Bible - evangelia

Nejznámější, nejrozšířenější a také jednou z nejstarších knih na světě je Bible svatá. Víme, že se skládá z knih Starého zákona, kde se začíná líčením stvoření světa, a to v pěti úvodních knihách Mojžíšových (genesis, exodus, leviticus, numeri, deuteronomium). Dál pak Starý zákon pokračuje jednotlivými knihami svatých a proroctvím proroků. Knihy Nového zákona v úvodu začínají evangelií, po kterých následují v jednotlivých kapitolách epištoly, což jsou nabádavé listy apoštolů, nebo třeba jen výňatky z takových listů, a končí Zjevením sv. Jana.

Zůstaneme spíše u problematiky evangelií Nového zákona. Většinou víme, že evangelia jsou knihy, zaznamenávající život, slova a skutky Ježíše Krista. Už ale jen někteří z nás znají jejich autory – Matouše, Marka, Lukáše a Jana. Jádrem kanonických evangelií, tj. evangelií církví uznaných, je radostná zvěst (veřejné poselství) života a nauky Ježíše Krista, tak jak byla hlásána apoštoly. Pro církev zůstávají evangelia živým slovem, nejsou historii v pravém slova smyslu, ale teologickou interpretací života Kristova. Dnešní katolický odborný a věcný výklad a pohled na vznik evangelií je shrnut v konstituci Papežské biblické komise O zjevení (Dei Verbum) z roku 1965. Zde je pohled církve na evangelia rozlišen na tři části – na Ježíše, jako na zdroj evangelní tradice, dále pak na apoštolské a prvokřesťanské kázání a nakonec se na evangelia dívá jako na literární díla doby vzniku. Církev se tak rozhodla k vědeckému studiu Písma za pomocí dostupných prostředků moderní vědy, také archeologie a filologie.

V období kolem Kristova narození byl Izrael v krizi a nemalou úlohu tenkrát hráli proroci. Palestina byla pod nadvládou Římanů. Odpor lidu proti dosazenému římskému prokurátorovi měl tehdy silné náboženské zabarvení. V těchto očekáváních hrál u Židů velikou roli Mesiáš, jako očekávaný spasitel národa a osvoboditel od římské nadvlády. A právě v takovém ovzduší vystupuje Jan Křtitel a hlásá, že Bůh brzy zakročí a jenom ten, kdo se ve svém jednání obrátí, unikne jeho hněvu. Zevním znamením vůle k obrácení se je ponoření do vody – odtud křest. Zanedlouho bylo slyšet volání Ježíše Nazaretského, který přijal křest od Jana Křtitele, o tom, že se naplnil čas a království Boží a vyzýval Obraťte se a věřte radostné zvěsti - evangeliu. Odpor oficiálních představitelů z Nazareta tak proti Ježíšovi postupně rostl. O velikonočních svátcích přichází do Svatého města Jeruzaléma také římský prokurátor Pontius Pilát. V této situaci pak už nastává náhlý soud na Ježíšem, jeho ukřižování, smrt a pohřeb. Vzpomínka na Ježíše přesto žije a žije také jeho nauka. Očitými svědky jeho života v té době byli apoštolové a učedníci. Už uváděná instrukce Papežské biblické komise o tomto říká: Kristus Pán si vyvolil učedníky, kteří byli způsobilí stát se svědky jeho života i učení.

Hlasateli radostné zvěsti se tak stávali apoštolové a jejich učedníci. Jejich prvním úkolem bylo, živým slovem hlásat Krista, potom také sepsání Ježíšových velkých skutků a jeho učení. Podstatou evangelia a starokřesťanské víry bylo ono velikonoční tajemství : Kristova cesta z Galileje do Jeruzaléma, Kristovo umučení a smrt za naše hříchy podle Písma, jeho pohřeb a třetího dne zmrtvýchvstání Páně. Vytvořil se typ nauky – katecheze, která byla společná všem hlasatelům „radostné zvěsti“. Prvotní ústní (orální) katecheze se tak postupně stala živou tradicí a také nejlepší přípravou k písemnému záznamu, k vlastnímu vzniku evangelií.

Po několik desetiletí neměla církev psaného evangelia, tak jak je známe v dnešní formě. S odchodem očitých svědků a s rozšířením víry mimo hranice Palestiny však rostla potřeba písemného zaznamenání příběhů. K sepsání radostné zvěsti došlo buď od očitých svědků (sv. Matouš, sv. Jan), nebo od jejich žáků (sv. Marek, sv. Lukáš). Knihy se staly náhradou prvních služebníků slova Kristova. Čím byla tora pro židy, tím se stávala pro křesťany Ježíšova slova. Papežská biblická komise se už roku 1964 shodla na tom, že existovalo evangelium před evangelii, sahající svým počátkem k počátkům církve. Evangelia nevznikla naráz u zeleného stolu a nejsou také výlučným dílem oněch čtyř evangelistů. Přestože nebylo hned písemných kázání, neexistovalo v církvi údobí bez hlásání evangelia. Ježíšův obraz, který kázání podávají, byl obrazem víry prvních křesťanů. Kristus víry tak byl totožný s Ježíšem historickým. Svatá Matka církev pokládá za jisté, že čtyři zmíněná evangelia, jejichž historičnost potvrzuje, věrně podávají to, co Ježíš, Boží Syn, v době, kdy žil mezi lidmi, skutečně konal a čemu pro věčnou spásu učil až do dne, kdy vstoupil do nebe. Bibličtí spisovatelé (svatopisci) sepsali čtyři evangelia tak, že něco vybrali z množství ústních nebo už i písemných tradic, něco sestavili v celek či sami vysvětlili. První tři evangelisté – Matouš, Marek a Lukáš byli německým filologem J. Griesbachem (1745 – 1812) nazváni synoptiky a jejich evangelia synoptickými (přehlednými). Bylo zjištěno, že sv. Matouš má 50% společné látky s ostatními pracemi, sv. Marek 93% a sv. Lukáš 40%. Cílevědomost jednoho každého evangelia a jejich organická jednota dokazují, že evangelisté nebyli jen redaktory jednotlivých forem, ale skutečnými spisovateli, kteří věděli, co, proč a komu to píší.

Evangelium sv. Marka

Jako první se o ucelenější Ježíšův životopis, o evangelium v literárně historickém smyslu, zdařile pokusil apoštol sv. Jan Marek, příbuzný sv. Barnabáše. Pocházel ze zámožné vrstvy z Jeruzaléma a ke křesťanství jej přivedl sv. Petr, prostý galilejský rybář. Podle tradice pak odešel hlásat křesťanství do Egypta a založil církev v Alexandrii. Tam byl také umučen (rok úmrtí není znám), jeho tělo pak bylo převezeno benátskými kupci do Benátek, kde je dodnes uctíváno. V Benátkách je po něm pojmenováno Náměstí sv. Marka. Památka sv. Marka se slaví 25. dubna. Svatý Marek tak sepsal první Ježíšův životopis od Jana Křtitele až po vzkříšení. Použil doplnění očitého svědka té událostí, apoštola Petra, a celé dílo dýchá duchem apoštola Petra. Tak vzniklo nejkratší, ale přesto první evangelium v literárním smyslu (přestože v Bibli je uvedeno jako druhé), napsáno bylo kolem roku 65 n.l. v Římě. Markovo evangelium bývá právem označováno jako evangelium Syna Božího a zázraků.

Evangelium sv. Matouše

Přestože v Bibli, dle pořadí novozákonních evangelií, je řecký Matouš jako první, vzniklo jím napsané evangelium až druhé po Markovi. Vznik díla je pokládám až za rok 70 n.l. a autorem je apoštol sv. Matouš (Matouš-Lévi, celník v Kafarnaum). Evangelium je církví označováno za mesiánské. Autor hned v první větě uvádí – Ježíš Kristus, syn Davidův, syn Abrahámův, kterého jste ukřižovali, je zaslíbený Mesiáš a váš král. Uspořádání díla je spíše systematické (věcné), než chronologické. Teologický význam právě Matoušova evangelia byl všeobecně uznáván už od nejstarších dob. Svatý Matouš nám zachoval slova Kristova, jimiž bylo sv. Petru slíbeno prvenství v církvi : Ty jsi Petr – Skála – a na té skále zbudují svou církev, tobě dám klíče od nebeského království. Církev slaví sv. Matouše dne 21. září.

Evangelium sv. Lukáše

Autorství třetího evangelia, psaného klasickou řečtinou, je připisováno lékaři, průvodci sv. Pavla, sv. Lukášovi z Antiochie, který pocházel z pohanské rodiny. Jeho dílo je ohlasem kázání sv. Pavla a bývá charakterizováno jako evangelium Spasitele a milosrdenství, ale také evangeliem žen. Ty mají v jeho díle čestná místa – Alžběta, prorokyně Anna, Marie a Marta. Dante Alighieri (zemřel 1321) svatého Lukáše nazval vypravěčem o lásce Kristově. Doba napsání evangelia je dnes kladena až za rok 70 n.l. Jako základ své práce použil sv. Marka, z něhož převzal více než polovinu textu. Dílo sv. Lukáše má ze všech evangelií největší smysl pro historii, jako výborný psycholog také mistrně zachytil stavy a záchvěvy duše a srdce Spasitelova. Sv. Lukáš je v díle teologem Božího záměru spásy. Ukazuje, jak v historii vede Bůh člověka ke spáse skrze Krista. Církev slaví mučednickou smrt sv. Lukáše dne 18. října.

Evangelium sv. Jana

Zhruba až o třicet let později, zřejmě kolem let 90 – 100 n.l., vzniká poslední, evangelium sv. Jana. Bylo známo již před rokem 150 n.l. a opisováno až v Egyptě. Tento zlomek je zatím nejstarší rukopis novozákonní, který je vůbec znám. Apoštol Jan byl synem zámožného galilejského rybáře a majitele bárek Zebedea a matky Salome. Sv. Jan s matkou Ježíšovou a několika ženami nejdéle vytrval pod křížem, i když ostatní uprchli. Také jako první přiběhl k hrobu, aby byl svědkem vzkříšení Páně. Svatý Jan byl vzdělaný, působil později v Efesu, za Domiciánova pronásledování byl poslán na ostrov Patmos, kde složil Apokalypsu. Vrátil se do Efesu a kolem roku 100 n.l. umírá. Jeho evangelium podává historii i zprávu o historickém Kristu, je nazýváno evangeliem vtěleného Slova. Výběr a uspořádání látky směřuje k tomu, aby vynikla mesianita a božství Spasitelovo. Středem Janovy teologie je křest (svátost vody), eucharistie (oltářní svátost krve) i svátost odpuštění hříchů. Toto evangelium nezanedbává v ničem známky historické, ukazuje mnohem důkladnější znalost místopisu a často zabíhá do mnoha překvapujících podrobností.

Na sklonku prvního století n.l. tak měla církev 4 evangelia, lze také říci – jedno evangelium ve 4 formách, ale už i ostatní knihy Nového zákona. Jak již bylo uvedeno, byli evangelisté skutečnými autory. Jejich díla jsou literárním druhem (tvarem) starého Východu. Je možno říci, že Ježíšův obraz, zpracovaný ve čtverem podání je hlubší, bohatší, pravdivější a v tomto smyslu historičtější. Výzkumy se zabývaly také formou psaného slova. Na psaní se neužívalo ani papíru a neexistoval ani tisk. Látka, na níž se psalo, se zhotovovala z rostliny Cyperus papyrus. Lodyha rostliny se rozřezávala na tenké proužky a ty se kladly přes sebe, polévaly lepem, lisovaly a sušily na slunci – vznikl tak papyrus. Knihy Nového zákona tak byly nejdříve napsány na papyru. Nevýhodou bylo, že svitky zpravidla nevydržely déle než 2 století, navíc, když se denně používaly, tak se i poškozovaly. Nezbývalo než dát jednotlivé svitky papyrusů postupně přepisovat. Tak je zhotoven například první věrný list, revidovaný opis listu sv. Pavla Římanům (originál z roku 57 až 58 n.l.)

Příznivé podmínky pro uchování papyrů byly jen v Egyptě, kde se texty ukládaly do suchého písku, a tak přetrvaly staletí. Proto také starověké papyry nebyly jinde, až na malé výjimky, nalezeny. Díky papyrům, zachovaným z doby Kristovy, si dnes můžeme učinit představu jak vypadaly evangelia. Délka svitku evangelia sv. Matouše byla asi 9 m, sv. Marka 6 m, sv. Jana 7 m a sv. Lukáše 10. m. Svobodné opisování knih, ve větším rozsahu, umožnil až Edikt milánský (313 n.l.), kterým byla dána křesťanům svoboda. Tehdy se ale už začalo používat daleko pevnější látky na psaní – pergamonu. Z první poloviny 4. století, až do nedávné doby, měla církev nejstarší rukopisy knih Nového zákona - kodex Vatikánský a Sinajský. Historie nálezů papyrů počíná až koncem 18. století. Očekávaly se nálezy opisů bible, starší než pergamenové kopie ze 4. století. Teprve až roku 1930 se podařil nález bible psané na papyru a dostal jméno papyry Chester Beatty – po americkém milionáři a sběrateli A. Chester Beattym, který texty zakoupil od Káhirských obchodníků. Z Nového zákona byly nalezeny zlomky všech čtyř evangelií, Skutků apoštolských a Zjevení sv. Jana, nejbohatší byl ale nález téměř všech epištol sv. Pavla. Podle zjištění papyrologů pocházejí rukopisy z 1. poloviny 3. století. Vzdálenost mezi originálem novozákonních knih bible a nejstaršími opisy se tak zmenšila na pouhých 150 let.

Roku 1935 byl nalezen unikátní zlomek evangelia sv. Jana, napsaného v Egyptě kolem roku 125 n.l. Jde o nejstarší rukopis s evangelním textem. Znamená to tedy, že již před rokem 150 bylo evangelium sv. Jana, vzniklé v Efesu v Malé Asii, známo a opisováno až v Egyptě. Pro nás je pak významné zejména to, že „radostnou zvěst“ Nového zákona z tvůrčí dílny čtyř evangelistů nám přetlumočili první apoštolové Slovanů sv. Cyril se svým bratrem Metodějem.

Dnes můžeme říci, že žádná kniha starověku se nám nedochovala v tak přesném znění a žádná kniha nebyla prostudována do takových podrobností jako Nový zákon. Po celé 19. století byl text Nového zákona zkoumán odborníky (filology, archeology …) a byla vědecky potvrzena naprostá spolehlivost novozákonního textu. Nejnovější nálezy papyrusových textů ze 20. století a další archeologické objevy tuto věrnost ještě potvrdily. Nelze tedy než souhlasit s konstatováním církve – Bůh nám nedal v bibli jenom slovo Boží, nýbrž i bděl, aby toto slovo došlo podstatně neporušené až do našich dob.

Hodnocení čtenářského deníku Bible - evangelia

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. červen 2008
  7 758×
  1953 slov

Podobné studijní materiály

Komentáře k čtenářskému deníku Bible - evangelia