Čapek, Karel - Kniha apokryfů

Kniha apokryfů je z těch Čapkových knih, které vznikaly během celé jeho literární tvorby.
Čapek miloval podobenství a miloval alegorie. Téměř vždy když hledal podobu pro svoji filosofii, pro svůj výklad světa, pro své obavy či úzkosti, pro své osudové konflikty – utíkal se k podobenství. K bajce. K utopii. K alegorii.
Každá alegorie, každé podobenství stírá do jisté míry konktérní tvar života: věcí či lidí a jejich vztahů. Ale také dovoluje nadsázku. Dodává obrazům názornosti a morálním závěrům naléhavosti.
Čapek využíval obou těchto stránek alegorie. Usiloval vidět společnost nikoliv v třídních vzgazích, ale ve vztazích „lidských“, osudné konflikty současného světa jako výsledek morálních vlastností a nedokonalých institucí, lidské nesnášenlivosti, negativismu, partajního systému, špatné spravedlnosti, lživých, svět zkreslujících ideologií. Alegorie takový pohled nejen umožňovala, ale dokonce umocňovala. Strhávala všechnu čtenářskou pozornost na své morální závěry, na své vykupitelské poslání, na svůj mírný, přátelský vztah k člověwku a samozřejmě i na svoji vnější tvář, nečekanou a vtipnou parafrázi známých událostí či legend.

Prométheův trest
Prométheus vlastně oheň vynalezl. Možná, že ho ani tak nevynalezl, ale třeba ho ukradl bohům. Sluší se vůbec, aby člověk přišel na něco takového, co může někoho zabít, nebo mu vzít majetek? To se musí potrestat! Proto byl přikován ke skále.

O úpadku doby
Ani v době kamenné staří lidé nechápali pokrok.

Jako za starých časů
K Eupatorovi, občanu thébskému a košikáři, který sedě na dvorku pletl své koše, přiběhl jeho soused Filagoros a volal už z dálky: „Eupatore, Eupatore, nech svých košů a poslouchej! Dějí se hrozné věci!“
„Kde hoří?“ tázal se Eupator a zdálo se, že chce vstát.
„To je horší než oheň,“ pravil Filagoros. „Víš, co se stalo? Chtějí obžalovat našeho vojevůdce Nikomacha! Někteří říkají, že je vinen z nějakých piklů s Thesalskými, a jiní tvrdí, že se mu vytýkají jakési styky se Stranou Nespokojených. Pojď honem, srocujeme se na agoře!“
„A co bych tam dělal?“ tázal se Eupator nerozhodně.
„Je to hrozně důležité,“ mluvil Filagoros. „Už je tam plno řečníků; jedni tvrdí, že je nevinen, a druzí říkají, že je vinen. Pojď je poslouchat!“
„Počkej,“ řekl Eupator, „jen co dodělám tenhle košík. A řekni mně, z čeho vlastně je ten Nikomachos viněn?“
„To se právě neví,“ pravil soused. „Říká se to a ono, ale úřady mlčí, protože prý ještě není vyšetřování skončeno. Ale na agoře ti je mela, to bys měl vidět! Někteří křičí, že Nikomachos je nevinen – „
„Počkej trochu; jak mohou křičet, že je nevinen, když nevědí docela jistě, z čeho je viněn?“
„To je jedno; každý něco slyšel, a mluví jen o tom, co slyšel. Každý má právo mluvit o tom, co slyšel, či ne? Já bych věřil, že Nikomachos nás chtěl zradit Thesalským; jeden to tam říkal, a povídal, že jeden jeho známý viděl nějaký dopis. Ale jeden člověk říkal, že to je spiknutí proti Nikomachovi a že prý o tom ví věci – Prý je do toho zapletena i vláda obce. Slyšíš, Eupatore? Teď je otázka – „
„Počkej,“ řekl košikář. „Teď je otázka: jsou zákony, které jsme si dali, dobré nebo špatné? Mluvil o tom někdo na agoře?“
„Ne, ale o to přece nejde; jde o Nikomacha.“
„A říká někdo na agoře, že úředníci, kteří vyšetřují Nikomacha, jsou špatní a nespravedliví?“
„Ne, o tom se vůbec nemluvilo.“
„O čem se tedy mluvilo?“
„Vždyť ti to říkám: o tom, je-li Nikomachos vinen nebo nevinen.“
„Poslyš, Filagore, kdyby se tvá žena pohádala s řezníkem, že jí nedal dobrou libru masa, co uděláš?“
„Pomohu své ženě.“
„Ba ne; podíváš se, má-li ten řezník dobré závaží.“
„To vím i bez tebe, člověče.“
„Tak vidíš. A potom se díváš, jsou-li v pořádku váhy.“
„Ani to mně nemusíš říkat, Eupatore.“
„To jsem rád. A když jsou závaží i váhy v pořádku, podíváš se, kolik ten kus masa váží, a vidíš hned, má-li pravdu řezník nebo tvá žena. To je zvláštní, Filagore, že lidé jsou chytřejší, jde-li o jejich kus masa, než jde-li o veřejné věci. Je Nikomachos vinen či nevinen? To se ukáže na váhách, jsou-li váhy v pořádku. Ale má-li se dobře vážit, nesmí se foukat na misky vah, aby se naklonily na tu nebo na onu stranu. Proč tvrdíte, že úředníci, kteří mají vyšetřovat tu Nikomachovu věc, jsou podvodníci nebo co?“
„To nikdo neřekl, Eupatore.“
„Myslel jsem, že jim nevěříte; ale, nemáte-li proč jim nevěřit, proč jim u všech všudy foukáte do jejich misek? Buď je to proto, že vám nezáleží na tom, aby se zjevila pravda, nebo proto, že se vám to nehodí k tomu, abyste se mohli rozdělit na dvě strany a hádat se. Hrom do vás všech, Filagore; já nevím, je-li Nikomachos vinen, ale vy všichni jste zatraceně vinni tím, že byste rádi porušili spravedlnost. To je zvláštní, jak jsou letos pruty špatné; ohýbají se jako provázky, ale nemají žádnou pevnost. Mělo by být tepleji, Filagore; ale to je v rukou bohů, a ne nás lidí.“

Smrt Archimédova
Rímané se snažili přetáhnout Archiméda na svou stranu, aby pro ně vyráběl válečné zbraně. Archimédes odmítl. Později byla vydána zpráva, že učený Archimédes přišel o život náhodou.

O desíti spravedlivých, Svatá noc, Marta a Maria, O pěti chlebích, Ukřižování, Pilátův večer, Pilátovo krédo
Biblické příběhy trochu jinak.

Zpověď Dona Juana
Čtenář se dovídá všechny Juanovy hříchy při jeho zpovědi. V šarvátce utrpěl smrtelné zranění a teď pomalu umírá. Páter mu však nechce dát poslední pomazání, protože se Juan nepřiznal k pletkám se spoustou žen. Páter ví, že některé kvůli němu odešly do kláštera, jiné zabil jejich otec a ostatním puklo srdce žalem.
Juan se však k tomuto hříchu odmítá přiznat. Do města přijíždí farář z okolí. Jde přímo k Juanovi. Ví, že vše co se o něm povídá není pravda. Juan sice sváděl ženy, ale jakmile došlo na milování, vždy utekl. Pak nechal o sobě roznést takovéto lži. Nemohl se k tomu přiznat, protože se styděl.

Romeo a Julie
Příběh, který známe od Shakespeara není pravda. Julie se sice zamilovala do Romea, ale on to byl takový hejsek. Utekl, aby nebyl potrestán její rodinou. Julie se vdala. Byla to ctnostná manželka. Osm dětí vychovala.