Fuks, Ladislav - Myši Natálie Mooshabrové

Prostředí,v němž se tato velice podivná historka odehrává připomíná fašistický stát,kde občanská práva jsou zastřena závoji lží a vymyšlených obvinění.Určit přesnou dobu,v jaké se děj odvíjí je téměř nemožné,,autor použil popis prostředí i osob z doby počátku dvacátého století,ale to se překvapivě mísí s pasážemi cestování metrem a životem lidí na Měsíci.Fuks se snaží poukázat na genialitu lidí,jenž dokázali vytvořit betonové silnice,stavět domy,přežít ve vesmíru,avšak na druhou stranu je až groteskní,že si nedokáží poradit s vyhubením myší.Musím říct,že obsah knihy na mě působil velice zvláštním dojmem,nebyl vlastně ani nijak extrémě zajímavý a jen některé odstavce mě dokázaly vtáhnout do děje naplno,každopádně za přečtení určitě stojí,protože závěr je jedním slovem"šokující".Nebudu však předbíhat a obsah ve stručnosti nastíním chronologicky,jak jej i autor uvedl.
Hrdinkou je,jak je patrno z názvu knihy-Natálie Mooshabrová,čtyřiasedmdesátiletá vdova po kočím z pivovaru,žijící dlouhá léta ve schátralém činžovním domě,kde je její nejlepší přítelkyní správcová.Vše začíná na svatební hostině Natáliiny dcery a okamžitě nás seznamuje s děsivým vztahem paní Mooshabrové a jejích dětí- dvacetileté Nabule a pětadvacetiletého Wezra.Oba dva ji neustále ponižují,,nešetří ani vulgaritou,jsou to lidé bez soucitu,úcty a je kolem nich opředena spousta záhadných situací spojených s krádežemi,věznicí a neustálými podvody.Důležitý fakt hraje v životě hlavní hrdinky způsob,kterým si přivydělává ke svému nízkém důchodu.Pracuje dvacet let pro"PÉČI",což je něco jako sociální úřad,bere svoji práci jako velice důležité poslání a proto se také ve vyprávění téměř v každé kapitole setkáváme se situací,kdy ukazuje svůj identifikační průkaz,který dostala v péči a hrdě vypráví,jak se za dva groše měsíčně stará o tři hroby.Tento úřad ji také díky její obětavosti a oddanosti občas pověří zjišťováním rodinných situací u problematických dětí.Tím se dostáváme k větě,týkající se její vlastní rodiny ,kterou právě těmto neposlušným dětem vypráví jako odstrašující případ-je to:
"Když zlobíš,víš,co z tebe bude,,přijdeš do pomocný školy a do polepšovny,bude z tebe pomocnej dělník,nádeník a nakonec skončíš v krimi"
Důležitou úlohu hraje v povídce i předseda Albín Rappelschlund,který nespravedlivě a jen pro svůj vlastní prospěch zemi vládne po boku kněžny Augusty thálské,ale kněžnu nikdo již skoro padesát let neviděl,proto se v městech jak lavina šíří pověry,že ji předseda vězní,nebo ji už dávno zabil.Trochu záhadně a nevysvětlitelně na čtenáře působí dvojice policistů neustále navštěvujících paní Mooshabrovou,vyptávající se na její dětství,rodinu a spousty pro nás zbytečných detailů.Děj se v průběhu nijak výrazně nemění.Skoro se zdá,že je to jen popis identicky strávených dní jedné obyčejné ženy,která neměla snadný život.
Dostáváme se k poslední zlomové části knihy.Paní Mooshabrová přijímá pracovní nabídku dohlížet tři dni v týdnu na čtrnáctiletého Oberona-syna bohatého kupce Felsacha,který byl neustále na pracovních cestách na Měsíci,kde prodával televize a rádia.Právě tento chlapec se ke konci knihy projeví jako nejdůležitější zdroj řešení všech nevysvětlitelných situací.Již samotný jeho popis je nezapomenutelný.Takhle nás s ním seznamuje již zmiňovaná správcová:
"Představte si,že má dlouhý černý vlasy,černý oči,dlouhý nehty,na malíčku se mu kroutí a je i mlsný.Do školy se neučí,protože už všechno zná.Bere si černý plášť a toulá se.Studuje i nějaký záhadný vědy".
Pani Mooshabrová nastupuje do domu kupce Felsacha právě v den státního svátku,tedy v den kněžniných pětasedmdesátých narozenin.Ve městě začínají nepokoje,protože lidé chtějí vidět kněžnu.Brzy se v rádiu ozývá informace,že předseda Albín Rappelschlund byl zajat a odsouzen k smrti,spolu s ním i jeho dlouholetí komplicové Nabule a Wezr Mooshabrovi,kteří pracovali jako strážní ve věznicích,kde krutě zabíjeli vězně a okrádali je.V tu chvíli se ozve malý Oberon a začíná objasňovat situaci paní Mooshabrové:
"Váš muž nebyl Medard Mooshabr,kočí v pivovaře.Váš muž nikdy nebyl pochován v Drozdově u Etlich.Kočí Medard Mooshaber nebyl váš muž,byl to cizí člověk,který u vás později žil a převzal vaše přisvojené jméno.Nikdy jste s ním nebyla oddána na radnici,protože jste už tehdy byla vdova a nechtěla jste se vdát podruhé,měla jste to za hřích.A neměla jste tedy po něm ani penzi,neměla jste ani tu penzi po kočím v pivovaře.Žila jste celá ta předlouhá léta jen ze svých grošů ze hřbitova.Mooshaber padl ve válce a je pohřben v Drozdově,měl vás rád,ale váš muž to nebyl.A Wezr a Nabule Mooshabrovi nebyli vaše děti,nikdy jste žádné děti neměla.Byli adoptivní,úplně cizí lidé,a vy jste na ně strašlivě doplatila."
Když paní Mooshabrová,klidná a s úsměvem,jakoby ji Oberonovo vypravování ani nepřekvapilo,položí otázku:
"A kdo byl tedy můj muž?"
Chlapec s jistotou odpoví:
"Váš muž zemřel za týden po svatbě,byl prasynovcem Karla Napoleona a je pohřben v knížecím paláci."
Jen,co to dořekne vchází do dveří dav lidí,klaní se a venku je připraven zlatý kočár,aby odvezl kněžnu na zámek.Paní Mooshabrová dojídá koláč,který sama upekla,stoupá si před lid a oznámí:
"Nařizuji a uděluji.Pro Albína Rappelschlunda milost.Milost pro Wezra a Nabuli Mooshabrovy"
Poté požádá Oberona,aby zničil koláče,které přinesla,protože do nich namíchala jed.Pár vteřin na to padá k zemi mrtvá.
Poslední větu v knize určil spisovatel správcové:
"Jak strašné nervy musila ta ubohá žena mít,jak velkou byla nucena být herečkou."
Tento velice nápaditý utopický příběh je Fuksovou šestou knihou,sepsanou na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let dvacátého století.Autor,jak už bylo jednou řečeno psal chronologicky a jakoby vyjadřoval bolest nad slabostí člověka vůči hrůzám a nelidskosti fašismu.Spojování nejvšednějších věcí s tajuplnými a fiktivními patří k příznačným rysům všech jeho dosavadních knih.Vnímáme-li jeho styl psaní,je nutné upozornit na jeho umění popisu nejen postav,ale i okolí a situací,počasí nevyjímaje.Dokázal dokonce nastínit i pocity,které právě hrdina knihy prožívá,takže má někdy čtenář pocit,že jimi prochází také.Dílo je psáno velmi jednoduchou literární formou a dialogy jsou v hovorové češtině,s občasnými vulgarismy.Kupodivu se vůbec nesetkáváme s přirovnáním,což jen pomáhá Fuksově srozumitelné interpretaci.

Hodnocení čtenářského deníku Fuks, Ladislav - Myši Natálie Mooshabrové

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  19. září 2007
  2 397×
  1025 slov

Komentáře k čtenářskému deníku Fuks, Ladislav - Myši Natálie Mooshabrové