Baroko a rokoko

Barok je velmi mnohotvárný umělecký sloh, v Čechách sloh doby pobělohorské (17. a 18. století).

Podobně jako většina názvů uměleckých slohů, měl i výraz barok (baroko) od počátku pejorativní přídech. Portugalsky znamená „barocco“ velkou pokřivenou perlu, tedy jakousi odchylku z řádu přírody. V 18. století to bylo označení pro všechno nezvyklé, podivné, vymykající se předem daným pravidlům.

Barokní člověk se vzdává své nadřazenosti, uvědomuje si pomíjivost tohoto světa a nízkost vlastní existence a opět se obrací k Bohu. V době velkých zámořských objevů se lidé zbavují iluzí renesančních myslitelů, že mají svět pod kontrolou. Ve chvíli, kdy Evropané poprvé stanuli na břehu Tichého oceánu a nikdo nevěděl, kde tato obrovská vodní plocha končí, ve chvíli, kdy Galileo Galilei obrátil svůj dalekohled k vesmírným dálkám, stanul evropský člověk tváří v tvář nekonečnosti. Pocit, který tento dosud neznámý zážitek vyvolává, nazval historik Zdeněk Kalista základním zážitkem baroka. Je to pocit přiblížení se Bohu skrze tento svět. Stropy a kupole barokních chrámů působí dojmem, že jsou otevřeny do neuzavřeného bezmezného prostoru, který nemůžeme nikdy obsáhnout. Nejsou to však jen vznešené a patetické pocity, které tento pohled v člověku barokní doby vyvolává, v baroku je obsaženo i utrpení, utrpení nikdy nekončícího a marného usilování přiblížit se nejvyšší dokonalosti, stejně jako s novým poznáním se nám otevírá ještě větší prostor dosud nepoznaného. (Marnost nad marnost a vše je marnost – tento citát ze Starého zákona stál v 17. století nad vchodem do Týnského chrámu v Praze.)

Dobu vzniku barokního umění provázejí kruté války (třicetiletá válka 1618–1648), náboženské rozpory a reformace, je to neklidná a nejistá doba. Důležitým motivem je smrt, myšlenky na niž vzbuzují rozporuplné pocity. Na jedné straně nálady oslavující radosti života, marnivost a ješitnost, daná heslem Carpe diem (Užívej života), na druhé straně znovuoživená křesťanská pokora. Staví se okázalé zámky a paláce i světu uzavřené kláštery.

Barokní sloh ukončil vývoj dispozice stavby, hlavní důraz je kladen na výzdobu. Je to sloh sjednocující, který uplatňuje v jednom výsledném díle několik uměleckých druhů (malovaná architektura, štukování). Mluvíme o barokním iluzionismu, tzn. způsobu, který usiluje o to zobrazit předměty tak, aby vzbudily iluzi reálné existence. Účinek a přesvědčivost působí na úkor logického řádu. Oproti renesanční symetrii a harmonii všech tvarů a prvků je barok velmi nespoutaný. Charakter architektonické barokní tvorby také nelze tak jednoznačně vymezit jako v renesanci. Klasicizující barok čerpá více z renesance a u nás se uplatňuje spíše v rané fázi (např. kostel P. Marie Vítězné v Karmelitské ulici v Praze), ve vrcholné fázi se naopak více uplatňuje tzv. dynamický směr, který směřuje k stále větší prostorové složitosti a snaží se o zdánlivé vyvolávání pohybu prostoru i tvarů. Oba směry jsou jednotné v tom, že vytvářejí mohutný prostor, který má působit především na lidské city.

Barokní architektura přichází do Čech souběžně s jezuitským řádem, který se sem v polovině 17. století vrací z nuceného vyhnanství. V první polovině 17. století jsou v našich zemích vybudovány více než dvě desítky jezuitských kolejí (např. kolej v Klatovech). V Praze vzniká mohutný komplex budov – jezuitská rezidence Klementinum. První barokní chrámové stavby jsou jednolodní chrámové stavby Loreta v Praze

typu Il Gesú, napodobující ústřední chrám jezuitů v Římě, u nás většinou s dvouvěžovým průčelím (kostel Nanebevzetí P. Marie ve Staré Boleslavi, kostel Neposkvrněného početí P. Marie v Klatovech). Jinými typy chrámových staveb jsou kapucínský kostel, jednolodí s trojúhelným štítem bez věže nebo loreta (v Praze, v Rumburku), stavba, která v barokní době po celé Evropě vznikala jako napodobenina kaple v italském Loretu, kam podle legendy andělé přenesli domek Panny Marie z Nazaretu.

V 18. století nastává v Čechách období vrcholného baroku, který staví českou architekturu opět do popředí celoevropského vývoje – zejména díly Kryštofa Dienzenhofera a Kiliána Ignáce Dienzenhofera (otec a syn byli autory chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně v Praze – vrcholného díla české barokní architektury) a Aichela Jana Blažeje (Giovanni) Santiniho, stavitele italského původu. Dochází k zvlněním celého vnitřního prostoru, horizontály na oltářích, portálech i římsách se zakřivují, složitě se rozčleňuje i půdorys staveb, nově se staví na půdorysu elipsovém. V chrámových chrám sv. Mikuláše v Praze

stavbách přestávají být klenby členěny

na jednotlivá pole, nad prostorem se klene jedna obrovská klenba, zdobená velkolepými nástropními malbami. Používá se bohaté plastické a barevné štukatury. Na hlavní oltářním obraze je výjev ze života světce, kterému je kostel zasvěcen, křídla jsou bohatě plasticky zdobena. Nad oltářem bývá někdy rozevřen baldachýnový přístřešek na čtyřech sloupech. Jsou-li protestantské kostely strohé a bez jakékoliv vnitřní výzdoby, katolická církev naopak umění, které je schopno uchvátit duši, plně využívá.

Mohutné chrámy se staví na poutních místech. Poutní kostely bývají buď dvouvěžové (Svatý Kopeček u Olomouce), nebo jsou to menší svatyně obklopené ambitem s kaplemi v rozích (Svatá Hora u Příbrami).

K poutním kostelům se přichází po svatých schodech. Kromě nově vzniklých kostelů (v Hořicích), se mnoho starších, většinou původně gotických nebo i románských kostelů a také klášterů barokizuje (břevnovský klášter s kostelem sv. Markéty, Doksany, Kladruby, Plasy, Vyšší Brod, Zlatá Koruna). Klášterní kostel Narození P. Marie v Želivě, chrám v Sedlci u Kutné Hory a kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou, jsou postaveny v duchu barokní gotiky.

Je to opět domácí stylový projev – barokní přehodnocování gotických prvků, jehož hlavním tvůrcem je Giovanni Santini. Zvláště kostel na Zelené hoře, středová stavba na hvězdicovém půdorysu, členěná mnohonásobným pronikáním prostorových útvarů, je velmi osobitým architektonickým dílem světové úrovně.

Šlechta pokračuje ve výstavbě zámků na venkově (Roudnice, Mnichovo Hradiště, Slavkov, Veltrusy, Trója) a paláců ve městech (Nosticův, Lobkovický, Černínský, Thunovský palác v Praze).

Průčelí paláců bývají i nadále bohatě zdobena sloupy a nově pilastry. Střed průčelí vystupuje u barokních staveb často do popředí (tzv. rizalit). Nadokenní pole jsou zdobena trojúhelnými a obloukovými štíty (tzv. frontony), do jejichž vnitřního pole bývá vsazen reliéf nebo plastika (tympanon).

Později se objevuje typ velmi členitého kasulového okna nebo oválného okna, tzv. volského oka. První patro barokních paláců mívá oproti ostatním patrům dvojnásobnou výšku (tzv. piano nobile). Střechy bývají dvojité a každá část mívá jiný sklon (mansardové střechy).Zámky a paláce obklopují zahrady, častěji než zahrada italského typu zahrada francouzská na přísně geometrickém půdorysu. Rovné cesty lemují pečlivě zastříhané dřeviny, vytvářející v rozlehlejších zahradách bludiště, v průsečících cest bývají sochy nebo fontány, květinové záhony tvoří zakřivené barokní ornamenty. Oblíbeným doplňkem francouzské zahrady je sala terrena, menší stavba třemi arkádami otevřená do zahrady (např. v Kroměříži). Za hradbami měst si šlechta stále staví letohrádky (např. půvabný letohrádek, který postavil v 18. století pro Michnu z Vacínova Kilián Ignác Dienzenhofer, od 19. století zvaný vila Amerika, nebo letohrádek Belarie v Českém Krumlově).

V českých městech se zachovalo mnoho barokních domů s typickými volutovými štíty a mansardovou střechou. Štíty domů, ale i pilíře bývají zakončeny zvláštním článkem ve tvaru koule, vázy nebo piniové šišky. Na náměstích stojí vysoké mariánské sloupy. Mnoho barokních památek nám zanechal český venkov. Ve volné krajině stojí barokní kaple i kapličky, boží muka, křížové cesty a sochy světců. Tyto drobné stavby bývají velmi citlivě vsazeny do okolní krajiny, stejně jako sochy a sousoší v přírodních parcích (Betlém u Kuksu). Roku 1729 byl kanonizován Jan Nepomucký a sochy tohoto světce, z kterého katolická církev udělala symbol mučedníka, jsou od té doby rozesety po celé zemi. Městské stavby napodobují i stavby vesnické, tzv. selský barok přetrvává v Čechách až do 19. století. Nejvíce zachovalých venkovských stavení s volutovými štíty a jinými barokními prvky najdeme v jižních Čechách (Holašovice).

Závěrečné vývojové období baroku tvoří rokoko (asi od 30. do 90. let 18. století), styl převážně interiérový, velmi dekorativní. Jeho charakteristickým znamením je nesouměrný, bohatě členěný ornament se zavíjenými rohy – rokaj. U nás se rokoko uplatnilo hlavně v architektonickém řešení interiérů šlechtických staveb (zámecké divadlo v Českém Krumlově).

Hodnocení referátu Baroko a rokoko

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  9 362×
  1267 slov

Komentáře k referátu Baroko a rokoko

martas
škoda že to neni víc stručný ale dík