Řešení drogové situace nebo represe

OSNOVA:
1. Změna trestního zákona. Diskuse.
2. Represe: Spojené státy americké.
3. Legalizace:
a) Švýcarsko.
b) Holandsko.
4. Současná podoba české legislativy. Názory na její stav.
5. Návrh na řešení legalizací z praktické stránky.
6. Hlavní témata související s kontrolou drogové situace z mezinárodního pohledu.
7. Problém legalizace. Harm reduction.
8. Závěr.
9. Použitá literatura, zdroje.

1. Změna trestního zákona. Diskuse.

Novela upravující protidrogové paragrafy trestního a přestupkového zákona nabyla účinnosti k 1.1.1999. Před schválením této novely, která zavádí do české legislativy trestnost držení drog, se mezi veřejnosti, odbornou i neodbornou, rozproudila diskuse, zda je tento zákon vhodným řešením drogové situace v České republice.
Nyní po více než dvou letech, kdy je tato novela trestního zákona užívána v praxi, se může zdát, že by nemělo být příliš obtížné zjistit, zda její přijetí ovlivnilo drogovou problematiku pozitivně či negativně. Většina autorů odborných prací, které sledují celou situaci před schválením novely a pak její následný vývoj, však zaujímá černobílý pohled. Zastánci legalizace, ať už veškerých omamných látek nebo pouze marihuany, tvrdí a statistikami dokazují, že k žádnému zlepšení nedošlo, naopak došlo k zhoršení. Jejich odpůrci, tzn. represionisté, jim odporují argumenty, které také čerpají z různých průzkumů a grafů. Pravda, jak tomu bývá v mnoha případech, leží pravděpodobně někde uprostřed. Ve skutečnosti neexistuje tedy příliš kvalitně vypracovaných zpráv, které by se problémem zabývali komplexně z hledisek sociálních, lékařských, ekonomických, psychologických a dalších.
Myslím si, že před přijetím jakéhokoliv sporného zákona by se měla vypracovat zpráva popisující existenci tohoto zákona a z něj vyplývající důsledky v jiné zemi (pokud se ovšem nejedná o originální nový zákon). Pokud se nějaký zákon ukázal zcela nesmyslný již někdy v historii, mohli bychom se poučit z omylů a ne jimi znovu procházet. Samozřejmě nelze tvrdit, že nějaké nařízení, které vyvolalo v jisté zemi určité důsledky, bude mít přesně stejné následky i v České republice. Uvědomuji si, že každý stát prošel vlastním historickým vývojem, je ovlivněn odlišnými geografickými a demografickými podmínkami, a proto má i své specifické reakce. Přesto si myslím, že lze vyvodit v některých případech závěry i pro jiná státní zřízení a mohlo by být přínosné srovnat odlišný přístup k drogové problematice v několika zemích. Zvláště pokud ve velké části Evropy, na rozdíl od České republiky, dochází k přehodnocení užívání konopí – ať už jako suroviny, léčiva, či přijatelné rekreační drogy.
Dvě alternativní řešení tvarují současnou debatu, jak nejúspěšněji pokročit v řešení národního problému s užíváním drog. Jedna myšlenková škola, široce označovaná jako prohibiční, podporuje rozšíření zákazu, léčení a preventivního úsilí při zachování nelegálnosti drog jako jsou marihuana, kokain, LSD a heroin. Odporující názor, označovaný jako legalizační, podporuje odstranění restriktivní drogové politiky a pokouší se omezit škody související s nemedicínským užíváním drog. Jako zástupce represivní politiky jsem zvolila Spojené státy americké, opačný postoj reprezentuje Švýcarsko a Holandsko.

2. Represe: Spojené státy americké.

Moderní drogová prohibice začala ve Spojených státech v 19. století, když medicínská chemie začala produkovat obrovský rozsah silných a návykových drog v podobě farmaceutických výrobků. Tento rozsah zahrnoval heroin, který byl prodáván v U.S.A. od roku 1898. Tyto drogy byly prodávány jako obyčejné zboží. Lékaři tehdy předepisovali návykové drogy volně svým pacientům a tím vytvořili velkou skupinu závislých. Užívání drog jako kokain vzniklo z legálních medicínských indikací. Tato doba volného prodeje a užívání návykových drog skončila během dvacátých let 20. století. V roce 1906 byl přijat Zákon o nezávadném jídle a drogách, který se zabýval označováním drog. Harrisonův zákon o narkotikách dále zakázal prodej narkotik. Volsteadův zákon spolu s osmnáctým dodatkem ústavy v roce 1919 zakázal prodej alkoholu. Podle zákona návykové drogy byly dostupné na lékařský předpis. V roce 1933 byl alkohol vyňat ze skupiny přísně kontrolovaných a zakázaných látek. V roce 1937 byla marihuana přidána na seznam zakázaných látek pro náhlý nárůst užívání této drogy. Americké zákony na kontrolu drog se staly modelem pro svět během prvních dvou třetin 20. století. Užívání návykových drog, které se vymklo kontrole na konci 19. století bylo dramaticky omezeno v U.S.A. v letech 1920 až 1965. V šedesátých letech převažující mladá kultura integrovala drogy jako centrální prvek jejich nového životního stylu. Marihuana, halucinogeny a kokain byly široce označovány jako okrajově návykové nebo měkké drogy.
V U.S.A. vycházejí při porovnání legalizační a prohibiční politiky z vědomí rozsahu jejich možností a uvědomují si, že je třeba vnímat celkový obraz drogové politiky. Při snaže najít řešení se zaměřují zejména na to, zda zákaz užívání určitých drog je účinný pro snížení sociálních nákladů nebo škod a zda je restriktivní politika cenově efektivní. Dva modely drogové politiky se snaží odpovědět na tyto otázky. První model bere v úvahu život v U.S.A. před sto lety, kdy byly návykové látky běžně prodávány. Problémy s volně dostupnými drogami na konci 19. století byly posuzovány Američany jako neakceptovatelné. Zakazující politika byla tedy spíše výsledkem neregulovaného užívání drog. Jinými slovy zákaz marihuany, heroinu a kokainu nezpůsobil široké rozšíření užívání drog v U.S.A. Dále zákaz nealkoholických drog byl víceméně úspěšný alespoň co do omezení užívání drog a je obecně podporován téměř všemi politickými stranami v USA a ve světě již po půl století. Což může ale naznačovat nebezpečí populismu při prosazování restriktivních programů. Druhý model porovnává náklady způsobené drogami, které jsou legální s těmi, které legální nejsou. Jsou porovnávány sociální náklady vzniklé v důsledku užívání alkoholu a tabáku s marihuanou, kokainem, heroinem a ostatními drogami. Alkohol a tabák způsobují více škod než všechny nelegální drogy, protože jsou široce a běžně užívané. Otázkou je, zda by legalizace nebo omezení restrikcí zvýšilo počet uživatelů drog a celkovou sociální škodu způsobenou užíváním nyní nelegálních drog.
V současnosti není v U.S.A. potřeba odstranit restriktivní drogovou politiku. Propaguje se spíše silná národní politika s cílem snížit škody způsobené užíváním drog pomocí prevence škod a větší eliminace poškození pomocí širšího zákazového a rehabilitačního úsilí. Tato nová politika by měla posílit úsilí o omezení užívání alkoholu a tabáku stejně jako nyní nelegálních drog. Při této činnosti by se tato politika měla zaměřit na zvláště zranitelné části společnosti a více se orientovat na mládež.
Přesto však restriktivní politika nezaznamenává v posledních letech přesvědčivé výsledky ve snížení konzumace drog. Po citelném poklesu užívání drog mezi mladistvými v osmdesátých létech se dnes drogy, zvláště pak marihuana, opět šíří rychlosti laviny. Podle údajů Institutu pro sociální výzkum při Michiganské univerzitě vzrostlo užívání drog mezi žáky osmých tříd oproti roku 1992 čtyřnásobně. Polovina všech středoškoláků alespoň jednou vyzkoušela zákonem zakázané látky, přičemž drogy se dnes už netýkají jen problémových studentů. Kromě marihuany jsou mezi americkou mládeží značně rozšířené i různé chemické prostředky běžně používané v domácnostech. Každý pátý osmák přiznává, že tyto látky vyzkoušel. K oblíbeným drogám patří také silné halucinogenní látky LSD a PCP, rohypnol nebo extáze. Nedávný průzkum mezi dvanáctiletými až sedmnáctiletými studenty prokázal, že většina z nich se může snadno dostat i k heroinu a kokainu. Příčina údajně netkví v kriminalizaci drog, ale spíše v jistém uvolnění této restriktivní politiky. Přibližně třináct let se dařilo držet užívání marihuany na nízké úrovni především díky jednotnému úsilí škol, rodičů, politiků a médií, kteří sborově upozorňovali mládež, že drogy, marihuanu nevyjímaje, jsou nebezpečné a škodlivé. Podobných poselství však postupně ubývalo. Naopak, popkultura a zvlášť hudba začaly představovat marihuanu jako normální, ne-li přímo krásnou součást dospívání. Nutno říci, že za mého pobytu ve Spojených státech jsem však zaregistrovala v televizi velké množství protidrogově zaměřených spotů vysílaných mezi pořady pro děti a mládež.
Zároveň také sílí hlasy různých alternativních směrů prosazujících požadavky například požadavky na legalizaci marihuany. Zástupci těchto směrů také tvrdí, že všechny zákonné prostředky v boji proti drogám selhaly a měl by se najít nový způsob řešení. Zastánci legalizace drog často poukazují na evropský model umírněného přístupu k drogám.

3. Legalizace: a) Švýcarsko.

Ve Švýcarsku platí zákon o omamných prostředcích, který zcela jasně jakékoli zacházení s omamnými látkami zakazuje. Dokonce je výslovně zakázán i jejich konzum. V mnoha švýcarských kantonech se zákon také dosud uplatňuje. V jiných kantonech, např. v Curychu, se však dnes již vůbec nedodržuje. Naopak, je zde možné podávat závislým heroin ve speciálních střediscích, státních i soukromých, a policie ani justice nezasahuje. V celém Švýcarsku existuje asi osm set takových center pro závislé. A to je teprve začátek - tzv. pokusná fáze, která se má později uplatnit v širším měřítku. Vedle toho existuje řada ilegálních drogových scén (sociální byty placené městem, kde se drogy konzumují a prodávají), jež úřady tolerují.
V průběhu 80. let se v Curychu začala stále více tolerovat otevřená heroinová scéna. To znamená, že policie přestala důsledně zamezovat a postihovat intravenosní aplikaci drog i obchod s heroinem na veřejných místech. Současně začaly být ve většině médií potlačovány informace o nebezpečích a škodlivých účincích heroinu, kokainu a konopí, takže se mezi obyvatelstvem začalo šířit určité znejistění v přístupu k drogovému problému. Zatímco ještě několik let předtím panovalo obecné přesvědčení, že omamné látky jsou škodlivé a jejich konzum nežádoucí, začalo být slyšet i názory, že samotné požívání drog není problémem, že je třeba se naučit správně s nimi zacházet. S nástupem AIDS začal být lidem závislým na heroinu usnadňován přístup ke stříkačkám a jehlám - nejprve v lékárnách, později ve speciálních centrech. V téže době se začal rozšiřovat metadonový program, který byl do té doby používán jen velmi omezeně pro malý počet chronických narkomanů a za řádně kontrolovaných podmínek. Před rokem 1987 bylo v kantonu Curych tři sta osob, jimž byl aplikován metadon. Dnes je jich asi patnáct tisíc, což představuje téměř polovinu všech švýcarských narkomanů. Současně začala v médiích propagační ofenzíva za legalizaci drog, zvláště hašiše. Toto oslabování přirozeného odporu obyvatelstva vůči drogám záplavou televizního vysílání a novinových článků o tom, že drogová závislost je normální a vyskytovala se vždy a všude, údajně zapříčinilo explozi drogové scény. Dalším náznakem slábnoucího odporu proti drogám je vznik nové drogové scény, která se objevuje na „technoparties“, kde se polykají velká množství syntetických drog. Tyto podniky podporují a spolufinancují městské úřady.
V této době vznikla iniciativa "Mládež bez drog", která se postavila proti tomuto trendu. Bezprostředním podnětem pro vznik hnutí se stalo zjištění, že kruhy, které se snaží prosadit legalizaci drog, chtějí zavést jako první krok na cestě k legalizaci tzv. pokusné vydávání heroinu narkomanům. Pro podpůrce legalizace je to velmi důležité, protože Švýcarsko je přímou demokracií, kde o politických změnách rozhodují oprávnění voliči. Je sice možné v rámci vědeckého pokusu předběžně heroinový program zavést, ale o tom, zda bude pak pokračovat, rozhodne hlasování. Někteří odpovědní politici už teď požadují prodloužení heroinového programu za pokusnou fázi. Žádosti o prodloužení programu jsou projednávány. V parlamentu se rovněž diskutuje o návrhu na změnu zákona o omamných prostředcích, podle něhož má být požívání, držení a obstarávání drog pro vlastní potřebu dekriminalizováno. O iniciativě "Mládež bez drog" má proběhnout referendum. Pokud obyvatelstvo tuto iniciativu přijme, bude do švýcarské ústavy doplněn článek, který by bránil legalizaci omamných látek, přičemž heroin, kuřácké opium, kokain, konopí a tzv. syntetické drogy budou uvedeny výslovně.
Odpůrci liberální drogové politiky, která směřuje k volnému držení drog, tvrdí, že jejím nejvýraznějším účinkem je nárůst požívání drog. Jejich argumenty se opírají o statistiku, která srovnává počet úmrtí způsobených drogami ve Švédsku a Švýcarsku. Švédsko je země s tradičně restriktivní drogovou politikou a se srovnatelným počtem obyvatelstva jako Švýcarsko (8 a 7 milionů). Ve Švýcarsku vzrostl za posledních deset let počet drogových úmrtí čtyřikrát, zatímco čísla ve Švédsku jsou konstantní. Tuto statistiku však činí méně přesnou odlišná kritéria v různých zemích, která se neshodují v tom, která úmrtí se do drogových úmrtí počítají.
Dekriminalizující drogová politika má dle jejích odpůrců také na svědomí enormní nárůst sociálních výdajů a nákladů na zdravotnictví. S každým drogově závislým vznikají nejen vysoké zdravotní výdaje kvůli následným onemocněním, závislí také vypadnou z pracovního života, je třeba se o ně starat za veřejné peníze. Přitom jde téměř výhradně o mladé lidi - s každým z nich mizí na desítky let jedna pracovní síla. Nelze také podceňovat společenskou destabilizaci, kterou drogová epidemie vyvolává. Přítomnost organizované kriminality a stoupající následná kriminalita přispívají ke znejistění veřejného života a oslabení pořádku v zemi. Kriminální statistiky prokazují, že velká část všech trestných činů se páchá pod vlivem drog. Těmito tvrzeními se podrobněji zabývám v mém návrhu na řešení drogového problému legalizací v bodě číslo pět. Napětí mezi obyvatelstvem vyvolává právní nejistota, která vzniká tam, kde stát narkomany zvýhodňuje, zatímco ostatní občané jsou trestáni i za poměrně malé přečiny. Je otřesena důvěra v právní stát, jehož občané jsou si rovni.
Švýcarská drogová politika ovlivňuje postoje k drogám v celosvětovém měřítku. V roce 1995 vyhlásila mezinárodní legalizační lobby na svém výročním zasedání ve Florencii, že Švýcarsko stojí z celosvětové perspektivy v popředí legalizačních snah. Švýcarsko zde bylo uváděno jako vzor a model pro praktickou realizaci volného přístupu k drogám. Ze Švýcarska vyšlo také hnutí některých evropských měst, která založila svaz podporující legalizaci - European Cities on Drug Policy (ECDP). Jeho základní dokument, tzv. frankfurtskou rezoluci, podepsal Curych, Amsterdam, Hamburg a Frankfurt. Tento dokument požaduje beztrestný konzum a obstarávání drog a možnost legálního vydávání všech drog. Takové iniciativy, které se prosazují po celé Evropě s příslušnou mediální odezvou, připravují náladu evropské veřejnosti na to, aby se později v jejich zemích provedla legalizace drog po švýcarském způsobu v postupných krocích. Existují i další mezinárodní organizace pro legalizaci drog, např. Mezinárodní liga proti drogové prohibici (IAL) a Nadace pro drogovou politiku (DPF) v U.S.A., nebo Partito Radicale v Itálii a Radikální liga proti drogové prohibici (CORA). Je tedy zřejmé, že liberální postoj Švýcarska vůči omamným látkám má významné mezinárodní dopady. Můžeme pozorovat, že vydávání heroinu dle švýcarského systému je požadováno již v řadě dalších zemí. Také další krok - vlastní legalizace drog a odstranění zákonného zákazu omamných látek, bude pravděpodobně požadován v celé Evropě, přijme-li ho Švýcarsko.

b) Holandsko.

Holandsko je stejně jako Švýcarsko mezinárodním modelem pro dekriminalizaci a politiku „harm reduction“ (omezení poškození). Společnost zaujala k užívání drog velmi shovívavý postoj, akceptovala měkké drogy a normalizovala je. Drogová politika nizozemské vlády byla postavena na naprosto opačných principech než ve zbytku euroatlantického civilizačního okruhu. Nizozemský parlament, jako jediný v Evropě, v roce 1976 schválil beztrestnost držení 30 gramů marihuany nebo odpovídajícího množství hašiše. Holandská drogová politika rozlišuje drogy s nepřijatelným i riziky, např. heroin, kokain, LSD, a drogy z konopí, které jsou považovány za méně nebezpečné neboli měkčí. Vláda povolila prodej konopných drog v licencovaných kavárnách, „coffee shopech“, ale vymínila si určitá omezení: jeden zákazník si mohl koupit nejvýš 30 g marihuany, nesměly si ji kupovat nezletilé osoby a byla zakázána reklama na konopí mimo prostory provozoven. Dovoz a vývoz konopných drog stejně jako jejich prodej mimo „coffee shopy“ zůstaly nadále ilegální. Zákon sice vždy přísně zakazoval, aby se v „coffee shopech“ prodávaly tvrdé drogy, ale praxe byla trochu jiná. Před pěti lety byl proto počet těchto podniků drasticky omezen a množství konopí, které si může koupit jeden zákazník se snížilo z 30 g na 5 g. Velice rozšířené a tolerované je pěstování pro vlastní potřebu. Nizozemský pragmatismus si dokázal poradit i s tlakem Evropské unie. Ve zdejších zákonech najdeme Evropskou unií vyžadovanou trestnost držení marihuany, trestnost jejího pěstování a podobná opatření. Tyto zákony však existují pouze na papíře, aby bylo vyhověno představiteli represe - Americkému úřadu pro narkotika (Drug Enforcement Agency – DEA).
V době přijetí zákona z roku 1976 se však obsah účinné látky v konopí - THC, pohyboval kolem 3 až 5%. Dnešní konopné kultivary jsou ale daleko účinnější, obsahují až 20% THC. „Joint“ ubalený z takové rostliny, proto působí na kuřáka rychleji, silněji a déle, než bylo obvyklé v 70. létech. Mění se i účinky drogy na organismus. Vyšší obsah THC vede ke vzniku tolerance, tedy ke snížení citlivosti na tuto látku. Kuřák proto potřebuje stále vyšší přísun drogy, aby u něj vyvolala účinek, na který je zvyklý.
V letech 1984 až 1996 obliba konopných drog mezi nizozemskými středoškoláky výrazně vzrostla. V roce 1984 uváděla aspoň jednu zkušenost s konopím 4% čtrnácti a patnáctiletých, o dvanáct let později to již bylo 28% stejně starých chlapců a 21% dívek. Do roku 1997 stoupl počet uživatelů, kteří kvůli závislosti na konopí vyhledali lékaře o 25%. Počet lidí, kteří se na odborníky obrátili kvůli alkoholu se přitom za stejné období zvýšil pouze o 3%. V Nizozemsku žije asi 25 000 lidí závislých na heroinu, 11 000 z nich je zařazeno do metadonového programu. Před zavedením liberální drogové politiky byl počet závislých na této nejtvrdší droze nezanedbatelný. Nizozemští obhájci liberalizace přístupu k měkkým drogám argumentují tím, že kuřáci konopí nemusejí osudový práh na cestě k tvrdším drogám nikdy překročit. Mezi užíváním THC a heroinu neexistuje žádná fyziologická souvislost a určitě nelze říct, že by všichni těžcí kuřáci marihuany pravidelně přecházeli na drogy tvrdší.
Holandsko žilo v sedmdesátých létech víceméně stranou mezinárodního obchodu s narkotiky. Dnes je situace zcela jiná - rychle roste zájem o syntetické drogy dovážené právě z Nizozemska. Drogy všeho druhu z Nizozemí jsou ve Francii všude snadno dostupné a levné. Šance na přistižení pašeráků je přitom minimální díky bezcelním hranicím.
Obhájci „coffee shopů“ v tvrdili, že pokud si budou moct lidé konopí legálně koupit, nestanou se snadnou kořistí dealerů a bude je to chránit před prostředím, kde se tvrdé drogy vyskytují. Tento krok, dle jeho odpůrců, bagatelizoval a kouření marihuany bylo považováno za normální. Dále došlo k tomu, že se začaly považovat za bezproblémové i další látky ovlivňující vědomí, např. extáze.
Další negativní důsledek dekriminalizace zahrnuje vzrůst kriminality a užívání drog spojený s touto dekriminalizací. Od začátku tolerantní drogové politiky stouply přestřelky o 40%, počet přepadení vzrostl o 69% a krádeže týkající se aut vzrostly o 62%.

4. Současná podoba české legislativy. Názory na její stav.

Novelu drogového zákona platící od 1. 1. 1999 se podařilo prosadit proti vůli velké časti odborné i laické veřejnosti. Zastánci legalizace měkkých nebo i tvrdých drog považují její důsledky za nesporně negativní. Prosazení této novely bývá označováno za tah populistů, kteří se postavily realitě.
Tvůrci a obhájci nového zákona ujišťovali občany, že zákon je nezbytný k boji proti dealerům drog, ale že nebude namířen proti jejich obětem a experimentátorům. Avšak i Josef Radimecký, šéf vládní Meziresortní protidrogové komise, připustil, že poté, co byl uveden tento zákon do praxe, nemá pocit, že by novela dosáhla cílů, které byly proklamovány – zejména v oblasti snižování nabídky drog. Několik studií mezi středoškolskou mládeží dokládá, že dostupnost drog je stále stejná. Změnilo se však chování uživatelů, což komplikuje práci terénních pracovníků, kvůli tomu vzrostlo riziko šíření hepatitidy a HIV.
Zdá se, že původní záměr novely, tedy efektivnější postih dealerů drog a organizovaných skupin, se minul z větší části účinkem. Na nevhodnou formulaci o trestnosti držení „většího než malého množství“ jakékoliv drogy naopak doplatila řada konzumentů. Kolem tří set padesáti lidí bylo stíháno za přestupek držení množství menšího než větší. Za tento přestupek hrozí pokuta do 15000 Kč. Nikdo nebyl za držení konopí uvězněn.
Také výsledky uvedené ve výroční zprávě za rok 1999, která shrnuje výsledky pátého roku existence celostátního drogového informačního systému, který organizuje hygienická služba, nenaznačují, že by přijetím zákona došlo ke zlepšení drogové situace. Tato zpráva vychází ze sledování incidence problémových uživatelů drog - tzn. žádostí o prvé léčení, jako základního zdravotního indikátoru drogové scény. Systém je dále rozšířen o údaje z výsledků dobrovolného testování injekčních uživatelů na virové hepatitidy a HIV/AIDS, odhadů prevalence problémových uživatelů, sledování incidence virových hepatitid a HIV/AIDS u osob s rizikovým chováním, sledování akutní intoxikace v souvislosti s užíváním drog a z přehledu programu výměny jehel a stříkaček. Stabilizovaná databáze léčebně-kontaktních (L/K) center v ČR zahrnovala koncem loňského roku 259 zařízení. Ta loni nově evidovala 3891 osob (2548 mužů a 1337 žen), tedy 37,7 na 100 000 obyvatel. Jde o nejvyšší roční incidenci od počátku sledování problémových uživatelů v celostátním informačním systému. Věkově specifická incidence patnácti až třiceti devítiletých činila 3720 osob, tedy 99 na 100 000 obyvatel, což ve srovnání s předchozím rokem ukazuje na mírný vzestup nově evidovaných uživatelů (o 2,8%). V průběhu loňského roku sice došlo k nárůstu počtu uživatelů heroinu, ale nejčastější skupinou drog, udávanou jako droga základní, zůstává i nadále pervitin a ostatní stimulancia. Nejčastěji užívanou sekundární drogou je marihuana. Nejpostiženější věkovou skupinou zůstávají patnáctiletí až devatenáctiletí, pokračuje však mírný posun směrem ke starším, což je patrné zejména u uživatelů heroinu a kanabinoidů.
Nový zákon se tedy očividně neproměnil v žádné negativní poselství, které by zdůrazňovalo škodlivost drog zejména mladší generaci. Ukazuje, že po schválení tohoto zákona žádná dramatická změna nenastala, naopak trend experimentování s drogami na základních a středních školách je stále mírně narůstající. Také se nepodařilo vyřešit problém, kdy v centrech velkoměst prodávají nadále dealeři tvrdé drogy, i když jsou prý zranitelnější, protože jsou nyní nuceni častěji doplňovat dávky. Na druhou stranu se však nesplnily obavy z hromadného zavírání narkomanů před drogovými centry.
Odpůrci novel za trestnost držení drogy si však neuvědomují, že jejím přijetím byl splněn závazek vůči Evropské unii. Pokud by novela nebyla schválena mohla by se z naší republiky stát ekonomicky ideální země pro evropské narkomany.
Stanovení hraničního množství drogy nechali poslanci na odbornících, kteří vytvořili směrnici pro policii. Soudce pak má větší možnost posoudit, zda se jedná o ojedinělé porušení zákona, a pak může řešit případ mírněji.
Vláda České republiky se v budoucnu chystá učinit značné změny v oblasti protidrogové politiky. Nejen že chce definovat množství drogy, jehož držení pro vlastní potřebu bude legální, ale také chce drogy rozlišit podle míry jejich společenské nebezpečnosti. To bude znamenat změnu zákona o omamných a psychotropních látkách. Na nutnosti těchto změn se shodli nejen stoupenci liberálního přístupu, ale i ministerští úředníci. Ke změně dosavadního postoje je přiměla analýza současného stavu uplatňování legislativy, která označila dosavadní postup za neefektivní. Ředitel sekretariátu meziresortní protidrogové komise Josef Radimecký uvedl, že z analýzy současného stavu uplatňování legislativy vyplynulo, že nynější zákony neodpovídají reálné situaci v ČR. Ukázalo se totiž, že soudci nejsou schopni svým vlastním úsudkem rozlišit míru nebezpečnosti různých drog a jednají podle doslovného znění zákona. V důsledku toho byla odsouzena ke zbytečně přísným trestům řada mladých lidí, kteří například experimentovali s marihuanou. V některých případech jim byly dokonce navrženy tvrdší tresty než organizovaným dealerům tvrdých drog. Zjistilo se tedy, že se soudcům musí dát jasný návod, jak drogy rozlišovat.
Nyní probíhá příprava koncepce Národní strategie protidrogové politiky ČR na léta 2001 až 2004, která upozorňuje na nutnost legislativních změn. Zákon by měl vytvořit dvě až tři kategorie podle míry společenské nebezpečnosti jednotlivých drog. Přitom se bude vycházet ze zahraničních modelů srovnání. Z nich například marihuana vychází v řadě ohledů lépe než alkohol. Je tedy třeba postavit tyto drogy na podobnou rovinu. Přestože tato změna bude znamenat zásah do zákona o omamných a psychotropních látkách, a tedy i do seznamu zakázaných drog, nelze pravděpodobně vyjmutí marihuany z tohoto indexu zatím očekávat. Diskuse o legalizaci marihuany zatím probíhají v několika západoevropských státech. Nelze ji však legalizovat jen v jednom, což by způsobilo masivní rozvoj drogové turistiky. V tomto smyslu plánuje Česká republika postupovat v souladu s Evropskou unií. Připravovaná Národní strategie protidrogové politiky obsahuje také potřebu definice konkrétního množství jednotlivých drog, jehož držení bude beztrestné. Definice tolerovaného množství však není hlavním cílem této koncepce, která pouze upozorňuje na nutnost tento problém řešit. Definicí tolerovaného množství by se měla zabývat skupina složená ze zástupců různých resortů.

5. Návrh na řešení legalizací z praktické stránky.

Jako příslušník generace, která je drogovým problémem nejvíce ohrožena, jsem byla donucena dojít k určitému postoji k užívání návykových látek. Protože mezi jednu z mých zásad patří snaha o toleranci a dále zásada nechat každého jedince svobodně si zvolit svůj způsob života, přikláním se k legalizačním tendencím.
Pokusím se alespoň stručně nastínit mou představu, pro mnohé zajisté velmi extrémní, způsobu řešení drogové situace v praxi. Vycházím z teorie, že užívání návykových látek nepoškozuje člověka tolik, jako sociální důsledky závislosti. Lidé závislí na drogách by byli evidováni u speciálních „drogových lékařů“ a měli by vypracován zvláštní systém pojištění, který by hradil zvýšené zdravotní náklady vznikající při takovémto návrhu řešení. Lékaři by jim dle jejich zdravotního stavu předepisovali optimální dávku drogy, kterou by si poté mohly vyzvednout v lékárnách. Trestním činem by bylo pokud by narkoman takto předepsanou drogu poskytoval dalším osobám, např. dětem. Drogy by byly vyráběny farmaceutickými firmami a byly by náležitě zdaněny podobně jako cigarety a alkohol. Peníze získané z této „spotřební daně“ by mohly být použity na dotace zdravotního pojištění narkomanů nebo na prevenci. Předpokládám, že by se totálně zlikvidoval černý trh s drogami, protože nadsazená cena drog je způsobena vysokými náklady, které v současnosti způsobuje jejich ilegální produkce. Narkomani by nebyli nuceni shánět několik tisíc denně na získání potřebné dávky, tím pádem by odpadla pouliční kriminální činnost spojená s braním drog. Závislí na drogách by samozřejmě nebyli schopni vykonávat nějaké odpovědnější zaměstnání, minimální příjem, který by zajistil jejich základní životní potřeby, by si však mohli zajistit při vykonávání veřejně-prospěšných prací. Jako takovou si například představuji pomoc při rozšiřování prevence (účast na různých přednáškách apod.). Nutnost prevence tvoří ten nejdůležitější bod mého programu. Dětem by muselo být od nejmenšího věku vštěpováno, že lidé závislí na drogách, sice přežívají ale nežijí žádným plnohodnotným způsobem života. Ve školách by měla být nabídka velkého množství různých aktivit, které by vyplnily volný čas mládeže.
Uvědomuji si, že takto navržený systém není ideální a bezchybný, zároveň také vím, že dnešní společnost není na okamžitou a úplnou legalizaci všech drog připravena - podle výzkumu veřejného mínění osm z deseti dotázaných s legalizací prodeje pouze měkkých drog nesouhlasí, přičemž 53,3% vyjádřilo rozhodný nesouhlas. Jsem ale přesvědčena, že jako jediná použitelná cesta se v budoucnu ukáže úplná legalizace drog.

6. Hlavní témata související s kontrolou drogové situace
z mezinárodního pohledu.

V souvislosti s přijímáním nových zákonů na úrovni jednoho státu je nutné si uvědomit hlavní myšlenkové proudy v mezinárodní politice boje proti drogám, aby tyto nové zákony výrazným způsobem nenarušovaly tendence organizací, jejichž členem tento stát může být. Tyto body shrnuje ve své výroční zprávě Výbor OSN pro mezinárodní kontrolu drog (INCB). Podle ní není potřeba zaujímat k drogové problematice příliš poplašný postoj. Několik zemí tento problém vcelku úspěšně zvládlo. Pokroku v kontrole drogové situace lze dosáhnout plným uplatněním všech ustanovení mezinárodních dohod o kontrole drog a ochotou zkoumat a otevřeně diskutovat o příčinách a následcích problému drog a o způsobech jeho řešení. V mnoha zemích převládl v otázce drog pasivní a apatický postoj. V některých případech již bylo zcela upuštěno od snahy dosáhnout cílů smluv a místo toho byly drogy přijaty jako součást reality. Zůstat pasivní znamená vyklidit pole pašerákům drog a ponechat uživatele drog napospas osudu.
Jedním z důležitých cílů zůstává zpřístupnění drog pro zdravotní účely všude na světě. Velkým paradoxem je fakt, že zatímco je na černých trzích celého světa k dispozici velké množství narkotik, mnohé rozvojové země nemají navzdory globalizaci přístup k základním lékům potřebným ke zmírnění bolesti a utrpení. Ve své výroční zprávě Výbor OSN pro mezinárodní kontrolu drog (INCB) vyzývá mezinárodní humanitární programy, aby poskytly základní narkotické látky zemím, které nejsou schopny si je zajistit na mezinárodních farmaceutických trzích. Měly by být rovněž posouzeny přednosti vytvoření neziskového mechanismu na účelné využití jinak zneužívaných narkotik.
Nesmírným problémem, který brzdí celosvětové úsilí o kontrolu drog, jsou centra a komplexní mechanismy, jež umožňují pašerákům ukrývat příjmy z obchodu s drogami. Je nutno podniknout rázné kroky k prevenci zneužívání mezinárodních právních a finančních systémů. V opačném případě budou zločinecké organizace nadále podkopávat legitimní hospodářské systémy prostřednictvím svých finančních zdrojů a budou si kupovat politický vliv.
Má-li být úsilí o kontrolu ilegálního obchodu s drogami efektivní, musí státní orgány spolupracovat napříč hranicemi států. Tato spolupráce se již stala běžnou rutinou na úrovni orgánů pro vynucování zákonů. Obdobnou spolupráci soudních orgánů je však nutno dále posílit, protože jedině tak bude možno stíhat pašeráky drog a konfiskovat jejich příjmy.

7. Problém legalizace. Harm reduction.

Zastáncům legalizace je trnem v oku přístup státu k návykovým, avšak povoleným látkám. Stát vydělává na prodeji alkoholu a cigaret, přestože nikotin je látka silně návyková a škodlivost kouření je všeobecně známa. Alkohol má na svědomí každodenní nevyčíslitelné škody na životech, zdraví, majetku, morálce. Přesto se oba produkty propagují na každém rohu. K rodinným tragédiím, prohraným výplatám a často i k následné trestné činnosti vede také závislost na hracích automatech. Tyto závislosti jsou považovány za společensky méně nebezpečné jen proto, že příjmy z nich pomáhají vyrovnat rozpočtový schodek. Alkohol je ve společnosti tolerován do té míry, že slovo abstinent je považováno za synonymum pro „suchara“.
V oblasti drog by se tedy mělo začít s pozitivními činy. Za jeden z nejdůležitějších úkolů je považováno zpřístupnění co nejvíce informací od zkušených odborníků veřejnosti. Jen pomocí náležitých znalostí je možné zabránit infekčním nemocím, nebo je výrazně eliminovat. Jako další bod programu je nutnost skončit s represí vůči uživatelům drog a takto ušetřenou kapacitu policie i soudů zaměřit proti dealerům a dalším článkům mafie. To vyžaduje oddělit uživatele drog, experimentátory i nemocné od mafiánů a určit, co je problém zdravotní a co kriminální. Jedním z důsledků zrušení represe by byl především krach narkomafie, která by ztratila zákazník. Zrušení represe by mělo za následek pokles ceny drogy. Pozitivní význam tohoto tvrzení však je však narušen výsledky výzkumu, který zjistil, že pokud se zvýší cena heroinu o procento, klesne přibližně o procento jeho spotřeba. Všeobecně se cenová závislost poptávky dá vyjádřit procentuální změnou poptávky na změnu ceny. Pokud by cenová závislost byla -1, pak by 1% nárůst ceny způsobil 1% pokles poptávky. Míra jakou je zboží nezbytné pro spotřebitele a míra do jaké je dostupné náhradní zboží, jsou prvky s největším vlivem na cenovou závislost. Důkazy o cenové závislosti kokainu a heroinu jsou hlavně teoretické nebo odvozené ze studií jiného zboží. Úplná cenová nezávislost nemůže pro drogy platit. Výzkumy podobných skupin zboží např. alkoholu a tabáku došly k podobným výsledkům. Výrazný nárůst ceny by měl tedy dopad na poptávku, nízké ceny by měly dle tohoto výzkumu za následek masovější užívání drog. Nicméně faktem zůstává, že ve Spojených státech se proti zrušení alkoholové prohibice ozvali jako první pašerácké gangy. Místo ilegálního produktu, který může obsahovat zeškrábanou omítku či jed na krysy, bude možné koupit státem garantovanou a návodem opatřenou látku. Kriminalita nabalující se na drogy by měla výrazně klesnout.
Vědecké poznání už před třiceti lety prokázalo, že minimalizovat společenské problémy s marihuanou je možné pouze její legalizací. Drogy z konopí mají uznávané léčebné účinky a jejich používáním nevzniká fyzická závislost. Závislost psychická vzniknout může, stejně na jakoukoliv jinou příjemnou činnost. Současný stav by se měl napravit tak, aby mezi lidská práva každého občana patřila možnost legálně získat přírodní látky, které mu mohou pomoci zmírnit bolesti a utrpení. Je však nutné se vší naléhavostí upozornit, že i měkké drogy jsou nebezpečné, o drogách tvrdých ani nemluvě.
Drogová legalizace není ani jednoduchý ani jednoznačný návrh. Například drogová legalizace by mohla v jednom extrému zahrnovat navrácení k široce otevřenému přístupu ke všem drogám, jaký byl na konci 19. století ve Spojených státech. Částečná legalizace může způsobit takové změny v drogové politice jako zpřístupnění v současnosti nelegálních drog v syrové podobě některým typům lékařských pacientů. Může zahrnovat udržování lidí na heroinu nebo jiné droze podle jejich výběru, výměnu jehel závislým bez požadavku na ukončení užívání drog nebo znatelné zmírnění trestů za trestné činy týkající se drog - skrytou legalizaci.

Jako krok na cestě k legalizaci bývá uváděn pojem "harm reduction", pro který jsou v různých zemích používány analogické výrazy jako pomoc k přežití, minimalizace škod, omezení škod nebo akceptující drogová práce. Obecně však tento pojem znamená taková opatření ve prospěch drogově závislých, která na nich nevyžadují ukončení konzumu drog. Je proto logické, že se k této koncepci pojí i požadavek dekriminalizace konzumu ilegálních drog, jejich vydávání a obchodu s nimi - přinejmenším tam, kde jde o vlastní potřebu. Proto je "harm reduction" označován za jeden z kroků na cestě k odstranění zákazu drog.
Většina hnací síly za hnutím pro "harm reduction" se soustřeďuje okolo zvyků bezpečného" užívání drog a osobní volby. Současné návrhy ohledně omezení škod se soustředí hlavně na omezení nebo eliminaci trestů pro drogové provinilce, změkčení předpisů pro odsuzování, udržovací programy pro závislé, programy výměny jehel pro intravenózní uživatele drog a odstranění programů kontroly na drogy v zaměstnání. Mnoho lidí je přesvědčeno o pozitivních výsledcích takovýchto opatření. Pro odpůrce této metody znamená však "harm reduction" odklon od cíle, jímž je konečná abstinence. Tato koncepci nepomáhá závislému, ale jeho závislosti. "Harm reduction" neudržuje život, ale závislost, neumožňuje tedy návrat do lidsky důstojného života. Koncepce odporuje vědeckým principům léčby závislost. Nabourouvá preventivní opatření, protože zmenšuje odstup od konzumu drog a oslabuje společenský konsensus, který dosud požívání drog striktně odmítal. Díky koncepci "harm reduction" je dnes velmi ztíženo omezování nabídky a poptávky, protože se požívání drog začíná ve společnosti tolerovat a v povědomí mladistvých se stává něčím normálním. Tento problém by šel odstranit dostatečnou preventivní kampaní, která by odstrašujícím způsobem informovala o závislosti na drogách.
Za koncepcí "harm reduction", uplatňovanou jako vydávání drog závislým, stojí názor, že drogová závislost představuje určitou životní fázi, která zpravidla po deseti letech pomine. Vysvětluje-li se drogová závislost jako životní fáze, přestává se závislost chápat jako nemoc a důsledná léčba i péče se stávají přebytečnými. Zastánci "harm reduction", která má formu vydávání drog závislému, bývají nařčení, že se vzdali vlastního cíle, jímž je osvobození od drog. Některé podoby strategie "harm reduction" jsou považovány za přímé ohrožení konzumentů drog. Přítomnost lékaře na drogové scéně nebo v aplikační místnosti vede u závislých k falešnému pocitu jistoty, protože při krátkodobé zástavě dechu nebo selhání srdečního oběhu jsou po ruce oživovací opatření. Proto se závislí nebojí přiblížit nebezpečné hranici.
Napadána je také účinnost dlouhodobých metadonových programů v souvislosti s prevencí HIV. Za příklad negativních důsledků nízkoprahových, špatně vedených metadonových programů je uváděn Curychu. Více než 25% metadonu končí na černém trhu. Většina metadonových pacientů bere ještě další drogy, především kokain. curyšské dlouhodobé metadonové programy nedokázaly odvést závislé od konzumu drog.
Závislým je kvůli metodě omezení poškození zabráněno, aby si vybudovaly motivaci, která by je vedla k terapii orientované na abstinenci. Směřují-li opatření k akceptaci, ztěžuje se závislým cesta k abstinenci a účinné terapii. Závislý pak přijímá pomoc pasivně, aniž by se posilovala jeho vlastní odpovědnost. Těžko se pak může rozvinout pozitivní perspektiva cesty ven z drogové závislosti. Motivace k terapii je rozhodujícím způsobem závislá na vnějších faktorech a podnětech, jakými jsou tlak ze strany rodičů nebo partnera, nedostatek peněz a obtíže při shánění drogy, strach z těžkostí ve škole a v zaměstnání a trestní následky. "Harm reduction" údajně odstraňuje právě ty faktory, které se pro závislého člověka mohou stát podnětem k úspěšnému rozchodu s drogou.

Legalizátoři a prohibicionisté se shodují v názorech na podporu vzdělání o drogách a léčení. Podporovatelé restriktivní drogové politiky propagují úplné vyhýbání se nemedicínskému použití drog, zatímco omezovači poškození podporují propagaci odpovědného užívání v současnosti nelegálních drog. Ti, kteří podporují legalizaci, poukazují na to, že zakazování užívání nelegálních drog je drahá strategie. Tyto údaje dále ukazují skutečnost, že restriktivní drogová politika přesunuje náklady užívání drog týkající se zdraví a produktivity na trestně-soudní systém. Rozšíření restriktivní politiky, která by kladla větší důraz na nutnost protidrogového léčení pro závislé, může být výhodným a cenově-efektivním politickým rozhodnutím. Podporovatelé restriktivní drogové politiky vědí, že zákaz samotný neukončí užívání zakázaných drog ani vysoké společenské náklady způsobené užíváním drog. Drogová prohibice dosahuje svých cílů při značných nákladech ve formě udržování trestního a soudního systému a určitých omezení osobního výběru.

8. Závěr.

Pokud jste doufali, že vám moje práce pomůže dojít k jedinému správnému řešení drogové situace, pak jste pravděpodobně zklamáni. Mým cílem nebylo manipulovat vaším míněním, to se ostatně děje všude kolem nás. Záleží jaký typ odborníků se k danému problému vyjádří, jak se použijí různé statistiky či jakým způsobem se položí otázka při výzkumu veřejného mínění. Snažila jsem vám však poskytnout co nejvíce kvalitních informací, protože pouze tehdy, když máme dostatek fakt o problému, můžeme dojít k relativně správnému východisku.
Jako nezbytné se ukázalo vypracování kvalitního komplexního projektu zabývajícího se alespoň popsáním, když ne vyřešením, drogové situace v České republice. Na takovémto projektu by měli spolupracovat odborníci z řad psychologů, sociologů, ekonomů, právníků, kriminalistů, pedagogů a z dalších oborů.
Dalším snadno pozorovatelným závěrem je nutnost prevence. Neboť žádný z přístupů, ať už je to legalizační či restriktivní, není schopen obstát, pokud jeho součástí nebude kvalitní a dobře finančně zabezpečený preventivní program.

9. Použitá literatura, zdroje.

Presl, J.: Drogová závislost; druhé rozšířené vydání; Medica 1995.
Dušek, K., Janík, A.: Drogy a společnost; 1. vydání Praha; Avicentrum 1990.
MUDr. Vladimír Polanecký: VÝROČNÍ ZPRÁVA ZA ROK 1999.
Martins, A. L.: O VÝROČNÍ ZPRÁVĚ PROTIDROGOVÉ ORGANIZACE OSN.
SBÍRKA ZÁKONŮ: Protidrogové paragrafy trestního a přestupkového zákona po novelizaci.
DuPont, R. L., Voth E. A.: LEGALIZACE DROG, HARM REDUCTION A DROGOVÁ POLITIKA; Annals of Internal Medicine, 1995.
Hallerová, F.: HARM REDUCTION - KROK NA CESTĚ K LEGALIZACI.
Doležal, J.X.: ZÁKON: OČEKÁVÁNĺ A REALITA; POZICE MARIHUANY; Z MÉHO (NESYSTEMATICKÉHO) ARCHIVU; RACIONÁLNĺ AKTIVITY PROTI ZVŮLI; KDE JE ZLO; články publikované v časopise REFLEX.
Mišurec, Z.: Jednou z cest řešení problému s drogami je legalizace; Lidové noviny; článek z 8.2.2001.

Hodnocení referátu Řešení drogové situace nebo represe

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  24. červenec 2008
  3 878×
  6094 slov

Podobné studijní materiály

Komentáře k referátu Řešení drogové situace nebo represe