Medailon věnovaný Jaroslavu Seifertovi
Vypracování: Tento medailon je věnován osobě význačného českého literáta Jaroslava Seiferta, který by v září tohoto roku oslavil sté výročí svého narození. Tento význačný básník, překladatel a publicista získal jako jediný český autor Nobelovu cenu za literaturu a to až v roce 1984.
Jeho život začíná na Žižkovském předměstí v činžovním bloku nedaleko ohyzdných žižkovských plynojemů. Tam se v jedné chudé rodině narodil dne 23. září roku 1901 budoucí český velikán a literát Jaroslav Seifert. Byl prvním dítkem v dělnické rodině. Jeho otec byl vyučený zámečník a pracoval v nedaleké továrně na výrobu kovového nábytku. Také se nějaký čas věnoval prodeji kýčovitého umění, tedy hlavně obrazů. Z těchto obchodů mu však zbyli jen dluhy. Po válce až do své smrti pracoval jak dělní k dílně na výrobu ortopedických náhrad. Jeho matka byla v domácnosti a starala se o malého Jaroslava a o jeho sestru, která byla o osm let mladší. Malý Jaroslav v útlém věku velice přilnul k matce. Jeho vztah vychladl až ve vlečné době, kdy se styděl za to že by jí mněl pomoci s primitivním vozíčkem plným uhlí. Měl strach z zesměšnění před spolužáky z gymnázia. Jaroslav začal navštěvovat gymnázium ve jedenácti letech. Gymnaziální budova byla nová, umístěna v Libušině ulici. Zprvu byl Jaroslav žákem s lepším prospěchem, ale jak stárl jeho pospěch se stále zhoršoval. Po několika incidentech s profesory byl nucen školu opustit a maturitu již nezískal. Seifertova matka byla nábožensky založena a i malého Jaroslava vedla k víře. Mnohokrát spolu chodily do kostela ke Svatému Prokopu. Snad proto se Jaroslav stal ministrantem ve školní kapli. Pote co mu však přišla práce co vytvářel jednotvárná a zbytečná rozhádal se s profesorem náboženství a opustil toto místo.
Sám mladý Jaroslav mněl na studiích vetší zájem o malířství a chtěl se stát slavným malířem. Přišla doba ,kdy však i ty nejhezčí sny se rozplynou. Jednou v septimě mněli si žáci přinést různé prvky do zátiší. Jaroslav přinesl typické žižkovské načiní, když však pan profesor viděl tento výtvor pokoušeli se o něj mdloby. V této chvíli Jaroslav pochopil že bude lépe, když se bude věnovat literární tvorbě. Jeho prvotní verše vycházeli z myšlenek socializmu. Nadále se však ukazovalo jeho ovlivnění církevní tematikou. Stále používal církevní a náboženské výrazy. Tohoto využil i ve spojení s dělníkovou pěstí, Leninem, které spojil s andělskými křídly. Tohoto neduhu ho zbavil až přítel Hora. Jaroslav se stále snažil získat maturitu a to externím studiem. Nikdy se mu to však nepovedlo. Ve staří si pak s humorem stěžoval na sny, ve kterých ho udolává představa o této zkoušce života. Jako mladý autor přispíval již ve 20. letech do redakce Práva lidu, Červen a Kmen. V těchto redakcích publikoval své první verše, ale také mu zde vycházeli kulturní referáty, fejetony a kurzívy. V roce 21 začal pracovat v redakci brněnské Rovnosti a tam také setrval. Až za přispění přítele S.K.Neumana se dostal do Komunistického nakladatelství a knihkupectví. Na tomto redaktorském postu vydržel do roku 23. do roku 1927. V tomto roce se začali ostřit jeho vztahy s Komunistickou stranou. V tomto nakladatelství mu také vyšla jeho první sbírka Město v slzách, to už v roce 21. Mimo této činnosti se také podílel na založení spolku Devětsil. Také však redigoval vydání revoluční sbírky Devětsil. Jehož vydání se konalo ve 22. roce. Ve svém tvůrčím duch našel také místo pro revue Disk a Pásmo. Krátce také přispíval do redakce časopisu Host. Seifert také překládal, znám jsou jeho překlady A. Bloka a G. Apollinaira. Společně s Neumanem vytvořil Komunistické večery. Ty byly vydány v roce 1922. Po Neumanově smrti společně s J. Horou vtvořil výbor z Neumana. Který vyšel v roce 1928. V létě 1923 cestoval Jaroslav do Francie a Švýcarska. Jeho cestovatelské ambice tím však neskončili a v roce 1925 se vydal do Sovětského svazu. Tam také zřejmě poznal skutečnou tvář komunismu a jeho pochyby se začali prohlubovat. Tyto jeho postoje se projevili ve 29. roce kdy společně s dalšími šesti autory podepsal projev proti novému vedení KSČ. Tím také skončilo jeho působení v komunistické straně a jejím propagandistickém tiku také nemohl zůstat. Po tomto projevu se v roce 1930 stal redaktorem měsíčníku Mladá scéna. Zde vydržel až do roku 1933. Po tomto roce nastupuje do redakce Pestré květy. Ve které se realizoval až do začátku okupace. Za fašistické okupace pracoval pro deník Ranní novina. Také se snažil o redigování Almanachu Kmen. V období zuřící druhé světové války pracoval v deníku Národní práce, Práce a nakladatelství Panorama. Během pražského povstání byl zastižen v Lidovém domě jednotkami SS armády. Byl okamžitě zatčen ale jeho veznění netrvalo dlouho.
Seifert se po válce ještě nějaký čas věnoval publicistické tvorbě. Ještě do začátku 50. let pracovala v deníku Práce a přispíval do měsíčníku Kytice. Samostatně pak vybudoval básnickou edici Klín. V 50. letech se Seifert přestává publicistické tvorbě věnovat úplně. Ve druhé polovině 50. let postihuje mistra vleklá choroba pohybového aparátu. V těchto letech skončila i éra jeho návratu, po prohýřených nocích, kdy budíval sousedy jelikož se nemohl dostat domů. Tehdy Seifertovi bydleli v malém domku na hradě. Seifertova žena pracovala v hradním sekretariátu, také občas provázela turisty po Daliborce na kterou ze svých oken stále viděli. Seifert měl od těchto dnů lékařem zakázáno pít své oblíbené červené víno. Po nějakém čase co se jeho choroba zlepšila, bylo možno vidět básník opřeného o francouzské hole. Jeho pohled byl většinou upřený na panoram starého města. Přemýšlel, vypadal jako starý otřepaný dub který se sklání pod tíhou sněhu a dvě mohutné větve ho podpírají. V 60. letech se stal členem rehabilitační komise a také patřil do ústředního výboru svazu spisovatelů. V roce 1966 se stal Seifert národním umělcem. V roce 1968 se také připojil k Pražskému jaru. Z této události vyplynul téměř desetiletý zákaz činnosti. Jeho literatura vznikala na prahu disidentu a jako exilová tvorba. Toto vše se dělo v období tvrdé Husákovi normalizace, kdy se KSČ zřejmě mstila za to že ji v roce 1929 opustil a obrátil se k jejím myšlenkám zady. Bohužel nešlo udělat se Seifertem krátký proces, jako s většinou tehdy nepohodlných českých umělců. Seifert byl moc známí a obdivovaný člověk než, aby ho mohl režim umlčet a uvěznit. Jeho postavení se však ještě zhoršilo když podepsal Chartu 77. Režim jen čekal na malou nepatrnou chybu, ale nedočkal se. V 80. letech se k jeho pohybovým potížím přidaly potíže dýchací.Seifertovi dýchací potíže vyvrcholili 1. ledna 1985 kdy bylo nutno jej hospitalizovat ve Vinohradské nemocnici. Jeho ošetřujícím lékařem byl docent Kment. V nemocnici ho však už navštívilo jen několik věrných přátel a rodina, ač se celá literární veřejnost o jeho zdravotní stav zajímala. Seifert byl ještě na vánoční svátky propuštěn do domácího ošetření, ale po několika týdnech se znovu vrací do nemocnice. V kritickém stavu byl přivezen dne 9. ledna 1986. Den na to se po Praze nesla zprava že Seifert zemře. Jaroslav Seifert zemřel mezi 2-3 hodinou ranní 10. ledna 1986.
Jaroslav Seifert získal jako jediný český autor Nobelovu cenu za literaturu. Ta mu byla přidělen za celoživotní přínos do české i světové literatury. Cenu získal až na mnohonásobné návrhy Romana Jakobsona. Cena mu měla být udělena již v 50. letech, ale návrhy nebyli vyslyšeny. Seifert osobně nemohl cenu převzít, jelikož byl hospitalizován. Cenu jela převzít jeho dcera Jana. Cena ji byla předána 11. října 1984. K tomuto ocenění přišli blahopřát J. Pilař společně s televizním štábem. Ti ho v rozhovoru svými otázkami tlačili k několika angažovaným slovům. Seifert se jim však chytře vyhýbal a tato reportáž skončila fiaskem.
Období proletářské poezie. Seifert prošel snad všemi proudy meziválečné poezie a osobitým vývojem po druhé světové válce. Do literatury vstoupil s proudem proletářské poezie.Město v slzách publikována poprvé v roce 1921, je jeho básnickou prvotinou. Osobitost jeho proletářské poezie spočívá v chlapecky upřímném i naivním pojetí revoluce jako boje na barikádách. Rámec sbírky tvoří obraz velkého města. Básně Města v slzách jsou psány volným, většinou rýmovaným veršem. Poetistické období. Na vlnách T.S.F., pozdější název je Svatební cesta která byla vydána 1925, Slavík zpívá špatně vychází roku 1926) a Poštovní holub tato sbírka vychází v roce 1929, jsou typickými poetistickými sbírkami. Obsahují verše křehké a hravé. V mnohých básních se ozývá radostný tón, jinde i tóny smutku, např. v básních inspirovaných návštěvou francouzských bojišť z první světové války. Ve sbírce Poštovní holub s objevuje výrazný motiv času a motiv domova. Tato sbírka již smě5uje k postpoetismu. Roku 1929 vychází i půvabná vzpomínková prozaistická knížka Hvězdy nad rajskou zahradou. Poestpoetistické období 30. let. Jablko z klína vychází roku 1933 a Ruce Venušiny publikované roku 1936. Jsou sbírkami intimní lyriky všímající si základních lidských vztahů, to jest vztahů milostných, rodinných, i vztahů k domovu a k prostým věcem života. V těchto sbírkách je již Jaroslav Seifert známým básníkem. Verše jsou zpěvné, hutné, vroucné a prosté. Období ohrožení země. V dalším období Seifertova života vznikají především sbírky, které vyjadřují obavy z ohrožení země i z ohrožení člověka. Zhasněte světla (1938) je sbírka, ve které doznívá postpoetistické ladění z předchozího období, ale ve své podstatě je ovlivněna historickou situací těsně před druhou světovou válkou. Vyjadřuje obavy o národní osud i odhodlání bránit sovu zem, zachycuje i zklamání z mnichovské zrady. Hlavní linie básnické sbírky je nesena důvěrou v budoucnost národa. Období po roce 1945. Přilba z hlíny byla vydána již v roce 1945, je první Seifertovou sbírkou po osvobození. Tvoří ji tři cykly básní: Osm dní ze září, Říp v okně a závěrečný díl S otevřenou náručí. Šel malíř chudě do světa byla vydána v roce 1949 a Chlapec a hvězdy prezentuje se až v roce 1956. Jsou to sbírky, v nichž básnický text tvoří paralelu k obrázkům malířů nejnárodnějších, Mikoláše Alše a Josefa Lady. Vyjadřují okouzlení českou krajinou, vztah k českým lidem i návraty do dětství. Období nové poetiky, v 60. až 80. letech. V této etapě nastává dlouhý přeryv, který je způsoben především básníkovou těžkou chorobou. Seifert se k básnické tvorbě vrací až v polovině 60.let s novu poetikou. Objevuje nové postupy; mizí rýmy a rytmická pravidelnost, Seifertův volný verš se stává drsnějším. Veš se mění v jakési volně plynoucí nebásnické vypravování a rozmlouvání. Synonymem života se stává žena.Koncert na ostrově, který vznikl v polovině 60.let, byla první Seifertovou sbírkou po jeho návratu zpět do života; v ní básník svůj život rekapituluje. Básně přísně ohledávají ty životní hodnoty, které zůstanou hodnotami i tváří v tvář smrti. Do tohoto období patří také sbírka Všecky krásy světa která byla oficiálně vydána 1982. Je to prozaistická paralela a komentář k básníkovu dílu, kniha, v niž autor vzpomíná na celý svůj život. Jsou zde však také pasáže které si odporují a původní vydání nejsou obsaženy. Je však také zajímavé že je neobsahují ani necenzurovaná exilová vydání. U nás byla v 80. letech publikována v neúplném znění; bez cenzurních zásahů vyšla prvně v zahraničí Kolín nad Rýnem Index 1981, Toronto 68Publishers 1981.
Jaroslav Seifert byl Pan Básník. Člověk a umělec, který svým dílem ovlivnil řadu generací umělců a dal radost mnoha lidem každého věku, pohlaví, vzdělání. Jeho básně mají sílu spojovat.
Osnova: 1. Úvod
2. Mládí a dospívání
3. Stříbrný věk
4. Zlatý věk
5. Nobelova cena
6. Charakteristika a rozdělení díla
7. Závěr
Vytvořil Wako Wulf
28. prosinec 2012
9 305×
1861 slov
