Platón

Platón (427-347) pocházel ze staré athénské aristokracie. Jeho příbuzní patřili mezi přední představitele oligarchie. Platóna však odradila od politické činnosti hrůzovláda oligarchické třicítky po skončení peloponnéské války a po obnovení demokracie byl v něm negativní postoj k politice utvrzen odsouzením Sókrata, jehož žákem se ve 20 letech stal. Byl to právě Sókrates, kdo ho rozhodujícím způsobem navždy ovlivnil – Platón se vzdal svých literárních pokusů a obrátil se k filozofii. Pod otřesným dojmem popravy svého učitele, jehož žákem byl 8 let, své rodné město záhy opustil. Na přechodnou dobu odešel do Megary, později podnikl rozsáhlé cesty, které ho údajně zavedly i do Egypta a seznámily ho s tamějším náboženstvím a učeností a s egyptskými kněžími. Snad pronikl i dále na východ a poznal moudrost Indů – mnohé v jeho díle to potvrzuje. Určitě ale pobyl delší dobu v řeckých koloniích v jižní Itálii a na Sicílii, kde navázal úzké vztahy s pýthagorovskou školou a kde získal rozhodující podněty pro své pozdější myšlení. Nějaký čas se zdržoval v Syrakusách na dvoře tyrana Dióna, kterého se snažil, nakonec bezvýsledně, získat pro své ideje. Brzy po návratu do Athén založil v posvátném háji heroa Akadéma vlastní filozofickou školu Akadémii (působila až do 6. stol., kdy ji zrušil císař Justinián). Zde vyučoval bezplatně okruh žáků, kteří se kolem něho brzy shromáždili. Žil zcela touto činností, kterou přerušoval jen příležitostnými, ale opět marnými cestami do Syrakus. Dosáhl věku 80 let a zemřel uprostřed práce.

Platónovo myšlení prošlo dlouhým vývojem a složitým vývojem. Žádný z jeho spisů, kterých se zachovalo kolem 30 a které mají většinou formu dialogu („jednajícími“, často titulními, postavami dialogů jsou významní myslitelé jeho doby, mezi nimi dominuje Sókrates), neobsahuje ucelený výklad jeho filozofie. Jednotlivé dialogy řeší vždy jen dílčí problémy a představují určitá stadia Platónova myšlenkového vývoje. I když se díváme na spisy jako na celek, nelze v nich najít hotový, jednolitý a přesně vypracovaný systém.
Doba vzniku jednotlivých dialogů není známa. Dá se jen přibližně určit jejich relativní chronologie. K tomu se využívá zpráv antických autorů, vzájemných odkazů v dialozích, narážek na známé (datované) události, zkoumání obsahu a umělecké stavby dialogů a rozboru stylu jednotlivých spisů. S použitím těchto kritérií je možné stanovit čtyři skupiny Platónových spisů a zároveň čtyři období jeho filozofického vývoje.
I. Spisy sókratovského období:
Obrana Sókratova – Přebásnění Sókratovy obhajoby v soudním procesu proti němu.
Kritón – O úctě k zákonům.
Prótagorás – Konfrontace se sofistickými názory o zdatnosti (ctnosti), zvláště její jednotě a učitelnosti.
V tomto období tvořil Platón pod bezprostředním Sókratovým vlivem. Sókratova kritičnost a skepse vůči zdánlivým jistotám se projevila na přístupu mladého Platóna k etické problematice, kterou zkoumal používaje Sókratovy dialektické metody. V mnoha dialozích zůstalo řešení otázky otevřeno. V těchto spisech se ještě nevyskytovala teorie idejí.
II. Spisy období poitalského:
Gorgiás – I zde je v centru zdatnost (ctnost) a otázka, zda jí lze učit. Egoistická morálka sofistů je ukázána jako nedostatečná. Rétorika nestačí jako prostředek vzdělání. Mravní dobro je nepodmíněné a je metafyzicky odůvodněno. Politika, umění a básnictví mu jsou podřízeny. Závěr tvoří výhled na osud duše na onom světě.
Menón – O podstatě poznání jako „vzpomínce“. Význam matematiky.
Kratylos – O jazyce.
Tyto tři dialogy jsou pokládány za přechod k další fázi Platónova díla. Jsou sepsány zřejmě po pobytu v Itálii, protože v nich lze rozpoznat vliv pýthagorovské nauky. Platón zde však ještě nedosahuje vrcholu svého myšlenkového vývoje.
III. Spisy období zralosti:
Symposion – „Hostina“. Erós jako hnací síla filozofického usilování o krásno a dobro. Zde se také nalézá Alkibiadova chvalořeč na Sókrata, jenž je dokonalým ztělesněním Eróta.
Faidón – O nesmrtelnosti. Nadsmyslovost a věčnost duše. Počátek formování platónské nauky o idejích.
Políteiá – Ústava. Nejrozsáhlejší a obsahově nejbohatší Platónovo dílo. Věnoval mu mnoho let svého zralého věku. Dialog přechází od problematiky jednotlivce k nauce o společnosti a zahrnuje všechny oblasti Platónovy filozofie.
Faidros – Tento dialog je zvláště důležitý pro nauku o idejích a nauku o „třech částech duše“.
Theaitétos – Noetický rozbor podstaty vědění.
V tomto období vytvořil Platón nejvýznamnější a nejtypičtější část své filozofie, teorii idejí, a stal se tak tvůrcem filozofie idealismu. Snaha o pozitivní řešení problémů a o nalezení konečných jistot v nejdůležitějších filozofických otázkách převládla nad sókratovskou kritičností. V tomto období převzal Platón orficko-pýthagorovské názory o nesmrtelnosti duše a jejím převtělování, o těle jako o hrobě duše, o rozdílu mezi tímto a oním světem a včlenil je do své originální teorie idejí. Jeho učení se stalo podivnou jednotou racionalismu a mystiky.
IV. Spisy období stáří:
Timaios – Platónova přírodní filozofie. Vznik přírodních jevů od vesmírných těles až po pozemské živočichy.
Kritiás – Nedokončený spis. Obsahuje slavné vylíčení zániku bájné ostrovní říše Atlantidy, k němuž došlo asi
10 000 let před dobou Platónova života.
Polítikos – Státník. Obsahuje politické názory starého Platóna.
Zákony – Zákony jsou posledním velkým dílem pozdního Platóna, které sám již nedokončil a které vydal jeden z jeho žáků až po jeho smrti. Z tohoto dialogu, věnovaného opět politice, je zřejmé, že vlastním cílem Platónova myšlení bylo od počátku až do konce mravní založení státu a odpovídající výchova jeho občanů. Zákony jsou hlavním pramenem pro poznání Platónovy pozdní filozofie.
V letech stáří Platón doplňoval a modifikoval své dřívější názory. Jeho myšlení vykazuje empiričtější zaměření než v předcházejících obdobích.

Teorie idejí, jádro Platónova učení, vznikla jako syntéza z mnoha rozmanitých prvků. Na její utváření podstatně působil hérakleitovský a protágorovský názor o proměnlivosti smyslového světa, učení eleatů o neměnném jsoucnu, sókratovské hledání pojmů, pýthagorovská nauka o číslech jako podstatách věcí a orficko-pýthagorovské představy o nesmrtelnosti duše a „onom světě“. Platón dělil skutečnost na dvě zásadně odlišné sféry: na oblast materiálních věcí a na oblast ideálních entit, idejí. Ideje jsou neměnné, věčné, nehmotné, smysly nevnímatelné a s ničím jiným nesmíšené. Svět idejí je prvotní a smyslovému světu nadřazený. Souhrn všech předmětů určitého druhu je odvozen od jednoho vzoru ze světa idejí, např. lidé, stoly apod. jsou odvozeni od ideje člověka, stolu apod. Hmotný svět a jeho uspořádání považuje Platón za nedokonalý obraz světa idejí. Dualismus světa idejí a světa jevů se promítá i do Platónova výkladu vědění. Soudil, že jedině o idejích je možno nabýt opravdového vědění, a to cestou rozumového poznání, kdežto o věcech vnímatelných smysly lze dospět jen k neurčitému zdání.
Platón chápal říši idejí jako „onen svět“, s nímž je příbuzná nesmrtelná část člověka, duše. Díky této příbuznosti vzniká v duši touha (Erós) po spojení se světem idejí, ve kterém duše pobývala před narozením a do něhož se po smrti může opět vrátit. Přípravou pro návrat do říše idejí je filozofický způsob života, zasvěcený poznávání, v tom vidí Platón podstatu zdatnosti (ctnosti). Poznání chápal Platón jako rozpomínání na to, co duše už před narozením viděla ve světě idejí a co po spojení s tělem, které je pro ni hrobem, zapomněla. Metodou, která vyvolává v duši rozpomínání, je dialektika, založená na soustavně vedeném dialogu. V dialogu Menón je teorie rozpomínání „potvrzena“ experimentálně. Sókrates dokáže vhodně kladenými otázkami vzbudit v duši nevzdělaného otroka „vzpomínky“ na řadu geometrických pouček.

Nástin nejlepšího společenského zřízení (což je vedle teorie idejí další důležitá součást Platónova díla), které pokládal za uskutečnění dokonalé spravedlnosti, popsal Platón ve svém nejvýznamnějším spise v Ústavě. Ideální stát má být dokonale jednotný, přitom však stavovsky rozvrstvený. Skládá se ze tří stavů. Nejnižším stavem jsou řemeslníci, na druhém místě strážci (válečníci) a vládnoucí stav tvoří vládci. O tom, do jakého stavu je kdo zařazen, se rozhoduje výběrem. Každé dítě má stejné možnosti vzdělání a o jeho budoucím zařazení rozhodují jen jeho schopnosti. Pro zajištění obecního prospěchu ruší Platón ve stavu strážců a vládců vlastnictví a rodinu (ženy a děti jsou společné), protože v nich vidí nepřekonatelnou překážku pro občanskou svornost a kolektivní cítění. Výchova, morálka a kulturní život jsou regulovány přísnými opatřeními. Umění hodnotí Platón podle jeho výchovného působení a vše, co odporuje jeho filozofickým názorům, nekompromisně odmítá.
Toto společenské zřízení, které Platón považuje za jediné spravedlivé je aristokracie v doslovném smyslu slova: vláda nejlepších. Tyranidu, oligarchii a demokracii Platón odmítal.
Tyto své představy o fungování státu obsažené v Ústavě Platón později v Zákonech upravil do realističtější podoby.

Působení Platónovy filozofie je nedozírné. Prvního obnovení se dočkala v novoplatónismu, který byl po několik století hlavním filozofickým systémem pozdní antiky. Ve středověku se stala nejsilnějším spojencem rozvíjející se křesťanské teologie a filozofie. Zažila opravdovou „renesanci“ na počátku novověku a v současnosti se k ní filozofický zájem obrací znovu.

Zpracováno z knih:
Tomáš Měšťánek Filozofie pro střední školy
Hans Joachim Storig Malé dějiny filozofie
Autorský kolektiv pod vedení Ludvíka Svobody Encyklopedie antiky

Hodnocení životopisu Platón

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  3 822×
  1389 slov

Podobné studijní materiály

Komentáře k životopisu Platón