Ernest Hemingway (1899-1961) je slavným americkým autorem, nositelem Nobelovy ceny pro rok 1954 a snad nejznámějším příslušníkem tzv. ztracené generace. Jako mladík bojoval v první světové válce, kde byl těžce raněn. Po zotavení a konci bojů zůstává v Evropě a působí jako zpravodaj v Paříži, kde se stává členem skupiny okolo Gertrudy Steinové, známé jako ona „ztracená generace“. Později cestoval po Africe i Evropě, byl účasten i občanské války ve Španělsku. Za 2. světové války žil na Kubě a vyhledával německé ponorky. Po válce se už naplno věnoval literatuře a svým zálibám (lov, rybaření) v USA, na Kubě a v Africe. Zdravotní a psychické problémy ho dovedly k sebevraždě. Jeho nejvýznamnější díla jsou Sbohem armádo, Komu zvoní hrana a novela Stařec a moře (NC).
Celý děj románu je soustředěn do pouhých tří dnů v životě amerického interbrigadisty Roberta Jordana. Ten přijíždí do hor v okolí Segovie, aby zde vykonal úkol – vyhodil do povětří most a tím tak podpořil plánovanou ofenzívu republikánských sil. K ruce dostává místní partyzánskou skupinu vedenou opilcem Pablem a jeho družkou Pilar a hlavně zde poznává mladičkou chráněnku partyzánů Marii. Mezi oběma okamžitě vzniká citové pouto a tak dostává povrchnější čtenář svou hlavní potravu. Už na počátku však Robert poznává, že jeho úkol může být tím posledním (což potvrzuje i zlé tušení Pilar) a o to intenzivněji prožívá svůj vztah. Stejně tak musí čelit mnoha překážkám, ať je to Pablo, věčně opilý a se zradou v srdci, nebo fašistické hlídky v horách, špatný rozkaz či technické obtíže. Navíc Robert zjišťuje, že o chystaném útoku frankisté vědí a snaží se tak poslat na velitelství zprávu. Ale ta přichází příliš pozdě a útok je neodvolatelný. Most je sice vyhozen do vzduchu, ale umírá stařec Anselmo a nakonec i Robert potkává svůj osud. Je těžce raněn, posílá Marii a partyzány pryč a čeká na nepřítele…
„Robert Jordan ležel za stromem a velmi pečlivě a opatrně sbíral všechny síly, aby se mu nechvěly ruce. Čekal, až důstojník dojede na sluncem ozářené místo, kde první stromy borového lesa hraničily se zelenou luční strání. Cítil, jak mu na jehličnaté lesní půdě buší srdce.“
Když jsem dočetl tyto poslední řádky, byl jsem na hodnou chvíli paralyzován. Jen tak jsem ležel a koukal do ztracena a omílal si všechny myšlenky a postřehy, které jsem byl schopen zpracovat, které jsem si zapamatoval. Komu zvoní hrana je naprosto fascinujíc dílo, vtahující do hloubky, kniha, ve které si každý musí přijít na své. Ať je tu, jak už jsem zmínil, jen milostný příběh, nebo hluboké humanistické a protiválečné ideje. Je zajímavé pozorovat jednotlivé postavy a jejich propracované charaktery, od Anselma, inteligentního, ale prostého starce, přes Pilar, trochu melancholickou, ale ráznou až třeba k Pablovi, zkaženému a hamižnému vůdci a to zde už nemluvím o Robertovi, či Marii. Hemingwayův styl si dokáže získat, netrpí žádnými kudrlinkami a je, snad můžu napsat chlapský, ale rozhodně není obhroublý, nebo snad hloupý. Komu zvoní hrana byla kniha, která mě naprosto „dostala“. Napodruhé (poprvé to bylo v primě) jsem ji zhltl jedním zátahem (skoro) a bezpochyby se zařadila do moji TOP 5.
20. duben 2008
5 294×
510 slov