Ota Pavel

Obsah:
1. Obsah
2. Ota Pavel – život a dílo
3. Ota Pavel: Fialový poustevník
4. Použitá literatura

OTA PAVEL
/1930 – 1973/

Prozaik a novinář. Až do konce 60. let byl znám jako vynikající sportovní
reportér; dvě povídkové autobiograficky laděné knihy z počátku 70. let,
naplněné moudrostí, steskem, ale i humorem, ho rázem vyzvedly mezi
významné současné prozaiky.

Ota Pavel (vlastním jménem Ota Popper ) se narodil 2.7.1930 v Praze jako třetí, nejmladší syn obchodního cestujícího Leo Poppera. Podle tehdejších měřítek bylo manželství rodičů smíšené, protože otec byl Žid a matka Češka. Z okolí, které Otu Pavla obklopovalo, měl na něj nejsilnější vliv tatínek. Jeho záliby se staly i zálibami synovými. Autorův vztah k přírodě, k rybaření, ke sportu a k rodné zemi se utvářel pod silným vlivem a příkladem otcovým. Příroda, to byl především Buštěhrad, křivoklátské lesy, Berounka; nejkrásnější zážitky z dětství jsou spjaty s pobyty na těchto místech, která si tatínek i on oblíbili. Harmonické dětství Oty Pavla skončilo s příchodem okupace. Oba starší bratři Hugo i Jiří a po nich i otec museli s transportem do koncentračních táborů. Ota žil sám s matkou v Buštěhradě, ve třinácti letech začal pracovat na dole Dubí u Kladna. Věnoval se také sportu ( fotbalu a hokeji ). Tragédie blízkých Lidic a zážitky z války na něj silně zapůsobily a zanechaly stopu i v jeho prózách.
Po válce žil Pavel opět v Praze. Absolvoval zde obchodní jazykovou školu, obchodu se však nevěnoval. Krátce trénoval hokejovou mládež ve Spartě Praha. V letech 1949-1956, s výjimkou let 1951-1953, kdy absolvoval dvouletou vojenskou službu, pracoval v Československém rozhlase jako sportovní redaktor, v roce 1956 v časopise Stadion, od roku 1957 v časopise Československý voják. Při zaměstnání vystudoval střední školu pro pracující a ukončil ji roku 1960 maturitou. V roce 1962 doprovázel fotbalisty pražské Dukly na jejich zájezdu do Spojených států. Navštívil také SSSR, Francii, Jugoslávii, Švýcarsko, Rakousko a další země. V únoru 1964 na zimních olympijských hrách v Innsbrucku onemocněl těžkou duševní chorobou a roku 1966 mu byl přiznán plný invalidní důchod. Přes velké zdravotní potíže nepřestával literárně tvořit. Za posledních devět let života , vyplněných nemocniční a ambulantní léčbou, připravil k tisku pět nových knižních celků. Vydání dalších dvou rukopisů, které předčasně uzavřely jeho dílo, se již nedožil. Zemřel náhle 31.3.1973 na srdeční infarkt. Je pochován na židovském hřbitově v Praze – Strašnicích vedle svého otce.
U Oty Pavla je sepětí tvorby s reálnými životními osudy výraznější než u kteréhokoli jiného autora. Je to jistě dáno v prvé řadě žánry, které si zvolil. Reportáž a autobiografické prózy, tvořící dvě ústřední linie Pavlovy literární činnosti, patří k žánrům, v nichž se autorská osobnost projevuje mnohem bezprostředněji a nápadněji než v jiných literárních útvarech. Míra autenticity jeho vzpomínkových próz přesahuje hranici v autobiografiích obvyklou.
Svou tvorbou zasáhl Pavel jak do žurnalistiky, tak i do oblasti krásné prózy. K jeho prvním ucelenějším pracím lze počítat reportáže a fejetony z přípravy na I. celostátní spartakiádu v roce 1955, otiskované v časopise Stadion. Při práci v časopisech okusil téměř všechny novinářské žánry, nejsoustavněji se však věnoval reportáži. Z tematického hlediska lze jeho dílo rozdělit na dva nestejně velké celky. Větší skupinu tvoří reportáže a povídky o sportovcích, shrnuté do pěti knih – Dukla mezi mrakodrapy (1964), Plná bedna šampaňského (1967), Pohár od Pánaboha (1971), Syn celerového krále (1972), Pohádka o Raškovi (1974), které byly poctěny mnoha novinářskými a literárními cenami ( např. cenou Víta Nejedlého a Julia Fučíka ). Dvě útlé knihy vzpomínkově stylizovaných próz Smrt krásných srnců (1971) a Jak jsem potkal ryby (1974), společně vydané v roce 1977 pod názvem Fialový poustevník, vznikly na sklonku života a tvoří druhou námětovou oblast autorova díla. Čerpá v nich tematicky z vlastního života a zejména z životních osudů svého tatínka, velkého snílka a malého dobrodruha, který nezdolně usiluje o životní úspěch. Zdánlivě prosté příběhy, v nichž se Ota Pavel projevil jako osobitý vypravěč, jsou plné nostalgického humoru a poezie, vypovídají o smyslu a krásách života a vytvářejí obraz prostředí i doby. Typické je, že dvě povídky situované do 50. let líčící otcovu deziluzi z komunismu ( Běh Prahou a Prase nebude) cenzura do souboru nepustila. Ve své celistvosti, už bez cenzurních zásahů, vyšly Pavlovy prózy až v knize Zlatí úhoři (1991).
Literární dílo Oty Pavla, nevelké rozsahem i počtem titulů, přineslo osobitý vklad do moderní české prózy. Jako reportér dokázal Pavel zachytit stoupající význam sportu v naší společnosti; jeho pohled na sport je mnohem hlubší než u většiny ostatních reportérů. Nedal se uhranout vynikajícími výsledky a rekordy, o to více jej však poutalo sportovní zákulisí, rub sportovní slávy. Tam objevuje mnoho nevyřešených problémů, na které ve svém díle upozorňuje, se zaujetím proniká k jejich kořenům a snaží se přiblížit čtenáři svět sportu takový, jaký ve skutečnosti je – bez legend a mýtů. V Pavlově pojetí tvoří sport neoddělitelnou součást života společnosti a je zároveň oblastí, v níž se prověřují nejen fyzické schopnosti, ale i povahové a mravní kvality člověka. V jeho sportovních reportážích a povídkách o sportovcích dominuje vždy jedinec se svými konflikty a těžkostmi, které mají obecnou platnost. A právě tento moment posunuje Pavlovy prózy inspirované sportem do širší společenské polohy. Vnášením etického zřetele do literatury s e sportovní tematikou a odhalováním nejpalčivějších problémů soudobého sportu je charakterizováno Pavlovo průkopnictví v této oblasti.
Mezi Pavlovými knihami o sportu a prózami vytěženými ze vzpomínek není ostrý přeryv. Vypovídají jednotně o smyslu lidské existence, kterou autor vidí v činorodém a neutuchajícím usilování, v boji za naplnění ideálů, ať jsou velkolepé či méně významné. I jimi prochází humanistický aspekt, s nímž Pavel pohlíží na lidské konání, pochopení pro lidské slabosti a chyby, soucit s každým, kdo na cestě za svým cílem prožívá okamžiky neúspěchu, zklamání a musí překonat nejednu nesnáz.
Pro vyslovení této životní filosofie, založené na lásce k lidem a na aktivním postoji k vlastnímu údělu, postačily Pavlovi jako východisko osobní zážitky a konkrétní osudy lidí, které důvěrně poznal. Filosofické poznání je skryto ve výpovědi o reálných faktech skutečnosti, jejichž autentičnost Pavel důsledně zachovává. Princip dokumentární pravdivosti, příznačný pro reportáž, prostupuje celým jeho dílem. Ze skutečných, ověřitelných faktů dokázal vytvořit umělecké obrazy působivé síly, použít je ke zdůraznění jejich jedinečnosti a neopakovatelnosti.
Pavel, vypravěč držící se pevně reality a usilující o maximálně pravdivou výpověď o ní, je zároveň básníkem faktů. V jeho veskrze reálném světě nefunguje fantazie jako prostředek fikce, ale uplatňuje se v pohledu na skutečnost, v níž je možné vnímavým zrakem objevit mnoho poezie, která běžnému vidění uniká. Pavlovo básnické vidění má některé styčné plochy s lidovou slovesností, která byla zřejmě silnou inspirátorkou jeho díla, zejména lidovou pohádkou. Básnický charakter některých Pavlových próz není samoúčelný. Má své vnitřní zdůvodnění v ideálech, které se autor snaží svým literárním dílem tlumočit – víru ve vítězství dobra, lásky a spravedlnosti.
Ota Pavel patřil k autorům, jejichž práce upoutaly brzy pozornost a byly od počátku kladně přijímány jak čtenářskou veřejností, tak literární kritikou. Některé z Pavlových povídek vzbudily zájem dramatiků Československého rozhlasu (dramatizace Omyl) i zájem filmařů a posloužily jako předloha pro scénáře filmů (např. celovečerní film Poslední etapa) a televizních inscenací ( např. televizní filmy Kladno hází, Alfréd Jindra, Pohár za první poločas, Zlatí úhoři s Vladimírem Menšíkem a Smrt krásných srnců s Karlem Heřmánkem v hlavních rolích). Jejich uvedení představovalo před rokem 1989 jeden z mála skutečných zážitků.

Fialový poustevník

Společné vydání povídkových knih Smrt krásných srnců a Jak jsem potkal ryby.
Oba cykly spojuje humorně kritický obdiv syna ke svému vzácnému, ale složitému tatínkovi, láska k rybám, vodě a přírodě vůbec, vzpomínky na šťastné dětství před válkou a pozdější hořký okupační úděl smíšené židovské rodiny. Společné je i literární pojetí, kde základem mistrného vyprávění v první osobě jsou reálné vzpomínky, působivé nikoli uměleckou stylizací, ale vnímavou, velmi poetickou evokací zážitků vlastních i rodinných. Ctíme autorovu moudrost, lidskost, jemně nostalgický humor, tedy to, co v povídkách poutá i dojímá.
„Povedený tatínek“ byl dávno asimilovaný Žid se smyslem pro humor, jejž neztrácel ani v prekérních situacích. (Gestapáky uvítá hlasitým: „ No servus , Kaiser“) „Tisíciletá moudrost předků“ stojí za jeho úspěchy „fenoména na prodej vysavačů a ledniček“. Je podnikavý, nikdy se nevzdává. Ne otec ideál. Někdy „pěkný kos“, zejména pokud šlo o malá milostná dobrodružství.
Maminka, vzácně tolerantní k otcovým avantýrám, byla křesťanka, v duchu českých a křesťanských tradic se doma pěstovalo samozřejmě vlastenectví, slavily se Vánoce, neboť „tatínek měl tuhle zemi rád, a asi víc než maminka…pro ni to bylo jaksi samozřejmý, že má domov, kdežto můj táta ho hledal za pomoci předků stovky let, než ho našel“.
Třetí světlou postavou obou knih je „strejda“ Prošek z Luhu pod Bránovem, všeuměl, král pytláků, sžitý s přírodou u Křivoklátu a Berounky.
Od první ryby přes parmu ke štikám to byla škola, která se třináctiletému chlapci tolik hodila, když nejdříve oba bratři a pak i táta museli do koncentračních táborů, a on, aby maminka neusínala o hladu, překonával strach z pytlačení. Ne všichni lidé měli pochopení. Ještě před odchodem kluků do lágru si otec s odvahou a Davidovou hvězdou v kapse dojel na rozvrzaném kole oklikami pro srnce. To už se bál i kurážný Prošek. Za pytláctví a přechovávání „Žida“ byla smrt. Proškův divoký vlčák Holan měl pro vyděděnce víc porozumění než tupí rasisté. Když se bratři po válce vrátili, měl Jiří 40 kg: „Možná že ten srnec mi zachránil zrovna život. Možná, že ty poslední kusy pořádného masa mi vystačily akorát do konce.“
Jazyk prózy je živý, hovorový. Zkušený reportér neměl obavy z nespisovného výrazu či tvaru tam, kde jazyková norma „šustila papírem“.

 

Použitá literatura:

 

1) Kolektiv autorů: Čeští spisovatelé 20. století, Československý spisovatel Praha, 1985
2) Kolektiv autorů: Panorama české literatury, Rubico Olomouc, 1994
3) Kolektiv autorů: Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, Libri Praha,1994
4) Pavel, O.: Fialový poustevník, Mladá fronta Praha, 1977
5) Pavel, O.: Jak jsem potkal ryby, Mladá fronta Praha, 1974

 

Hodnocení životopisu Ota Pavel

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  4 486×
  1617 slov

Komentáře k životopisu Ota Pavel