Michelangelo Buonarroti

Italský architekt, sochař, malíř a básník. Jeho otec byl krátký čas soudcem v Caprese, pak se přestěhoval s rodinou do Florencie. Ve třinácti letech vstoupil Michelangelo do dílny Gbirlandajů (1488—90), pak se stal žákem sochaře Bertolda na medicejské akademii ve Florencii, kde vyrůstal ve společnosti básníků a filosofů na dvoře Loreriza Magnifica (A. Poliziano, Pico dela Mirandolla, M. Ficino). 1494 uprchl před blížícím se francouzským vojskem přes Benátky do Bologně. Po krátkém pobytu ve Florencii odešel 1496 do Říma. Působil střídavě v Římě a Florencii: 1. pobyt v Římě 1496—1501, 2. pobyt ve Florencii 1501-5, 3. pobyt v Římě 1505-16 přerušen útěkem před papežem Juliem II. do Florencie 15o6, načež dochází k smířeni v Bologni, 3. pobyt ve Florencii 1516 až 1534 přerušen útěkem před válečnými nepokoji do Benátek 1526—30, 3. pobyt v Římě 1534—64. V posledním římském období vznikly Michelangelovy sonety a madrigaly, v nichž opěvuje svou platonickou lásku k ušlechtilé ovdovělé markýze z Pešcary, Vittorii Colonně, rozjímá o marnosti života a hledá útěchu v Bohu. Ačkoli Michelangelo zasáhl převratným způsobem do všech druhů výtvarného umění, na prvním místě stálo u něho vždy sochařství. Na malířství se díval svrchu a považoval je za práci pro ženy. Ironií osudu mu poskytla právě malba volné pole k uskutečnění i těch uměleckých představ, jež nemohl vyjádřit v sochařství. Michelangelovo malířské dílo obsahuje čtyři monumentální obrazy, z nichž každý znamená novou epochu, a jediný zachovaný tabulový obraz. Bitva u Casciny roku 1364 měla být protějškem Leonardovy Bitvy u Anghiary roku 1440 ve florentské radnici. Michelangelo vytvořil pouze kreslený kartón (1504), který se později ztratil. K provedení nedošlo a zdá se, že o to umělec ani nestál. Stačilo mu‘že v umělecké soutěži triumfoval. Kartón působil na současníky jako zjevení. Michelangelo si vybral bezvýznamný žánrový námět — vojáci koupající se v Amu jsou překvapeni nepřítelem a rychle se připravují k boji — aby tím více zdůraznil uměleckou myšlenku: dokonalé zobrazení mužského aktu v pohybu. Oč usilovalo renesanční umění, dokázal Michelaogelo se suverénní jistotou. Množstvím postojů a gest předčil nejen současné, ale i antické umění. Vytvořil galerii postav nového ideálního typu, odlišného od všeho předcházejícího. Kartón se stal vzorníkem pohybových motivů evropského umění až do 18. století. Michelangelo naplňuje renesanční ideál: kreslí realisticky individuální, v antickém smyslu dokonalé tělesné tvary, ale popírá přitom všechna kompoziční pravidla, na nichž si zakládala předcházející generace. Chybí dominanta, perspektiva, propracování prostředí. Pro sochaře Michelangela je jediným obsahem umění lidská postava. (Tehdy má již za sebou monumentální sochu Davida.)

Madona Doni, malovaná pro Agnola Doniho ve Florencii kolem 1505, je vlastně grisaille, plasticky modelovaný světlem a stínem a kolorovaný lokálními barvami, žlutou, modrou a zelenou (souvisí s kruhovými mramorovými reliéfy, na nichž umělec současné pracoval). Uměleckým záměrem je vyjádření komplikovaného pohybu. Postavy nahých mladíků zaplňují prostor krajiny a umožňují tak uplatnit plastický tvar v obraze. Nástropní malbu Sixtinské kaple (15o8 až 1512) objednal papež Julius II. náhradou za zrušený velkolepý projekt papežského náhrobku, do něhož Michelangelo vkládal největší umělecké naděje. Základní myšlenka je prostá. Jestliže na levé stěně kaple byly zobrazeny výjevy ze života Mojžíšova (sub lege) a na pravé Ježíšova (sub gratia), měl strop znázornit vládu boží ante legem, před spasením lidstva. Michelangelo proměnil valenou klenbu kaple malovanými architektonickými články v bohatou iluzivní stavbu s rámci pro obrazy. Jádrem je střední pás, rozdělený do devíti — čtyř velkých a pěti malých — na sebe navazujících obrazů, líčících (směrem od oltářní stěny) stvoření světa, prvních lidí, vznik hříchu a boží trest: Bůh odděluje světlo od temnot, Stvoření slunce a měsíce, Bůh odděluje vodu od země a stvoření rostlinstva, Stvoření Adama, Stvoření Evy, První hřích a vyhnání z ráje, Oběť Melchisedechova, Potopa světa a Posmívání Noemovi. Kolem středního pásu mezi klenebními kápěmi sedí na mramorových trůnech střídavě dvanáct proroků a sibyl: Jonáš, Jeremiáš, Sibyla libyjská (proti Jeremiáši), Sibyla perská, Daniel, Ezechiel, Sibyla kumská, Sibyla erythrejská, Izaiáš, Joel, Sibyla delfská, Zachariáš. Nad pilíři sedadel proroků a sibyl sedí nazí mladíci, po páru k sobě obrácení, odděleni od sebe vždy jedním bronzovým medailónem, jejž ovíjí věncem. Jejich funkcí je volné vyznívání pilířů; jako uzavírající postavy mají největší svobodu pohybu. Nejspodnější pás tvoří malby kápl a lunet, představující rodokmen Kristův: výjevy z rodinného života v lunetách a výjevy, zobrazující opak života (spánek, sen, polovědomí, předzvěst smrti) v kápích. (Vita activa a vita passiva). V čtyřech rohových kápích se líčí vysvobození židovského národa z nouze: Ukřižování Hamana, Kovový had, David a Goliáš, Judita odchází ze stanu zavražděného Holoferna. Ve svých sonetech hovoří Michelangelo, že umění nemá hledat skutečnou, nýbrž nesmrtelnou formu a má závodit s bohem v tvůrčím díle. V Sixtinské kapli usiloval proměnit strop v svobodný umělecký útvar a překonat skutečnost uměleckou subjektivní představou. Celý prostor stropu ovládají proroci a sibyly, kteří především mocí svých psychických schopností a vnitřní velikosti se stali povolanými vůdci lidstva. Strop je uměleckým vtělením ideálů renesance, jako byla ve své době Dantova Božská komedie. Personifikuje duchovní a hmotné síly, jež působí v lidském životě a dávají mu význam. V nástropní malbě vyjádřil Miehelangelo své vrozené sochařské cítění. Postavy jsou vlastně sochami, uskutečněnými malířskými prostředky. Jejich pohyb je hlavním motivem jejich výtvarné existence. Líčení prostředí, v němž si libovali malíři v i století, Michelangelo omezuje na nejnutnější znaky. Barevnost je potlačena. Tlumené našedlé tóny působí dojmem grisaille. Malbu provedl Michelangelo úplně sám za obtížných podmínek — ležel v polotmě na zádech — během čtyř a půl roku. Během práce zvětšil dvakrát měřítko, když se přesvědčil, že nesprávně odhadl proporce.

Obraz Posledního soudu na oltářní stěně Sixtinské kaple (1536—41) objednal papež Pavel III., jenž Michelangela jmenoval svým hlavním architektem, sochařem a malířem. Protějškem měl být Pád andělů, ale k provedení obrazu nedošlo. Míchelangelo rozvinul kompozici Posledního soudu po celé ploše zdí bez architektonického rámování. V jakémsi beztížném stavu se vznášejí těla spasených a klesají zatracení. Rozdělení na tři pásma —nahoře nebe, uprostřed místo pro souzení, dole Charón s démony — odpovídá křesťanské ikonografické tradici. Nová je dramatická jednota celku. Věčnou tragédii lidstva vyjadřuje jediná dramatická událost. Michelangelo má příležitost podat všechny možnosti pohybu, postoje, zkrácení a kupení nahé lidské postavy. Obrovské rozměry malby, množství figur (je jich tu 391 a některé i dva a půl metru vysoké), bezohlednost k prostoru (Poslední soud potlačuje nejen malby na stěnách, ale i na stropě), stupňování pohybu a plastické modelace do krajnosti mají šokovat diváka. Nevystupují zde jednotlivé postavy, ale velké skupiny, přičemž se libovolně mění měřítko. Poslední soud otevírá pozdní období Michelangelova života, kdy se umělec rozchází s renesancí i vlastním dílem a hledá cestu k novému spiritualismu. Obraz byl několikrát přemalován, poprvé — ještě v 16. století — z mravnostních důvodů.

Ve freskách domácí kaple papeže Pavla Třetího, Obrácení Pavlovo a Ukřižování Petrovo, 1542—50, Michelangelo záměrně popírá empirický a racionální základ renesančního umění. Místo souměrnosti a vyvážené harmonie se uplatňuje asymetrie, disonance a nepoměr proporcí. V Obrácení Pavlově staví proti hmotnému pozemskému světu nadřazený svět metafyzického bytí. V Ukřižování Pavlově řadí různá stadia duchovního prožití příběhu vedle sebe a nad sebe bez prostorové a dějové souvislosti.

V díle stáří (kresby k Ukřižování) nahradil dřívější mocné pohyby a nadlidské tvary hluboký duševní zážitek. Apoteóza umění, triumfujícího nad přírodou a soutěžícího s bohem, končí v Posledním soudu. S ní mizí postupně vše, co tvořilo podstatu renesančního umění a dosáhlo právě v Michelangelově díle vrcholu: dokonalé znázornění lidské postavy ve všech pohybech, umělecká kompozice děje, v němž jednající postavy jsou ve vzájemné prostorové, tělesné a duševní souvislosti. Vše je nyní obráceno do nitra. Tvar se dobývá z hmoty a dostává podobu, jež spíše naznačuje než zobrazuje.

Zbytek svého života zasvětil umělec architektuře (od 1546 řídil stavbu chrámu sv. Petra ve Vatikánu). Michelangelo má jedinečné postavení v dějinách umění. Shrnuje evropskou uměleckou tradici od antiky přes středověk po renesanci i tradici florentského umění od Giotta k Leonardovi. Z jeho díla vycházejí manýristé i barokní umělci. O jeho umělecké genialitě se nikdy nepochybovalo. Byl uznáván a oceňován již od svého mládí a zvláště po dokončení Posledního soudu všechno italské a mnoho evropského umění podlehlo jeho slohu. Jeho díla se stala vzorníkem motivů pro umělce až do 18. století. Michelangelo vyvrcholil renesanci a zároveň nejhlouběji prožil zhroucení jejích ideálů. Byl z prvních umělců, kteří jsou si vědomi své tvůrčí svobody a vyžadují v uměleckých záležitostech naprostou nezávislost

Hodnocení životopisu Michelangelo Buonarroti

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  5 015×
  1357 slov

Podobné studijní materiály

Komentáře k životopisu Michelangelo Buonarroti

Veronika tunacekb(zavináč)seznam.cz
super, díky moc, ale mohlo by to být kratší no