval své oponenty. Franco se do evropské historie zapsal jako jedna z nejrozporuplnějších postav 20. století.

 

Prameny:
Franco proti Španělsku, Gilbert Mury
Fašismus, Noel O‘Sullivan
600 nejvýznamnějších diktátorů a tyranů v dějinách, Alan Axelrod
Vládcové v dějinách Evropy, Otakar Dorazil
Encarta (encyklopedie)

 

Španělsko pod vládou Franca

Petra Kopecká
X6.C

Hodnocení životopisu Francisco Franco

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  16. listopad 2007
  5 708×
  2850 slov

Podobné studijní materiály

Komentáře k životopisu Francisco Franco

bohbor
Slečno Kopecká, Vaše znalost evropských dějin není úplně nejhorší (vezmu li v úvahu, že jde o maturitní práci), ale Vaše vyjadřovací schopnosti, znalost gramatiky a evropského místopisu jsou doslova tragické. Nevím, kdy jste tuto práci psala a co je z Vás dnes, ale měla byste číst Čapka a Nerudu. Třeba byste se z Cesty do Španěl dozvěděla, že není Baskydsko, ale Baskicko.
Ať se Vám daří.
BB
Bivoj
"..vedenými Sovětskou socialistickou republikou (SSSR).."
" ..IV. Španělská civilní válka.."
"..baskydská separatistická organizace,.."
"..dluhy vůči Mussolinyho Itálii a Hitlerovskému Německu.."

Proboha, který negramot toto psal ? !!!