Jaroslav Seifert, jediný český nositel Nobelovy ceny za literaturu, se mezi dvěma světovými válkami výrazně podílel na poezii jak proletářské, tak avangardní. O jeho levicovém zaměření mezi válkami svědčí jeho nezanedbatelný podíl na založení a činnosti levicového Devětsilu i jeho politické začátky v Rudém právu (1922). I jeho první sbírka Město v slzách (1921) tvořila v rámci proletářské poezie výrazný pól revolučně romantického lyrismu. Jeho básně však nebyly odvozeny ani z tradice ani z racionálních postulátů, vyplynuly z atmosféry doby a prostředí. Už v prvních dílech najdeme nenuceně plynoucí cit v proměnlivé, intimní a společenské škále, schopnost vypozorovat drobné a někdy skryté detaily, které zdůrazňují poetičnost, důvěrnost a reliéfnost otevírající prostor pro představy ožívající ve veršovém podtextu.
S levicovým zaměřením se však brzy rozešel, stejně jako s komunistickou stranou, ze které byl roku 1929 pro své názory vyloučen. Již jeho druhá kniha básní Samá láska (1925) naznačovala určitý obrat. Tkvěla sice ještě v revoluční vlně své doby, ale pozornost od drastických sociálních obrazů byla přenesena k rozhodnutí "celou tu smutnou a ošklivou zemi" přebásnit "v krásné a sladké roztoužení" (báseň Hodina míru). Plnou uměleckou zralost mohl pak autor projevit v letech válečných svými díly Zhasněte světla a Přilba hlíny. Na přelomu 60. a 70. let byl J. Seifert předsedou Svazu českých spisovatelů, a protože důsledně vystoupil proti normalizátorským tendencím ve Svazu i kultuře vůbec, nesměl téměř deset let publikovat.
Svět Seifertových básní je bezkonfliktní a celistvý. Není v něm krutých vášní. Seifert byl básníkem, který usiloval vidět skutečnost v harmonických vztazích a plynulém vývoji. Harmoničnost zprostředkovávala autorovi především vzpomínka. Klidné a vyrovnané rozvíjení básnické myšlenky je výrazem vyrovnanosti autorova myšlení, výrazem jeho tíhnutí k prostým a důvěrně známým věcem. Seifert nechával ovládat své myšlení citem tak, jako Halas vůlí, Holan potřebou dopátrat se v podstatě světa netušených souvislostí. A byla to právě tato Seifertova nadčasovost, která provokovala jeho kritiky. Např. přední kulturní dramatik Ladislav Štoll napsal, že: "V Seifertových knížkách najdeme hojnost stop maloměšťácké idyličnosti, sentimentality, naivity a ideové nejasnosti. Jaroslav Seifert nebyl a není bojovníkem." Václav Černý, literární kritik Seifertovy doby, se po jeho smrti vyznává ze svého nepochopení: "Neboť my - a já - jsme si kdysi nevážili leč neklidu, hledání, zápasu, nectili jsme leč úzkost a přísahali jsme jen na tragický způsob života. Byly ostatně zajisté i v Seifertovi, ale kdo je hledal za něžnou hladkou, plynulou melodií jeho veršů, kde se zdánlivě nic nedálo, jen ty sladké housličky zpívaly!...V té sladkosti bylo pro nás něco jakoby podřimlého, příliš ukonejšeného."
Seifertovská čistota není ničím jiným, než úsilím o mravní integritu lidskou, stále ohrožovanou a stále obnovovanou, podává tomuto člověku laskavou ruku a je jakoby milostným úsměvem tohoto boje jednotlivců o nadosobní hodnoty. Je potřeba i zdůraznit mravně-kulturní bohatost jeho básnického světa a jeho ráz kulturního aktivismu. A je to třeba zdůraznit právě u tohoto básníka, jemuž byla vytvořena pověst pasivnosti a jakéhosi holubičího separátního míru, uzavíraného se světu. To co v jeho básních přežilo všechny jeho kritiky a všechny proletářské bojovníky jeho doby, jsou základní obecně platné lidské mravní hodnoty, jako právě láska, vlast, domov, věrnost, čistota, bez nichž není kultury ani lidskosti vůbec.
Zpracováno z knih: Balajka, B. a spol.: Přehledné dějiny literatury 2 , SPN 1993
Černý, V.: Jaroslav Seifert - náčrt k portrétu, Index 1984
Valouch, F.: Česká poezie v období Mnichova, Universita
Palackého Olomouc, 1970
28. prosinec 2012
3 845×
550 slov
