Bible

Bible neboli Písmo svaté se skládá ze dvou částí: Starého a Nového zákona. Židovské náboženství za svou Bibli považuje pouze Starý zákon, podle křesťanství předpovídaly knihy Starého zákona vznik knih Nového zákona, a proto užívá obou zákonů. Rozpor mezi těmito náboženstvími spočívá v tom, že židovství tvrdí, že se příchod Mesiáše neboli spasitele teprve očekává, ale podle křesťanství už Mesiáš přišel v podobě Ježíše Krista a nyní se očekává jeho druhý příchod.
Další rozpory mezi židovským a křesťanským náboženstvím způsobuje i to, že podle Starého zákona měl Mesiáš spasit židovský stát, ale podle Nového zákona celé lidstvo.
Bible se tedy skládá ze dvou částí. Tou první je Starý zákon tvořený 39 menšími knihami. Druhou částí je Nový zákon, který má 27 knih. Každá z těchto knih se dělí na kapitoly a v každé kapitole je mnoho veršů.
Starý zákon je knihou zaslíbení. Dělí se na Knihy zákona, historické knihy, básnické knihy, Knihy velkých proroků a Knihy malých proroků.
Nový zákon hovoří o příchodu spasitele a skládá se ze čtyř Evangelií, jedné historické knihy, Pavlových listů, Obecných listů a Prorocké knihy.
Knih v Bibli je velmi mnoho, a proto by se dalo říct, že bible je knihovnou menších knih.
Knihy Starého zákona popisují období přibližně 2300 – 500 let před našim letopočtem a Nový zákon události, které se staly v 1. století našeho letopočtu. Celý Starý zákon přináší Boží zaslíbení o příchodu Spasitele, Nový zákon oznamuje, jak se toto zaslíbení splnilo.
Prvních 5 knih Starého zákona tvoří Knihy zákona neboli Pentateuch. Skládá se z pěti knih – GENESIS, EXODUS, LEVITICUS, NUMERI a DEUTERONOMIUM. Autorem všech těchto knih je Mojžíš, s proto se jim říká také Mojžíšovy knihy. „Genesis“ znamená „počátek“ a vypráví o počátku světa, lidí, hříchu atd. Další knihou je Exodus. Název „Exodus“ pochází z řeckého slova, které znamená „východ z“. Tato kniha vypráví o tom, jak Bůh vysvobodil svůj lid z otroctví a vyvedl jej z Egypta. 3. kniha je Leviticus. Název je odvozen od slova „levité“. Levité byli lidé, které si Bůh vyvolil pro svou službu. Tato kniha bývá nazývána „knihou smíření“. Pro Izraelce je to vlastně učebnice o Božím odpouštění hříchů. Předposlední Mojžíšova kniha se jmenuje Numeri nebo také „kniha pochodu“ nebo „navštívení“. Popisuje putování izraelského národa. Název Numeri má svůj původ ve sčítání lidu před cestou do Kádeše.
A poslední kniha z této části Starého zákona je Deuteronomium, což znamená „druhý zákon“. Název knihy vyplývá ze skutečnosti, že v ní je opakování Zákona. Deuteronomium obsahuje 3 Mojžíšovy proslovy a svědectví o jeho smrti.
Další část Starého zákona jsou historické knihy a už podle názvu je jasné, že hovoří o dávné historii izraelského národa.
Těchto knih je 12 a první z nich se nazývá JOZUE. Neví se, kdo tuto knihu napsal, ale je možné, že to byl sám Jozue, muž, který vedl lid do zaslíbené země. Jméno „Jozue“ znamená „Hospodin je spása“.
2. je kniha Soudců, jejíž autor je neznámý. Je nazvána podle soudců, lidí, které Bůh postavil do čela Izraele.
Následuje kniha Rút. Autor je také neznámý. Tato kniha popisuje příběh o ženě Rút, který se stal v období soudců.
1. a 2. kniha Samuelova. U obou těchto knih je autor neznámý. tyto knihy původně tvořily jeden celek. Teprve později byly odděleny, pravděpodobně proto, aby se lépe vešly na jeden svitek. Jméno Samuel znamená „vyprošený na Bohu“. Samuel se totiž narodil jako odpověď na modlitbu matky za syna. 1. kniha Samuelova popisuje přechod způsobu vlády v Izraeli od soudců ke králům. A 2. Samuelova se zabývá událostmi v období Davidova kralování nad Judou a pak nad celým izraelským národem.
Další jsou dvě Královské knihy, jejichž autor je také neznámý. Někteří odborníci se však domnívají, že tyto knihy napsal prorok Jeremiáš nebo někdo jiný z té doby. Pisatel byl totiž obeznámen s historií izraelského národa. Královské knihy také původně tvořily jeden celek. 1. kniha Královská zachycuje období dlouhé více než 100 let – od závěru vlády Davida ke konci panování krále Achazjáše a rozdělení království na dvě části – Judu a Izrael. 2. Královská popisuje období dlouhé asi 200 let – od služby proroka Elíši, v době vlády izraelského krále Achazjáše a judského krále Jórama, až do pádu judského království.
Další dvě knihy, které byly dříve také pohromadě jsou 1. a 2. Paralipomenon. Za autora je považován Ezdráš. Pisatel nám předkládá jiný pohled na události, popisované v předchozích knihách. „Paralipomenon“ znamená v překladu „letopisy“ nebo „kroniky“. Události období, které popisuje jen stručně 1. Paralipomenon, popisuje daleko podrobněji 2. Samuelova. 2. kniha Paralipomenon popisuje dobu panování Davidova syna Šalomouna a období judských králů.
EZDRÁŠ je další historická kniha, kterou napsal pravděpodobně sám Ezdráš, ačkoli v ní není přímo jako autor jmenován. Ezdráš je také jméno hlavní postavy této knihy. Byl to zbožný muž, který důvěřoval Hospodinu. Kniha popisuje návrat Izraelců pod vedením Šéšbasara a poté pod vedením Ezdráše. Kniha navazuje na 2. Paralipomenon, která je od stejného autora.
Předposlední je kniha NEHEMJÁŠ, kterou napsal asi sám Nehemjáš, ale na jejím sestavování se zřejmě podílel opět Ezdráš. Kniha Ezdráš, která existovala před staletími, obsahovala jak dnešní knihu Ezdráš – ta se nazývala 1. Ezdráš – tak i knihu Nehemjáš – ta měla název 2. Ezdráš. Později vznikly z obou částí dva samostatné spisy, pojmenované podle jejich hlavních postav. Jméno knihy a současně i její hlavní postavy znamená „Hospodin potěšuje“. Nehemjáš byl oddaným Božím služebníkem a mužem modlitby. V Persii zastával důležitý úřad číšníka krále Artaxerxa a těšil se jeho plné důvěře. Tato kniha popisuje také návrat Izraelců, kteří se vraceli ve třech skupinách. Ezdráš hovoří o prvních dvou, Nehemjáš pak o třetí.
Poslední je kniha ESTER. Autora této knihy neznáme. Pravděpodobně šlo o Žida, který žil v Persii. Čerpal zřejmě ze zápisů Esteřina strýce Mordokaje a použil snad i některých informací z knih Paralipomenon. Kniha je pojmenována podle hlavní postavy. Seznamuje nás příběhem židovské dívky Ester, která se stala manželkou perského krále Achašveróše a později přispěla k záchraně izraelského národa před vyhubením.
Třetí část Starého zákona tvoří básnické knihy. Toto oddělení zahajuje kniha Jób. Její autor je neznámý. Kniha je nazvána podle hlavní postavy. „Jób“ znamená hebrejsky „pronásledovaný“ a arabsky „litovat“.
Druhá básnická kniha je kniha Žalmů, která má několik autorů – Davida, Kórachovce a Asafa, u některých žalmů je skladatel neznámý. Název „žalmy“ znamená „kniha chval“. Jde o sbírku 15 chvalozpěvů, které se používaly při bohoslužbách. Najdeme zde písně smutné i radostné, některé jsou přímo modlitbami.
Další je kniha „Přísloví“. Autorem a sběratelem většiny přísloví je Šalomoun. Je známý jako velmi moudrý muž, který napsal 3000 přísloví a 1005 písní. Kniha Přísloví by se mohla jmenovat také kniha Moudrosti. Přísloví totiž znamená moudré rčení.
Autorem další knihy – Kazatel – je opět král Šalomoun. Latinský název Kazatele – Ecclesiastes – znamená „kazatel“, „shromáždění“ nebo „řečník“. Dal by se snad přeložit i jako „řečník před shromážděním“.
Šalomoun je autorem i další knihy „PÍSEŇ PÍSNÍ“. Toto pojmenování může znamenat i to, že jde o nejkrásnější píseň ze všech. Jde o milostné vyznání.
Zbývající část Starého zákona tvoří PROROCI, a to 5 knih „velcí proroci“ a 12 „malí proroci“. Při rozdělování „velcí“ a „malí“ se jedná o rozsah jejich díla.
Úvodní knihou velkých proroku je IZAJÁŠ se stejnojmenným autorem. „Izajáš“ znamená „Bůh spasí“. Tento výklad prorokova jména dobře vystihuje obsah knihy.
2. kniha má také stejné jméno jako její autor – JEREMJÁŠ. Toto jméno znamená „Bůh pozdvihuje“.
Autorem knihy PLÁČ je pravděpodobně také Jeremjáš. Jeho jméno sice není v textu vzpomínáno, ale Pláč má podobný charakter jako kniha Jeremjáš. Kniha ukazuje svým názvem autorův velký žala lítost nad zničeným chrámem a celým Jeruzalémem. Pláč je nejsmutnější knihou celého Starého zákona.
Autorem další knihy EZECHIEL je prorok Ezechiel. „Ezechiel“ znamená „Bůh posiluje“. Ezechiela Bůh posílil pro službu, kterou ho pověřil. Tento prorok hovoří převážně k zajatým Židům v Babylóně.
Poslední knihou velkých proroků je DANIEL, kterou napsal prorok Daniel. „Daniel“ znamená „Bůh je můj soudce“. Ve svých proroctvích Daniel popisuje události, které se později staly.
Knih malých proroků je podstatně víc a jako první byla napsána kniha OZEÁŠ se stejnojmenným autorem. Všechny malé prorocké knihy se jmenují podle svých autorů. „Ozeáš“ znamená „spasení“. Toto jméno je skoro stejné jako jména Jozue nebo Ježíš, která znamenají „Hospodin je spása“.
Další kniha se jmenuje JOËL. „Joél“ znamená „Hospodin je Bůh“. Je to jméno proroka,, ale i výstižný název knihy, která hovoří o Boží lásce a pomoci jeho lidu.
Následuje kniha ÁMOS. Její název znamená „zvednout břemeno“ nebo „nést břemeno“. Prorok skutečně žil tak, že lidem pomáhal nést břemena.
Autorem další, velmi krátké knihy je ABDIJÁŠ. „Abdijáš“ znamená „ctitel Hospodina“ nebo „služebník Hospodina“.
Název další prorocké knihy je JONÁŠ, což znamená „holubice“. Obsahem této knihy je proroctví k izraelskému národu.
Další kniha MICHEÁŠ prorokuje k Judovi, tedy části Izraele. „Micheáš“ znamená „Kdo jest jako Hospodin?“.
Název další knihy, NAHUM, znamená „potěšení“. Nahumovo proroctví bylo potěšením pro lid Judy, který trpěl pod nadvládou asyrských králů. Nahum hovořil o Boží spravedlnosti a o lásce.
Kniha ABAKUK je další knihou malých proroků. Její název znamená „objetí“ nebo „ten, který objímá“. Abakukova kniha je knihou otázek a odpovědí. Je to rozhovor mezi Abakukem a Bohem.
Název další knihy, SOFONJÁŠ, znamená „Hospodin ukrývá“. První část je plná smutku a sklíčenosti, ale druhá část obsahuje jednu z nejlíbeznějších písní lásky ve Starém zákoně.
AGEUS je další kniha a zároveň „svátek“.
Předposlední je kniha ZACHARJÁŠ neboli „Hospodin pamatuje“. Izraelský národ podle ní bude požehnaný, protože Bůh pamatuje na smlouvu, kterou s nimi uzavřel. Tato kniha stejně jako ta předchozí a následující prorokuje k Židům, kteří se vrátili do Jeruzaléma po sedmdesátiletém babylónském zajetí.
Starý zákon uzavírá kniha MALACHIÁŠ, „Malachiáš“ znamená „můj posel“ nebo „Hospodinův posel“.
Tímto tedy skončil Starý zákon. Mezi posledními událostmi Starého zákona, které popisují návrat některých Židů do vlasti, a prvními událostmi Nového zákona, uplynulo 400 let a po tomto dlouhém období začal Nový zákon narozením spasitele neboli Mesiáše, tedy Ježíše Krista. Mimochodem Kristus je řecké slovo, které znamená „Boží vyvolený“.
První 4 knihy Nového zákona tvoří Evangelia. Slovo „evangelium“ znamená „dobrá zpráva“. Tato Evangelia jsou knihy o tom, že Ježíš přišel, aby se stal Spasitelem. Napsali je 4 muži: Matouš, Marek, Lukáš a Jan. Všechna Evangelia se zabývají Ježíšovou službou, učením, zázraky, jeho smrtí a vzkříšením. Mají však také osobité rysy, protože každý autor se pokusil o svůj vlastní obraz Ježíše Krista.
MATOUŠ. Někdy je tento muž, jeden z dvanácti učedníků Ježíše Krista, nazýván Levi. On představuje Ježíš jako krále. MAREK, který ho viděl spíše jako služebníka, psal své Evangelium pravděpodobně pro Římany, které zajímaly více skutky, které Ježíš činil, než to, že přišel jako Spasitel. LUKÁŠ věnoval své Evangelium Theofilovi, který byl příslušníkem řecké aristokracie. On chtěl pravdu o Kristu, kterého popisoval jako „syna člověka“, přiblížit především vzdělaným lidem vyšších společenských vrstev. Poslední Evangelium se jmenuje JAN. Jeho autorem byl oblíbený Ježíšův učedník. Jan ho viděl jako „syna Božího“.
Další knihou Nového zákona jsou Skutky apoštolů, které napsal také Lukáš. Název této knihy vyplývá z faktu, že vypráví o činech apoštolů.
Další knihy Nového zákona tvoří v podstatě jeden oddíl, který se nazývá PAVLOVY LISTY A OSTATNÍ DOPISY. Těchto 21 knih bylo napsáno jako dopisy prvním křesťanům. Autorem prvních 13 listů je apoštol Pavel, dalších 8 napsali jiní lidé. Prvních 9 dopisů apoštola Pavla bylo napsáno církvím, zbývající 4 adresoval jednotlivcům.
Tento oddíl otevírá LIST ŘÍMANŮM, který byl napsán církvi v Korintu, kde Pavel žil. Následující 2 LISTY KORINTSKÝM byly napsány také korintské církvi. První z nich byl napsán v Efezu asi na jaře, druhý v Makedonii nejspíše na podzim. Další je LIST GALATSKÝM psaný církvi v Galacii. Následující 3 listy se nazývají také „dopisy z vězení“, protože jsou z doby, kdy byl Pavel uvězněn. Je to LIST EFEZSKÝM, LIST FILIPSKÝM a LIST KOLOSKÝM. Po nich jsou 2 LISTY TESALONICKÝM a potom následují dopisy jednotlivcům. První 2 z těchto 4 dopisů jsou LISTY TIMOTEOVI, což byl mladý muž, který se staral o církev v Efezu. Tyto dva, stejně jako následující LIST TITOVI, se nazývají také „pastýřské listy“. Tito byl Řek, který se stal díky Pavlovi křesťanem. Posláním těchto listů bylo pomoci Titovi a Timoteovi pečovat o sbory, které měli na starost. A posledním z Pavlových dopisů je LIST FILEMONOVI. Filemon byl Pavlův přítel, který žil v Kolosách.
Další část tvoří OBECNÉ LISTY, které zahajuje LIST ŽIDŮM, jehož autor je neznámý. 2. je JAKUBŮV LIST. Jeho autorem je Jakub, nevlastní Ježíšův bratr. Dále zde jsou 2 PETROVY LISTY, jejichž autorem je apoštol Petr, jeden z 12 Ježíšových učedníků, a 3 LISTY JANOVY. Jan byla také jedním z 12 učedníků. Mimo tyto listy napsal ještě jedno Evangelium a Zjevení Janovo. Každý z jeho listů je adresovaný někomu jinému. A poslední z obecných listů a zároveň předposlední kniha Nového zákona je JUDŮV LIST. Autorem byl Juda, Ježíšův nevlastní bratr.
Kniha, která uzavírá Nový zákon, se jmenuje Zjevení Janovo. Zjevení Janovo je jedinou novozákonní prorockou knihou.

Hodnocení čtenářského deníku Bible

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  6. duben 2008
  7 289×
  2111 slov

Podobné studijní materiály

Komentáře k čtenářskému deníku Bible