Heinrich Heine

Heinrich Heine bývá považován za největšího německého básníka 19. století hned po JW Goethovi. Narodil se roku 1797 v židovské obchodnické rodině. Otci se nedařilo, a tak byl Heine finančně podporován svým bohatým strýcem Solomonem žijícím v Hamburku.
Heine vystudoval právo v Bonnu, kde také navštěvoval hodiny literatury Augusta Wilhelma von Schlegela. Zamiloval se do svých sestřenic Amalie a Therese a tento milostný vztah se odrazil v mnoha básních z jeho prvního díla Kniha písní, vydané roku 1827. Tato kniha založila jeho básnickou slávu. Její jednoduché melodické básně nesou stopy vlivu lidové pozie a romantická gesta s baladickými náladami zvolna ustupují ironii a sebeironii. Jsou tu vedle dojmů z přírody i bojovné sociální motivy a již zmiňovaná milostná lyrika. V posledním pátém díle se projevuje Heineho sklon k filosofii, kdy mísí své subjektivní prožitky s světonázorovými otázkami.
Heine nedostal očekávané místo profesora v Mnichově a těžká cenzura spojená s pro Heineho nepřístupnými poměry v Německu měly za následek, že se roku 1830 přestěhoval do Paříže. Tam jej silně ovlivnily revoluční myšlenky zdejších obyvatel a Napoleonovo tažení Evropou.
Dokončil zde svou rozsáhlou, celkem čtyřdílnou sbírku Obrazy z cest (1826-1831). Je to směs bystrých postřehů, politických i satirických narážek, lyrických záběrů z přírody a prudkých polemik s nacionalismem ,militarismem apod. V prvním díle se nebál zesměšnit gotické profesory, ve třetím díle Heine útočí na básníka Counta von Platena za jeho homosexualitu. Platen se bránil tím, že poukazoval na Heinův židovský původ, ale ve společnosti propadl.
Zhoršující se zdraví vedlo Heina od roku 1840 k pobytu v Pyrenejích. Zdejší prostředí jej inspirovalo a Heine zapojil do svých děl epické prvky. Jeho dílo vydané roku 1840 – Německo:Zimní pohádka je satirickou kritikou poměrů v Německu. NZP je součástí druhé Heineovy sbírky Nové básně.
Heineovy zdravotní potíže vyvrcholily roku 1848, kdy onemocněl na syfilis a od té doby byl připoután na lůžko. Z doby těchto útrap vzešlo Heineovo největší dílo. Jeho třetí sbírka Romancero (1851) je tvořena převážně baladickými skladbami z germánských a židovských pověstí. Shrnuje pesimistickou, vtipnou a lehce ironickou poezii.
Poslední rok jeho života nejvíce poznamenala Elisa Krinitz, která trpělivě zapisovala jeho poslední lyrické basně, když nemohl pro nemoc udržet v ruce tužku. Heinrich Heine zemřel roku 1856.
Do historie se zapsal svým vtipným a ironickým stylem, svým odchodem z vlasti a vlivem na širokou veřejnost. Byl významným členem hnutí Mladé Německo (1830-48), jehož stoupenci požadovali svobodu myšlení, odmítali jakákoli náboženská, morální nebo politická dogmata, zasazovali se o volnost v lásce a emancipaci žen. Byli pronásledováni, vězněni, vyháněni ze země a jejich spisy zakazovány a páleny. U nás ovlivnily myšlenky Mladého Německa májovce.

Hodnocení životopisu Heinrich Heine

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  3 141×
  432 slov

Komentáře k životopisu Heinrich Heine