Interview - Martin Fendrych, komentátor Týdne:
Kontakty jsou k nezaplacení
Momentálně pracujete jako politický komentátor v časopise Týden. Co vás vedlo k odchodu z postu šéfredaktora Respektu a proč jste si vybral právě Týden?
Já jsem přišel do Respektu přímo z vládní funkce a nastupoval jsem na místo, které znamenalo někoho řídit, mít pod sebou spoustu lidí a rozhodovat o jejich práci, takže to byla víceméně funkce manažerská, a já jsem poměrně brzo přišel na dvě věci; jednak na to, že se mi moc nechce nikoho řídit, že toho mám za těch sedm a půl roku dost a že bych chtěl dělat věci, které se týkají jenom mě a nerozhodovat za druhé. A za druhé jsem přišel na to, že bych se měl spíš učit, začít od začátku. Ověřit si, jak se píše zpravodajský článek a jak komentář a najít si nějakou polohu, v jakém duchu budu komentáře psát. Chtěl jsem tedy hlavně psát a ne řídit lidi. Když jsem nastoupil do Respektu jako šéfredaktor, tak se ukázalo, že moje poloha je trochu zvláštní. Byl jsem člověk, který přišel zvenčí a ne úplně splynul s prostředím a proto jsem již delší dobu chtěl odejít. Když se začala měnit redakce v Týdnu, tak jsem se dohodl se šéfredaktorem, že tam začnu psát komentáře.
Byl nový šéfredaktor Týdne Dalibor Balšínek jedním z hlavních důvodů vašeho rozhodnutí?
Ne, hlavní důvodem bylo to, že jsem prostě nechtěl zůstat v Respektu a chtěl jsem smazat tu chybu, že jsem nastoupil do pozice šéfa. To se potom s člověkem vleče a nese to v sobě a chtěl by radši jít někam jinam. Balšínek nebyl ten hlavní důvod, i když musím říct, že je to velice příjemný člověk, který umí jednat s lidmi.
S Balšínkem se pojí i současný kvalitativní i obchodní vzestup Týdne. Jaké jsou podle vás hlavní příčiny tohoto trendu?
Ty důvody se dají snadno vysvětlit. Týden prodělal určitý vývoj, byl nahoře, pak šel dolů, změnil se šéfredaktor. Balšínek si k sobě pozval tým nových lidí a úplně změnil základní personální složení. Přišli lidé, kteří předtím dělali v jak deníku, tak v televizi, dokonce i ve zpravodajství ČT, a i v týdeníku, jako já a Jirka Peňas. Rozvrstvení je tedy dost široké a dokonce i názorově jsme dost odlišní. Nepanuje potřeba jednotné ideologie či názorového proudu, která je třeba v Respektu více cítit, takže Týden není jednosměrný časopis, je pestrý. Soustředí se zásadně na to, aby autoři mysleli na čtenáře. Nikoliv aby mysleli na to, že musí za každou cenu říct určitou věc, ale aby brali čtenáře jako to nejhlavnější. To je to, na čem bazíruje Balšínek; aby čtenář věděl, že se píše pro něj. Nikoliv tak, že by čtenáře někdo podceňoval, že by říkal, že ho zajímají jen jednoduché věci, nějaké krvavé románky a příběhy typu Blesku, ale aby si člověk říkal: ano, čtenář má u nás vysokou úroveň, my jsme vzdělaný národ s určitou kulturní úrovní. Musí tedy při psaní článku myslet na toho, kdo to bude číst. Proto si myslím, že časopis jde nahoru.
Co si myslíte obecně o úrovni komentáře v Česku a jaká je v tomto ohledu pozice Týdne?
Já bych nesrovnával podle úrovně komentářů, protože například v Respektu jsou na vysoké úrovni, stejně jako v některých denících. Do LN píše řada exkluzivních autorů, MF Dnes má své autory - Martina Komárka, Jiřího Leschtinu - kteří dokáží o politice do hloubky přemýšlet a mají vyhraněná stanoviska. Pokud jde o vývoj komentování v Česku, je zajímavý tím, že tady se dlouhá léta psalo ve prospěch nějakého proudu, tak aby nová doba mohla fungovat. Takže kritičnost byla na daleko nižší úrovni než dnes. Dnes je komentátor velice kritický, na ničem nenechá chlup čistý, zatímco před pěti šesti lety ještě myslel na to, že se zde něco mění a že bychom tomu měli dát šanci. A tak vznikly zvláštnosti jako dejme tomu Jiří Leschtina, dříve píšící výrazně ve prospěch ODS, i když to určitě nemyslel nijak podlézavě, a když se ukázaly problémy s financováním strany, tak jakoby prohlédl a teď píše velice ostře proti ODS a je vidět, že se to netýká jen Leschtiny. Kdybych měl jmenovat, tak například Alexandr Mitrofanov v Právu je typický příklad člověka, který ze všech sil psal ve prospěch sociální demokracie a Zemana, ale dnes do něj „buší“ a nemůže se sířit s tím, že ho zklamal. Komentátoři prodělali tento vývoj a dnes jsou mnohem kritičtější a osvobozenější. Jdou po věcech, po kterých mají noviny jít, po skandálech a problémech. Takový Miroslav Šlouf si užil svoje v posledních letech, protože to je nomenklaturní komunistický kádr, který znovu vstupuje do politiky a už mu to nikdo nechce tolerovat. Svědčí o tom i jeho výsledek ve volbách do Senátu a na jeho příkladu se dá ukázat, jak se noviny mění, a také na příkladu pozorování menšinové vlády sociální demokracie, které se žádná chyba neodpustí. V tom je podle mě obrovský posun vpřed. Druhá věc je, že politika přestává být zajímavá, takže komentátoři jako by se rozhlíželi i jinam, ne jen po politice v nejužším slova smyslu - co se děje ve stranách, parlamentu a vládě, ten pohled dnes začíná být mnohem širší.
Ovlivňuje vaše komentáře fakt, že jste působil ve vysoké politice?
Je to trochu složitější. Já jsem nikdy nebyl členem žádné strany, i když jsem kandidoval v roce 1992 na kandidátce ODA do FS, jenže mezitím se rozpadl stát a já z politiky úplně vycouval. Stejně jsem tam vstupoval jako solitér, nestraník, takže tohle moc problém není. Samozřejmě když jsem v Respektu pracoval, tak se mu vyčítalo, že je to týdeník názorově blízký US, protože Vladimír Mlynář (nyní US) byl šéfredaktorem přede mnou. To ze sebe člověk neodpáře, i když já jsem psal o US velice tvrdě - napsal jsem komentář „Dutá strana“ o tom, jak zklamala voliče. Přesto se nám nikdy nepodařilo lidi přesvědčit, že my jsme ti skuteční kritici. Tady hodně záleží na tom, co si lidi vezmou do hlavy. Já musím říct, že na druhou stranu mě se z vnitra nedrží žádné „vnitrácké“ předznamenání, nějaký pocit, že bych nesměl psát třeba o policii, a to díky tomu, že jsem tam fungoval jen sám za sebe jako apolitický jedinec. V roli náměstka ministra vnitra bylo velice těžké když za mnou nestála žádná strana, ale dnes jako novináři se mi to vyplatilo a myslím, že to byla jediná možnost, jak do novin nastoupit.
Takže se nevyhýbáte tématům, kterými jste se zabýval jako politik?
Samozřejmě kdyby se znova objevila kausa dejme tomu letiště v Mošnově, tzv. Červená rtuť, nebo kdyby se nějak extra znovu probírala kausa zásahu v restauraci U Holubů, tak o tom asi psát nebudu. Myslím si ale, že oproti jiným novinářům vím hodně o tom, jak to chodí na ministerstvech, jak funguje státní správa, jakou roli hraje ministr a jeho aparát, co má dělat policie. Těch znalostí mám hodně a celkem bez problémů mohu tyto věci posuzovat.
Využíváte informací a kontaktů, které jste získal v politice?
Myslím, že každý využívá kontaktů, které získal v minulosti, ať už v politice či někde jinde. Novinář bez kontaktů nemá vůbec smysl a to ze dvou důvodů. Jednak proto, že potřebuje mít exkluzivní znalosti, které druzí nemají, a za druhé proto, že sám nemá nikdy dost rozumu na to, aby ty věci posuzoval, potřebuje vidět a slyšet různé pohledy na věc. Pokud píše o politice, musí znát pohledy těch politiků. A nestačí je číst v novinách, musí je slyšet, jestli to neřekli jinak, než noviny otiskly. Takže ty kontakty jsou k nezaplacení.
Je tedy pro vás ještě cennější informace, kterou byste jako novinář nezískal a získáte jí například díky tomu, že máte staré známé?
No kdo jsou dnes ti staří známí… řekněme lidé jako Kalvoda, Stráský, Dlouhý. Ti jsou už z politiky dávno pryč. Vlastně z nich v politice zůstává jen Jan Ruml a je všeobecně známo, že my jsme kamarádi. Stejně tak, jako mají i ostatní novináři kamarády mezi politiky, nebo politici, jako například Pavel Dostál, protože pracoval v Právu, mají celou řadu známých mezi novináři. Člověk spíš hledá nové kontakty, hlavně lidi, kteří se zabývají politickou analýzou. Zajímá ho, co si oni myslí a z toho si potom utváří svůj vlastní názor a selektuje informace, které považuje za důležité.
28. prosinec 2012
8 370×
1357 slov
každý životopis začíná datem narození a pokračuje........
To by snad každý novinář měl ze školy vědět.