Václav IV.

(1361-1419)

Jeho vláda nezačala zrovna štastně, díky epidemii moru, která roku 1380 kosila české království. Donedávna kvetoucí země se ocitla v krizi, což lidé chápali jako projev božího hněvu a upínali své naděje směrem ke králi. Václav IV. ovšem nastoupil po svém velmi úspěšném otci Karlovi IV. , z čehož pramení jeho záporné ohodnocení od historiků. Mladý král zasedl na trůn ve velice nevhodné mezinárodní a vnitropolitické situaci. Karel IV. se příliš upínal na Francii. Václav IV. musel řešit vzniklé církevní schizma, a to kvůli svému titulu římského krále. Zpočátku se otevřeně postavil na stranu římského papeže, francouzská diplomacie chtěla přesvedčit českého panovníka, jeho rádce i členy lucemburské dynastie o závaznosti volby svého avignonského chráněnce. Francie na Václava tlačila tak dlouho, až odložil plánovanou cestu za císařskou korunou do Říma, kterou už nikdy neabsolvoval. Tím značně oslabil svou mezinárodní prestiž a hlavně pak své postavení v Čechách.
Mladý pražský arcibiskup Jan z Jenštejna odmítl zaujmout neutrální stanovisko svého panovníka a podpořil římského papeže. Tím se rozešly politické linie Václava IV. a Jana z Jenštejna. To negativně ovlivnilo poměry na české scéně. Spojenectví církevní hierarchie s českým králem budované za Karla IV. se zhroutilo. Církev byla za Karlovy vlády velice významnou silou a její vliv ještě zvýšil Jenštejn. Střet s panovníkem se mu však stal osudný. Roku 1393 dal Václav IV. zatknout jeho blízkého spolupracovníka, Jana z Pomuku, který byl zároveň generálním vikářem. Jan podlehl krutému mučení, kterému jej podrobili královští biřicové. Ti pak svrhli jeho mrtvé tělo z kamenného mostu v Praze. Z této oběti politického zápasu později církev vytvořila světce Jana Nepomuckého (Pomuk je dnešní Nepomuk). Papež se ho nezastal a Jenštejn byl donucen rezignovat na svůj arcibiskupský úřad. Jenštejn později umírá v Římě. Tento střet znamenal konec Karlovy koncepce těsné spolupráce panovníka s církevní hierarchií. Václav IV. dosazuje na místo pražského arcibiskupa vždy své svěřence, protože nedůvěřuje církevním hodnostářům, hlavně ale proto, aby se vyhnul situaci, kdy by se opakoval jeho trpký střet s Jenštejnem.
Václav IV. , na rozdíl od svého otce, přestal podporovat církev, což dokazuje útlum výstavby klášterů.
Roztržka mezi panovníkem a preláty (vyslanci papeže) rovněž narušila politickou stabilitu a povzbudila k aktivitě vyšší šlechtu. Karlem IV. dlouho potlačovaná touha českého panstva rozhodovat o politice státu a udělat tak z krále pouhou reprezentativní figurku, opět ožila a brzy nabyla rozměrů takřka organizované kampaně.
V čele panského odboje stanuli příslušníci nejváženějších českých rodů, jimž Karel IV. znemožnil přístup k důležitým úřadům. Byli to páni z Rožmberka, Jindřichova Hradce, Švihovští z Rýzmberka a Berkové z Dubé. Velice chytře využívali rivality mezi členy rodu Lucemburků, zvláště se spoléhali na moravského markraběte Jošta a uherského krále Zikmunda.
Vysoká šlechta vytvořila panskou jednotu a její zástupci přepadli Václava IV. v Králově Dvoře u Berouna a přednesli mu své požadavky. Václav IV. byl dokonce internován na Pražském hradě. Mezitím se šlechta pokusila vládnout jeho jménem, ale musela panovníka propustit, poté co vojensky zasáhl Jan Zhořelecký. Další boje vzplály mezi léty 1396-1397, kdy byli na Karlštejně zavražděni čtyři členové královské rady.
Boje mezi panstvem a králem vyvrcholily v letech 1402-1403. Václav byl se souhlasem Zikmunda Lucemburského zajat a držen rok ve Vídni. Po propuštění musel souhlasit s rozšířením politických pozic vyšší šlechty a nebránit jí v přístupu k nejdůležitějším státním funkcím. Václav IV. hledal oporu v řadách nižší šlechty. Jediným výsledkem tohoto spojenectví byly časté stížnosti a spory.
Občas také mezi Václavovy oblíbence propluli kariéristé, ochotní přikyvovat, ale sledující pouze svůj osobní prospěch. Jedním z těchto vypočítavých snaživců byl Zikmund Huler, který nakonec skončil na popravišti. Prudké nepokoje v jádru zemí Koruny české oslabily velmocenské postavení českého soustátí i jeho panovníka.
V roce 1400 byl Václav sesazen z římského trůnu. To byla velice těžká rána pro lucemburskou dynastii. Zikmund neudržel ani Braniborsko, a tak se zdálo, že dědictví Karla IV. vezme zasvé. Kolísavý panovník absolutně nezvládl bouřlivý vývoj událostí. V neděli 30.7. 1419 svrhli radikální husité nenáviděné konšely z oken radnice Nového města pražského. Husitská revoluce mohla tedy propuknout naplno, což nanejvýš rozčilený Václav neunesl a podlehl záchvatu mrtvice.

Hodnocení životopisu Václav IV.

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  9 072×
  669 slov

Komentáře k životopisu Václav IV.

\kikihiki
Výborné na referát!!:)) PALec horéé!!:O
karaxa
ja mam delat referat
maja
supert
malý
no docela jo :-/
olina
kdo vládl po Václavu IV??
jirka
je to blbost
paja Vanessa1998(zavináč)seznam.cz
super zrovna sem o něm měla dělat projekt