Karel Čapek

Bylo mu půl roku, když se rodina odstěhovala z Malých Svatoňovic. Otec MUDr. Antonín Čapek zde působil jako lázeňský lékař. I když zprvu nepomýšlel na vlastní lékařskou praxi, přijal nabídku úpické městské rady, aby se staral o rozšiřující se klientelu okresního města.

Čtyřiatřicetiletý lékař měl o jedenáct let mladší manželku Boženu a tři děti – Helenu, o rok mladšího Josefa a nejmladšího Karla.

Pomalejší Josef ve škole příliš dobře neprospíval, a rodiče se proto rozhodli orientovat ho spíše na praktické zaměstnání. Otci však nemohla uniknout Karlova bystrost a přemýšlivost, bylo jasné, že půjde studovat. MUDr. Čapek se pokoušel vyvolat chlapcův zájem o medicínu tím, že ho brával na cesty za pacienty. Jenže po matce citlivý Karel těžko snášel pohled na nemocné, zraněné, umírající.

Trpěl s nimi, trpěl za ně.

Tady někde se rodilo sociální cítění spisovatele Karla Čapka. Tatínkův vliv byl velmi silný. Na mnoha místech Čapkova díla se setkáme s postavou moudrého všechápajícího lékaře, plného toho nejvlídnějšího člověčenství (Bílá nemoc – Dr. Galén).

Dojmy z přírody, lidské osudy, nejrůznější figurky, jako například bláznivá Klára známá z „kapesní povídky“ Modrá chryzantéma, to všechno se ukládalo do chlapecké paměti a po letech vyplouvalo na stránky spisovatelových knih.

Od září 1901 začal studovat gymnázium v Hradci Králové. V Hradci se ocitl v úplně jiném světě. Pořádala se pravidelná posezení „mansardistů“ v podnájmu jednoho ze spolužáků, kde se s mladickým zápalem diskutovalo o všem možném, byl založen tajný časopis hradeckých studentů, do něhož Karel přispíval a brzy ho také redigoval. Do brněnského týdeníku Neděle zaslal dvě básně nazvané Prosté motivy; vyšly v dubnu 1904 a bylo to první Čapkovo oficiálně publikované dílo.

Na dva roky se mu pak stalo domovem Brno. Sestra Helena se zde v době svých studií seznámila s právníkem a žurnalistou Františkem Koželuhou. Protože si Karel svými názory rozhněval hradecké profesory, přešel od kvinty na gymnázium do Brna. Provdaná sestra mu našla podnájem v blízkosti vlastního bytu a za podpory svého švagra vplul začínající literát do brněnského intelektuálního světa. Ještě v jedné záležitosti zasáhl František Koželuha do osudu bratří Čapků. Přimluvil se, aby Josef mohl studovat na uměleckoprůmyslové škole v Praze. Josef od podzimu roku 1904 nastoupil na pražskou uměleckoprůmyslovou školu a také před ním se otevřel nový svět. Po třech letech, kdy žil v Praze sám, se sem přestěhovala celá Čapkova rodina.

Karel dostudoval poslední dva ročníky střední školy na Akademickém gymnáziu a dal se zapsat na filozofickou fakultu, poznal Francii a Německo a v listopadu 1915 dokončil studia doktorskou promocí. Ve stejném roce vyšla bratrům první společná kniha, Zářivé hlubiny.

Nastoupil do redakce Národních listů. Pracoval tady i s bratrem Josefem do konce roku 1920, kdy dostal Josef výpověď a Karel na protest odešel s ním. Brzy na to zakotvil v Lidových novinách. Novinářská činnost měla vliv na jeho jazyk a sloh. Na stránkách novin tiskl v té době většinu toho, co napsal. Ve vlastní novinářské praxi zkusil všechny publicistické útvary, nejvíc se proslavil svými sloupky.

V počátku dvacátých let měl za sebou premiéry Loupežníka, R. U. R. a Věci Makropulos a společně s Josefem vytvořenou hru Ze života hmyzu.
Sem také zapadá jeho známost s Olgou Scheinpflugovou a smrt matky. Matčin odchod se Karla hluboce dotkl, o to víc, že jí byl poslední dobou neustále nablízku.

Kromě snahy ušetřit tatínka a Karla bolestných vzpomínek to jistě byla také touha obou bratrů bydlet zase pohromadě, co je přivedlo do stavebního družstva, které budovalo rodinné vily na Vinohradech. Jejich dvojvilka stojí v ulici bratří Čapků dodnes.
Na konci zahrady byl březový hájek, kde si každý „pátečník“ zasadil vlastní rukou stromek. Svůj tady měl František Langer a další generační druhové bratří Čapků, třeba Vladislav Vančura, Karel Poláček, Eduard Bass, přicházel také Fráňa Šrámek, občas i T. G. Masaryk. Osobní přátelství s prezidentem vtisklo Karlu Čapkovi pečeť oficiálního spisovatele, což bylo nepochybně podpořeno i udělením státní ceny v roce 1930 za Povídky z jedné kapsy.
Stal se nejednou terčem nenávistných útoků a pomluv; tvrdilo se například, že úspěchy jeho her v cizině jsou předem zaplaceny československým ministerstvem zahraniční. Nactiutrhačné kampaně sice vyzněly do prázdna, ale přece jen braly klid, tolik potřebný k literární práci a k vyrovnání se se smrtí otce, který zemřel roku 1929.

Na začátku třicátých let navázal na filozofickou linii své tvorby, v níž se zabývá vnitřním životem člověka a jeho prostřednictvím zkoumá možnosti a hranice lidského poznání. Od Božích muk pokračoval tento typ Čapkových próz přes Trapné povídky a Továrnu na absolutno až k trilogii, kterou tvoří díla Hordubal, Povětroň a Obyčejný život. Podobné zaměření lze nalézt i v některých textech Povídek z jedné kapsy a Povídek z druhé kapsy; přestože se na první pohled tváří jako detektivky, jejich smysl je daleko hlubší.

Ani jeho cestopisy nejsou pouhým líčením přírody a historických památek. Zájem o filozofii a její vztah k praktickému jednání vedl Čapka k zamyšlení, jak vlastně člověk poznává druhé lidi a věci kolem sebe, a k úvahám nad osobní zodpovědností každého jedince na vývoji světa. Nejvíc ho přitahovali prostí lidé. Zvláštní pozornost v posmrtně vydaných Obrázcích z domova patří Praze; líbí se mu stará Praha s historickými paláci, ale daleko víc ho láká všední shon rostoucího města – jeho nové čtvrtě i tmavé předměstské uličky prohledávané při policejních raziích.
Po Italských listech – první cestopisné knížce – následovaly Anglické listy, Výlet do Španěl, Obrázky z Holandska a Cesta na sever.

V prosinci 1938 dostal chřipku, k její recidivě se přidal zánět ledvina zápal plic. Smrt znemožnila udělení Nobelovy ceny za literaturu, kterou pro Karla Čapka navrhli francouzští spisovatelé. V úmrtní den, 25. Prosince, vyšel v Lidových novinách jeho poslední článek – Pozdravy. Z jeho závěru lze vycítit Čapkovo zklamání a tichou beznaděj:
„…….vždyť se toho nemusí bůhvíco namluvit, aby bylo dobře mezi lidmi. Co dělat, je hrozně daleko od národa k národu; všichni jsme čím dál tím víc sami. Už bys raději nikdy nevytáhl paty ze svého domova; raději zamknout vrátka a zavřít okenice, a teď nikdy nás mějte všichni rádi. Mně po nikom už nic není. A teď můžeš zavřít oči a tiše, docela tiše říkat: How do you do, starý pane v Kentu: Grüss Gott, meine Herren! Grazia, signor!“

Hodnocení životopisu Karel Čapek

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  3 038×
  1010 slov

Komentáře k životopisu Karel Čapek