Barokní architektura

Barokní sloh vznikl koncem 16. století v Itálii a do ostatních evropských zemí, kde měla převládající vliv katolická církev, se rozšířil v průběhu 17. a 18. století. Bylo to především do Španělska, Portugalska, Rakouska, Polska a do Čech.
Pochází pravděpodobně z portugalského názvu „barocco“ = perla nepravidelného tvaru, ale někteří uměnovědci je odvozují z řeckého „báros“ = tíha, hojnost (což je bezpochyby narážka na přemíru dekorace na uměleckých dílech), jiní je vykládají jako deformaci latinského „verruca“ = bradavice. Evropské stavitelství ovládalo skoro 200 let. Je téměř ve všem pravý opak renesančních stavitelských zásad. Zatímco renesance upřednostňovala přímé linie a hleděla, aby stavba ladila jako celek a byla uměřená, barokní obrazy, sochy a honosné stavby měly ohromovat prostý lid nádherou, přepychem a okázalostí. Stavěly se a přestavovaly nákladné kostely, zámky a paláce, ale také měšťanské domy a radnice a v neposlední řadě venkovská stavení s bohatými štíty a vjezdy.
Baroko, jako honosný umělecký sloh, bylo využíváno především k obnovení moci katolické církve, proto se uplatnilo ve všech uměleckých směrech a nejnápadněji se projevovalo v architektuře. Narozdíl od renesance, která převáděla prostor do plochy, rozvíjelo prostor do hloubky, díky čemuž je tak dynamické; klade důraz hlavně na bohatou výzdobu, šikmé a zakřivené linie, pokroucené plochy, nápadné a vlnité křivky, dynamické a kypré tvary, obrysy nejasně rýsující se v polostínu.
Ještě donedávna se myslelo, že baroko vzniklo v 17. století a za jeho zakladatele byli považováni Gian Lorenzo Bernini a Francesco Borromini, zatímco ve skutečnosti oba tento styl pouze šířili. Zárodky nového slohu můžeme najít už na počátku 16. století dokonce už u Michelangela, když připustíme, že pro baroko je typické hromadění tvarů a jejich deformace. Pak je nutno uznat, že Michelangelo a jeho žáci položili základy novému umění, na které Bernini a Borromini už jen navázali. Důkazem je například Michelangelův návrh průčelí florentského kostela San Lorenzo a schodiště tamější knihovny, jejichž zdobné prvky (masky, konzoly, medailóny, girlandy) jsou příznačné pro baroko a inspirovaly umělce 17. století. Totéž se dá říci i o Michalengelových žácích, jako je například bezprostřední Michelangelův následovník Giacomo della Porta. Ten navrhl průčelí římského kostela Il Gesú, který se stal vzorem pro mnohé kostely budované v 17. století nejen v Itálii, ale i v jiných katolických zemích, a je považován za první výtvor barokní architektury.
Jako první z italských měst podlehl barokní architektuře Řím. V díle generace, která zde nastoupila v 17. století, se začaly barokní prvky slučovat do jednoty a řádu, který nesl všechny znaky tvořícího se slohu. Vedoucím architektem této generace byl Carlo Maderna. Byl pověřen dostavbou chrámu sv. Petra ve Vatikánu ve chvíli, kdy se rozhodovalo, má-li chrám zůstat centrální stavbou, jak ji navrhl Michelangelo, nebo zda-li má být chrám proměněn přístavbou lodi v chrám typu podélného. Znamenalo to konečný rozchod s renesanční myšlenkou, když se rozhodlo pro přístavbu trojlodí s bočnými loděmi, a vítězství, když bylo použito tohoto typu jako representačního chrámového barokního prostoru při budování prvního římského jezuitského kostela ve 2. čtvrtině 17. století – S. Ignazia.
Madernův pokračovatel v dostavbě chrámu sv. Petra, architekt a sochař Lorenzo Bernini, v jehož díle se posunul vývoj barokní architektury směrem k dynamice jako k základnímu principu. Bernini byl pověřen úpravou tzv. Královského schodiště a vytvořením celé řady děl pro chrámový vnitřek: různých soch, kropenek Svatopetrského stolce a zejména proslulého bronzového baldachýnu, ale byl vázán dílem svého předchůdce, proto mohl provést jen některé korektury v hmotě a tvaru stavby, což si vynahradil při tvorbě oválného Svatopetrského náměstí před chrámem. Má podobu obrovské, lehce stlačené elipsy, která je tvořena dvěma polokruhy přisazenými ke dvěma protějším stranám obdélníku, uprostřed náměstí se tyčí staroegyptský obelisk, který stojí mezi dvěmi fontánami. Náměstí je obklopeno mohutným sloupořadím nazývaným Berniniho kolonáda a obsahuje čtyři řady toskánských sloupů.
Bernini šel v Michelangelových stopách a přehodnotil i palácový typ. Jeho reformní myšlenka vyvrcholila v projektu přestavby pařížského Louvru, který ale nebyl nakonec proveden.
Třetí stupeň vývoje barokní architektury se týká vývinu prostoru a tvaru ze složitých půdorysných vzorců. Toho dosáhl Berniniho žák a spolupracovník Francesco Borromini, který zkonstruoval v kostele S. Carlo alle Quatro Fontane vnitřní prostor z průniku stereometrických těles v podobě oválu omezeného zprohýbanými stěnami. Vnitřek tohoto kostela byl jeho první a průčelí jeho poslední prací. Borrominiho kostely jsou dost složité a originální, bez jakékoliv stopy vlivu antiky nebo renesance, byly proto ve své době považovány za vrchol výstřednosti. Mezi další Borrominiho díla patří například kostelík, nebo vlastně kaple Sant`Ivo della Sapienza, která se nalézá na konci arkádového nádvoří, zřízeného uvnitř budovy římské univerzity. Jeho díla vyvolávají pocity napětí a úzkosti, což by nám možná mohla vysvětlit ta skutečnost, že Borromini spáchal sebevraždu (patrně proto, že byl pronásledován představou, že se mu nikdy nepodaří vyjádřit duchovní hodnoty, které ho znepokojovaly).
Barokní architekti provedli řadu urbanistických úprav v okolí Svatopetrského chrámu a vůbec v celém městě. Upraveno bylo i Španělské náměstí, na němž lze obdivovat krásnou fontánu ve tvaru loďky. Barokní fontány patří vůbec k nejpůsobivějším ozdobám Říma. Několik starověkých akvaduktů přivádělo stále do města vodu z horských bystřin, čehož využili architekti 16. a 17. století a zvelebovali vzhled města fontánami, které platí dodnes za jeden z hlavních znaků jeho krásy. Ve světě byly pak hojně napodobovány. Za aspoň malou zmínku stojí fontána di Trevi, která představuje typ umělé „přírodní“ fontány, které mělo baroko obzvlášť v oblibě. Další velmi proslulou římskou fontánou je Fontana dei Fiumi, postavená Berninim a jeho žáky.
Těžiště barokního snažení se radikálně přesunulo do jižní a severní Itálie, kde byly lepší podmínky pro jeho vývoj než v konzervativním Římě. V Neapolsku a na Sicílii bylo baroko uvítáno s nadšením. Španělští vicekrálové přestavovali celá města s typickou barokní okázalostí. Jedním z nich je Lecce v Apulii jemuž dal Ferdinand Gregorovius název Barokní Florencie. Později musel Luigi Vanvitelli postavit v Casertě, ležící na sever od Neapole, podle vzoru zámku ve Versailles, přepychový královský palác s obrovským parkem, který se krásou vodních děl i bohatstvím sochařské výzdoby vyrovná originálu.
Ve střední a severní Itálii se barokní sloh šířil opravdu rychle, dokonce v renesanční Florencii dostal palác Pitttiů barokní střechu. V Benátkách bylo vybudováno jedno z nejkrásnějších architektonickým děl barokní epochy, kostel Santa Maria della Salute.
Také v Miláně byla postavena řada barokních budov a Turín je městem téměř výhradně barokním. Architekt Guarino Guarini zde v 2. polovině 17. století vybudoval Palazzo Carignano, kostel San Lorenzo a v dómu dostavěl kapli Santa Sindone. Guarini patřil ke generaci, která vystřídala slavné barokní architekty. studoval v Římě – zejména díla Francesca Borrominiho -, ale byl vynalézavý a nápaditý a jeho stavby překonaly, pokud jde o složitost dispozice, architekturu Borrominiho.

Ve Španělsku lze 17. století označit jako období politického a hospodářského úpadku. Pokud jde ale o oblast umění a literatury, je to období velice plodné, rozmanité, plné kontrastů a ani snad nejde pochybovat o bohatství tehdejšího španělského umění. V architektuře se baroko prosazovalo postupně, protože většinou byla barokní architektura ve Španělsku odsuzována a je škoda, že se nemohla vyvíjet v trochu normálnějších podmínkách. Trvalo to ještě několik desetiletí, než se baroko v architektuře trochu uplatnilo. Názory klasistických spisovatelů, kteří barokní sloh odmítali, se tu udržovaly až do počátku 20. století, považovali baroko za omyl, úpadkový styl apod. Romantičtí spisovatelé a básníci se pro změnu k baroku nehlásili vůbec, místo toho obdivovali pouze katedrály a gotické památky. Nakonec však Španělé pochopili, že by tento sloh neměl být odsuzován a španělskému baroku se začalo nepřesně říkat „churriguerismus“- podle jména architekta Josého de Churriguera a jeho bratrů, kteří se v architektuře také alespoň trochu uplatnili. Vžila se představa, že je autorem nejnevázanější a nejkypivější barokní formy, což naprosto neodpovídá pravdě, protože Churriguera vůbec nebyl průkopníkem baroka ve Španělsku. Byl umělcem vcelku konzervativním, který při svých pracích používal dávno zaběhnutých architektonických postupů. Ze staveb jemu připisovaných je ve skutečnosti jen málokterá jeho dílem. Pozornost si zaslouží první z jeho prací v oboru architektury, založení nového města Nuevo Baztán, budovaného pro bankéře Juana de Goyeneche, kde hlavní dílo tvoří zakladatelův palác a přilehlý kostel. Ani jeho bratr Joaquín nebyl žádným průkopníkem nových stylů. Inspiroval se hlavně architekturou 16. století. Jeho styl dokládá dnes v Salamance hlavně Colegio de Calatrava. Nejmladší a nejnadanější z bratrů – Alberto de Churriguera v Salamance zanechal po sobě trvalou památku – náměstí Plaza Mayor.
Dříve se zásluha o zavedení barokního slohu do Španělska přičítala dvornímu architektovi Giovannimu Battistovi Crescenzimu, Italovi, který pracoval na Panteonu králů v Escorialu, kde s pomocí bronzířů z Itálie prováděl pouze nástěnnou výzdobu, a proto dnes nemá moc velký význam. Na stavbě měl totiž daleko větší podíl Juan de Herrera a jeho synovec a žák Juan Gómez de Mora.
Významnou osobností z řad tehdejších architektů byl Alonso Carbonell, hlavní stavitel paláce Buen Retiro v Madridu a tamějšího tanečního sálu, kde se baroko prosazovalo zatím pouze v povrchové výzdobě.
V polovině 17. století se pak osobitě projevili umělci v Andalusii - průčelí katedrály v Granadě navrhl architekt, malíř a současně i sochař Alonso Cano. Toto průčelí je vynikající ukázkou andaluského baroka, který byl vzorem pro další řadu kostelů, hlavně však pro jejich průčelí a vnitřní výzdobu.
V 2. polovině 17. století se baroko ujalo i v Murcii a Valencii, o čem svědčí například věž kostela sv. Kateřiny nebo chór valencijské katedrály, kde byly původní gotické zdi a klenby dokonale zamaskovány a překryty barokní výzdobou.
Nadšení pro nový sloh dospělo i do Katalánska. Portál kostela ve Vinarozu upoutává pozornost vnější výzdobou, u kostela ve městě Caldas de Montbuy nedaleko Barcelony je velmi zajímavý portál, za zmínku stojí i kostel Nuestra Seňora de Belén v Barceloně, který uchvacuje nádhernou vnitřní výzdobou.
Nový architektonický styl měl mnoho vyznavačů i v Zaragoze. Kostel v jezuitské koleje v Loyole je pro španělskou architekturu docela netypický, protože jeho projektantem byl římský architekt Carlo Fontana, žák Berniniho.
Za velký úspěch ve španělské barokní architektuře je považována modernizace velmi starého a významného kostela, románské baziliky Santiago de Compostela.

Ani ve Francii nebylo přijato baroko nijak s nadšením. Dá se říct, že pro francouzské umění 17. století je příznačný odpor k evropskému baroku a jeho prvkům. Typické barokní křivky a zborcené plochy byly francouzským architektům cizí. Vyvinuli proto monumentální styl, v němž převládají přímé linie, horizontálie a vertikály. Přesto ale nelze říct, že by se ve Francii barokní styl vůbec neobjevil. Prudký rozmach rokoka a kolísání mezi barokem a klasicismem, patrné v architektuře první poloviny 17. století, jsou dokladem, že tomu tak opravdu nebylo. Nicméně francouzský smysl pro jednoduchost a přehlednost se v celkovém uspořádání projevil menší přezdobeností a větší uměřeností (než je pro baroko typické) stavebních prvků.
Obzvlášť pozoruhodným příkladem francouzské barokní architektury je kostel Val-de-Grace v Paříži, s jehož stavbou začal jeden z největších architektů této doby – Francois Mansart. Stál v čele stavitelské rodiny, jejíž jméno se proslavilo díky tzv. mansardové střeše (typ podlomené střechy, ve které jsou často ještě okna, které mají osvětlovat podstřešní místností). Projektoval rovněž zámek Maisons – Laffitte poblíž Paříže, který budoval pro Richelieuova ministra financí Reného de Longueil a je to vlastně jeho jediné dílo, které má dodnes svou původní podobu, včetně výzdoby.
Další proslulý architekt první poloviny 17. století je Jacques Lemercier, který se proslavil v dějinách francouzské architektury především jako projektant kostela pařížské Sorbonny, postaveného z iniciativy kardinála Richelieua, jež Lemerciera neustále zaměstnával. Mimo výstavbu města Richelieu a tamějšího zámku mu v Paříži zadal vybudování svého paláce, hned vedle Louvru (Palais – Cardinal), z něhož dodneška nezbylo skoro nic. Palais – Cardinal, změněný v Palais – Royal, prošel potom ještě mnoha přestavbami a úpravami.
Posledním z trojice architektů, která se nejvíce zasloužila o vznik francouzského klasicismu, byl Louis Le Vau, jež zhotovil plány pro stavbu koleje Čtyř národů, která byla financována z části finančního obnosu odkázaného kardinálem Mazarinem speciálně pro tyto účely. Když ale tuto stavbu porovnáme s jinými italskými barokními chrámy, je vidno, že jednotlivé stavební články jsou prostší a jejich celková stavba je zdrženlivější.
V druhé polovině 17. století (zvlášť od roku 1661, kdy za Ludvíka XIV. vládl jeho ministr průmyslu Colbert), je možné si všimnout, jak francouzský klasicismus potlačil baroko. Nejtypičtějšími pařížskými stavbami této doby jsou pařížská Invalidovna, která měla sloužit pro ubytování starých a zmrzačených vojáků, a východní průčelí Louvru, tzv. kolonáda.
Stavba Invalidovny byla zahájena v roce 1671 architektem Libéralem Bruantem. Spolu s ním se na stavbě dále podílel Jules Hardouin – Mansart (nepokrevní synovec výše zmiňovaného Francoise Mansarta; svým dílem také přispěl k přestavbě zámku Versailles), který navrhl kupoli tamějšího chrámu.
Dostavba brány Louvru byla jednou z nejvýznamnějších událostí doby vlády Ludvíka XIV., kterou podporoval už Jindřich IV., ale jeho syn Ludvík XIII. pak o ni už neprojevoval takový zájem, protože raději jezdil na hony do Versailles. Tam si dal postavit lovecký zámeček, který sloužil pro přechodné ubytování. Ale Richelieu, přesvědčený, že by dostavba paláce, který se vyskytoval v centru Paříže, mohla přinést monarchii slávu, dal přednost dostavbě Louvru a Colbert následně toto rozhodnutí podpořil.
Po skončení odboje francouzských stavů proti Mazarinovi (1648 - 1652) se královna Anna Rakouská a její čtrnáctiletý syn Ludvík XIV. usídlili v Louvru, kde se ve středověkými zdmi cítili bezpečněji. O několik let později byl celý Louvre kompletně přestavěn a z období středověku zde nezůstalo vůbec nic. Práce pod vedením architekta La Vaua byly dokončeny v roce 1664, jen východnímu křídlu ještě scházela vnější fasáda, kde měl být vybudován slavnostní vstup do paláce. Všechny projekty několika francouzských a italských architektů byly odmítnuty. Dva návrhy poslal z Říma dokonce i Gian Lorenzo Bernini, který byl nakonec pozván Colbertem do Paříže. Bernini byl přijat s velkou slávou a když se vracel zpět do Říma, protože stavba kolonády na Svatopetrském náměstí vyžadovala jeho přítomnost, byl přesvědčen, že jeho projekt byl přijat. Byl dokonce už položen základní kámen, ale ze stavby nakonec sešlo a Ludvík XIV. jmenoval komisi složenou z Clauda Perraulta, Le Bruna a Le Vaua, aby vypracovala nový návrh. Projekt, který byl vybrán, se přisuzuje Perraultovi, ale není potvrzeno jeho autorství.
Za vlády Jindřicha IV. a Ludvíka XIII. začala Paříž dostávat dnešní podobu díky mnoha přestavbám a různým novým projektům. V době prvních Bourbonů si ministři, vysocí státní úředníci a velmožové budovali velkolepé rezidence, známé pod názvem „hotels“.
Avšak nejvýznamnějším palácem, kde se znaky francouzského klasicismu střídají s mohutnými barokními efekty, je zámek ve Versailles. Původně se nepředpokládalo, že by Versailles mohlo být královskou rezidencí. Ludvík XIII. ho původně zřídil jako malý lovecký zámeček, teprve až Ludvík XIV. přivedl Versailles do dnešní pompézní podoby. Ignoroval různé varování Colberta o možných finančních problémech díky nekonečným přestavbám a neustálým zvětšováním Versailles.
Přestavbou byl pověřen nejdříve Louis Le Vau. Rozšířil zámeček o čtyři nárožní pavilony, připojil k němu dvě křídla a spojil je terasou. Tu pak později odstranil Jules Hardouin – Mansart při přestavbě zahradního průčelí a místo ní zřídil světoznámou Zrcadlovou galerii. Současně k zámečku přistavěl obrovská boční křídla, severní a jižní, a dvacet let nato palácovou kapli, která byla dokončena až po jeho smrti. Nejdůležitější stavbou 18. století je divadlo, které navrhl Jacques – Ange Gabriel. Versailleský park projektoval ještě za Ludvíka XIV. André Le Notre. V obrovském parku je možno najít mnoho soch, vodotrysků nebo kaskád. Architektonickým skvostem versailleského obvodu je Velký Trianon. Ludvík XIV. miloval různé slavnosti a recepce, ale zároveň potřeboval místo, kde by si odpočinul ve společnosti pouze nejbližších přátel. Dal si proto ve Versailles Mansartem a de Cottem zbudovat malý palác, zvaný Mramorový Trianon, později přejmenovaný na Velký Trianon, aby se odlišil od Malého Trianonu Ludvíka XV.

V Holandsku se politická a náboženská rozluka projevila i v umění - rozdělilo se na část vlámskou a na část holandskou. První známky nějakého nového stylu se u vlámských staveb začaly projevovat na počátku 17. století a to především v uspořádání chrámových průčelí (přesto základní dispozice staveb zůstala ještě dost dlouho gotická). K nejzajímavějším stavitelským památkám první poloviny století patří kostel řádu bekyní v Mechelen, chrám sv. Petra v Gentu a další dva kostely: sv. Lupa v Namuru a sv. Karla Boromějského v Antverpách.
Ze staveb druhé poloviny století stojí za zmínku obzvlášť kostel sv. Michala v Lovani, jehož tvůrci byli zřejmě inspirováni římským barokem, ale přitom zachovali gotickou dispozici stavby (pro severskou gotiku je typická vertikalita, množství sloupů a výstavné štíty). Tímto stylem jsou postaveny například domy na Velkém náměstí v Bruselu, které svůj přepychový vzhled získaly většinou na konci 17. století.
Pro holandské architekty 17. století byly barokní formy nepřijatelné. Místní buržoazie byla už tak dost bohatá a neustále bohatla díky obchodům a oblíbila si vytříbenou prostotu, která se samozřejmě projevila i v architektuře. Její domy střízlivých proporcí postavené z typického holandského materiálu, tj. cihel dodnes dávají městu příznačný ráz, k němuž nemálo přispěl architekt Hendrick de Keyser. Stavitel mnoha církevních i světských budov, který vytvořil nový typ protestantského kostela. V tomto stylu je postaven největší kostel Westkerk (Západní kostel) v Amsterodamu, od něhož se vzhledově úplně liší kostel Nieuwe Kerk (Nový kostel) v Haagu.
Kolem 30. let 17. století se v Holandsku začal šířit klasicizující styl, díky cestování holandských architektů do Itálie, aby se zdokonalili ve své práci. V čele této generace byl Jacob van Campen, který vybudoval nejreprezentativnější stavbu tohoto zaměření – Mauritshuis, palác Jana Mořice Nasavského, dnes jedno z nejproslulejších muzeí. O nové orientaci holandské architektury svědčí například Soukenická tržnice v Leydenu nebo radnice v Maastrichu a hlavně amsterodamská radnice, dnešní Královský palác, postavený podle plánu Jacoba van Campena.

17. století pro Anglii znamená období velkého neklidu a mnoha zvratů v politickém a společenském životě. Anglická architektura navazovala na klasickou italskou renesanci a snad by si ani nezasloužila nějaké zvláštní pozornosti, kdyby do ní nezasáhl Londýňan Inigo Jones, propagátor italského klasicismu a přívrženec Palladiova stylu, na jehož základě vybudoval typicky anglické stavební umění. Svůj talent uplatnil hlavně v projektech londýnského paláce Whitehall. Jeho další projekty nebyly bohužel kvůli nedostatku finančních prostředků realizovány.
V jeho díle pokračoval jeho žák a příbuzný John Webb, díky kterému se palladiovský styl rozšířil na venkov. Jeho učitelem byl další významný anglický architekt, sir Christopher Wren. Je zajímavé, že se nevyškolil ani v architektuře ani v žádném jiném uměleckém oboru. Naopak – od mládí se věnoval vědám, ve kterých byl velice úspěšný. Proslul jako přírodovědec, astronom, matematik, fyzik, technik a vynálezce. Jeho prvním dílem z oboru architektury byl projekt kaple Pembroke College v Cambridgi. V roce 1665 odjel Wren do Francie, kde se důkladně seznámil s novou architekturou. Studoval a kreslil si hlavně stavby Clauda Perraulta a Francoise Mansarta. Krátce poté postihl Londýn velký požár, který zničil téměř celé město. Řízením jeho nové výstavby byla jmenována komise, ve které se Wren stal „generálním inspektorem královských staveb“. Tato funkce mu přinesla velké úspěchy a úspěšnou kariéru. Zhotovil plán na přestavbu Londýna, kde převládaly veřejné budovy a široké ulice směřující na prostorná náměstí. Jeho projekt, inspirovaný evropským barokem, byl uskutečněn jen zčásti, zato ale mohl realizovat své návrhy na přestavbu více než padesáti z osmdesáti zničených farních kostelů. Vybudoval je ve velmi krátké době, ale dodnes jich zbylo jen málo, například St. Bride, St. James, St. Stephen`s Walbrook.
Nejvýznamnějším Wrenovým dílem byla stavba obrovské londýnské katedrály sv. Pavla (St. Paul`s Cathedrale), která nahradila zničený gotický chrám. Kromě církevních staveb navrhoval i paláce, nemocnice, knihovny a podobně. Nepracoval jen v Londýně, ale i například v Cambridgi nebo Oxfordu.
Za Wrenova následovníka je brán architekt a teoretik architektury James Gibbs. V Londýně je jeho prací kostel St Martin – in – the – Fields, který se později stal vzorem pro stavbu protestantských kostelů v celé britské koloniální říši. Mimo tento kostel je Gibbsovým nejvýznamnějším dílem Radcliffe Camera v Oxfordu.

V zemích střední Evropy se na počátku 17. století držely ještě vlivy italské a nizozemské renesance, ze kterých se pomalu vyvíjel manýrismus. Než se ale stačil vyvinout pořádně, vypukla třicetiletá válka, na kterou nejvíce doplatilo obyvatelstvo střední Evropy. Bylo silně zdecimováno, jeho hospodářství zruinováno a kulturní život ochromen.
V českých zemích, které po skončení války skončily pod nadvládou Habsburků, došlo k rekatolizaci, s níž souviselo poněmčování měst a utužování nevolnictví. V této situaci sloužilo výtvarné umění více než kdy jindy jako nástroj církevní politiky a prostředkem sloužícím k reprezentaci šlechty. Církev stavěla, přestavovala a nově zařizovala kostely, kaple a kláštery; nová šlechta, zbohatlá zabavením půdy statků českých pánů, si začala stavět paláce a zámky. Cizí umělci a řemeslníci, kteří přicházeli do Čech, s sebou přinášeli umělecké formy, které vyhovovaly jak církvi, tak šlechtě: oslnivé prvky barokního slohu. Baroko začalo proměňovat vzhled českých měst a vesnic. Ze slohu přejatého z ciziny se postupně stával sloh domácí, který nabyl typické české podoby.
Vývoje české palácové architektury zasáhl částečně Albrecht z Valdštejna. Tento český šlechtic vyvlastnil na Malé Straně asi třicet nemovitostí, aby si na jejich pozemcích mohl nechat vybudovat obrovský palác. Projektanty byli většinou cizinci, hlavně Italové, což se na Valdštejnském paláci celkem projevilo – nese vlivy italského baroka. V monumentálním měřítku konkuruje valdštejnské rezidenci Černínský palác, který si nechal vybudovat hrabě Humprecht Jan Černín z Chudenic. Ten byl taky projektován cizinci, z nichž hlavní je Ital Francesco Caratti.
Také církevní stavby u nás v baroku zpočátku projektovali jen cizinci, jako například Ital Carlo Lurago, který se podílel na stavbě pražského Klementina, kostele sv. Františka na Starém Městě atd. Kromě Italů zaujímal významné místo i Francouz Jean – Baptiste Mathey. Pracoval nejen na valdštejnských panstvích, ale i pro různé církevní řády a pro šlechtu. Z církevních staveb je jeho nejvýznamnějším dílem projekt křížovnického kostela sv. Františka na Starém Městě (po jeho smrti ho dostavoval výše zmíněný Lurago), kterým obohatil českou chrámovou architekturu o nový stavební typ. Neméně významným dílem je projekt zámku Trója v Praze.
Kapitolu samu o sobě v dějinách české architektury tvoří tzv. barokní gotika. Jejím reprezentantem je Jan Blažej Santini Aüchel. Pocházel z italské rodiny v Praze už zdomácnělé. Vyučil se malířem a na konci století se vydal do Itálie. Během cesty poznal umění Johanna Bernarda Fischera von Erlach a Francesca Borrominiho, díky kterým se rozhodl být architektem. Po návratu do Čech znovu budoval staré pobořené středověké chrámy, např. chrám Panny Marie v Kutné Hoře, kostel Panny Marie v Kladrubech, chrám Narození Panny Marie v Želivi atd. Nevěnoval se pouze rekonstrukci starých chrámů, ale podílel se i na projektech nových staveb, například kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou.
Dalším známým českým architektem je Kilián Ignác Dienzenhofer. Jeho otec Kryštof Dienzenhofer se u nás podílel na mnoha stavbách a je považován za tvůrce několika staveb, významných pro rozvoj českého radikálního baroka. Jsou to především kostely sv. Josefa v Obořišti, sv. Kláry v Chebu a kostel sv. Markéty v Praze - Břevnově, avšak neexistuje žádný doklad o jeho projekcích na těchto chrámech, hledají umělečtí historikové projektanta těchto kostelů v jiné osobě.
Mladý Kilián Ignác navázal na projekty Santiniho Aüchela a stal se věhlasným architektem, který dostával rozmanité zakázky. Mezi jeho vrcholná díla patří kostel sv. Jana Nepomuckého na Skalce v pražském Novém Městě a východní část malostranského chrámu sv. Mikuláše.

V Německu se až po třicetileté válce mohla začít rozvíjet nějaká stavební a umělecká činnost. Německo se v té době ale rozdělilo na dvě části: severní, která se přikláněla spíše k holandskému a francouzskému klasicismu; a jižní, katolické země a sousední Rakousko, kde se prosazoval italský barokní sloh. Nejvýznamnější jihoněmečtí a rakouští architekti (Georg a Johann Dienzenhoferové, Johann Bernard Fischer von Erlach, Johann Lucas von Hildebrandt) vytvořili, díky vkládaní různých prvků fantazie do svých projektů, styly odlišné jako od italského baroka, tak od francouzského klasicismu.
Jeden z vynikajících architektů je Johann Bernard Fischer von Erlach. Začal nejdříve jako sochař, ale poté co se seznámil v Itálii s Berniniho a Borrominiho díly, stal se architektem. Nejvíce staveb vybudoval v Salcburku a ve Vídni, kde se stal architektem císařského dvora. Jeho mistrovským dílem je kostel sv. Karla Boromějského ve Vídni (tuto stavbu pak dokončoval ještě jeho syn), dále císařská letní rezidence Schönbrunn, jejíž dnešní podoba zdaleka neodpovídá té původní v důsledku jejího neustálého zvelebování a upravování. Fischer nepracoval pouze pro císaře, ale i pro šlechtu, pro kterou dokončil Schwarzenberský palác ve Vídni a vybudoval Zimní palác prince Eugena atd.
Druhým vynikajícím architektem působícím převážně ve Vídni byl Johann Lucas von Hildebrandt, napůl Ital, vyškolený v Římě u Carla Fontany. Po Fischerově smrti se stal prvním dvorským stavitelem. Hildebrandt byl dost ovlivněn italskou architekturou vrcholného italského baroka, o čemž svědčí projekt kostela sv. Vavřince v Jablonném v Podještědí, kde původní kostel z 13. století byl nahrazen barokní stavbou. Z jeho vídeňských staveb je proslulý Belvedér, letní sídlo prince Eugena.

Dějiny umění (7. díl) - José Pijoan
Dějiny umění v obrysech - Antonín Matějíček
Všeobecná encyklopedie (1. díl) - Diderot

Hodnocení referátu Barokní architektura

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  4. srpen 2007
  10 752×
  4018 slov

Komentáře k referátu Barokní architektura

Kokoška
Supér dlouhí al\ jA tam hodne ynformací
kaja
diky moc dikytomu jsem dostala 1 dekuji moc a moc
Lukáš Bartoš
no toho je až moc a nejsou tam Dieser Hofer......