Svatopluk

Poprvé se jméno Svatopluk objevuje ve Fuldských letopisech k roku 869, kdy je zde popisováno jak syn východofranského krále Ludvíka Němce Karlomann zpustošil jeho “regnum”, neboť Fuldské letopisy používají označení “ království Rostislavovo” a “království Svatoplukovo”, Reginova kronika k letům 869-870 používá pro tuto oblast název “království Moravanů”, Svatoplukovo jméno je však zmiňováno, vedle jména Rostislavova, již při vyslání poselstva do Konstantinopole okolo roku 862 ( Život Metod. kap. V.) zde však není jisté zda se Svatopluk tohoto poselstva sám nezúčasnil, nebo zda nebylo jeho jméno ke jménu Rostislava připsáno později, až v době jeho vlády, za účelem zvýšení jeho prestiže. Tato výprava byla uspořádána východofranským králem jako úder proti nejsilnějším baštám západních Slovanů to jest Srbům, Čechům a Moravanům. Zatím co Srby a Čechy se Frankům porazit podařilo na Moravě tažení ztroskotalo u jakési obrovské pevnost, zatím většina důkazů svědčí pro to, že by to mohla být aglomerace Valů u Mikulčic. Po neúspěchu Franků dobýt mocenské centrum Moravy, změnily tito taktiku a napadli území v jehož čele stál Rostislavův synovec Svatopluk, který zde byl již před rokem 869 něco jako spoluvládce svého strýce a měl kdispozici i “své” území - své regnum, toto bylo zmíněno i v listech papeže Hadriána II. z let 869-870. Svatopluk měl ve svém “království” asi dosti suveréní postavení, jednalo se asi o aglomeraci Nitry, neboť Rostislav vládl zřejmě tím způsobem, že svým knížatům propůjčoval část území jako údělná knížectví, která zpravovala, viz záznamy ve Fuldských letopisech a Reginově kronice, a právě tuto část moravské říše Frankové zpustošili. Tento systém vlády však nebyl příliš stabilní, neboť neustále hrozilo, že vypukne vnitropolitická krize uvnitř říše vyvolaná ambiciózními vládci těchto údělných knížectví. Svatopluk uzavřel s Franky separátní mír, ať již z donucení či nikoliv, i když jeho postavení by spíše hovořilo pro první variantu (cizí armáda v početní převaze na jeho území), byla tímto franským krokem vyvolána velká vnitropolitická krize na Moravě.

Avšak Fuldské letopisy jsou velice jednostrnně, profranský, zaměřeny a tím pádem se musí nahlížet na informace, v nich obsažené, opatrně, neboť tyto letopisy sice píší o úspěchu francké výpravy proti Moravě, avšak remešský arcibiskup Hinkmar v Bertiniánských letopisech k roku 869, které byly nezávislé na moci Ludvíka Němce, píše , že výprava nebyla úspěšná a že to byl právě Ludvík Němec kdo byl nucen žádat o mír, neboť píše, že král Ludvík se postaral, aby z jakési podmínky dosáhl u Vinidů mír a k jeho potvrzení určil své syny s markrabími (hrabaty) jejich zemí k potvrzení tohoto.

L.E.Havlík se domnívá, že je možné, že Karlomann, Karel a hrabata Wilihelm a Engilšalk byli vysláni na Moravu uzavřít mír s Rostislavem, ale zároveň jednat se Svatoplukem o jeho případném nástupnictví na moravský trůn, čímž vlastně měl být sledován původní záměr - oslabení Moravanů, jinými slovy co se nepodařilo vojensky, to se mělo uskutečnit pomocí diplomacie. I tato varianta se zdá být pravděpodobná, jelikož Rostislav se rozhodl dát Svatopluka zardousit, což se dá předpokládat spíše v případě, že by se dozvěděl o tajném jednání Svatopluka s Franky o jeho nástupu na moravský trůn, než o jeho separátní mírové smlouvě, navíc vynucené ještě vojenskou okupací. Snaha odstranit nebezpečného soka byla oboustranná, i když je možné, že po té co se Svatopluk dozvěděl o tom, že ho chce Rostislav zlikvidovat (tím pádem, že pokud bude Rostislav mocen a schopen, si již nikdy nebude moci být jist životem), musel podniknout všechna opatření ke své záchraně, to jest definitivně zlikvidovat Rostislava. Rostislav se tedy rozhodl dát Svatopluka zardousit, k čemuž mělo dojít na hostně, na kterou byl Svatopluk pozván, někdy kolem roku 870. Svatopluk však předstíral lov se sokoly a Rostislav upadl sám do léčky, když se rozhodl ho přepadnout na tomto lovu. Byl Svatoplukem sám zajat a vydán Karlomannovi a ten ho předal svému otci Ludvíkovi. Na říšském sněmu v Řezně byl jako úhlavní nepřítel říše odsouzen k smrti, ale král Ludvík mu udělil “milost”. Byl tedy “pouze” oslepen a uvězněn v jakémsi bavorském klášteře, čím o něm mizí veškeré zprávy. V téže době byl bavorskými biskupy zajat i Metoděj, když se vracel coby nově ustanovený panonský arcibiskup z Říma na Moravu. Jeho ustanovení arcibiskupem, zvláště v bohaté Panonii, právem salcburský arcibiskup považoval za nevhodný konkurenční zásah do svých pravomocí. Metoděj byl posléze souzen bavorskými biskupy na soudě, kterému předsedal Ludvík Němec, ke konfinaci ve Švábsku. Tento soud byl však v rozporu s kanonickým právem.
Svatopluk zřejmě neodhadl situaci a očekával, že bude Franky ustanoven, po té co jim vydal Rostislava, panovníkem Moravy, jak se zřejmě již dříve dohodl s Karlomannem při podpisu mírové smlouvy v roce 869. Avšak vypadá to tak, že se Frankové rozhodli Moravu úplně pacifikovat a vojensky jí obsadili a bez většího odporu též obsadili všechna velká opevněná centra a zmocnili se i moravského “královského” pokladu. Celé území bylo posléze svěřeno pod správu hrabat Wilihelma a Engilšalka, čímž byla formální závislost Moravy na východofranské říši změněna na skutečnou. Svatopluk s tímto franským postupem zřejmě nesouhlasil a byl proto, jako nepřítel říše roku 871 zajat a uvězněn. Hrabata Wilihelm a Engilšalk pořádala na Moravě veřejná shromáždění a vybírala zde pro Frannckého krále Ludvíka Němce daně. V listě bavorského episkopátu z roku 900 se uvádí, že pasovský biskup Hermanarik svolával církevní synody.

Moravští předáci se domnívali, že Svatopluk již nežije a zvolili si, jako panovníka, jeho příbuzného kněze Slavomíra(Sklagamar). Moravští předáci v čele se Slavomírem povstali proti francké okupaci na Moravě a zřejmě i v Nitransku a nakonec se jim podařilo vyhnat francko-bavorské posádky z obsazených moravských “měst”. Karlomann dospěl k závěru, že není schopen Moravu udržet a tak dosáhl toho, že byl Svatopluk osvobozen a očištěn od všech pomluv a vyslán v čele francké armády na Moravu, aby se tam pod franckou svrchovaností ujmul vlády. Karlomann se domníval, že po té co se Svatopluk ujme na Moravě vlády, bude ji moci Svatoplukovým prostřednictvím lépe ovládat. Aby si Svatopluka naklonil a tím i zavázal, zahrnul ho četnými dary a vydal mu i ukořistěný Rostislavův “královský” poklad. Svatopluk s tímto sice souhlasil, avšak jakmile se franská armáda přiblížila k Rostislavovu “starému”, či “hlavnímu” městu ( zřejmě aglomerace valů u Mikulčic ), vstoupil do města a zde se spojil s moravskými předáky s nimiž následně přepadl nic netušící franské vojsko, které v následujícím střetnutí utrpělo těžké ztráty. V bitvě zahynula i hrabata Wilihelm a Engilšalk. Průběh událostí u Rostislavova starého města popisují Fuldské letopisy k roku 871 a i Bertiniánské a Xanterské letopisy. Fuldské letopisy o této události referují, jak již tradičně, v profranském duchu a popisují Svatoplukovu zradu, které se proti frankům a tím pádem i Ludvíku Němci dopustil. V podobném duchu jako Fuldské letopisy se o tomto zmiňují i Heriman z Reichenau a J. Turmair-Aventin. Výsledkem této bitvy bylo vymanění Moravy z podřízenosti na Franské říši a pasovského arcibiskupství a posílení její suverenity.

Franské odvetné údery na sebe nedaly dlouho čekat a jakmile se král Ludvík vzpamatoval ze šoku tak velké ztráty a úmrtí dvou svých hrabat vyslal, jak píší Fuldské letopisy k roku 872, tedy roku 872 proti Moravě velkou Durinsko-Saskou armádu, která byla však Moravany poražena. O rok dříve v roce 871 byl Bavory v Čechách přepaden průvod vezoucí na Moravu z Čech nevěstu a přitom bylo, jak píší Fuldské letopisy k roku 871, ukořistěno 644 koní i s postroji a průvod musel si zachránit holý život útěkem. Jiná franská výprava, podniknutá v roce 872, pod vedením wúrzburského arcibiskupa Arnema a fuldského opata Sigeharda, byla též neúspěšná a ztratila na Moravě velkou část lidí a zbytek armády se jen s velkými obtížemi vrátil zpět do říše. Neúspěšný byl i Karlomann, když jeho oddíly, které zanechal na břehu Dunaje ke střežení lodí, pomocí jichž se se zbytkem své armády přeplavil na Moravu, kde plenil, byly napadeny Moravany a byli buďto pobiti či zahnáni do Dunaje, kde se jich mnoho utopilo. Unikl jen řezenský biskup Emerich.

Mezi tím se proti Frankům postavilo i několik českých knížat. Spojenectví si posilnil Svatopluk patrně i sňatkem s některou z dcer jednoho z českých knížat, zřejmě šlo asi o knížete sousedícího s Bavorskem, protože právě blízko bavorských hranic byl v roce 871 přepaden svatební průvod. Koalice českých knížat, která se postavila na odpor Frankům, byla však jimi poražena někde na západ od Vltavy, jak se o tomto zmiňují Fuldská letopisy k roku 872. Boj přenesl Svatopluk roku 873 i do východní marky a počínal si tak, že Ludvík Němec musel po-slat Karlomannovi vojenskou pomoc. Bertiniánské a Xanterské letopisy se zmiňují, že Svatopluk byl posléze Franky žádán o mír. Fuldské letopisy k roku 874, Heriman z Reichenau a J. Turmair-Aventin (Letopisy Bavorů) se zmiňují o tom, že když se Ludvík Němec vracel z Itálie, kde se setkal s papežem, zastavil se ve Forchheimu, kde se setkal se svými syny Karlomannem a Ludvíkem, přišel k němu Svatoplukův posel Jan z Benátek, kněz prořímské orientace. Účelem tohoto setkání bylo uzavřít mír Mezi Moravany a Franky. Je pravděpodobné, že o tomto tématu král Ludvík již před tím jednal na své schůzce s papežem. Mír uzavřený ve Forchheimu mezi Svatoplukem Ludvíkem Němcem znamenal zastavení nepřátelství a Svatopluk se tady Ludvíku Němci dobrovolně zavázal platit určitý, předem smluvený poplatek, tzv. tribut. Svatopluk si tímto, tehdy běžným, činem neznamenajícím podřízení své země Ludvíkovi, pojistil neútočení na svou západní hranici ze strany Franků, což mu posléze dovolilo konsolidovat poměry uvnitř svého státu, vyčerpaného předchozí válkou a následně klid k výbojům, které, mimo jiné, byly vedeny i za účelem získání pracovních sil (odvlékáním cizího obyvatelstvy) a získáním hmotné kořisti.

Fuldské letopisy k roku 873 uvádějí, že jistý franský velmož jménem Berechtran, jenž byl od roku 872 na Moravě jako zajatec, byl, coby posel, Svatoplukem vyslán k Ludvíku Němci. Je možné, že účelem této cesty bylo dojednání míru a také propuštění, stále ještě vězněného Metoděje. Podobný úkol měl i Jan z Benátek, jednající s Ludvíkem Němcem ve Forchheimu o rok později. Předcházela tomu žádost, vypravená již dříve Svatoplukem k papeži Janu VIII. Papež byl žádán, aby proti Ludvíkovi a německému episkopátu rázně zakročil. Jan VIII. na své schůzce s Ludvíkem Němcem, mimo jiné, zřejmě projednával i uzavření míru se Svatoplukem a i propuštění Metodějovo. V roce 874 papež rozeslal listy králi Ludvíkovi, Karlomannovi a římským biskupům, kde je upozornil, že soud nad Metodějem se vymykal kanonickému právu a také na to, že disponování s církevní zprávou Panonie přísluší výhradně Římu a tudíš jemu papeži. Následně jmenoval svého legáta ankonského biskupa Pavla, který měl dohlédnout na Metodějovo propuštění. Pavel měl, z papežského nařízení, převzít Metodějův arcibiskupský stolec a následně ho, po jeho propuštění, uvést do úřadu a doprovodit ho ke Svatoplukovi. Pavel měl též, v případě neuposlechnutí papežského příkazu, salcburského arcibiskupa Adalvína a pasovského arcibiskupa Hermanarika, tyto pohnat před soud apoštolského soudce.Quemadmodum - Legenda o svatém Kyrilu a Metodějovi vypráví o tom, jak Svatopluk slavnostně uvítal Metoděje na Velehradě (asi aglomerace Uherské Hradiště-Staré město) a předal mu do správy moravské chrámy a duchovenstvo. Zmiňuje se též o tom, že papež Jan VIII. Vy-zval jakéhosi vévodu Mutimíra, aby se církevně připojil k, Metodějem spravované, panonské církvi. Vzhledem k tomu, že se zde zmiňuje to, že Mutimírova země měla přímo sousedit s územím Panonie, nabízí se možnost, že se jednalo o území mezi Sávou a Drávou, čili o území Slavonie, ale většina historiků se domnívá, že šlo o srbského vévodu.

Léta 874-880 byla vyplněna boji Svatopluka s “pohany”, okolo žijícími slovanskými kmeny. Život Metoděje popisuje jak byl Metoděj vyslán ke knížeti Vislanů a jak ho přesvědčoval aby se nechal dobrovolně pokřtít a ne až později z donucení silou. Jak vidno moci světské předcházela moc duchovní, neboť Svatopluk, jako křesťanský panovník, měl povinnost šířit do “pohanských oblastí” křesťanství a současně s tím i vlastní moc a panství.
V letech 880-882 útočil na území Panonie. V roce 882 Svatopluk se svou armádou překročil Dunaj a vpadl do východní marky, kde se mstil rodu hrabat Wilihelma a Engilšalka. Zajal zde druhorozeného Engilšalkova syna Werinhara a jeho příbuzného Vezzila, dal je zmrzačit a posléze vypálil i jejich rodové statky. Po tomto vpádu císař Karel III. Tlustý, který byl velice sla-bý panovník a nedokázal proti Svatoplukovi zasáhnout, udělil Svatoplukovi toto území v léno.
Útočil také na území Čech, kde však musel postupovat opatrně, neboť Čechy podle Forchheimského míru spadali do franské sféry vlivu. Není příliš jasné, jakým způsobem Svatopluk ovládal posléze tyto země, zda přímo, či dosazováním vlastních lidí do vládnoucích pozic, či podřízením stávajících vládců vlastní moci, nebo pouze vybíráním tributů. Fuldské letopisy píší o bojích v Panonii v letech 883-884 a obrovském Svatoplukově vojsku odhadem cca 30 000 bojovníků plus doprovod, což by svědčilo o tom, neboť takto velké vojsko by samotná Morava neshromáždila, že výpravy s zúčasnila i vojska kmenů sousedících s Velkou Moravou, jenž byly Svatoplukem nějakým způsobem ovládány.

V Čechách vládl Svatopluk prostřednictvím Bořivoje, kterého sem buď dosadil, či ho podpořil na úkor ostatních českých kmenových vládců. Bořivoj byl, podle Quemadmoda a Moravské legendy, i na Moravě začátkem 80. let i pokřtěn od samotného Metoděje. Objevilo se také v současné mnoho spekulací o Bořivojově původu a jeho vztahu k samotnému Svatoplukovi. Antropolog E. Vlček na základě svých výzkumů ostatků těl v pražské rotundě na Hradčanech, které určil jako ostatky Bořivojovi a na sadské výšině v komplexu chrámových budov jenž přiřadil Svatoplukovi, se domnívá na základě zjištěné podobnost anomálie sluchovodu, že Bořivoj byl Svatoplukův příbuzný, či přímo jeho syn. Na proti tomu M. Lutovský se toto snaží vyvrátit a tvrdí, že pohřbený z hradčanské rotundy byl moravský předák, pověřený dohledem na Bořivoje a nikoliv Bořivoj sám. Ovšem mnoho důkazů pro svá tvrzení nemá ani jeden z nich. Morava dosáhla tímto svého největšího územního rozsahu a Svatopluk byl v souvěkých pramenech označován jako král.

Již v roce 879 byl papežem Janem VIII. Označen jako “nejdražší syn”. Papež tímto oslove-ním adoptoval různé panovníky evropských zemí z politických důvodů, neboť to byly ve své době silní panovníci, na které se papež mohl v případě potřeby obrátit.
V roce 880 bylo vydáno papežem Janem VIII. Privilégium “Industriae Tuae”, kterým byl Svatopluk i se svou zemí a lidem přijat pod patronaci Říma a tím i papežů a tedy tehdá instituce jenž byla nadřazená oběma císařstvím, čímž se potvrzovala i suverenita Svatoplukovi vlády a moravské církve, neboť papež v tomto privilégiu hlavně zdůrazňoval teokratický původ Svatoplukovi vlády a zdůraznil samostatné postavení Moravy v rámci římského impéria.

Použitá literatura:
D. Třeštík - Počátky Přemyslovců
Galuška - Velká Morava
E. Havlík - Kronika o Velké Moravě
M. Lutovský - Hroby knížat

Hodnocení životopisu Svatopluk

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  3 508×
  2392 slov

Komentáře k životopisu Svatopluk