Raymond Chandler

Raymond Chandler se narodil v Chicagu 23. července 1888, otec byl Američan matka Irka. Rodiče se roku 1896 rozvedli a matka odjela se synem do Londýna. V Anglii vystudoval Dulwich College, v sedmnácti letech strávil rok v Německu a ve Francii, pak sloužil šest měsíců jako úředník a konečně žil v Bloomsbury v Anglii jako spisovatel na volné noze. Psal intelektuálské články a básně do časopisů Westminster Gazette a do Spectator. V roce 1912 se vrátil do USA, roku 1917 vstoupil do kanadské armády. Válku prožil většinou v zákopech. O válečných zkušenostech nikdy nemluvil ani nepsal. V roce 1919 byl z armády propuštěn a po řadě různých zaměstnání se dostal do správních rad naftařských společností, které v době velké hospodářské krize zkrachovaly. Vrátil se ke psaní, a můžeme říci, že nastal počátek jeho spisovatelské kariéry. Nejprve to byly detektivní povídky pro časopis Black mask (Černá maska), kolem něhož se sdružovali autoři tzv. “drsné školy”. Kromě povídek napsal i několik románů:

Hluboký spánek (The big sleep, 1939)
Sbohem buď, lásko má (Farewell, my lovely, 1940)
Vysoké okno (The high window, 1942)
Dáma v jezeře (The lady in the lake, 1943)
Rudý vítr (Red wind, 1946)
Španělská krev (Spanish blood, 1946)
Sestřička (The little sister, 1949)
Loučení s Lennoxem (The long goodbye, 1954)
Případ naruby (Playback, 1958)
Případ z Poodle Springs (Poodle Springs, 1959, jen první čtyři kapitoly; román později dokončil a vydal Robert Parker ve stylu RCh)

Od roku 1943 se Chandler pokusil psát i scénáře, které mu ovšem moc velký úspěch nepřinesly. Byly to:

Double Indemnity (podle románu Jamese M Caina)
And Now Tomorrow (s Frankem Partosem)
The Unseen (s Hagerem Wildem)
The Blue Dahlia
The Lady in The Lake (dokončeno Stevem Fisherem)
The Innocent Mrs Duff (podle románu Elizabeth Sanxay; nedokončeno)
Playback (nezfilmováno, později podle scénáře napsána kniha)
Strangers On A Train (s Alfredem Hitchcockem, podle románu Patricie Highsmith. Hitchcock nebyl spokojen s prací Raymonda Chandlera a nechal scénář přepsat Czenzim Ormondem.)

Raymond Chandler se oženil se ženou o sedmnáct let starší než byl sám. Manželství bylo tak ideální, že manželčina smrt ho v roce 1954 téměř dohnala k sebevraždě. Zemřel na zápal plic způsobený nadměrným pitím alkoholu 23.března 1959.

Je považován za nejlepšího představitele tzv. “drsné školy”, která vznikla ve dvacátých letech v USA kolem časopisu Černá maska a razila “objektivní metodu” a “povídku akce” jako odpověď na statickou detektivku klasické anglické školy. Chandler pozdvihl detektivku na úroveň vyšší literatury svým stylotvorným úsilím, vypracovanou povahokresbou, citlivými popisy kalifornské přírody, barevnými vizemi velkoměst, živým dialogem, nevšedním až černým humorem a především svým sympatickým drsným detektivem Philem Marlowem.
Ze všech Chandlerových kvalit je výrazný právě jazyk a styl, který sebelepší překlad nemůže tlumočit beze zbytku, nebo který dokonce ve své podstatě vůbec tlumočit nelze. Jazyk, magický kalifornský slang, jehož byl Chandler v moderní americké literatuře snad nejpoetičtějším uživatelem, a k jehož rozšíření v próze také nejvíce přispěl, ho zařazuje mezi nejčtenější spisovatele detektivek.
Testem kvality bylo mu to, zda by jeho detektivku lidé četli i kdyby jí chyběl konec, tak jako třeba v antických tragédiích. Chandler totiž detektivku definuje jako tragédii s happy endem. V antických hrách jde o to, zda autor dovede naplnit starý příběh novou energií a magií. Z takového pojetí pak logicky vyplývá (i když překvapivě), že podstatné na detektivce není děj (tj.“starý příběh”), nýbrž provedení (“nová magie”); nikoli co, ale jak. ”…čtenáři si jenom myslí, že jim nejde o nic než o dě. Ve skutečnosti ovšem, ačkoliv to nevědí, je to, o co jim, i mně, opravdu jde, vzbuzení emocí dialogem a popisem…”
To, čemu Američané říkají objektivní styl (nebo také objetivní metoda), souvisí v praxi úzce s vyprávěním v první osobě (ich-forma). Zdalo by se, že vypravěčské “já” sugeruje spíše subjektivitu. Objektivnost zde však znamená vyloučení vševědoucího, z vnějšku komentujícího. Objektivní styl značí nehybnou bezvýraznou tvář, z níž nelze uhodnout stav mysli “…chladný duch nezúčastněnosti…” Vyprávění pomocí ich-formy má několik výhod, a těmi nejdůležitější je zintezivnění pocitu “nehybné tváře” cynickými poznámkami, sledování děje pouze podle pohybů vypávějícího já, zachycování psychologie postav nikoli ”zevnitř”, ale jen záznamem jejich slovního projevu a chování, tak jak je vnímá vyprávějící.
Chandler vyvolává atmosféru v Marlowově kanceláři, kam ”…nikdo nepřišel, nikdo nezavolal, nic se nestalo, nikoho nezajímalo, jestli jsem živ nebo jestli jsem odjel do El Pasa…” a naznačuje povahu nebo současné rozpoložení vypravěče jen pomocí metafor. Nikdy u něho pouze neprší, ale vždycky “…kapky deště, které narážejí na okno, rozplácávají se a klouzají v tlustých vrstvách po okenním skle jako roztavená želatina…”
Jako jeden z mála autorů detektivek byl přijat kritikou relativně dobře, byla mu jen vytýkána přílišná sentimentalita a Chandler se nad tím jen ironicky pousmál, neboť “každý člověk v tomhle našem divném a zkorumpovaném světě, který se snaží být upřímný, vypadá nakonec sentimentálně, ne-li přímo pošetile”.

Loučení s Lennoxem (The long goodbye, 1954)

S titulní postavou - Lennoxem se setkáváme v okamžiku kdy ho opilého vyhazuje jeho manželka Sylvie z limuzíny a odjíždí. Všimne si ho Phil Marlowe a donese ho k sobě domů. Ráno se oba spřátelí a v průběhu několika dalších týdnů se Lennox změní z opilce ve slušného manžela. K Philovi se vrátí po několika týdnech s pistolí v ruce a požaduje po svém zachránci odvoz na letiště. Při rozhovoru se Marlowe dozvídá, že Lennox našel svou manželku mrtvou a neví jestli ji nezabil on sám. Lennox chce zmizet ze států a začít nový život v Mexiku.
Když policie začne vyšetřovat vraždu narazí i na Marlowa, ten odmítne vypovídat a je odeslán do vězení. Po propuštění mu nabídne práci Eileen Wadeová. Její manžel známý spisovatel je pár dní nezvěstný. Je to alkoholik, pije protože není schopen napsat další knihu. Marlowe ho najde a Roger Wade ho přemluví, aby se o něho staral, když se zase napije. U Wada se Phil Marlowe seznámí na večírku se sestrou zavražděné manželky Terryho Lennoxe. Je to zároveň dcera jednoho z nejmocnějších mužů v kraji Harlana Pottera. Eileen Wadeová potom zjistí, že její manžel byl jedním z mnoha milenců a také vrahem Sylvie Lennoxové a zavraždí ho.
V průběhu vyšetřování těchto vražd se Phil Marlowe dozvídá o osudu Terryho Lennoxe. Po svém příletu do Mexika poslal Marlowovi dopis ve kterém předpoví svou vraždu. Tu ovšem fingoval proto, aby mohl začít nový život. Na konci příběhu se s Marlowem znovu setká – pod jiným jménem - a vše si vysvětlí.

Knihu vydanou nakladatelstvím Delfín v roce 1998 přeložil Josef Schwarz
Chandler využívá hovorového jazyka a nepřímého pojmenování - oxymorónů a ironie.
Děj se odehrává pravděpodobně na sklonku čtyřicátých let možná začátkem padesátých v Los Angeles a jeho okolí. Má dvě línie – jedna vychází z aktuálních událostí (čtenář se dozvídá jen to, co prožije Phil Marlowe ) a druhá je založena na dopisech, které přichází od Terryho Lennoxe k Philu Marlowovi. Čas je chronologický, prostředí skutečné, migrační a zachyceno velmi podrobně – především na atmosféře a “stavu mysli” každého prostředí se Chandler doslova vyřádil, tak jako nikdo jiný. “…Na barové sedačce u pultu dřepěl smutný chlapík a hučel do barmana, který leštil sklenici a naslouchal mu s oním plastickým úsměvem, jaký se objevuje ve tvářích lidí zadržujících výkřik … dalo se poznat, že s lahví vstává a nepustí ji z ruky, dokud v noci neusne. Tak to potáhne do konce života, z toho vlastně celý jeho život sestává. Nikdy se nedovíte, jak tuhle dráhu nastoupil, protože i kdyby vám to řekl, nebylo by to pravda. V nejlepším případě by to byla pokroucená vzpomínka na pravdu, jak ji znal. V každém tichém baru na světě je tokovýhle smutný muž … Právě tehdy, právě v tom okamžiku vstoupila vidina. Zdálo se mi, že na okamžik celý bar zmlkl, že se podfukáři přestali podfukovat a ožrala na stoličce přestal žvanit, a bylo to, jako když dirigent právě zaťukal taktovkou o pult, zvedl ruce a chystá se dát nástup …” )1
Děj je zarámován postavou Terryho Lennoxe a jeho zmrtvýchvstání je zároveň pointou příběhu, kterou ovšem čtenář mohl vytušit již předem. Kniha je ukončena klasickou větou : “…Už jsem nikoho z těch lidí neviděl – až na ty poldíky. Ještě nikdo nepřišel na to, jak jim dát jednou provždycky sbohem.”)2

hl.pos:
Phil Marlowe - soukromý detektiv – zároveň postava vypravěče
Terry Lennox – rámcující postava - “…Tvář Terryho Lennoxe působila mladě, ale vlasy měl bílé jako křída. Jeho oči prozrazovaly, že je zlinkovaný pod obraz, jinak ale vypadal jako každý druhý příjemný mládenec ve smokingu, jako chlápek, který zrovna utratil příliš mnoho peněz v putyce existující pro tento a žádný jiný účel…”)3
Roger Wade - spisovatel
Eileen Wade - jeho manželka – „…Její vlasy byly bledé zlato pohádkové princezny. Na nich seděl klobouček, do něhož se pramen těch bledě zlatých vlasů tulil jako ptáče do hnízda. Její oči měly vzácný odstín chrpově modré, řasy byly dlouhé a snad až příliš bledé. Starý číšník pro ni odšoupl stůl takovým způsobem, jakým pro mě žádný číšník žádný stůl, pokud se pamatuju, neodšoup. Zíral jsem. Zachytila můj vytřeštěný pohled. O půl coulu svůj pohled zvedla a já jsem se rozplynul. Ale ať, už jsem existoval dál v jakémkoli skupenství, tajil se mi dech…“)4

Vysoké okno (The high window, 1942)

Dějištěm románu je tu opět slunná Kalifornie, aktéry smetánka oddávající se lahodné nepřetržité siestě v rozlehlých zahradách u chlazených koktejlů nebo si tiše šeptající v intimních přepychových barech „o lásce nebo o deseti procentech“ a neštítící se drsné hry ani zločinu. V zápletce jde ze začátku především o vzácnou starou minci, kterou někdo odcizí a majitelka si najme Marlowa, aby ji soukromě pomohl peníz najít a vrátit do sbírky. Marlowe se začne zamýšlet nad svou klientkou, nepříjemnou tvrdou starou dámou, která se halí v mlčení a stíhá ho nepříjemnými pohledy, ale i nad její sekretářkou, pobledlou, křehkou, nervní dívkou, která se na konci příběhu stane jeho smutnou hrdinkou – až ho dramatický sled událostí dovede k elegatnímu mladému vyděrači, jež je označen Marlowem za dvojnásobého vraha.

Celý příběh je pouze vykreslením vztahu dvou žen – paní Murdockové a její sekretářky slečny Merle Davisové, o jehož vykreslení Chandlerovy, podle mě, ve skutečnosti jde. Paní Murdocková byla před osmi lety vdaná za velmi bohatého muže a už tehdy byla jají sekretářkou Merle. Její muž se jednou opil a pokoušel se znásilnit Merle. Paní Murdocková ho v záchvatu žarlivosti vyhodila z okna. A protože byla Merle vystrašená k smrti a ani pořádně nevěděla, co se stalo, myslela si že ho ho vyhodila z okna sama. Po celých osm let v ní toto její přesvědčení utvrzovala skrytě paní Murdocková a na venek se tvářila, jako její ochránce před okolní světem.

Knihu vydanou Odeonem v roce 1969 přeložila Heda Kovályová. Doslov napsal Josef Škvorecký.
Děj se odehrává na konci třicátých let a je chronologický, prostor migrační. Jazyk je použit, tak jako ve všech Chandlerových knihách, hovorový. Kompozice příběhu je založena na variačním principu. Tematickou složkou je na začátku ztracená mince, jejíž důležitost se v dalším průběhu příběhu vytrácí a je nahrazena motivem tří vražd. Rytmus je figurální – Marlowe a jeho zaměstnavatel (paní Murdocková) se pravidelně střetávají, aby si vysvětlili průběh pátrání.
Chandler se zde představil opět jako neskutečný „popisovatel“ – „… Na otáčecí židli u psacího stolu seděl obstarožní vašnosta v tmavě šedém obleku, s krátkými klopami a příliš mnoha knoflíky. Měl řidké nitkovité bílé vlasy a tak dlouhé, že ho šimraly na uších. Uprostřed toho porostu se vysoko klenula bledě šedá lysina jako skála nad pásmem lesů. Z uší mu čouhalo chmýří tak daleko, že do něho mohl chytat mouchy…“)5 a kreslíř lidských povah a atmosfér - „… Z činžáků vycházejí ženy, které by podle všeho měly být mladé, ale mají obličeje jako zvětralé pivo; sešlí intelektuálové, kteří trpí kuřáckým kašlem a v bance nemají ani vindru; fízlové s žulovými tvářemi a neústupnýma očima; lidé, kteří vypadají jako úplné nuly a vědí to, a sem tam dokonce i pár takových co chodí do práce…“)6

Na horách se nevraždí

Tato povídka, svou délkou připomínající novelu, je jednou z mnoha, ve kterých se objevuje postava soukromého detektiva ovšem ne Phila Marlowa. Má podobný smysl pro humor, podobný styl práce, tedy drsný, ale jmenuje se John Evans.
Příběh otevírá dopis odeslaný Fredem Laceym ze zapadlého horského městečka Puma Point. John Evans se s ním má po příjezdu spojit, ale předtím než se ubytuje, si zajde na malou procházku kolem jezera a najde mrtvolu. Prohledá kapsy a najde řidičský průkaz vystavený na jméno Fred Lacey. V tu chvíli ho ovšem někdo omráčí, a když se Evans probere mrtvola je pryč. Vyhledá tedy Laceyho ženu, která mu vysvětlí co měl pro jejího muže vypátrat.
Fred Lacey jednou vyhrál v kartách pětset dolarů a chtěl je dát své ženě jako překvapení. Tak je strčil do její boty. Nic netušící Paní Laceyová je zrovna odnese i s penězi na opravu. Když to Lacey zjistí hned si pro ně jede, peníze tam ještě jsou, ale zvláštní je že v naprosto nepoužitých desetidolarových bankovkách. Lacey tedy jednu z nich odešle svému příteli, který zjistí, že je to padělek. Detektiv Evans měl tedy zajistit výměnu padělků za pravé peníze.
V průběhu vyšetřování vraždy, se kterým mu pomáhá i zdejší šerif, se dostanou k bandě neonacistů, kteří chtějí pomocí falešných dolarů podporovat své Německé kolegy v Jižní Americe.

Povídka je ze stejnojmenného souboru povídek vydanou nakladatelstvím Ametyst v roce 1996. Přeložil ji Jaroslav Bouček. Časové vymezení děje není nijak dáno, ale pravděpodobně se jedná o konec čtyřicátých let. Děj je chronologický, prostor migrační. Jazyk je použit opět hovorový. Povídka je založena na těchto kompozičních principech: 1. klimaxový – děj je postupně vystupňován, 2. motivický princip – tematická složka (padělání bankovek) se v průběhu děje vytrácí, aby v závěrečné časti vyzněla. Paradoxní kulisou příběhu je uklidňující příroda a hory (na kterých se nevraždí).
V povídce se objevuje několik jevů jiných než v předešlých dvou románech, ale to může být způsobeno překladem. Co ovšem zůstává, je omračující humor, kterým hýří John Evans stejně jako Phil Marlowe. Když napřklad šerif s Evansem pronásledují vrahy, najdou na rozbahněné cestě stopy auta. “…Pane Evansi jakej typ pneumatik podle vás zanechal ty stopy? Poznáte z nich něco?” … ”Cadillac V-12,” odpověděl jsem. “Sportovní kabriolet, uvnitř vysouvací stolek a příruční bar, sedadla potažena červenou kůží, dvě zavazadla vzadu. Hodiny na přístrojové desce se zpožďují o dvanáct a půl minuty.” Stál tam a přemýšlel o tom. Pak kývl tou svou velkou hlavou. Povzdechl si. “No, doufám, že vám to vynáší peníze,” řekl a otočil se…”)7

Hodnocení

Raymonda Chandlera jsem si vybral proto, protože byl prvním a zatím jediným spisovatelem, u kterého mě nebavil jen příběh, ale zejména jeho styl a humor. Nejdřív jsem viděl v televizi adaptaci jednoho z příběhů a řekl jsem si - když se říká, že kniha je lepší než film, tak ji musel napsat génius. Samozřejmě jsem nevěděl, že existuje nějaký Raymond Chandler, to jediné podle čeho jsem knihy hledal, a bylo to těžké, bylo jméno Philip Marlowe.
Phil Marlowe je dnes po téměř půlstoletí od Chandlerovi smrti kultovní postavou a to nejen mezi detektivy. Je jednou z těch mála postav, které řeknou lidem více než jejich autor. Marlowe, jenž představuje vlastní Chandlerovo životní a etické krédo, se důsledně řídí pravidly fair play, a to ve světě, jehož hra má pravidla docela jiná. Z rozporu obou povah (okolního světa a hrdiny) se rodí Marlowův smutek, a smutek všech čtenářů Chandlerových knih, kteří pochopili paradox jeho světa, tedy světa, ve kterém sami žijí.

Kdyby tuto práci psal Chandler, jsem si jist, že toto hodnocení by neexistovalo. A to z jednoho prostého důvodu: on totiž nic nehodnotil ani nekomentoval. On jen psal pravdu a to jak se tento svět jeví obyčejnému přemýšlivému člověku, možná trochu s neobyčejným povoláním jakým byl Phil Marlowe.
Chandler dokázal napsat detektivku, jako snad jediný, tak, že se nad ní, a také nad ostatními postavami, čtenář prostě musel zamyslet. A hlavně proto je nejen čtenáři, ale také kritiky považován za toho nejlepšího.

Poznámky

)1 – strana 70-71, kniha Loučení s Lennoxem, vydána nakladatelstvím Delfín v roce 1998
)2 – strana 299, kniha Loučení s Lennoxem, vydána nakladatelstvím Delfín v roce 1998
)3 – strana 1, kniha Loučení s Lennoxem, vydána nakladatelstvím Delfín v roce 1998
)4 – strana 71, kniha Loučení s Lennoxem, vydána nakladatelstvím Delfín v roce 1998
)5 – strana 46, kniha Vysoké okno, vydána nakladatelstvím Odeon v roce 1969
)6 – strana 53, kniha Vysoké okno, vydána nakladatelstvím Odeon v roce 1969
)7 – strana 55, kniha Na horách se nevraždí, vydána nakladatelstvím Ametyst v roce 1996

Prameny
internet
doslov Josefa Škvoreckého ke knize Vysoké okno

Obsah

2. – 3. – životopis spisovatele
4. – 5. – Loučení s Lennoxem
6. – Vysoké okno
7. – Na horách se nevraždí
8. – hodnocení
9. – poznámky
10. – prameny